Sen

Zavřu oči a jsem na ostrově Sylt.

Daleko od toho deště a sychrava. Sedím v písku na pláži, nastavuji tvář sluníčku a poslouchám šumění moře. Pak se s radostí vrhnu do hučícího příboje Nordsee.

Mám další cestovatelský sen. Chtěla bych se podívat na ostrovy Sylt, Helgoland a Rügen.

Až Wolfgang Büscher mi ve své knize "Deutschland, eine Reise" ukázal kouzlo těchto ostrovů.

Třeba se tam podívám příští prázdniny. Nejspíš to budou mé poslední studentské prázdniny. Na tyto ostrovy je nejlepší jet v létě, teď je tam asi už dost nevlídno.

V mých představách tam ale vždy září slunce. :-)

Fotky jsem si vypůjčila z německé wikipedie. Odkaz na původní článek je tady.

Z Magdeburgu až na konec světa

Pěkný podvečer.
Právě jsem se vrátila z výletu a než se pustím do čtení, udělám krátký report o  tomto víkendu. Pořád si říkám, prosím ať to není poslední baboletní den. Ať je ještě aspoň do konce října tak hezky. Ale kdo ví..

        V sobotu dopoledne jsme měli s dalšími zahraničními studenty brunch. Pro ty, co neví, co to je brunch, tak to je něco mezi snídaní a obědem. Pořádala ho nějaká církevní organizace, tuším že evangelíci.. ale to není tak důležité. Přišli i někteří dospěláci a společně jsme se bavili u stolu v několika skupinkách. Poznávala jsem známé tváře, Ajaku, další Asiaty, Beu a Číňana z jednoho workshopu. Bavili jsme se hlavně v angličtině. Před jídlem jsme společně zpívali jednu písničku ze sborníku Taizé(to je tak asi jediná trošku náboženská aktivita, kterou jsme podnikli.) Mně se ale písničky z Taizé líbí. Je to docela pěkný rituál si před jídlem zazpívat. Jídlo jsme si mohli nabrat na talíř podle libosti, měli jsme švédský stůl. Ochutnala jsem banánové toasty, banánovo-čokoládový koláč, těstovinový salát, štrůdl na slano.. měli tam samé zajímavé věci. Hlavně ten toast s banánem uvnitř mě překvapil. Jeden pán, který s námi seděl taky u stolu, mi poradil jednu dílnu, kde si může člověk opravit kolo a kde dostanete všechny náhradní díly takřka za hubičku. Jenže jsem pochopila, že si to človek musí udělat sám. Ale i tak je to fajn tip. Povídali jsme si o typických jídlech našich zemích, o studiu a o tom, jak se nám líbí v Magdburgu. Prý se každý měsíc koná společné vaření zahraničních studentů. Určitě bych se ráda přidala. I když vařit moc neumím, tak ve větší skupině to může být zábava a když dostanu něco míchat, snad nic nepokazím. :)
             Ve 12 hodin jsem měla sraz s Erikem na zastávce na Herrenkrustrasse. Jenže jsme se nenašli. Čekala jsem na něj skoro půl hodiny, ale nepřijel. Až když jsem si doma pořádně ještě jednou projela naše zprávy, došlo mi, že jsem na něj čekala na špatném místě. Asi o kilometr dál. Když mi prostě někdo napíše S-Bahn, vybaví se mi vlak. Ale on měl na mysli zastávku tramvajovou. Já na něj čekala u nádraží v Herrenkrugu. Tak jsem mu napsala, že jsem to popletla, že se moc omlouvám. Erik ale ani naštvaný nebyl, aspoň si mohl dát oběd. Sešli jsme se tedy v 15.30 a podruhé jsme se už našli. A jak jsem na tohoto člověka narazila? Přes couchsurfing! Napsala jsem prostě na zeď města Magdeburg, jestli by někdo občas podniknul výlet na kole. Ozvalo se mi docela dost lidí. Jako poslední Erik. Říkal, že v sobotu by někam vyjel, a tak jsme se domluvili. Bohužel jsme si nemohli nijak napsat, když jsme se hledali, protože on nemá mobil. Prý mu ho někdo pořád kradl a taky byl líný ho mít u sebe. A tak se domlouvá s lidmi jen přes net a nebo osobně. Divím se, že mu to takhle funguje. Třeba ale zrovna v téhle situaci by se mobil šiknul, mohli jsme si napsat a hned by se vyjasnilo, že čekáme každý trochu jinde.

              Všude tu je rovinka, takže se jelo báječně. Erik má docela pravěké kolo, ale je na něj patřičně hrdý. Prý ho vytáhl z půdy. Je pod dědečkovi. Opravil ho.. a za týden se na něm.. světe div se, chystá dojet až do Dánska! Ano, pojede podél Labe, a pak uhne na sever.. prý to není tak daleko. Zpátky pojede vlakem. Spát bude ve stanu. Drsný. Držim mu palce. Erik se divil, že my na univerzitě teď nebudeme mít prázdniny. Vždyť jsme sotva začali. On studuje Berufschule, což je něco jako u nás učňák. Říkal mi, že pochází z nějaké vesnice asi 100 km od Magdeburgu, že je tu taky nový. Bude tu studovat nejméně 2 roky. Prý se mu tu taky líbí, hlavně je tu spousta aktivit, což u nich na vesnici nebylo.
                   Povídali jsme si za jízdy, zezačátku to byl pro mě nezvyk, ale pak jsem zjistila, že mi to jde docela dobře a že občas mluvím celkem i plynule. Vyprávěli jsme si navzájem o cestování. Erik navštívil letos Maroko a psal si tam cestovní deník. Shodli jsme se na tom, že je občas pěkná pruda ho psát, ale že se to vyplatí.  Také navštívil Španělsko a také si přinesl z Barcelony nepříjemný zážitek.. i jeho okradli. Taky mi říkal, že je v Německu zakázaný kempovat a že jeho kamarády už takhle obrali policajti o 50eur. Jsem v šoku!
                 Moc jsem nefotila, ale zato jsem se snažila si celou cestu naplno užívat. Natočila jsem za jízdy pár videí, ale jsou roztřesená. Abyste měli ale představu, jak to může vypadat kolem Labe, tak je sem nahrávám. Berte je s rezervou. Točit neumím a mluvit do toho se neodvažuju. :)

Tohle je už Mittellandkanal. Jsme přímo na mostě, pod námi Labe a vedle nás obří kanál. Viděli jsme jednu loď, která ale těsně před mostem zakotvila. Erik na mostě spravoval kolo, padal mu řetěz, ale naštěstí měl nářadí a kolo na místě za 5 minut opravil. Překvapilo mě, že ačkoliv jsme byli daleko od města, po mostě prošlo docela dost rodinek s dětmi. My jsme si sedli na lavičku, pili a já jsem ochutnala Erikův meruňkový koláč se skořicovým cukrem. Mňam.

 A dokonce k večeru vylétlo několik balónů. Asi byl příznivý vítr.

 Cestou zpátky jsme se trochu ztratili. Oba jsme si mysleli, že cyklostezka vede i podél druhého břehu Labe, ale zrada! Ne a ne ji najít. Odbočili jsme na pole a prodírali se trávou. V duchu jsem říkala svému kolu"vydrž, kolo, vydrž prosím".

 Na louce jsme zahlédli v dálce stádo srnek. Vydali jsme se k průmyslové zóně, našli jsme kamenitou cestu, ale další zrada. Cesta vzadu končila, měli jsme po pravé i po levé ruce vodu. A sami jsme se nacházeli.. ehm kde? Asi na poloostrově? Museli jsme to otočit. Cestou jsme se ptali jednoho rybáře a ten nám řekl, že až u dálnice je most přes to divné koryto. Až teď jsem si našla na mapě, že se jednalo o Abstiegskanal Rothensee. Aby se čert ve zdejších vodách vyznal! Obloha měla fialovožlutý nádech a kamínky na cestě, po které jsme jeli, byly růžovo fialové. Připadala jsem si jak v nějaké fantasy scenérii. Nevím, jestli to dělalo to světlo, západ slunce a mraky a nebo ty kameny měly prostě takovou barvu. Raději jsem si ale domů žádný nevzala. Co kdyby se to kouzlo mezi čtyřmi stěnami ztratilo?

Zpátky jsme se domů vraceli potmě, Magdeburgem jsme projížděli ještě asi hodinu. Budu si muset sehnat i to přední světlo. Policajti tu totiž chytají a kdo nemá světlo, ten platí pokutu. Nechci to riskovat. A už vůbec nechci riskovat své zdraví. Cestou zpátky jsme se bavili o knížkách a Erik je první člověk, který zná Bartimaea! Taky se mu Stroudovy knížky moc líbí. Rozloučili jsme se na křižovatce u Herrenkrugu. Byl to moc pěkný výlet, báječně jsem si pošprechtila. Doufám, že spolu ještě nějakou projížďku podniknem.

Dnešek byl ve znamení četby. Probudila jsem se bez zvonění budíku. Jsem doma a čtu na přeskáčku jeden cestopis a drama. Drama je drama. Vůbec mě to nebaví, jsem teprve na 36. straně. Jde to pomalu, protože každé třetí slovíčko je zastaralé, takže ho musím hledat ve slovníku. Celkově tomu dramatu moc nerozumím. Jsem zvědavá, jak na něj budu psát referát. 

A taky tu mám už svoje spolubydlící. Přijely v pátek v noci. Jsou to dvě Číňanky. Jedna z nich tu má i manžela, ale ten je tu jen na pár dní. Zatím jsem se s nimi moc nebavila. Německy holky neumí, jen ten manžel ano. Pracuje prý ve Frankfurtu. Snad brzy dáme nějaký rozhovor. Teď jsem jim zatím říkala jen praktické věci ohledně bydlení.

K večeru jsem se byla dnes pojít, abych zastihla aspoň na pár chvil sluneční paprsky dnešního dne. Jen tak tak jsem to stihla. Když jsem vyšla ven, udeřilo do mě teplo. Stačilo tričko s krátkym rukávem, mikinu jsem mohla odložit. Užívala jsem si padající zlatavý sníh. Našla jsem kešku v Herrenkrugparku a udělala pár fotek. Když jsem se vracela na byt, náhodou jsem nakoukla do schránky a co mě tu nečeká? Pohled od Věrky z Norska. Děkuju, Věrko. Už dlouho nakukuji do schránky, jestlipak mi třeba někdo napíše, ale zatím nikdo. Až Ty jsi to poštovní mlčení prolomila. Udělal mi velkou radost! :)

 Herrenkrugpark

Co je to za houby? Nevypadají moc jedle, ale na pohled se mi líbí.

První týden v nové škole

Ahoj lidičky,
        tento týden mi tu začala škola. Chtěla bych se podělit o pár novinek.
   Hned v pondělí mi udělal obrovskou radost kurz španělštiny. Šla jsem tam s tím, že budu stále ještě na čekací listině, do třídy jsme se skoro nevešli a já měla pořád pocit, že někomu zabírám místo. Jaké bylo překvapení, když jsem našla své jméno mezi účastníky. Asi se tam uvolnilo místo a já byla do kurzu zapsána. Doma jsem pak zpětně objevila potvrzovací e-mail, který mi dorazil v neděli večer. První hodina kurzu byla neuvěřitelně nabitá, musela jsem být pořád ve střehu, protože naše lektorka Carla nás pořád vyvolávala. Pokládala nám otázky, počítali jsme, neustále jsme těch několik základních věcí opakovali, aby se nám vštípily do hlavy. Lekce mě moc bavila, ale celou tu hodinu a půl jsem si spíš říkala, že je nás tu moc a že mě asi vyřadí. Jenže ne, kurz mám zapsaný, jako studentka germanistiky ho mám dokonce zdarma. Teď jen sehnat učebnici. Půjčila jsem si jednu z knihovny, ale dívala jsem se, že, se do knihy bude asi hodně psát a já bych si tu knížku chtěla pak nechat pro sebe. Asi si ji prostě koupím. Chtěla bych ji mít v barevné verzi.
            V pondělí jsem stěhovala skříňku do svého pokoje. Musela jsem nadvakrát. Koupila jsem ji od jedné studentky za malý peníz. Nejhorší byla ta doprava. A sejít  a vylézt se skříňkou schody. Využila jsem ale vozejčku, který tu postává už několik týdnů, přivezla jsem si ho k tramvajové zastávce a skříňku na něm odvezla. My ženy si umíme poradit za každé situace. ;)
               V úterý jsem měla dva předměty na germanistice, hned po sobě, takže jsem po těch čtyřech hodinách byla už hodně unavená. Je to zvláštní, ale začínáme tu vždycky 15 minut po celé, ale v rozvrhu máme výuku napsanou už od např. 11.00. Takže většinou přijede spousta lidí už na celou a ještě pak 15 minut vždycky čekáme. Na jednom předmětu jsem dostala za úkol přečíst knížku- drama Wallenstein. Jsem moc zvědavá, jak z toho zpracuju referát. Dramata moc nečtu. O Wallensteina se podělíme ještě s jedním klukem. Jsme hned na začátku, takže si s tím musíme máknout. Další předmět mi připadal takový hodně obecný, ale asi to bylo tím, že jsme měli teprve úvodní hodinu. Každopádně to tu určitě není jako na germanistice v Brně, kde máme buď jazykovědné, nebo literární předměty. Tady se to tak ostře nedělí.. a také se  do toho hodně přimíchávají média.
           V úterý jsem šla na zumbu. Také jsem byla na čekací listině, ale zahraniční studenti mi řekli, abych se přesto na zaplněné kurzy dostavila. Třeba někdo nepřijde. Abych pravdu řekla, na zumbě nás bylo víc než 50. Ale dovolili mi tam zůstat. Bylo nás více z čekací listiny, co by si chtělo zazumbovat. Hala, ve které tancujeme, je veliká. Naše cvičitelka nám řekla, že se můžeme výuky účastnit, ale že nejsme pojištěni. Takže když budeme dávat pozor a nic se nám nestane, je to bez problému. Halu přehradili v jedné třetině sítí. V té třetině měla další skupinka lidí tělocvik. Lezli po lezecké stěně. My jsme měli dvě třetiny haly pro sebe. Hudba nehrála moc nahlas, asi kvůli těm lezcům, aby jim to nešlo moc na nervy, ale ani mi to nevadilo. Aspoň jsem neměla pak zalehlé uši. Cvičitelka v polovině lekce řekla předním řadám, aby se přesunuly dozadu a my zezadu jsme šli dopředu. Při zumbě jsem se odreagovala, nemusela jsem myslet na žádná německá slovíčka. Sice jsme se ne úplně hned chytali, ale byla to první hodina a na té je to normální.. nikdo nezná dopředu sestavy, které si cvičitelka připravila. Při dalších hodinách už ale budem více sehrané. U nás v ČR máme zumbu vždycky hodinu, ale tady jsme tancovali hodinu a půl!!! Skončili jsme přesně ve 21.30. To v Čechách občas nemáme ani celou hodinu zumby, ale tady je to fakt dlouhá jízda. Byla jsem pak docela unavená. A to mě ještě čekala napůl pěší, napůl na kole cesta na byt. To bylo pokračování tělocviku. :)
            Ve středu jsem měla kurz pro všechny zahraniční studenty z germanistiky, kde jsem se potkala s Beou. Říkala mi, že jí snad vyjde kurz na Sprachzentru C1. Měla štěstí, že je hned na začátku abecedy. Ostatní prý vyhodili. Myslím, že tento kurz, kde se s Beou potkáváme, bude takový pohodový. Budeme tam trénovat hlavně mluvení. Jsou mezi námi tři studentky z Číny, jeden student z Japonska a asi tři Maďaři. A taky jedna Američkanka! Nejspíš je většina z nich na bakaláři, jen jeden Maďar dělá také magistra. Nakonec zůstane kurz spojený, protože bude přeci zajímavější mít mezi sebou tolik národností. Aspoň se líp poznáme. Nevadí, že každý má trochu jinou úroveň němčiny. Přivítaly nás dvě paní, jedna se jmenuje "Zajíc". :) Už jsou tu na germanistice spoustu let.  Kolem poledne jsem se zašla podívat na Markt der Möglichkeiten, kde se představovaly různé organizace na škole. Bohužel jsem tam ale žádný sbor nenašla. Myslela jsem, že bych tu taky mohla zpívat jako u nás v Brně v SISTu. Mělo to ale takový politicko-nábožensko-kulturní ráz. Ale taky tam měl stánek IKUS. Předložila jsem kupón, který jsem dostala na Welcome week a dostala jsem krásný dárek. Misku a hrneček s logem Otto-von-Guericke-Universität a s citáty od slavných osobností. Potkala jsem na dvorku před mensou Ajaku, tak jsme se chvíli pobavily. Zkoušely jsme si vytočit na kole volňásek do divadla, ale měly jsme obě smůlu. Aspoň  jsme si vzaly placku na baťoh.

         Odpoledne jsem narazila na báječnou čelovku v obchodě "vše za euro". Jsem zvědavá, jak dlouho mi vydrží. Dostala jsem nápad. Když bude tma, připnu si čelovku na čelo a bude mě tak ve tmě na kole vidět. Zadní světlo za chvíli taky dostanu, takže budu konečně vybavena i do tmy.  Pak mě čekal ještě předmět o cestopisech. Sešlo se nás pár. Učí nás takový malý mužíček, jehož program se mi ale velmi líbí. Dokonce je mezi probíranými autory i jedna spisovatelka z Magdeburgu. Velmi mě to inspirovalo a přemýšlím, že bych si půjčila její cestopisnou knížku. Určitě by to šlo pojmout jako téma na diplomku.. cestopisy. Musím se ale poradit, jak. Zbytek dne jsem dumala nad onou autorkou i nad dalšími osobnostmi.
       Čtvrtek byl pořádně upršený den. Jela jsem v dešti na hodinu španělštiny. Opět jsme obsadili úplně všechny židle. Na univerzitě je celkem boj o židle, stává se nám často, že k nám chodí do třídy jiní studenti a berou si od nás židle. Navzájem se o ně tak trochu přetahujeme. :-) Snad tyhle zmatky postupem času zmizí. Tentokrát jsme pracovali už s učebnicí a s CDčkem. Zjistila jsem, že psaní do učebnice je nezbytné. Nechce se mi všechno pracně přepisovat do sešitu. Hned po škole jsem si jela učebnici koupit. Mám z ní radost. Můžu si do ní dělat poznámky jak chci a nemusím se ohlížet na to, jestli ji někdo po mně bude ještě používat. Učebnice má vzadu skvělý slovníček, takže se mi určitě nikdy neztratí. Odpoledne jsem se byla podívat v německém supermarketu Aldi. Nemůžu si pomoci, ale připadám si tam jak v komunistických dobách. asi ten obchod existoval i před pádem berlínské zdi. Je to takový kvádr a i regály mi tam připomínají obchody z filmů, kde stojí lidi frontu na banány. Každopádně tam mají ještě levnější věci než v normálním obchodě. Měla jsem s sebou jen 5 euro a Visa kartou samozřejmě platit nešlo, takže hlavní nákup podniknu až v pátek. Poblíž Aldi sídlí magdeburský Literaturhaus. Chtěla jsem se tam podívat, vyhledat pár knížek a inspirovat se.. případně se zeptat i na praktikum. Jenže skutečnost byla trochu jiná, než jsem si představovala. Myslela jsem, že Literaturhaus funguje trochu jako knihovna. Ale ne, otevřela mi sice jedna slečna, ale dovnitř mě tak úplně nepustila. Ptala jsem se, kde je vchod a tak.. ale ona mi řekla, co bych ráda. Vysvětlila jsem jí vše o své diplomce, o tom, že bych se ráda podívala do místní knihovny a zúčastnila se některých akcí, podívala se na výstavu.. Ale vypadalo to, že se momentálně nic v literárním domě neděje. Do knihovny se prý musí člověk speciálně objednat a knihy se nesmí z knihovny vynášet. Člověk si je může přečíst jen na místě. To je blbé. Nicméně si slečna na mě vzala kontakt a určitě mi prý napíše, až bude vědět termín, kdy se můžu přijít podívat do knihovny. Jsem zvědavá, jestli tam budou mít něco zajímavého. O praktiku jsem se raději ani nezmínila.

Cestou z Literaturhausu jsem udělala pár fotek. Dokud se nerozpršelo. Toto evangelický je St-Gertrauden- Kirche.

Podzimní symfonie.

 Město zdálky.

                Večer jsem skypovala, a pak jsem se vydala na první hodinu žonglování. Jela jsem na kole a testla tak zároveň čelovku. Je to fakt dobrý nápad, vidím, co je právě přede mnou. Ale stejně musím dávat bedlivý pozor. Naštěstí při cestě na univerzitu jen jednou přejíždím silnici, která nemá semafory. Vesměs se jedná o cyklostezku podél chodníku. Přidala jsem se ke skupince začátečníků, i když už jsem něco ze žonglování dříve zkoušela. Učili jsme se žonglovat se třemi míčky, ale i s jedním, a pak také ve více lidech. To bylo nejtěžší chytnout míčky, když vám je někdo poslal, a zároveň hodit ty své míčky dalšímu člověku tak, aby je mohl obstojně chytit i on. Pokročilejší studenti žonglovali  vzadu i s kuželkami. To vypadá ještě efektněji. Učil nás takový menší kluk, chodil kolem nás a opravoval nás. Já jsem to vždycky pokazila, když se na mě začal dívat, a tak jsem mu řekla, aby se na mě nedíval, že mě to znervózňuje. :) On si pak ze mě dělal legraci, že je těžké nedívat se, když je lektor a měl by nás kontrolovat. Tak ať to dělá, ale jen po očku..abych to nepoznala. :) Cestou na byt jsem se stavěla ještě na chvíli v IKUSu, ale nikoho známého jsem tam nepotkala, tak jsem jela domů. Aspoň jsem měla ještě čas si číst. Musím dočíst cestopis Indický hlavolam, abych se pak mohla pustit do povinné četby. Bohužel to jinak nejde, protože ta česká knížka mě tak láká.. Až tu nebudu mít žádnou na čtení v češtině, tak se budu muset pustit do těch německých.
               Dnes v pátek jsem byla na hodině, kam nakonec pravidelně chodit nebudu. Cesta byla obzvláště výživná, přijela jsem úplně durch. Jednalo se o předmět pro studenty ve třetím semestru germanistiky, já jsem ve třetím, ale zjistila jsem, že bych se na tento předmět musela hooooooooooooooodně připravovat a zabral by mi spoustu času. Nehodí se mi ani tak úplně k magisterské práci, tak jsem po hodině té učitelce řekla, že k ní chodit nebudu. Jednalo se o předmět, kde se srovnávaly texty, filmy a divadelní provedení. Ne, že by to nemohlo být zajímavé, ale když jsem viděla, co všechno musíme mít zhlédnuté a přečtené.. třeba někdy jindy. Možná ale s touto skupinou půjdu do divadla na Utrpení mladého Werthera.
             Hned po skončení této hodiny jsem šla do městské knihovny. Pršet naštěstí už přestalo. Pátrala jsem po knihách od jistých autorů a pár jich objevila. Hurá! A když jsem se zeptala na knížku, kterou bych si chtěla 100procentně přečíst, paní na informacích mi řekla, že ji sice teď nemá, ale že ji mají v jiné knihovně a že mi ji může do pondělka objednat. Skvělé! Rozhodla jsem se do této knihovny zapsat. Bohužel se ukázal jeden drobný problém, opět tu chtěli mou nájemní smlouvu. Budu se tedy muset ještě dnes do knihovny vrátit. Chci se tam vrátit!! Mají tam spoustu beletrie, určitě se registrace vyplatí. Zaparkovala jsem kolo u zastávky a tramvají jela o pár stanic dál. Rozhodla jsem se navštívit jednu paní, která mi odepsala na můj inzerát. Abych nezačínala od konce. Situace je taková, že stipendium mi vystačí jen tak tak, nebo spíš ne, než jo, takže si hledám nějaký "Nebenjob". Není to úplně jednoduché, napsalo mi docela dost lidí, ale spoustě z nich jsem neodpověděla, protože se jednalo o práci, kterou nechci dělat. Tady tato žena mi poslala odkaz i na stránky společnosti, kde pracuje. Napsala mi, ať se klidně přijdu domluvit. Nemám tu totiž německé číslo, a tak tu raději vyřizuju věci osobně. Dozvěděla jsem se, že by se jednalo o práci v gastronomii. A říkám si, proč ne? Když by se jednalo o pár hodin týdně.. Nejdřív bych pracovala jen někde u nádobí, a pak i u servírování jídla. Němčinu bych si tak určitě procvičila. Nezbytnosti by mě naučili. Ptala se mě, jestli jsem už někdy pracovala v oboru gastronomie, tak jsem jí říkala o své zkušenosti s McDonaldem.
         No uvidíme, ta paní mi říkala, že má zatím nabídku jen na zítřek, kde potřebuje výpomoc, ale zítra se chystam na výlet. Každopádně se mi příští týden ozve, jsem zvědavá, jestli z toho něco kápne. Možná si někteří říkáte, že práce v gastronomii nic moc, ale já si opravdu potřebuji vydělat nějaký peníz..abych tu nemusela jíst kořínky, abych nemusela pořád žadonit mamku a abych měla případně na nějaké to další cestování. Přála bych si někdy během svého pobytu(nebo na konci) navštívit Hamburg, Lübeck a Lüneburg.
A pak další zkušenost se určitě hodí, ne? Každopádně platy v Německu tu jsou mnohem vyšší než u nás.. a nemusíte dělat zrovna manažera. Když si vzpomenu, jak kámoška dělala v Sodatu za 50 Kč na hodinu na pásu. Tady většinou platí na hodinu minimálně 7-8 euro.
           Na zpáteční cestě jsem se stavila opět v Aldi. Tentokrát jiném.. je docela blízko mého bytu. Koupila jsem si tam kýbl plný waflí. A zabila jsem tak dvě mouchy jednou ranou. Až ty wafle všechny sním, budeme mít kýbl na vytírání podlahy. :) V Aldi mají vůbec všelijaké zajímavé věci. A spoustu druhů salámů!

         Nechám se překvapit. Teď už běžím do knihovny, aby mi tam nezavřeli a abych měla dostatek knižních zásob na víkend i na další týdny. První fáze psaní diplomky totiž začíná.. nejdřív musím všechna ta díla načíst.
          






          

Přijelo kousek Česka:)

Pěkný večer všem!
          Víkend pomalu, ale jistě končí a mně zítra začíná oficiálně první školní den. Nevím, jestli se mám těšit, nebo ne. S přípravou na psaní magisterské práce jsem už tento týden začala. Výběr tématu je velmi důležitý. I jsem si vygůglila různé články, jak si správně zvolit téma. Udělala jsem si na papíry spoustu poznámek a občas k nim něco připíšu. Pořád je pro mě téma jedna velká neznámá. Vím, že to bude literární téma a že to bude něco z regionální literatury, ale jak má být člověk moc obecný? Mám strach, že čím obecnější téma si vyberu, tím hůř se bude zpracovávat. A tím větší je šance, že se v tom zamotám. Nebylo by lepší vybrat si jednoho, nanejvýš dva autory? Mám spoustu otázek, s kterými ve středu půjdu na konzultaci. Snad mi poradí. V pátek jsem doma řešila právě diplomku. Odpoledne jsem vyčkávala Toníka. Ale nepsal a nepsal. Vydala jsem se do Allee centra na menší nákup. Chtěla jsem vybrat peníze z bankomatu, ale ten mi chtěl vydat jen menší částku, než jsem chtěla. Stávkoval. Zkusím zítra jiný. Prošla jsem si nablýskaný obchod Karstadt. Líbí se mi, ale věci tam mají dražší. Aspoň se tam dá platit kartou VISA. Šla jsem tam jen na obhlídku papírnictví. Toník nepsal. Už bylo šest hodin. Měli jsme se sejít v centru. A tak jsem jela zpět na byt. Až pak se ozval. Ještě nejsou v Magdburgu, dorazí kolem 20. hodiny. "Kde se sejdeme? Máme tvoji adresu, můžeme přijet i k tobě."
             Už se mi nikam za tmy nechtělo jezdit, a tak jsem jim napsala, ať dorazí ke mně. Toník jel s Monikou a s Kulíškem do Holandska. A protože se Magdburg nachází přímo na trase do této země, udělali u mě zastávku a přijeli mě navštívit. To bylo něco, než jsme se našli! Ano, uznávám, že bydlím na konci světa. Můj dům nemohli vůbec najít a ani navigování po telefonu moc nepomohlo. Nakonec jsem pro ně skákla. Už byli dost blízko. Sedli jsme si v kuchyni u skleničky burčáku a povídali si. Byl to moc příjemný večer. Kulíšek nám dělal celou tu dobu společnost. Už dlouho jsem se nepomazlila s žádnou kočičkou, žádná tu není nablízku. Kulíšek je přítulný a já byla tak ráda, že jsem si mohla pohladit jeho jemný kožíšek a že jsem si zas poslechla kočičí motor. Kočky jsou tak uklidňující tvorové. Škoda, že tu na bytě nemůžu mít žádnou kočku. Zvířata sem oficiálně nesmí. Stýská se mi po Rozárce i po kočičkách, které máme na chalupě. Myslím ale, že kromě Čiperky žádná z nich není tak přítulná jako Kulich.

Toník s Monikou a Kulíškem u mě zůstali do soboty. Ráno Toník připravil báječnou snídani- míchaná vajíčka se slaninou. Mňam. A nebojte, víno k snídani jsme nepili. To mi tu nechali jako dárek. Možná ho načnem s Číňany... nebo s další návštěvou. Kdo ví. Pili jsme zázvorový čaj z kalíšků a konvičky, které jsem našla v našem IKUSu. To byl skvělý úlovek!

         Poprchávalo, bylo zamračeno. Přesto jsme jeli do centra a asi dvě hoďky jsme se procházeli po městě. Kulíšek zůstal na bytě chvíli sám. Nejvíc se asi Toníkovi a Monice líbil dům Die Grüne Zitadelle od Hundertwassera. Navštívili jsme i dva krámky s rukodělnými výrobky a přidali na obrázek pro děti ze školky pár červených vlnek. Návštěvníci obchodu malovali fakt báječně, my jsme si troufli jen na vlnky..nejspíš energie patřící jednooké kočce.
            Tato vrata u Johanniskirche nás všechny vystrašila. Už jsem kolem nich jednou jela. Zobrazují velkou katastrofu!

Vyšplhali jsme na věž Johanniskirche. Odtamtu byl výhled na celý Magdeburg. Kvůli nevlídnému počasí nebylo vidět moc daleko, ale při dobré viditelnosti to jde až 70 km do dáli.

Návštěva mi udělala radost. Byt tu trochu ožil. I teď mám občas pocit, že mi tu tlapká po pokoji Kulíšek. Doufám, že jim cesta odpoledne rychle ubíhala. Doufám, že se někdy zas potkáme.. třeba v Holandsku. :)

               Zbytek soboty jsem strávila v knihovně nad tlustou encyklopedií magdeburgských osobností. Dnešní den, neděli, jsem měla sportovní. Ráno jsem se vydala do Elbeschwimmhalle. Sluníčko mě vytahlo z postele docela brzy. Poprvé jsem tu byla plavat. 50 metrový bazén je pro mě nezvyk. Nemusím se tak často obracet. Je to pohodlnější. V bazénu moc lidí není. Plavu v dráze, kde jsme tři. Jsou ty i skokanské věže. Nikoho jsem skákat neviděla ani z malých skokánků, ale ke konci jsem se osmělila a skočila aspoň z nich. Nikdo nic nenamítal. Bazén je všude hodně hluboký, tipuju, že na nejhlubším místě má tak 4,5 metru. Vstupné jsem měla jen na hodinu, ale docela mi to stačilo. Plavala jsem 45 minut intenzivně. A pak, když jste tu na kole, tak vlastně sportujete i cestou na i z plavání. :) Plavčík mi půjčil dokonce plavecké brýle. Budu si tu muset nějaké pořídit. Ty mé jsou rozbité a mám je ke všemu v Praze.
            Včera jsem dělala palačinky, ale moc se mi nepovedly. Myslím, že je to tou pánví. Je křivá. Podařilo se mi udělat spíš jen palačinkové trhance. Tak dvě palačinky měly tvar kola. Třeba příště to bude lepší.. Pár mi jich zbylo do dnešního dne. Po palačinkovém obědě jsem si udělala vyjížďku na ostrov. Je tam obrovský park Rotehorn. Chvíli jsem jela na kole, chvíli šla pěšky. Za jízdy se přeci jen člověk moc kochat přírodou nemůže.

Objevila jsem tu písečnou pláž. A dokonce jsem na ní našla bílé mušle!

Jen toho skla tam bylo taky habaděj. Škoda.
Němci tu asi chodí hromadně slavit.

Rybáři uprostřed proudu lovili ryby. Viděla jsem severskou kavku, jak číhá a vzápětí se potápí. Odlétla a v zobáku měla přiskříplou malou rybku.

Tam, kde se stejká Labe a Labe. =)   (Elbe a Alte Elbe)

Omlouvám se za kvalitu fotek. Fotila jsem střídavě na mobil a na foťák, ale oba dva přístroje jsou na prd. Z foťáku jsou fotky moc přesvětlené a z mobilu zas podivně barevné..a někdy neostré.

Hladina říčky Taube Elbe

Tady je prostě Labí nepočítaně. :)

Našla jsem cestou dvě kešky, na Labi(Elbi) jsem potkala projíždějící loď s českou vlajkou a s nápisem Děčín! Podruhé za tento víkend na mě dýchlo Česko. Hned jsem se cítila blíž své rodné zemi.

Teď jsem po celém dni unavená, těším se do postele.

Zelená středa a čtvrtek ve znamení školy

      Asi nebudu stíhat psát sem každý den, ale ráda bych vždy shrnula, co podstatného se každý den stalo.
       Naposledy jsem psala o úterní prohlídce města s průvodcem. I středa pro mě byla ve znamení poznávání Magdbeurgu. Protože mi sluníčko svítilo do oken, neodolala jsem a vyndala kolo. Hned za mým oknem začíná Elbauenpark. Každou chvíli vyhlížím z okna na Smetterlingshaus a říkám si, že se tam musím podívat. Byla by přeci ostuda nenavštívit to, co máte přímo pod nosem.
        Vstupné do parku byly jen 2 eura a v ceně jsem měla i vstup do Schmetterlingshausu a do Jahrtausendturm. Předtím jsem si zabalila doma svačinu místo oběda a udělala jsme dobře. V parku jsem zůstala až do zavírací doby do 18 hodin. Strávila jsem v něm asi sedm hodin. Je to pro mě zatím nejhezčí místo v Magdbeurgu. Nejdříve jsem zašla do motýlího domu. Hned u vchodu na mě udeřilo příšerné vlhko. Uvnitř bylo tak 40 stupňů. Motýli ale takové podmínky potřebují. Pocházejí totiž z exotických zemí a vlhko a teplo je pro ně normální. Hned mi nad hlavou začali poletovat motýlci. Za letu z nich byly vidět jen rozmazané fleky, ale když jste byli pozorní, našli jste nějaké sedět třeba na listu nebo na stolku s připravenou potravou.

Tenhle motýl sedí dokonce i na umělé kytičce. Uvědomila jsem si to až zpětně, když jsem si prohlížela tu fotku.

Kromě motýlů tam měli ještě pár plazů. Občas mi dělalo problém najít je v tak velkém teráriu, ale tenhle byl nepřehlédnutelný. :)

 A pak jsem objevila v obrovském akváriu ryby. Dívaly se mi přímo do očí. Jako by si chtěly povídat. Škoda, že k těm rybám neměli žádné popisky..

S tímto motýlem se volně setkáte v Thajsku, Malajsii a na Filipínách.

S tímhle tuším v jižní Asii.

Modří motýlci tam pobíhaly asi nejčastěji. Byli hodně akční a skoro nikdy si neodpočinuli. Snažila jsem si je prohlédnout i za letu. Hráli si na honěnou. Připadalo mi, jako by každý honil jen svůj vlastní druh. Modří motýli modré a bíločerní bíločerné... :)

Ve Schmetterlingshausu měli spoustu druhů motýlů. Ještě několik dalších se mi podařilo zachytit na fotky, ale jinak jsem se spíš jen procházela pod stromy a vnímala, jakou rychlostí nade mnou letí, občas na mě udělal nějaký motýl i nálet, ale bleskově se mu vždycky podařilo otřepat. Říkala jsem si, jestli by si někdo všimnul, kdyby mi nějaký motýl přistál ve vlasech a nechtěl by odletět. Jestli bych ho třeba pronesla ven jako ozdobu. :) Asi by ale pak neměl dlouhý život, venku je na tyto motýly moc zima. Zároveň jsem si uvědomila, jak moc jsou motýli křehká stvoření. Nikdy v životě jsem jim nebyla tak blízko jako tady. S motýly jsem se cítila jako v čarovném světě. Určitě k nim zas někdy zajdu. Až se budu potřebovat rozveselit.

Zajímalo by mě, co je to nahoře za rampu. Na kolo určitě ne. To by přeci nebyla tak křivá. V zahradě jsem viděla několik pilně pracujících zahradníků a taky báječné dlouhé houpačky. Jednu jsem zkusila. Lítala jsem dost vysoko. Ten nápis dole nechápu, co má znamenat. Das, was nie sein wird. To, co nikdy nebude? Nachází se v zadní části parku. Asi je to pozůstatek let minulých. Už byl hodně oprýskaný.

A poblíž nápisu jsem si zablbla, když jsem široko daleko byla jediná osoba.=)

V ohradě tu chovají lesní zvěř.

A skoro všude, kam vkročíte, narazíte na různě barevné květiny.

Návštěvníci se mohou svézt také lanovkou, která dělá po parku okružní jízdu. Já ji viděla jen zdola.

Máme tu i dřevěný pohyblivý most. A na druhé straně parku je dokonce celé lanové centrum.

A toto je pódium na vodě(Seebühne). Tady už začalo pršet.

Sluníčko se schovalo někam za mraky, ale déšť zatím nebyl tak intenzivní. A proto jsem dále pokračovala v prohlídce parku. Je tu spousta spousta květin! Botanici by se tu určitě vyřádili. A milovníci květin také. Bylo mi trochu líto, že jsem mezi těmi všemi květy poznala jen macešky. 

Třeba tato.. co to je za druh?

Listy této květiny mi připomínaly chapadla medúzy.

Květinový záhon, v pozadí rampa, po které jezdí lanovka, a ještě více v pozadí umělý vrch s vyhlídkou a se solárními panely(ty už nepatří k parku). Na tu vyhlídku jsem taky vylezla. Byl odtamtud slušný výhled na Magdeburg. A hned kousíček pod ní začínala bobová dráha.

Hodiny bych se tam mohla procházet.. Ale najednou jsem si uvědomila, že déšť nabírá na síle. Musím se schovat.

Přešla jsem po mostě na druhou stranu parku a rychle dojela k Jahrtausendturm. Je to údajně nejvyšší dřevěná věž na světě a jeden ze symbolů celého parku. Věž má šest pater a v každém se nachází expozice na různá témata. Jedná se především o vědu a techniku. Moc mě to nenadchlo, spoustě věcem jsem nerozuměla a nebo si je matně vybavila z matiky. Vím, že třeba o zlatém řezu jsme se něco kdysi učili. Snažila jsem se to podle popisků a názorné ukázky připomenout, ale marně. Některé exponáty jste si mohli vyzkoušet, výstava byla hodně interaktivní. Bohužel se ale spousta věcí směla vyzkoušet jen pod dozorem personálu, který se u nich objevil jen jednou za hodinu. Ve vyšších patrech mě to už ale docela bavilo. To když jsme měli rozpoznávat vůně, vzdálenosti, malovat obrázek a dívat se přitom do zrcadla, rozeznávat teplotu  a velikost koulí. Jo, smyslové patro mě bavilo. Nahoře v té špičce věže je vyhlídka. Byla jsem tam na ní úplně sama. Pršelo, jen se lilo. Chtěla jsem se i podívat ven, dveře se samy otevřely, ale bohužel i samy zavřely. Trošku jsem zpanikařila, že jsem tam zůstala uvězněná. Na pohyb totiž reagovaly jen z druhé strany. Ať jsem se k nim přibližovala sebevíc, nechtěly se otevřít. Naštěstí jsem za chvíli objevila vypínač. Dveře se při jeho zmačknutí otevřely. Uff, nemusela jsem nikoho volat. :-D

Takto vypadalo přízemí Jahrtausendturm.

Domů jsem dorazila podstatně promoklá. Jela jsem na kole a docela jsem i viděla na cestu. Jen jsem nenašla v tom labyrintu hned tu správnou cestu a dvakrát jsem se musela vracet. Teplá sprcha mi moc bodla.

           Ještě bych ráda napsala o čtvrtku. Ten byl ve znamení školy. Měli jsme informační schůzku pro studenty magisterského studia germanistiky. Tu naši budovu jsem našla celkem snadno. Naše fakulta humanitních věd leží trochu dál od kampusu. Je to hodně moderní budova, připadá mi, že ji dostavili(nebo aspoň rekonstruovali) možná loni. Září novotou.

          Sešlo se nás asi čtrnáct. Překvapilo mě, že mezi námi bylo hodně zahraničních studentů. Nejméně šest. Většina z nich tu asi ale bude studovat celé dva roky. Představila se nám jedna paní, vedoucí institutu germanistiky, a pak ještě další dva profesoři- muž a žena. Vedoucí na mě působila hodně přísně, ti dva profesoři mile. Abych pravdu řekla, moc novinek jsem se tam ani nedozvěděla. Teda kromě konzultačních hodin těchto tří lidí. V modulech a ani v kreditech se tu absolutně nevyznám, ale pro mě to asi není tak důležité, když tu jsem jen na chvíli. To ale neznamená, že pro mě schůzka neměla velký význam. Měla. Dostalo se mi uklidnění. Pocitu, že můžu za kterýmkoliv z nich zajít. Že mi budou snad ochotni pomoci s výběrem tématu i materiálů k diplomoce. Prostě jsem to z nich cítila. Oni sami řekli, ať se nezdráháme a určitě za nimi přijdeme s jakýmkoliv dotazem. Po této úvodní hodině mi bylo tak nějak lehčeji.

          Odpoledne se měla konat imatrikulace. Bohužel někdo spletl v programu čas setkání Erasmáků, a tak nás tam nemálo přišlo o hodinu dřív. Co teď? Přišla ke mně dívčina, kterou jsem tak trochu tipovala na Beátu. Nebyla jsem si ale stoprocentně jista. Je to rovněž studentka brněnské germanistiky. Vyslali ji sem společně se mnou. Bea pochází ze Slovenska. Pozvala mě k sobě domů. Bydlí v IKUSu. Povídaly jsme si o trablích spojených se začátkem pobytu, o akcích, o bydlení. Stačily jsme probrat úplně všechno. :) Pak jsme se spolu vydaly na místo setkání. Celou cestu i celou imatrikulaci jsem strávila ve společnosti Bey, Japonky Ajaky a Rusky Nataši. Inmatrikulace se konala v hokejové aréně Getec. Jeli jsme tam všichni společně tramvají. Hned u vstupu stálo spousta stánků. Protože se nikdo ještě neusadil, obcházely jsme s holkama stánky a sbíraly propisky, letáčky, bonbony a taky jsme vyplnily dotazník od Blablacar a dostaly za to pěknou látkovou tašku a bonbony a dvě tužky s logem Blablacar. Nikdo z holek ale Blabla neznal. Říkala jsem jim, že jsem ho letos využila poprvé při cestě do Francie. 

         Imatrikulace probíhala ve stylu proslovů. Mluvil rektor univerzity, starosta.. Tahlo se to dost dlouho, a navíc celá ceremonie začala až o tři čtvrtě hodiny později. Musela jsem utéci. V knihovně jsem totiž měla schovaný ještě nákup. A jindy ten den bych si ho už neměla čas vyzvednout. Jela jsem tedy ke kampusu a pak domů. Tady jsem si udělala rychlou krupičnou kaši a vyrazila na tramvaj. V 19 hodin se konal Stammtisch a Kneipetour. Všichni germanisti měli sraz na jedné zastávce. Nejdřív jsem tu skupinku nemohla identifikovat, ale pak jsme se všichni posbírali. Každému rozdali malou plastovou štamprli.. a k překvapení nováčků nám začali nalévat zelený peprmintový nápoj. Jméno už si bohužel nepamatuju. Nebylo to vůbec špatné. Všichni jsme si připili. Jenže ne jednou.. postupně, jak jsme šli ulicemi, jsme dělali zastávky. Pokaždé, když jsme uviděli nápis"Otto", se naléval zelený alkohol. Myslím, že nejméně čtyřikrát jsme si připíjeli. :-D Tak už vím, v čem to Kneipentour spočívá. 

              Proč Otto? Magdeburgu se přezdívá "Otto Stadt". Je spojeno se dvěma muži tohoto jména. S Otou I. Velikým a s Ottou von Guerickem, který vynalezl hned několik praktickýh věcí( např. Luftpumpe=pumpičku). Skončili jsme v RIFFu, kde se tancuje v pondělí swing. Jaká náhodička. Asi je tato restaurace mezi lidmi v oblibě. Nejvíc jsem se asi bavila s Polkou Justýnou, která je tu taky nová. Bude tu studovat celé dva roky. Přestěhovala se sem s přítelem, který ji tak miluje, že kvůli ní opustil rodné Polsko. Neumí německy, němčina se mu nelíbí, ale přesto tu s Justýnou bydlí. Snad se časem němčině přiučí a najde tu nějakou práci. Justýna měla zajímavý přízvuk, mluvila tak krátce.. ale rozuměla jsem jí všechno. Ukazovala mi svého jezevčíka, kterého tu taky má. 

              Ostatní lidi se nás tak nějak stranili. Kolem nás seděli všichni místní, kteří tu už studují x let. Navíc se tam dost kouřilo. S Justýnnou jsme RIFF opustili před devátou. Ona šla na byt a já jela do kampusu. Z jedné párty na druhou. :-) Měl se konat mezinárodní KICKUS. Katka mi říkala, že to bylo minulý týden fajn, ať určitě přijdu. Nevěděla jsem vůbec, co se tam děje. Hraje tu nahlas hudba, pije se pivo, hrajou se deskovky, povídá se. Ne, nelituju, že jsem tam šla, i když jsem si vyřvala skoro celé hlasivky. Sedla jsem si doprostřed na volnou pohovku mezi dívku a kluka. Dali se se mnou do řeči a krátký seznamovací rozhovor se nám docela protáhl. Oba pocházeli z Brazílie. Studovali něco spojené s hospodářstvím. Brazílie.. ta mě vždycky dost lákala, hned jsem využila příležitosti a vyptala se jich na všechno, co mě o Brazílii napadlo.  Oni oba dva už byli prý v Praze a moc se jim u nás líbilo. Jsou tu už od jara a zůstanou tu do února. Brazilec prý pozná Brazilce na první pohled. Japonec Japonce, Korejce a Číňana taky. Jak to ti lidi dělají? Já teda vůbec nepoznám, jestli je někdo Čech! A vy?

       Davy proudily sem a tam a já byla ráda, že mám své místo. Nicméně pak nastala chvíle, kdy jsme se museli zvednout. V KICKUSu jsem si zahrála pak ještě s jinými Brazilci fotbálek. Bohužel můj tým vždycky prohrál. Asi jsem přinášela smůlu. :-/ Úplně nakonec jsem se ještě bavila s Ajakou. Říkala mi, jaký byl zbytek imatrikulace, že dostala nějaké pohoštění a prázdnou lahev(?). Už mně šla hlava kolem, bolelo mě z toho řvaní  v krku, a tak jsme si popřály dobrou noc a já šla pěšky domů. Zvolila jsem raději pěší variantu, protože na nočním spoji bych musela přestupovat. Jen s botami jsem to moc nevychytala, plátěnky mají tenkou podrážku a já cejtila každý šutr.

             Za ten den jsem se bavila s hezkou řádkou lidí a mě velmi těšilo, že každý, na koho jsem narazila, ovládal němčinu. Ajaka a Nataša. I ti dva lidi z Brazílie. Na to, že se učí tento jazyk necelý rok, klobouk dolů!! Pochválila jsem je, jak hezky mluví. Říkali mi, že se němčina v Brazílii vůbec nevyučuje. A že bakalář se studuje v Brazílii 5 let a magistr 3 roky. Tam se studuje panečku dloooouho! Doufám, že se s Brazilci ještě někdy potkám. Jsou to takoví usměvaví, kulaťoučcí lidé. :-)