Místo setkání : Quedlinburg

Venku máme zataženo, tak co si připomenout minulý prosluněný víkend? 

Místo, kde jsme se měli setkat, bylo město s krkolomným názvem- Quedlinburg.

Já jela autobusem z Magdeburgu, Katha, Edu a Volker z Bad Salzuflenu. 

Přijela jsem na autobusové nádraží kolem jedné hodiny odpolední. Byl pátek 3.10., Nationalfeiertag, všechny obchody zavřené, ale centrum přesto ožilo. Katha s ostatními dorazili autem asi o hodinu a půl později.

Hned jsem si všimla typické německé architektury. Spousta nezakrytých trámů, čar a škrtanců, geometrických obrazců. Tady se Německo nezapře. :)

Na hlavním náměstí, kterému se říká jednoduše: Markt.

Za mnou vyhrávají Münzenberger Musikanten.

Radnice zarostlá psím vínem. Později jsem si sedla na ty schody, čekala na kamarády a vyhřívala se na sluníčku.

Někdo chodil dokonce v kostýmu. Potkala jsem paní s nůší na zádech, dlouhatánskou sukní a jednoduchou halenou. Jako by zrovna hrála nějaký larp. 

Ten den jsem ale spatřila více lidí nastrojených, hlavně v krojích. Podobného zvyku jsem si všimla i v Norsku. U nás v ČR se ale do národních krojů na státní svátek neoblékáme, nebo jste někoho viděli?

interiér pozdněgotického kostela St. Aegidii na Starém Městě

podivné domovní znamení

svačinka u kašny a pokus o samospoušť :)

Centrem jezdil i vláček pro turisty. Ačkoliv byl svátek, turistické informační centrum měli otevřené a i pár obchodníků na náměstí se dalo zlákat lákavou vyhlídkou kšeftu.. nehledě na svátek. Turistů jsem kolem poledne v Quedlinburgu potkala docela hodně. Spousta Němců vyráží na prodloužený víkend pryč do přírody. A tady, ačkoliv jsem byla pořád ve městě, mě všude obklopovala zeleň.

I psovi v restauraci naservírovali občerstvení. Asi mu přes ten kožich bylo vedro. Zato mně bylo akorát, teplota se držela kolem dvaceti stupňů.

Čtvrť staré části města Quedlinburgu je dokonce zapsaná jako světové dědictví UNESCO.

Nenajdete tu dva stejné domy. Některé jsou zvláštně zakřivené, některé mají i po stěnách místo omítky tašky, někdy mají břečťanový ohoz.

Společně s kamarády jsme se nechali zlákat od jedné paní a navštívili jsme nejstarší sklep v Quedlinburgu. Šli jsme pořád po schodech dolů, linula se všude kolem nás taková příjemná vůně, připadala jsem si jako v čajovně. Až úplně v té nejnižší místnosti hrál jeden chlapík na zvláštní hudební nástroj, který jsem už letos úplně náhodou slyšela znít v Gironě. Kolem zářily svíčky, ale jinak byla ve sklepě černočerná tma. Poslouchali jsme, ani nedutali. Ten nástroj má takový mystický zvuk. Měla jsem pocit, že se najednou zastavil čas..
Volker si koupil od toho chlapíka cédéčko. Schválně si poslechněte, jak ten nástroj zní. Jak na vás působí?
Na mě má na jednu stranu relaxační účinky, ale na druhou stranu mě trochu i znepokojuje.

A víte, z jaké země hang pochází?
Ze Švýcarska! Tipla bych si spíš nějaký asijský stát, ale není to tak. Přitom jsem se s ním letos ve Švýcarsku nikde nesetkala..

 Společně jsme si prohlídli Schloßberg. Mělo se jednat o zámek, ale cesta na horu mi spíš připadala jako na hrad.

zátiší s kolem

...a výhled shora. Quedlinburg je brána do Harzu, ale jak sami vidíte, hory aby tu člověk hledal lupou.

Kostel St. Servatius. Pořád jsme hledali ten zámek, přece to není tento kostel? Nakonec mi to nedalo a šla jsem se pak zeptat.

Procházeli jsme se kolem kostela. Trošku mi to přípomínalo špilberské hradby.

A střechy jsou tu taky zkosené a červené. Jako u nás v Praze. :) Málokde jsem se s takovými v zahraničí setkala. Vlastně si ani nepamatuji.

Recese? 

Každopádně chytrý nápad nájemců tohoto domu, jak si přivydělat. ;)

 my čtyři

Zahrádky měly všude otevřeno. Číšníci se nezastavili. V jedné kavárně pod zámkem jsme čekali na to, než k nám přijdou, asi hodinu a půl!! Pak jsme to vzdali a odešli. V jiné restauraci nás obsloužili už rychle. V té první měli ale domácí palačinky a určitě byly taky bio, protože se opodál v kurníku za mříží popelily slepice a kohout. Určitě jim snášely vajíčka, z kterých pak ty palačinky vyráběly. No nic, tak snad příště se zastavíme. Až budou mít méně zákazníků a nebudou nás ignorovat. (Těch lidí, co neobsloužili, bylo ale daleko víc.. nebyli jsme v tom sami.) V druhé restauraci jsem si dala domácí tiramisu a čokoládu. Katha s Edu polévku a salát. Volker.. to už nevím.

Konečně jsme přišli záhadě na kloub. Dostalo se mi vysvětlení, že vše, co je kolem kostela St. Servatius, má být zámek. Má teda dost divný tvar, zámky u nás vypadají dočista jinak, ale asi to tak bude. Žádné jiné budovy, než ty kolem kostela, jsme tu neobjevili.

 Hned poté jsme ale objevili další oříšek. Co je to? Pes? Prase? Nebo dokonce krysa? 

Každopádně to má asi sloužit jako klika ke dveřím kostela.

Noví lidé, nová místa

Zdravím!
Krátký report z posledních dní:

Poprvé jsem tu byla v pondělí na swingu. Ano, taky se tu tancuje. Byla to pro mě skoro detektivní práce najít nějakou informaci o zdejším lindy-hopu, ale pomohl mi v tom facebook. Přišla jsem o trochu dřív, takže jsem musela čekat, než se večer trochu rozjede a než přijde více lidí, ale pak to stálo fakt za to! Zatančila jsem si fakt báječně a ještě se něco nového naučila. Tancují to eight count a nějaké kroky občas vynechávají, když je hudba rychlá, nebo je dělají na místě. Poznala jsem kluka z Mexika, s kterým se mi tancovalo asi nejlíp, pak vysokánského Klause a menšího chlapíka, který to má asi celé na starosti. Jména ostatních si nepamatuju, ale vím, že jsem nejméně s osmi lidmi tancovala. Prý sem občas zajde i nějaký učitel swingu, taky se tu konají občas workshopy společně s lipskou skupinou swingařů. No a dokonce je tu ve skupině i jedna Češka. To pondělí na swingu nebyla, ale prý normálně chodí. Už se těším na další pondělí! :)

Včera tu pršelo a foukal dost silný vítr. Měli jsme mít prohlídku města s průvodci. Nakonec se konala a zrovna v tu dobu tolik nepršelo. Měli jsme prostě štěstí. Moc jsem ale při tom zamračenu nefotila, snad příště. Celý okruh trval asi 90 minut. Průvodce vyprávěl zajímavě, asi nejvíc mě zaujala Hundertwasserova budova Die Grüne Zitadelle. Povídala jsem si s Japonkou Ajakou a jednou dívkou z Polska. Občas do toho výkladu jezdily auta a tramvaje, takže nebyl moc slyšet, ale tak 70 procent jsem si vyslechla. Byla jsem v německé skupině. Další zbylé dvě skupiny měly výklad v angličtině. Potkala jsem také Míšu z Česka. Prý tu bude studovat celé tři roky. Chodila u nás v ČR na německé gymnázium, takže pro ni nebyl problém dostat se i na německou univerzitu. Poznala mě prý podle placek na baťohu. Ty tam ale nemam záměrně. :)
 Na konci jsme šli do kostela(nebo spíš kláštera) jménem Kloster Unser Lieben Frauen, kde jsme si poslechli překrásnou hudbu na varhany, které mají 9000 píšťal. Nejvíc mě asi uchvátila Bachova Toccata a fuga. Nikdy jsem ji neslyšela naživo. Měla jsem z ní husí kůži. Varhany měly obrovský rozsah, občas mi zvukem připomínaly flétnu, občas hromy při bouřce. :) Na konec pro nás studenti z IKUSu připravili v kavárně malé pohoštění- máslový preclík a džus. Sedla jsem si do skupiny k Japoncům a k jedné dívce  z Rumunska. Byl to pro nás zahraňáky báječný zážitek, děkujeme moc!

Náš průvodce.

Magdeburger Dom

Die Grüne Zitadelle 

 

Jeden pokoj tu má prý sám pro sebe vyhrazený i strom!

  

Sehnala jsem další matraci i věci k  ní. Vypadá to tu trochu jak v čajovně. :) Budu ji používat jako gauč a zároveň na ní přespí návštěvy. Takže můžete určitě přijet.

Spravila jsem sušák na oblečení. A stačil mi k tomu jen obyčejný provázek! 

Navštívila jsem menzu. Dala jsem si boršč a vůbec mě nezklamal. Porce byla veliká a zasytila mě na dalších 6 hodin. Cenově je to tu určitě výhodnější než ve švédské menze. Občas tam zajdu, abych si spravila chuť.

V pondělí jsem byla na krátké procházce hledat keš, ale nenašla jsem ji. Mám za to, že jsem našla úkryt, ale keš asi někdo ukradl. Přesto nelituju. Bylo to fakt tajemné místo. V této oblasti, kde bydlím, totiž stála kasárna a ve druhé světové válce tu cvičili vojáky Wehrmachtu. Ty budovy samozřejmě už nestojí, částečně tu místo nich vystavili Technische Hochschule, ale pořád tu je sem tam vidět betonový základ a velké plácky zarůstající trávou. Přesně tam mezi roštím někde uprostřed Exerzierplatz by měla být schovaná ta keš. Třeba ji ještě najdu..

Strom jako z nějakého fantasy příběhu. Široko daleko takový nenajdete. U něj měla být tak keš.

Sluníčko prosvítalo mezi kmeny.

Bývalé cvičiště.

Zajímavé místo, z kterého mi jde trochu mráz po zádech. Prý tam občas potkáte divoké prase. Jinak nikde ani živáčka.

Co je třeba všechno udělat

Pěkný den.
            Víkend je v tahu a já mám dneska administrativní pondělí. Od rána sedím za notebookem a snažím se přihlásit na různé kurzy a předměty. Není to vůbec jednoduché, protože každé oddělení má svoje speciální přihlašování.. takže na tělocvik, do jazykového centra a do e-mailu se musím přihlašovat vždycky zvlášť. Bohužel jsem zjistila, že je většina kurzů už obsazena a některé se vůbec nekonají. Zvláště jeden předmět, na který jsem se tolik těšila a který mi měl hodně pomoci při psaní diplomové práce, se tento zimní semestr nekoná. :-/ Přihlásila jsem se na trochu jiné předměty než mám původně napsané ve smlouvě, ale to vůbec nevadí. Budu mít ale spoustu spoustu práce navíc. A budu muset hodně sama tápat. Naštěstí na to mám dost času. A jako tělocvik jsem si nakonec vybrala.. hádejte co!
               Žonglování! Tápala jsem v té omezené nabídce a zaujalo mě právě toto. Měli tam poslední tři místa a já si vždycky přála naučit se víc žonglovat. Už dříve mě učil žonglovat kamarád se třemi míčky, ale dál jsem se nikdy nedostala. Jsem fakt zvědavá, jaké to bude!
               Dnes se mi podařilo odchytnout nájemce a předat mu smlouvu a nájem s kaucí. Tohle je už naštěstí vyřízeno. Mám smlouvu, a tak se můžu zítra pustit do další administrativní mašinerie.. přihlásit se na Bürgerbüro a do knihovny. Je mi s podivem, že vyžadují při přihlašování do knihovny smlouvu o nájmu. Co je jim proboha do toho? Snad to obíhání zítra skončí. Jsem pro všemi deseti, aby si každý vyzkoušel vyjet na Erasmus. Měli by to dávát na škole povinně každému člověku!!Je to taková příprava na život ve všech směrech. Až tady jsem si uvědomila, kolik nezbytností člověk potřebuje, aby měl kde jíst, kde spát, aby žil v relativní čistotě a aby se cítil příjemně. Pořád tu od příjezdu řeším nějaké technické zádrhele. Jako by mě Erasmus chtěl připravit spíš na kariéru hodinového manžela. ;) Ale asi to je dobře. Momentálně řeším to, jak přidělat záclony a konzole k oknu(je sem docela hodně vidět, zvláště v noci.. :D), včera i dnes jsem se zabývala tím, jak vytahnout špunt z vany, kam pověsit mokré věci a tak dále. Dnes jsem se ptala nájemce na pračku. Naštěstí nějakou má, tak mi ji přiveze. Hurá! Jen přemýšlím, kam ji umístit. Je tu takový kumbálek, ale obávám se, že v něm není zásuvka.  Pak ještě potřebuju někde sehnat koště, kýbl, hadr a mycí prostředek, abych tu úplně nezarostla plevelem. :)
            Řešením takových věcí ztrácím docela hodně času. Na druhou stranu se mi líbí zabývat se na první pohled takovými banalitami.. je to jako když člověk cestuje a nejdůležitější je pro něj jen to, co si udělá k jídlu, kde najde střechu nad hlavou a kterou cestou se má vydat. Když jsme u toho jídla, vařit mě tu moc nebaví. Snažím se, aby to trvalo co nejméně času, takže zatím střídám těstoviny a krupicovou kaši. Jo a dneska jsem si udělala podruhé brambory. Určitě ale dojde i na jiná jídla. Slyšela jsem, že v menze stojí oběd kolem 2 eur, což je dobrá cena, takže ji určitě také někdy vyzkouším. No a s tím výběrem cest to tu také není úplně mimo téma. Dost často přemýšlím, kudy jet do školy, která cesta je nejlepší a zároveň nejméně drncavější a každý den je trochu obměňuju. Jsou tu totiž často nerovné dlažební kostky, hlavně tady v areálu univerzity. Raději mám hladký asfalt. :)
       Dnešek jsem zvolila až do večera relaxační. Víkend v Harzu byl báječný a počasí nám přálo na 100%. Článek o našem výletě se určitě dočká zveřejnění během tohoto týdne. Edu vyrobil pěkný rámeček s těmi nej momentkami z prvního dne. Přidávám na ochutnávku.

          

Čtvrtek je den nevšední

Dnešek se tak trochu zlomový, a proto bych mu chtěla věnovat vlastní článek.

Tak zaprvé: Ráno se mi podařilo najít jednu kešku u Garnsee. Včera jsem si nastudovala trasu a mapy a podařilo se. Trochu jsem se sice požahala od kopřiv, ale s kopřivami už mam bohaté zkušenosti, že? ;)

Nejdříve přes zapadanou silnici kolem kaštanů..

 Sovička upozorňuje na chráněnou oblast.

To je Garnsee. Když jsem se přiblížila blíž k vodě, slyšela jsem, jak to jezero praská. Vážně! Asi jak se tam usazujou a tlejou listy a další humus. 

 Na druhý pokus jsem ji našla. Chtělo to jen se pořádně zorientovat podle vyfocené mapy. Byla  schovaná uvnitř stromu.

Asi největší keška, kterou jsem kdy našla. Vešlo se do ní spousta věcí, já jsem si odtamtud vzala překrásnou klíčenku s včelou a na oplátku tam dala jednu placku.

V tomhle stromu byl ukrytý poklad. Ideální místo na schovávačku. 

 A lovkyně pokladů. :)

Zadruhé: Dostala jsem svůj Studentenausweis, takže si už můžu registrovat předměty. Juch!

Zatřetí: Píchla jsem dnes kolo!! Je to tak. Nejsem tu ani týden a už takovýhle defekt!
            Byla jsem v supermarketu.. v tom, co je daleko- u univerzity, přijdu s igelitkami, chci si nasednout a zadní pneumatika je poněkud splasklá. Zkusím na něm jet, ale pneumatika se ještě víc vyfoukne. Nezbývá než kolo vést a celý ten náklad odnest na řídítkách a na zádech. Co budu dělat? Kdo mi kolo opraví? Možná to není píchlé, zkusím to nafouknout.. Kolo dopravím k svému bytu jen tak tak, ke konci už je úplně splasklé a špatně se vede. Necham ho ve stojanu před vchodem a jdu si vařit oběd. S prázdným žaludkem stejně nic nevymyslím. Pak se snažím vygůglit opravny kol, ale většinou jsou v centru. Přece jen by tu měl být nějaký obchod s koly. Vydávám se tam. Je to kousíček. Navzdory otvírací době mají bohužel zavřeno.
               Mám ale z pekla štěstí. Už když jsem šla do toho obchodu, viděla jsem u protějšího domu nějakého kluka, který něco montuje na svém kole. Na zpáteční cestě mě napadlo se ho zeptat na pumpičku. Třeba mi ji půjčí a já to kolo zkusím napumpovat. Odvážně jsem k němu přikročila a začnu se ptát. Pumpička leží na zemi, dovolí mi si ji půjčit. Zkouším kolo napumpovat, ale nejde to. Navíc mi ventil nějak vypadává. Jsem to ale nemehlo. :-D Nevzdávám to ale. Když to trvá asi moc dlouho, přijde se na mě ten kluk podívat. Říkám mu, že mi to nejde. Zkušeným chmatem přimontuje pumpičku správně k ventilu a ventil ke kolu. Bohužel slyšíme syčení. Vzduch někudy uniká. =( Ptá se mě, jestli mám náhradní duši a lepidlo. Říkám že jo, ale že to určitě sama nezvládnu vyměnit. Neví náhodou o nějaké opravně kol ?
                Ten kluk mi řekne, že mi tu duši klidně vymění sám. Když má zrovna nářadí venku.. Jsem zachráněna. :-))) Běžím nahoru pro duši v pytlíku, a pak sleduji, jak se vyměňuje taková duše u kola. Když jsem viděla, co všechno to obnáší, zjistila jsem, že bych to sotva sama dokázala. S tím klukem jsme si během opravy povídali. Jmenuje se Oli a pochází z Darmstadtu. Bude studovat na Technische Hochschule a je tu první semestr. Říká, že v Magdeburgu je báječná projížďka především kolem Labe. Že se tu ale taky kola hodně kradou a že Magdburg patří na první místo, co se týče krádeží kol v Německu. :-// Ptá se, odkud jsem, a říká mi, že byl dvakrát v ČR. Asi ale jen poblíž hranic s Německem. Naučím ho několik českých frází a mezi nimi i "do prdele". Zajímá ho čeština. :)
              Propíchlou duši mi Oli zalepí a já ji schovám do pytlíku. Kolo dostane tu druhou, kterou jsem dostala od Vaška jako rezervu, kdyby se něco stalo.  Zjistíme, že byla díra dokonce na dvou místech. Prý jestli je tam ještě nějaká, tak už to nemá cenu lepit..jinak se z toho zblázníme. Naštěstí dvě záplaty stačí. Duše už nikde neuchází. Oli mě dnes zachránil. Moc mu děkuju. Říká, že to nestálo za řeč. Já mu řeknu, aby se někdy stavil aspoň na čaj nebo na čokoládu. Vždyť bydlíme v domech naproti sobě.

Jsem ráda, že jsem si zas s někým pošprechtila. I když darmstadtská němčina není úplně lehká na porozumění. Občas jsem tápala, co vlastně ten kluk říká. :)

To je pro dnešek všechno. 3.října je v Německu Nationalfeiertag. Všude mají zavřeno, nikdo nejde do práce, prostě státní svátek. Zítra odjíždím do Harzu. Setkám se s Katharinou. Společně ještě s jejím přítelem Edu a s Volkerem strávíme víkend v horách. Snad bude pěkné počasí na procházky.

Mějte se hezky,
vaše Anička

      

Příroda v Herrenkrugu

Zdravím vás, moji milí,
          v tomto článku bych se chtěla věnovat přírodě, procházkám a vyjížďkám, které jsem tu dosud v Magdeburgu podnikla. Není jich moc, ale i tak na mě okolí udělalo veliký dojem. Musím se zároveň přiznat, že jsem ještě nebyla tak úplně v centru města. Viděla jsem jen horní část centra, která je u univerzity, nicméně mi ještě velká část zbývá. Plánuju ji obhlídnout příští týden.

Cestou do centra přes Elbe.

Die Johanniskirche

              V neděli jsem se dopoledne šla projít po okolí a nedalo mi to, abych nezavítala na druhou stranu Breitscheidstraße, kde jsem první den bloudila. Vzadu jsem zahlédla běžce, jak zahnuli do houští po nezpevněné cestě. Zajímalo mě, kam to vede. Tušila jsem, že tu poblíž staví vlak. Je totiž občas slyšet až ke mně do pokoje. Ignorovala jsem ceduli Soukromý pozemek, jako ji ignorovali běžci. Zanedlouho jsem došla k podchodu. Nahoře byly koleje. Všude kolem to bylo docela zarostlé, prošla jsem malým hájkem a přede mnou se rozprostřelo obrovské golfové hřiště. Pár chlapíků tam za sebou vláčelo tašky na golf.

  Zdánlivě nekonečná cesta..

Za tím plotem bylo to golfové hřiště. Kolem jsou cyklostezky. Potkala jsem spoustu rodinek na nedělním výletu.

O pár set metrů dál jsem spatřila ohradu s koňmi. Měli takové dlouhé čelenky. Pak mi postupně docvaklo, že je mají schválně tak dlouhé, aby jim nelítaly mouchy do očí.

Když jsem zašla ještě dál, objevila jsem velkou koňskou farmu. A všude kolem mě pastviny. To bych tu vážně slabých 15 minut od mého bytu nečekala!!

Ještě dál jsem narazila na golfový klub. Mají tam svojí základnu. A pak jsem pohlédla na mapu a překvapení nebralo konce. Za tím klubem začínal další obrovský park, který má  x hektarů. Tam jsem už nešla, ale řekla jsem si, že se do toho parku určitě brzy podívám. Raději ale s kolem. Jinak bych se v něm uchodila. :)

Cestou zpátky mě zaujala tato tramvajová zastávka. Myslím, že původně to bylo vlakové nádraží a že ho předělali. Pěkná budova.. mohlo by se v ní i tančit.

Na zpáteční cestě jsem si sedla u podchodu na zídku a chvíli si četla. Sluníčko pálilo a mně se vůbec nechtělo vrátit mezi čtyři zdi.

Odpoledne jsem podnikla jednu kratší vyjížďku na kole. Už dopoledne jsem se sháněla po obchodě, ale na žádný jsem nenarazila. Napadlo mě se teď zeptat dvou pejskařů. Bohužel se potvrdilo to, co jsem tak trochu čekala. Nejbližší je tu Penny. A ode dneška už vím, že i tam nepřijímají VISA kartu. :-/ Divné.

 

Projela jsem se i podél řeky, je to pěkná cyklostezka. A někteří cyklisté jsou pozorní. Když jsem náhle zastavila(abych udělala tuto fotku), zastavil taktéž přede mnou nějaký pán a ptal se, jestli se mi něco nerozbilo na kole. Uklidnila jsem ho, že "alles ist in Ordnung".  

Cestou do Penny jsem tu objevila aquapark. Mám ho tak 10 minut na kole od svého domu. Paráda. Je to velká špičatá věž a vedou z ní dva tobogány. Určitě tam někdy zajdu. Samotné se mi tam ale zatím nechce. Také je tu tzv. Jahrtausendturm a Elbauenpark. Tam je ale vstup zpoplatněn. Nicméně bych se tam chtěla podívat taktéž příští týden.. dokud bude hezky a dokud nebudu mít školu. 

První postřehy

       Dneska zvolňuji. Dávám si pauzu od všeho lítání a relaxuju. Dopoledne jsem si byla na univerzitě vyzvednout svůj Studentenausweis, ale ještě není hotový.  :-( Snad zítra. Bez něho nemám totiž přístup nikam. Chtěla bych si zaregistrovat tělocvik a taky jazykový kurz, ale obávám se, že asi bude většina předmětů už obsazena. Registrace totiž začala už v pondělí. No uvidíme. Třeba se ještě něco zajímavého najde. Taky jsem se byla dnes podívat v knihovně a načerpala tam první inspiraci. Mám trošku sklony porovnávat všechno s univerzitou v Umeå, ale snad se toho zbavím. Knihovna je určitě menší než ta ve Švédsku, ale je pěkná, moderní a myslím, že co se německé literatury týče, dobře zásobená. Dlouho jsem se jí procházela a žasla nad dlouhými řadami spisů některých autorů. Nedokážu si představit, že bych toho v životě tolik taky někdy napsala. Chce to mít asi správnou slinu na psaní. Už se těším, až si budu moci půjčit nějakou knížku.

Napíšu sem několik věcí, kterých jsem si za ty první dny stačila všimnout.
- Na naší univerzitě a i na Hochschule, u které bydlím, převažují hlavně technické obory a skoro každý, koho se zeptám, co studuje, mi odpoví, že stavební inženýrství, strojírenství apod. Takže už se těším, až poznám někoho, kdo se taky zabývá jazyky. Ještě jsem neměla to štěstí.
- Nejvíce zahraňáků tu pochází určitě z Indie. Pak je tu taky hodně Rusů, Asiatů, docela i Afričanů, ale nikoho z evropských zemí jako Francie, Holandsko, Maďarsko, Polsko, Španělsko, apod. jsem tu zatím vůbec nepotkala.
- Každý student musí povinně zaplatit za každý semestr poplatek. Je to docela vysoká částka cca 93 euro. Když ale pak získáte svůj studentský účet a kartu, máte na celý semestr dopravu po Magdeburgu zdarma. Což mě zas tak nepálí, ale aspoň můžu někdy večer využít MHD a nejezdit na kole potmě. A v zimě při velkých vánících se určitě taky ráda svezu. :)
- V supermarketu tu nemají nákupní košíky. Jen veliké vozíky. Poprvé, když jsem šla nakupovat, jsem ty košíky marně hledala. Nějaký člověk ho totiž nosil. Pak mi zůstal rozum stát nad tím, že lidi si tu normálně dávají nezaplacené zboží do své tašky a nikomu to nevadí. Asi tu prodavači všem věří, že nikdo nic neukradne.
- V supermarketu po košících ani stopa, ale zato v knihovně si to štráduje s modrým košíkem kdekdo.
A dnes jsem zjistila, že je to tak trochu povinné. Dovnitř do knihovny si totiž nesmíte vzít ani malou kabelku. Místo toho si nezbytné věci musíte vzít do ruky a nebo.. ou jéé do modrého košíku. :-/ Vtipný je, že jsem potkala už i několik lidí s nákupním košíkem na ulici. Prostě nový módní doplněk. Nemůžu si pomoct, ale mně to připadá trapný. ;-) Vím, že se tomu budu muset ale taky podvolit.. tedy jen v té knihovně, doufam.
- Jídlo je tu v supermarketu poměrně levné, ceny se podle mého názoru blíží docela i těm českým.
- Mají tu lacinou čokoládu, dokonce o dost lacinější než u nás v ČR.=)
- Ve spoustě obchodů už mají vánoční zboží a vánoční výzdobu... na konci září!! Tak brzkou přípravu na Vánoce jsem ještě nikdy neviděla.
- Bohužel se tu ne všude dá platit VISA kartou, musím to zkusit ještě tady v nejbližším supermarketu, ale v některých obchodech mi ji už bohužel odmítli.
- Asi si budu muset  zopakovat dopravní předpisy pro cyklisty. Občas totiž nevím, kdy mám přednost a kdy má přednost ten druhý apod.. Je to divný, protože ne úplně všude jsou cyklostezky, a tak nevím jestli jsou souhrnná pravidla pro kola jako taková, nebo pro kola na cyklostezkách a zvlášť pro kola nacházející se na vozovce. Když třeba přejíždím na semaforu, platí pro mě stejná světla jako pro chodce, ale ne všude jsou světla.. Třeba kruhový objezd jsem musela objet poctivě podle šipek celý kolem dokola.. kdežto jako chodec bych si to samozřejmě zkrátila a šla v protisměru.. Kdo jste cyklista, poradíte? :-)
- Ačkoliv je tu samozřejmě hodně lidí z dalekých zemí a německy moc neumí, připadá mi, že hlavním jazykem je tu němčina. Docela hodně cizinců ji aspoň trochu ovládá. Například uvítání na univerzitě bylo dvojjazyčné, předpokládalo se, že nejméně půlka z nás německy umí. A ten, kdo neumí, se to musí povinně aspoň trochu naučit. Od toho tu jsou na začátku semestru intenzivní kurzy. Němčinu tu lejou prostě do každého a asi je to potřeba.


                Na prvním včerejším setkání s dalšími erasmáky  jsem si připadala jako jedna z nejstarších. Skoro každý, koho jsem se zeptala, studuje bakaláře. Jsem ale strašně ráda, že jsem se včera dokopala na tu salsa párty zajít. Potřebovala jsem si už s někým popovídat. Salsu jsem bohužel netancovala. :-( Bylo nás tam tolik, že půlku lidí poslali sednout, že prý nás zavolají za půl hodiny. Ale čas plynul a nikdo nevolal. A tak jsme si aspoň při zvuku salsa hudby a "ein, zwei, drei" povídali.
                Seznámila jsem si s Ruskou Natašou. Právě u ní jsem si zapamatovala jako u jediné jméno. Další jména byla pro mě nezapamatovatelná. Aspoň na první setkání. :-) S Natašou z Jekatěrimburgu jsem mluvila německy. Pak jsem poznala jednoho kluka z Japonska z Ósaky, jednoho Taiwance z Taipei, kluka a holku z Mexika a Kanaďanku, která bydlí asi 4 hodiny busem od Calgary. S těmi všemi jsem se bavila v angličtině. Tradičně mi připadali nejsympatičtější Asiati. Ti jsou jako všude asi velmi přátelští. K pití jsem si dala nápoj Alster, což mělo být pivo namíchané se Spritem. Nebylo to špatné.
Cestou zpátky jsem šla kousek s Kanaďankou. Bavila se celkem rezervovaně, přemýšlela jsem, co by ji tak mohlo zajímat. Bohužel mi říkala, že si nedala žádný tělocvik, že vůbec není sportovní typ. Tak jsme se začaly bavit o Mekáči. :-D
           Při hovoru s Kanaďankou jsem se hodně styděla za svoji angličtinu. Nebyla jsem si občas jistá, jak se co řekne..snad se moc nepoděsila. Když mluvím s někým, kdo nemá angličtinu jako svůj rodný jazyk, je to v pohodě, ale když slyším angličtinu od rodilého mluvčího, nejraději bych se při rozhovoru s ním zahrabala do písku. :-//// S němčinou je to tu taky divný. Občas se mi stává, že mně na veřejných místech(obchod apod.) lidi odpovídají anglicky. To mám tak strašnou němčinu, že raději přejdou do angličtiny? Myslí si, že angličtinu ovládám líp? To těžko.. Nebo prostě jen slyší moji českou němčinu.. takovou, jak jsme se ji učili ve škole, zjistí, že jsem cizinec a cizinec= angličtina.. tak proto přepnou do jiného jazyka? Kdo ví.. Možná budu muset uplatnit to, co fungovalo ve Švédsku. "Nein, ich verstehe nicht Englisch. Ich spreche nur Deutsch."


            Vím, že některým svým blízkým jsem psala, že tu máme sluníčko. A přitom sem dávám fotky s mraky. Včera se to tu nějak pokazilo, ale nebojte, sluníčkové fotky taky budou. Chci v těch článcích mít ale aspoň trochu nějakou chronologii, tak sem nejdříve dávám fotky ze včerejška.
                Tento most jsem objevila při včerejší cestě do města. Měla jsem namířeno navštívit pár bazarů s nábytkem a domácmi potřebami. Nechtělo se mi jet obvyklou cestou, asi by byla i delší, a tak jsem to vzala přes řeku, džunglí, šterkem.. prostě zadem. Nakonec jsem se napojila na Herrenkrugbrücke.

 Magdeburg má hned několik mostů a jeden je hezčí než druhý. Když přes ně přejíždím, často myslím na Budapešť.

 Na tomto mostě visí několik zámečků, které sem připnuly zamilované páry. Vypadá to, že se tato tradice ujala i tady.

 Jak ale sami vidíte, zámečkový most je teprve v plenkách. Místa na zámky je tu ještě na několik let do budoucna. Ne jako v Paříži..

Je možné, aby myšlenky, které máte zrovna v hlavě, předcházely realitu? Asi ano. Jinak si nedokážu vysvětlit tohle: Jedu na kole do města a hlavou mi co chvíli něco probleskne, 95 procent pozornosti se ale soustředím(snažím soustředit) na chodník a na vozovku. Těch zbývajících 5 procent mi zrovna zaběhne k mamce a k její návštěvě tady v Magdeburgu. Přijede mě sem s bráchou navštívit. Říkám si, kam je uložím, co tu budou jíst a pít.. a že tu nemám ani kafe, jen čaj. Aspoň, že jsem našla tu rychlovarnou konvici.. Neuplyne ani 10 minut a já cítím kafe. Je to možné? Ta vůně je stále silnější a silnější. Až se najednou otočím a zrovna projíždím kolem obrovské továrny na zpracování kávy! Vůně se line z otevřených oken ven do ulic. Prohlížím si malby na zdi té továrny. Je na nich zobrazena sklizeň i zpracování kávy od začátku snad po zabalení do sáčku. Je to náhoda, nebo ucítil můj mozek kávu daleko dřív než můj nos?

 Takto jsem vyfotila most při zpáteční cestě. Je po dešti a sluneční paprsky se krásně odráží na hladině Labe.