Život je boj + někdo mě tu navštívil :)

Zdravím!
          Tak jsem se zas dostala k tomu napsat něco na blog. Nemáme zumbu, a tak zůstávám doma. Aspoň budu mít čas na čtení. Chtěla bych konečně dneska dočíst jednu knihu. Na to, že má jen 120 stránek, ji čtu už hodně dlouho. Začnu asi netradičně odpředu.

          Dneska se vlastně nic moc speciálního nedělo, až na to, že jsem přišla do školy zas o trochu později, protože mi frnkla před nosem tramvaj. Přednášky mě docela bavily, i když jsme se na jedné zas zabývali hodně obrazem. Celý den tu mrzlo a zároveň svítilo sluníčko. Na chvíli mi doma vypadl net a ne a ne ho nahodit. Přitom jsem měla pořád napsáno, že jsem připojena. Říkala jsem si, jak to tu bez skypu vydržím. Naštěstí mě napadlo obnovit systém a teď už internet funguje. Měla bych si užívat poslední den třiadvacátého roku mého života, ale nenapadá mě jak. Asi dopiju slivku. Chtělo by to zapít. A nejen tento poslední den mládí.

          Včerejšek. Byl to pestřejší den. Ráno jsem čekala s Terkou na ZOB, až jí přijede autobus do Drážďan. Měl zpoždění. Asi kvůli koloně tady v Magdeburgu a před ním. Nic jiného mě nenapadá. Jinak tu dálkové autobusy jezdí přesně. Při čekání jsme se bavily španělsky, ale moc otázek nás nenapadalo. Chtěla bych se naučit španělsky tak, abych si mohla s normálními Španěly i nešpaněly popovídat.
Do školy jsem přišla dřív a stihla jsem si ještě promluvit s jednou Číňankou, která v naší učebně zapomněla deštník. Pocházela kousek od Shanghaie. Báječně jsme si popovídaly. V němčině! Našla jsem další důvod, proč cestovat. Když se pak někde setkáte s lidmi, kteří bydlí v zemi, kterou jste už navštívili, velmi je to potěší. Začnou se vás vyptávat na zážitky a jak se vám tam u nich líbilo. Hned si jste blíž než když víte jen o dané zemi jen zprostředkovaně, a nebo jste vůbec rádi, že ji najdete na mapě. Takže taky proto bych chtěla v budoucnu poznat svět.
               Hlod ze španělštiny jsem sem už ráno zapsala, abych na něj nezapomněla. Všechny nás to rozesmálo a naší lektorku taky. Je roztomilé, jak mluví německy. Němčinu ovládá dobře, ale přeci jen má občas zajímavé vysvětlení některých slovíček. Já jsem při probírání příbuzenských vztahů zjistila, že někdy ani nevím, jak se to řekne v češtině. Vždycky mi to dělalo trochu potíže. Odpoledne jsem jela domů na oběd, ale všimnula jsem si na facebooku báječných fotek na stránkách foodsharingu, a tak jsem se před 17. hodinou rozjela do rodinného centra. Bohužel už tam zelenina a ani banány nebyly. Tak jsem si vzala asoň pečivo. Chleba dám do mrazáku, jak mi poradila Terka. K IKUSu jsem přijela kolem 17.40 a už tam postávalo tak 30-40 lidí. Drsný. Postavila jsem se k nim na schody a čekala. Od 18 hodin probíhala registrace na výlet do Brém. Odhaduju, že přišlo celkem tak 60-70 lidí. Jenže... nikdo netušil, že míst pro Erasmáky bude jen 35. Když nám otevřeli dveře a několik lidí se tam nahrnulo, přišel nějaký kluk a rozdával papírky. Postupně, tak, jak jsme byli v hloučku u dveří. Mně také jeden podal, ale v ruce mu jich zbývalo asi pak jen pět. Za mnou se tísnilo dalších x lidí, kteří nedostali nic. Až za dlouho jsme se dozvěděli, že míst je jen těch 35 a že ten, kdo nedostal papírek s přihláškou, má smůlu. Viděla jsem spoustu zklamaných  tváří. Ani na Italky se nedostalo. A protože nechtěly jet samy bez zbylých kámošek, daly lístek někomu jinému. V tu chvíli mi to připadalo hodně nefér, nebo aspoň hodně blbě organizované. Jednak bylo fakt strašný mačkat se mezi tolika lidma, kteří stále nevěděli, co bude, jestli na výlet pojedou, nebo ne.. druhak měli dopředu přeci říct, že míst je jen tak málo(i když to se dalo asi předpokládat, že bude velký zájem). Ze samotných lidí, kteří pracují v IKUSu jich jede 10, což mi připadá přinejmenším divné. Proč raději nepřenechají víc míst Erasmákům? Většinu lidí v IKUSu jsou Němci, kteří si do Brém můžou zajet určitě mnohem častěji než studenti z jiných zemí, ne? Prostě mě to v tu  chvíli zdaleka tolik netěšilo, že jsem dostala ten papírek a spousta lidí odešla s prázdnou.
                      Na druhou stranu asi tam přišli lidi, kteří na exkurzi už byli, a tak s tím počítali. Přišli dřív. Nataša i Bea na exkurzi jedou se mnou.. a dokonce i Italka a kluk z Izraele, s kterými jsem se setkala na couchsurfingovém srazu, pojedou. Takže jsem zpětně ráda, že ten lístek na mě vyšel. Asi to tak mělo být. Cca. dvě hodiny jsem pak strávila v knihovně vyhledáváním různých knih. Trochu jsem tam zapomněla na čas, a pak si popletla tramvaje. Zrovna totiž přecházely denní spoje na noční a do Buckau už žádná 2ka nejela. Nakonec jsem šla z Hasselbachplatzu pěšky. Tentokrát se tancovalo v Café Monaco. Ještěže mám mapy v mobilu. Jinak bych se asi na tu tramvaj načekala. Zvenku kavárna vypadala jako nějaký sklad starého harampádí. Kdyby se ven nelinula hudba, určitě bych ji minula. Uvntiř se mi hned zamlžily brýle a nevěděla jsem, kam si mám sednout, abych nepřekážela. A tak jsem zamířila nakonec k pódiu, kde seděli už tři lidi. Kavárna mi stylem trochu připomínala Erikovu WG. Zdi byly taky počmárané, tentokrát barevnými pastelkami(voskovkami? vodovkami?). Na nich visely rámy, které zřejmě měly někdy dávno orámovávat ony malby, ale jen u pár z nich něco bylo. Ty malby přesně v místě, kde začínaly ony rámy, obsahovaly bílé nic. Na stropě visely malé žárovky několika řadách. Na čelní zdi byla pověšena lebka s parohy nějakého šestnácteráka. Ten měl kolem parohů omotaný žárovičkový řetěz přesně jako na vánočním stromečku. Líbilo se mi tlumené osvětlení kavárny. Kolem stařičký nábytek a křiklavě rudé židle. Chvíli jsem se jen dívala, ale pak jsem se přezula do balerín a už mě zval kluk v pruhovaném tričku na parket. Joj, přišla jsem sice celkem pozdě, ale náramně jsem si ty necelé dvě hodinky užila. Tancovala jsem pak s dalším lídrem(novým) na strašně rychlou písničku, pak s Dirkem a s Mexičanem, který je prostě boží. Tančí tak lehce O:-) Jde nám to spolu krásně. I on mě pochválil. Teď odlítá na měsíc s Evou do Mexika. Říkala jsem mu, že ho budu na tančírně hodně postrádat. Když se mě zeptal, jestli jedu na Vánoce domů, uvědomila jsem si, že vlastně taky na swingu párkrát budu chybět. Takže to snad rychle uteče a budeme zas oba zpátky na německém parketu.
                   Na byt jsem se dostala kolem půlnoci. Ani se mi nechtělo moc spát. Myslím, že za to mohl i pronikavě zářící měsíc, který mi svítil přímo na polštář. V pokoji jsem měla světla skoro jako by byl den.
 

          A teď k mé návštěvě. Od čtvrtka do neděle vyplňovala můj den především Terka. Provedla jsem ji trochu Magdeburgem, zažily jsme zamračeno i sluníčko. Přijela ale hlavně proto, aby mě potěšila svou přítomností, abych si mohla s někým popovídat a měla tu ve svém prázdném pokoji společnost. Chjo, teď je tu zas ticho jak v kostele, ale právě teď jsem se to rozhodla změnit a pustím si hudbu. Písničku, kterou Terka nemůže poslouchat.

 V pátek jsme vyšplhaly na věž Johanniskirche. Moc daleko jsme nedohlédly, ale i tak bylo zajímavé podívat se na vánoční trhy z výšky. 

Pak jsem Terce ukázala náš univerzitní kampus a menzu. Daly jsme si v ní výborný zeleninový salát a Terka byla nadšená. Takovýhle výběr salátů v Česku teda nemáme, to se musí nechat. Byly jsme unavené a vůbec se nám nechtělo vstávat, ale nakonec jsme se překonaly a šly se podívat na  růžový dům a katedrálu.

Die Grüne Zitadelle Terce hned učarovala a začala jí říkat "můj dům". Taky mám po světě " své domy".  Třeba jeden v Umeå.

Při návštěvě Domu jsem si vzpomněla na zadní trakt, který vypadá jako z historického filmu. Krásně zarostlý a očouzený.

Terka mě ujistila, že venku se už fotit může, a tak jsem si ho i já zvěčnila.

Gotická klenba, kdoví, jaká pověst je s tímto místem spjata. Nedivila bych se, kdyby se tu v noci chystali intriky nějací šlechtici.

Na dvoře je spousta podstavců, sochy na nich skoro nikde nenajdete.

A ty zdobené sloupy mi rovněž učarovaly. Kostel byl prý poškozen bombou ke konci války, ale oheň se prý podařilo brzy uhasit. Třeba jsou ta černá místa ošlehaná od plamenů.

V sobotu vysvitlo sluníčko, brzy poté, co jsmě vešly do parku, zašlo. Prošly jsme spolu Elbauenpark. Líbí se mi, že je tam spousta mini staveb a zastavení. Např. tyto útvary z cihel jsem tu viděla zblízka poprvé. 

Docela jsme vymrzly, a tak jsme se vrátily na byt. Čekalo mě večer krátké divadelní představení Werther! Trochu mě to přivedlo do rozpaků. Hrál zde jen jenom jeden herec a potřeboval opravdu málo rekvizit. Na druhou stranu se mi líbily zajímavé efekty s kamerou, sypání rýže na stůl, které mělo značit bouřku a kroupy a to, že oslovoval i publikum. Občas jeho vystoupení bylo ale až nechutné. Říkám si, co by na to Goethe říkal. 

Co v tom vidíte? Já lišku.

Řetězový most jako na Novém Zélandu. ;)

 Vyzkoušely jsme spoustu posilovacích strojů a zjistily, že člověk, který to všechno dokáže zacvičit, musí být fakt drsňák. Pohoupaly jsme se na houpačkách a nakonec se ohřály v motýlím domě. Nejlínější byli tito hnědí motýli. Nejakčnější modří. Viděly jsme i jednoho v potůčku, myslely jsme si, že umřel, ale asi jen pil a nebo v té vodě uvízl. Snad ho pracovnice Schmetterlingshausu vysvobodily. 

Úplně nakonec jsme byly svědky velkého zázraku. Ve skleněném inkubátoru se přímo před našima očima vyklubal z kukly motýl. Dřív jsem si myslela, že v tom boxu jsou jen staré uschlé kukly motýlů- na ukázku. O to větší bylo překvapení, když se nejedna kukla hýbala. Myslely jsme, že se bude klubat hodinu.. několik hodin, ale on byl během pěti minut na světě. :) Měl úplně malinká křidélka a veliké tělo. Držel se zuby nehty polystyrenu a čekal, až oschne. Jak dlouho bude muset počkat, než mu narostou křídla? Jak dlouho byl zakuklený? A jak se vlastně z motýla stane další motýl? Jak vznikne taková kukla? Napadla nás spousta otázek, na které jsme neznaly odpovědi.

Doma jsme si pak také uvařily pestrou stravu. Podobně barevná jako tam motýlí. Jen my jsme jedly zeleninu, kdežto motýli ovoce.Večer jsme si pustily film Zlodějka knih.

V neděli jsme se vydaly do Herrenkrugu na lov kešky. Byla ukryta pod kůrou stromu. Doma jsem pak zasvětila Terku do tajů geocachingu.

Po pozdním obědě jsme se podívaly v centru na adventní trhy. Všude spousta lidí, někteří v červených čepičkách. Koupili byste si ji taky? Já teda ne.

Ve 14 hodin se budí Weihnachtsmann a lidé ho můžou jít navštívit do jeho světnice. Můžete si s ním popovídat a svěřit se mu se svými přáními. Odpoledne pak otevírá okénko na adventním kalendáři. Já jsem Weihnachtsmanna viděla jen přes sklo a stačilo mi to. Takhle si Ježíška teda vůbec nepředstavuju. Vždyť je to skoro Santa! Napadlo mě ale, že by to mohla být dobrá brigáda dělat na trzích Weihnachtsmanna. Škoda, že nejsem muž. :-D

Obrovské kolo, na které jsme nešly.  Oproti Prátru bylo o dost levnější. Asi bych umrzla.

Zpívající sob, který otáčel hlavou a mrkal.

           Po trzích jsme zamířily k Elbeschwimmhalle. Akorát nám to krásně vyšlo. V bazénu jsme strávily skoro hodinku. Obě jsme se protahly. Terka uznala, že 50 metrový bazén je fakt pohodička, člověk se nemusí tolik otáčet. Poradila jsem jí, aby se potopila a zkusila se na sebe podívat v zrcadle. Je to fajn trik. Často mě to láká, když plavu v pruhu u kraje. Domů jsme dojely příjemně unavené a hladové. Uvařily jsme si německé Spätzle, a pak jsme opět hrály "otázky". Jó, otázky budu mít s Terčinou návštěvou hodně spojený. Našla jich padesát někde na internetu, obě nás zaujaly, a tak jsme si řekly, že je probereme, až přijede. A když nám došly, našly jsme na internetu další. Občas nám dalo zabrat, než jsme nějakou pochopily.
                Taky mi připadalo, že Terka je taková jiná, ve všem pozitivní a pozitiva vidí i v úplných maličkostech, které bych já asi nevnímala. Myslím, že zdaleka tolik pozitivní pohled nemám, aspoň momentálně ne, spíš takový skepticko-melancholický ale třeba se to změní. Každopádně masovou dietu si asi nikdy nemám, to by mě trefil Fleischšlak.
           Díky za návštěvu. Budu se těšit po Vánocích, že mě sem někdo zas přijde v dalším roce navštívit. :)

Co mě včera rozesmálo:)

Hláška včerejšího dne. Kurz španěltiny. Naše učitelka vysvětluje příbuzenské vztahy: " padre- Vater, hermano- Bruder, abuelo- Großvater, mejor amigo- bester Freund, novio- Freund mit Küssen...

Návštěva paní Meyer a výlet do Postdami

 Tohle jsem psala včera a nedopsala. Až dnes konečně. :-D

Hezký podvečer všem,
               tak jsem dnes měla pocit, že se nacházím na přednášce pro studenty umění, malířství, chvílemi i biologie a matematiky. Je to zvláštní, jsem zvyklá, že se bavíme ve škole buď o literatuře, nebo o jazyce. Tady v Německu rozebíráme na hodinách malby. Je to pro mě španělská vesnice. Dnes jsme měli na přednášce nějakého hosta z Humboldtovy univerzity. Dlouhou dobu jsme rozebírali jednu malbu v knize. Ten učitel si s tím nějak pohrával a měnil struktury, barvy, úhly pohledu. Chvílemi mi ta přednáška připadala zajímavá, ale chvílemi jsem se nudila. Hlavní věc, kterou jsem si z toho odnesla: Buď ráda za naši brněnskou germanistiku.! Asi je lepší mít to jasně rozdělené na literární a jazykovědnou část, jak to máme u nás. Tady mi jde z toho hlava kolem a celkově v tom nevidím nějakou hlavní linii. Člověk se asi i při psaní diplomky může zaměřit na cokoliv- malířství, možná i hudbu, sochařství..

              Víkend jsem strávila pracovně a výletně. V pátek odpoledne jsem navštívila jednu paní, která tu bydlí v Magdbeurgu a která mě chtěla poznat. IKUS nám totiž umožnil najít si tu "náhradní rodinu" za cílem poznat domorodce i zdejší kulturu a život. Já jsem si zpočátku připadala trochu jak Wintonovo dítě. :-) Měli jsme napsat na sebe kontakt a zájmy a zemi, odkud jsme a do kdy tu asi tak zůstaneme. Minulé úterý jsme se měli s těmi zájemci setkat. Překvapilo mě, že o mě projevila jedna paní zájem. Zahraňáků, kteří tu hledají někoho, kdo by se jich ujal, je tu totiž nadbytek. Je to hodně stará paní, a tak na sraz ani nedorazila. Dostala jsem ale její telefon, a tak jsem jí zavolala na pevnou linku. Mobil ani e-mail nemá. Docela bych se i divila, kdyby ho měla. Je jí totiž 91 let. Domluvily jsme si tedy sraz na pátek.
                           Ta paní umí dost dobře česky. Bydlí v devátém patře jednoho věžáku v centru. Překvapilo mě, že je ještě docela čiperná a vše si obstará. Navzdory tomu, že chodí o berli. Daly jsme si čaj a báječné šlehačkové koule. Poradila mi pak, kde se dají sehnat. Vyprávěla mi o tom, že se narodila v Československu v severních Čechách u Děčína. Vyprávěla mi o svém životě, o tom, jak pracovala v Praze u jedné rodiny, jak pak dělala telefonistku, jak potkala svého manžela a s ním se přestěhovala do Magdeburgu. Ukazovala mi i pár svých fotek. Bylo to docela smutné, protože většina lidí, které znala, už zemřela. Dokonce i její dcera je po smrti. Zůstala sama, jen pár vzdálenějších příbuzných má. Mezi nimi i bratrance v Liberci. Jezdila za ním, naposledy ho byla navštívit před dvěma lety. Půlku setkání jsme se bavily česky a půlku německy. Říkala jsem jí, že bych si ráda procvičila němčinu. Ta paní mi zas pověděla, že ona se česky s nikým nebaví. Bratranec si chce procvičit němčinu, a tak s ním šprechtí německy. Mluvila ale výborně. Občas jí vypadlo nějaké slovo, ale jinak neměla skoro žádný německý přízvuk. Také mi povídala o své kamarádce z Piešťan. Byla prý dříve během mládí mých rodičů hodně známá. Jméno mi bohužel vypadlo. Musím se na něj příště zeptat. Myslím, že jsme si s tou paní docela rozuměly. Říkala mi, ať ji přijdu zas někdy navštívit. Jestli půjdu kolem, můžu klidně zazvonit. Většinu času bývá doma. Ráda se u ní zas někdy stavím, třeba mi víc poví o svém životě, jak prožívala válku. Měla dost pestrý život a jak mi řekla tolik informací, tak v tom mám trochu zmatek.
                    V sobotu jsem připravovala prezentaci a vyráběla naši rodinnou fotoknihu. Uff, to byla prácička. Za odměnu jsem v neděli podnikla výlet do Postdami. Tam i zpět jsem jela přes Blablacar. Cestou tam s jedním Rusem a cestou zpátky s jednou Němkou. Auto měli vždy plně obsazené. Ráno jsem vstávala už v 6.30. V neděli tak brzy ráno nebyla v Magdburgu, a i v Postdami ani noha. Mrzlo. Naštěstí jsem se na mráz dobře připravila. Vzala jsem si termosku s čajem a tři vrstvy kalhot a punčocháčů. I tak mi občas bylo přes den chladno, ale protože jsem chodila, nebylo to vůbec tak kritické. A někdy mi bylo i dost teplo.. to když se přede mnou objevil minikopeček a když jsem přidala na tempu. Až na dvě menší pauzy, které netrvaly dohromady víc než půl hodinu, jsem se nezastavila. Ten den jsem ušla určitě minimálně 20 kilomterů. Ani nevím, co mě to popadlo. Asi za to může i ta zima. Kdybych se nehýbala, asi bych zmrzla. A taky jsem chtěla vidět co nejvíc. Přikládám mapu, kde jsem všude prošla.

A taky přikládám fotky. :) Dopoledne jsem prošla centrum, ale trhy teprve otvíraly, v Nikolaikirche se konala zrovna bohslužba, takže jsem dovnitř nemohla. Minula jsem tedy adventní trh a vydala se k zámku Sanssouci a do parku. Myslela jsem, že tam strávím tak tři hodiny, ale nakonec jsem v parcích a zahradách a kolem různých paláců skejsla až do tmy. Měla jsem s sebou mapu a chtěla jsem si prohlédnout pár zajímavostí, které mě na ní zaujaly, různé altánky apod. . Občas jsem si trošku zašla, ale nakonec jsem vždy našla správnou cestu a ani jsem se nemusela nikoho dotazovat. Turistů v zámcích a parcích stejně nebylo hodně. Někdy jsem široko daleko v parku nikoho neviděla.
                 Sanssouci jsem si prohlédla jen zvenčí. Přes park, Ruineberg a Alexandrowku jsem došla až k zámku Cecilienschloß. Tam jsem vstupné obětovala. Jednak jsem se chtěla zahřát, druhak mě zaujímala prohlídka. Cecilienschloß je známý tím, že se v něm konala Postupimská konference. Stalin, Truman a Churchill se tu společně sešli a řešili zde poválečnou správu Německa.
               Já budu mít navždy spojenou Postupim s Cecilienschloßem. A to proto, že uprostřed prohlídky(měli jsme audioguidy, ale chodili jsme po skupinkách) se spustil alarm. Nejdřív jsme dělali jako že nic, poslouchali jsme dál. Pak ale někdo začal křičet, že musíme hned pryč. Všichni odhodili audioguidy a vrhli se k východu. Já po chvilce váhání taky. Pokladní, kustodi, prostě úplně všichni jsme byli evakuování. Museli jsme se hned odebrat ven z celého areálu.  Byla jsem docela rozladěná. Chtěla jsem si to doprohlídnout. Ještě jsem neviděla onen sál, ve kterém se dohoda podepisovala. Asi za 15 minut se přiřítila 4 hasičská auta a z jednoho vyskákalo asi 5 hasičů v oblecích. Jako z nějakého filmu. Šli rovnou dovntiř. Alarm pořád vyřvával. Pro turisty to samozřejmě byla atrakce a někteří si hasičská auta fotili. Spousta z nás se klepala zimou. Jeden džentlmen půjčil kustodce z naší skupiny bundu. Čekali jsme asi hodinu ve tmě na to, než se tam ten problém vyřeší. Nevím, co se stalo, možná planý poplach, možná že něco malého hořelo(viděla jsem dva hasiče, jak někam jdou a na zádech měli kyslíkové bomby). Někdo to vzdal a šel pryč. Naštěstí jsme si mohli pak okruh doprohlédnnout. Všichni vymrzlí, ale šťastní, že se můžeme vrátit dovnitř. Ta místnost, kde se zástupci zemí sešli, není moc velká. Četla jsem si popisky kde kdo seděl a o čem všem se tehdá debatovalo. Těší mě, že jsem si to mohla doprohlédnout do konce. Pěšky jsem se vydala do centra a prozkoumat vánoční trhy. A teď už budu komentovat fotky.

Tenhle pohled se mi naskytl pár minut od nádraží. Připomínal mi trochu pohled na Berlín plný jeřábů. Všude se staví a opravuje. Kostel v pozadá se jmenuje Nikolaikirche. Bez jeřábů by se mi i líbil.

Landtag, nebo-li sídlo zemského sněmu. Ta zvláštní kupole působí trochu placatě. Taky že je placatá, asi slouží jen jako dekorace. V prostranství Landtagu jsou naproti sobě hned dvě. Ani schovat se pod ně nejde.

ještě jednou Nikolaikirche

A hned naproti Nikolairche stojí tahle komunistická budovat. Otřes!! Sídlí tam knihovna, nějaké úřady a z druhé strany je dokonce technická škola. Chudáci studenti! Třeba je ta škola ale navzdory vzhledu kvalitní.. kdo ví.

Takto vypadal stromeček za světla. Za ním stojí Brandeburger Tor.

vchod do zahrady Marlygarten

legrační kachny, které se popelily před zámkem Sanssouci

No řekněte, nejsou vtipné? ;)

Zámek Sanssouci. Za mnou jsou vinice, toho času zazimované.

A hned za zámkem stál tenhle dřevěný mlýn. Podle letáčku měl mít ještě otevřeno- do konce listopadu, ale asi se ho rozhodli zavřít dřív. Škoda. Kousek před ním hrál voják na flétnu. Docela mu to šlo.

Chinesisches Haus

A copak to tu máme? Že by zapomněli odstanit pozůstatky druhé světové?

Ale né, tady se jedná o svastiku spojenou s buddhismem a hinduismem. Našla jsem si, že má symbolizovat v hinduismu štěstí. I tak jsem ráda za náš čtyřlístek. Svastiku bych si na krk asi nepověsila.

Neues Palais.. všechno je tu dost daleko od sebe a vstupenky do tohoto paláce se prodávají na centrální pokladně. Na jednu stranu ušetří pracovní síly, na druhé straně si turisti dobře rozmyslí, jestli obětovat cestu k pokladně, nebo jestli jít o dům dál.

Drachenhaus, jeden z mých nezbytných cílů. Představovala jsem si ho kapánek větší. Uvnitř sídlí restaurace.

Ruinenberg aneb uměle zasazené antické ruiny na vrcholu hory. Řekli byste, že to je hora??

něco jako bazén na ruinové hoře

Ty domy mi trochu připomínaly cihlové domy v Anglii. Pejsek smutně koukal a čekal na páníčka.

Ruská čtvrť Alexandrowka.. Domky mi připomněly babici z Mrazíka. Na pavlači jednoho z těch domů dokonce podobná babice seděla. Jinak v domech bydlí normálně lidé, v jednom je muzeum a kavárna. V jiném zas restaurace.

Celá čtvrť je zapsána jako UNESCO památka.

Ruský ortdoxní kostel- Gemeinde der Russisch-Orthodoxen Kirche des heiligen Alexander Newskij zu Potsdam. Můj první růžový kostel, který jsem navštívila. Uvntiř je to maličké, všude spousta náboženských obrázků a křížů.. a návštěvníci samí Rusové.

Cecilienschloß.. tady se konala Postupimská konference.

Večerní Postdam se mi líbíla víc než ta za světla.

holandská čtvrť s lampami, které na sobě měly mašličky

perníková srdce jako na pouti

Na trzích jsem se dostala do masy lidí, která proudila sem a tam. Byl to pro mě nezvyk.. Doteď jsem spíš chodila sama obklopená zelení nebodomy na poloprázdných ulicích. Nerada se proplétám davy, ale tentokrát mi to tolik nevadilo. Vánoční trhy mám ráda hlavně kvůli vůním. Baví mě čichat vůni svařáku, vůni klobás, koření, medoviny a dalších lahůdek. Taky je to pastva pro oči, zvláště u stánku se sladkostmi.

Něco jako mlýn asi. Máme to i v Magdbeurgu. Na mě moc barevné.

Stromeček v Postdami svítí modře. Modrá vypadá trošku divně, ale i tak se mi líbil mnohem víc než všechny jiné stromy všude, které jsou děsně kýčovité, protože hýří barvami. Tady je aspoň jeden odstín a to je dobře.

Kolem toho medvěda jsem šla už dopoledne a zpíval. I večer si prozpěvoval. Budil pozornost kolemjdoucích. Mě zaujalo, že byl strašně veliký, skoro jak člověk. Ta holčička z něj byla našená. A mě taky pobavil.

A nakonec kachničky. Tuto atrakci tu máme rovněž  v Magdburgu. U nás v Čechách jsem ji neviděla. Pozorovala jsem, jak to funguje, ale systém té hry jsem pořád ještě úplně nepochopila. Už jen pozorovat barevné kachny plující velkou rychlostí v korytu je zážitek. Dostanete prut a jím se snažíte vylovit určitý počet kachen. Loví nejen děti, ale i dospělí. Co takhle taky někdy vyrazit na kachny? Určitě bych si dala říct. Třeba s Terkou, pokud se k tomu nechá taky zlákat. :)

Krásný to čas a malé školní zádrhely

Hezký večer,
mám rozepsaný článek o jednom výletu, snad vyjde ještě dnes.
                    Včera jsem byla v aquaparku. Báječný! Rozhodli jsme ses Toníkem úplně spontánně. Zůstával tu s Kulíškem do dneška. Zeptal se mě na to, jestli jsem už s někým v Nautice byla, a když jsem odpověděla že ne, navrhnul mi, abychom tam zašli. Řeknu vám, až na ten modrý tobogán to byla paráda. Aquapark byl poloprázdný, ke konci jsme už plavali v bazénu sami. Kouzelná to atmosféra. Plavali jsme totiž i venku, kde se nad bazénem vznášela pára. Mrzlo a my si užívali ve vodě. Hvězdy jsme neviděli, ale i tak mě to uchvátilo. Hráli jsme na babu, což mě strašně unavilo. Strávili jsme delší dobu ve vířivce a povídali. Sjeli jsme na bílém hvězdičkovém tobogánu i na modrém smrťáku. Krásnější tobogán než ten hvězdičkový jsem snad nikde neviděla. Uvnitř vidíte zezačátku postavičky různých zvířat, a pak projíždíte hvězdnou oblohou. Dotkla jsem se hvězd hned několikrát. :-) Prudký modrý jsme sjeli jen jednou a měli jsme plný obličej vody. Měla jsem pocit, že se už nenadechnu. Ten už fakt nejedu! Obdivovala jsem důchodce, kteří na tobogánech taky jezdili. Modrý se jim rovněž nezamlouval, ale na hvězdičkovém se vyřádili. Plaveckého bazénu jsem si po skončení výuky aquaaerobiku taky dosytosti užila. Měli jsme zrohovatělou kůži a připadali jsme si jako dlouho namočené prádlo. Byli jsme tam až do zavíračky- tj. do desíti. Pak nás čekala kratší cesta na kole. Nevyšla jsem skoro schody. A dneska to bylo těžké vstávání.
                   Po strašně dlouhé době jsem si zas pohladila kočičí srst. Konečně jsem se zas mohla pomazlit s kočičkou. Teda s kočičákem. Pardon. Strašně mi to chybělo. Kulíšek spal i u mě v posteli. Nejdřív vedle mě, a pak si přelezl k mým nohám. :) Sice si pak během noci vlezl na zem, ale hlídkoval u mé postele celou dobu. Byl to skvělý čas.
                  Když Toník odjel, šla jsem do školy vytiskout handouty a opět se to neobešlo bez problémů. S pomocí knihovníka jsem to nakonec zvládla. Do školy jsem přišla asi o pět minut později, ale zděsila jsem se, že ve třídě seděli úplně jiní lidé a jiný učitel. Hledala jsem svou skupinu, ale nenašla. Psala Beátě i Ayace, ale nedostala jsem žádnou odpověď. Sedla jsem si před onu třídu, kde jsme měli být a čekala. Když jsem dovnitř omylem vešla, nikdo si mě ani nevšimnul. Nic o tom, kde bychom měli být. Je dneska opravdu středa? Nespletla jsem si dny? Pak jsem se konečně dopátrala, ptala jsem se jedné dívky, která šla zrovna na záchod. Proběhla výměna tříd. Že by někdo dal na dveře lísteček s informací, že jsme jinde? Ne. Vím, přišla jsem pozdě, ale i tak by bylo fajn napsat na dveře, že výuka probíhá jinde. Aspoň tak je to u nás v Brně zvykem. Přišla jsem na poslední půl hodiny. Škoda.
         Během pauzy mezi semináři jsem se sešla s Johannou, kterou jsem náhodou potkala asi před měsícem a půl v tramvaji. Dívala se na mě tehdá pořád podezřele, a pak mě oslovila. Viděla totiž, že čtu českou knihu. Oslovila mě. Johanna totiž umí česky. Studovala teď rok v Praze. Domluvily jsme se přes facebook a daly jsme si sraz. Povídaly jsme v kavárně, ale upíjely jsme svařák, který jsme si koupily u sousedního stánku. To se mi tu líbí. Ve škole tu často u vchodu nabízí koláče a svařák. Mňam. Moc jsme si rozuměly a Johanna si pečlivě zapisovala slovíčka, která neznala. např. osnova, tréma, zkoumat. Prý byla v poslední skupině, která se tu učila česky. Teď už se prý čeština ve Sprachzentru nevyučuje. Příští rok zas ale jede na praxi do Prahy. Bude tam tři měsíce pracovat na německé ambasádě. Studuje evropská studia.
            Odpolední seminář byl krátký. Měla jsem mít referát společně se dvěma dívkami. Učitel nakonec řekl, že potřebuje dříve odejít, přišel do hodiny už s kufry. Prý se necítí moc dobře. Rozhodl, že já budu mít referát dnes a zbylé dva se přesunou na další hodinu. Myslím, že se mi to docela povedlo a že jsem mluvila plynně. Akorát mě dost mrzelo, že jsem nemohla promítat svou prezentaci na plátno. V místnosti totiž nebyl nejen počítač, ale i projektor. Myslela jsem, že projektory jsou v každé učebně, ale není tomu tak. A protože jsme měli mít referáty tři lidé, říkala jsem si, že to nebudu řešit, že určitě bude mít učitel všechnu techniku k dispozici. Ale ne. Nakonec jsem to řekla bez prezentace. Tu jim pošlu později. Co se vybavení týče, tak to tu docela pokulhává. U nás v Brně máme počítač i projektor v každé třídě, ale tady si musíte nosit notebook sami(nebo říct učiteli, ať ho vezme) a bohužel i projektor není ve všech třídách.. jak jsem se mohla dnes přesvědčit. S tímhle tu jsou dost pozadu.

No aspoň mám teď víc času na čtení a psaní dalšího článku. Tak zatím. :)

               
        

Má úžasně nenormální návštěva jedné WG (-:

Ahoj,
       týden už se zas chýlí ke konci a někdy mi připadá, že nebýt školy, nevím, co je za den. Každý den tu probíhá tak nějak podobně a kromě pondělního "international cuisine", pondělního swingu se tu nic moc neudálo. International cuisine se konal opět v náboženském centru. Přišla jsem přesně a byla jsem jedna z prvních, tak mě hned zaměstnali škrábáním brambor. Jedli jsme jídlo, které připravují Američané na díkůvzdání. Bramborovou kaši, mrkvovou kaši, takovou hnědou omáčku a cibulku s opečenou houskou. Původně k tomu mělo bý ještě maso, ale dívka, která nakupovala, si spletla kuře s husou, takže z masa sešlo. Husa by se pekla strašně dlouho. Škoda, to maso by se k tomu hodilo, takhle jsme se museli dosytit toasty se zbytkem omáčky. Bavila jsem se s "Kofí" z Filipín a s jedním klukem z Taiwanu a později i s Japonkami. Kofí jsem ukázala své španělské nedovednosti, obě jsme se tomu pak srdečně zasmály. Na konci večera každý dostal jako dárek adventní kalendář. Nejen, že budeme otvírat okénka a jíst čokoládky, ale dostali jsme k tomu ještě jeden úkol navíc. Na každém dnu musíme najít jednu věc, za kterou bychom poděkovali, že se stala. Jsem zvědavá, jak mi to půjde. Poslední dobou se totiž cítím pochmurně, unaveně, ustaraně a uspěchaně. Minimálně za včerejšek bych ale těch věcí, za které bych poděkovala, našla spoustu. To ale trošku předbíhám. Po americké večeři jsem šla na swing. Akorát se to tak rozpustilo, všichni odcházeli do mrazivé noci a já čekala strašně dlouho na zastávce, než pojede nějaká tramvaj. Na tancování jsem zůstala asi nejdéle, co tu jsem. Moc jsem si to užila a důkladně jsem se unavila. Ke konci nás tam zůstalo jen pět, dvě holky, tři muži, tak jsem měla výhodu, že jsem skoro vůbec neseděla. Domů jsem přišla po půlnoci. Ráno mi dělalo dost velké potíže dostat se z postele, abych stihla výuku, která začínala v devět.

      Ve středu jsem napsala svůj první e-mail ve španělštině a už jsem na něj dostala i od kamarádky ze Španělska odpověď. Ono to snad s tou španělštinou nějak půjde. Chce to jen učit se každý den.. třeba jen krátce.

       Proč ale píšu tenhle článek.. Chtěla bych si zaznamenat, popsat, charakterizovat jednu zajímavou osobu, kterou jsem včera opět potkala. Jedná se o Erika. Zjistila jsem, že to, že nevlastní mobil, není jeho jedinou zvláštností. Má  jich spousty. Během mé včerejší návštěvy u něj doma jsem přišla na další. Rozhodli jsme se, že si společně něco uvaříme. Přidal se k nám i Erikův spolubydlící a kamarád Daniel. Kdybych ten večer měla popsat několika slovy, tak by to byl údiv, údiv, úsměv, konverzace a zase údiv. Hned napíšu proč.
       Když jsem vešla do jejich bytu v Cracau(už samotné jméno této čtvrti Magdburgu mi připomíná nějakou zombí příšeru) a když jsem si chtěla někam pověsit kabát, visela na věšáku obrovská noha. Jenom noha, kde se nacházely další částu těla, jsem se dozvěděla vzápětí, když jsem se Daniela zeptala, čí to je  noha. Daniel odnikud vytahnul trup těla s hlavou veliké panenky. Erik ji našel u silnice, když někam cestoval a tak se mu zalíbila, že si ji vzal. Nejvíc na ní prý ocenil chybějící palec, prostředníček a prsteníček. Zůstal jen ukazováček a malíček, což mu připadá cool..panenka totiž ukazuje "ave satan", neboli gesto, které se používá často na metalových koncertech. Panenka je tedy nezbytné vybavení na koncerty, Daniel mi ukazoval, jak jí mává do rytmu, vlasy- nebo spíš dredy jí vlajou a ruku má pozvednutou. :D
            Zjistili jsme stav zásob a vypadalo to, že všechno máme. Kuchařky, které měli kluci k dispozici, nám ani trochu nepomohly. Zjistili jsme, že se mezi ně zatoulala i kniha Hare Krišny. Podlé této knihy bychom si stěží něco připravili. A kdyby to i šlo, nemyslím si, že by se to dalo jíst. Daniel našel zajímavou knihu s návody, jak čistit. V obsahu jste si nalistovali, co konkrétně v domácnosti potřebujete vyčistit a hned jste si mohli přečíst, jak na to. Jak praktické. Něco jako příručka pro všechny uklízečky. :) Takovou knihu jsem u nás v Čechách teda neviděla. 
            Nakrájeli jsme zeleninu a hodili ji na pánev. Během krájení jsme si oba postěžovali na naše nepojízdná kola. Erik to své dodělal na své cestě do Dánska. Já bych teoreticky jezdit asi i mohla, ale bojím se. Přední i zadní kolo by chtělo vycentrovat, seřídit a seřídit by potřebovaly i brzdy, protože ty zadní děsně tahnou, takže se nadřu i na rovince. Prostě si nechci namlátit, necítím se na něm vůbec bezpečně. Zpátky k večeři. Když jsem se Erika zeptala, jestli pojede na Vánoce domů, odpověděl, že ne. "Kde tedy budeš?" "V lese." "Ty pojedeš s rodinou na hory?" "Ne, pojedu na týden do lesa kolem do Saska." A ta jsem se dozvěděla, že Erik a celá jeho rodina vůbec neslaví Vánoce. I když má mladší sestru, která by je třeba čistě teoreticky slavit chtěla. Jestliže se ale Vánoce od nich neslaví od narození, asi po nich Erik ani sestra nijak netouží. Loni prý byl na Vánoce sám doma se psem a letos se chystá sám strávit pár dní v lese. Jsem zvědavá, jestli mu tam nebude trošku zima. A to že bude sám, mu asi zřejmě taky nevadí. Ptala jsem se, jestli nejsou jehovisti a tak, ale prý ne. Vánoce a celý ten humbuk kolem je neberou. Proto mi nechápavě ukazoval formičky, které mu přibalila mamka na cestu. Byl u vytržení a u každé formičky mi vyprávěl, co by tak asi mohla představovat. Játra, ledviny, plíce. :-D Koukám, že mu maminka zabalila skoro celé vnitřnosti. Jen ten medvídek šel snadno rozpoznat. Erik říkal, že doma nepečou cukroví, ale že občas udělá jeden druh..zřejmě ho pečou i mimo svátky.
              Na druhé pánvi se dělal lilek. Erik přeci jen skočil pro tzatziki, k opečenému lilku byly vynikající. Mezitím jsem kontrolovala lilek a bavila se s Danielem. Daniel studuje na Berifschule techniku stejně jako Erik. Zřejmě se znají už od základky, protože pocházejí z vesnic nedaleko od sebe. Daniel dokonce byl s Erikem v Maroku. A taky si psal cestovní deník. O té cestě mi už Erik hodně vyprávěl a na mapě mi pak i ukazovali, co všechno procestovali. Oba taky byli spolu v Praze. 2 hodiny. :-D Jenom jí projížděli, takže nic neviděli. Třeba bude jejich příští návštěva delší. Daniel by chtěl po škole vycestovat s vízy work and travel do Austrálie. Říkala jsem mu, že já bych tak chtěla vyrazit na Nový Zéland. A Daniel mi pověděl, že Erik by chtěl zas do Kanady. To budem krásně roztahaný po celým světě, jestli se nám to všem splní. Mohli bychom se ale třeba navštívit. Jinak jsem vyprávěla hodně já, o studiu, proč jsem tu v Magdeburgu, co mě baví číst a tak. Daniel mluví hodně rychle a má trošku jinou výslovnost..asi nějaký dialekt :-P A tak jsem ho občas prosila, aby svou otázku zopakoval. Byl mi sympatický stejně jako Erik.
           Když se Erik vrátil s tzatziki a zelenina byla skoro hotová, zjistili jsme, že jsme úplně zapomněli na rýži. A tak jsme ji rychle hodili do hrnce. Lilek jsme snědli jako první. Před jídlem dostal Erik nápad. Stejně jako na několika bláznivých instruktorských akcích jsme se chytli za ruce a řekli: " Piep, Piep, Piep, wir haben uns alle lieb, wir essen was es gibt, guten Appetit!" Já jsem tedy jen poslouchala, protože jsem  tu básničku v němčině neznala. Pamatuju si jen, že jsme v češtině říkali něco jako "ham ham ham". Druhá část jídla byla za chvilku taky hotová. V kuchyni měli kluci docela velkou zimu, otevřené okno. A to tam byl Erik jen v krátkých rukávech. Asi bych zmrzla. I tak jsem mrzla. Ale oni byli nejspíš zvyklí na chlad. Čaj mě pak zahřál. Během vaření jsem si všimla textu napsaného tužkou na zeď. "Vy píšete na zeď?" Ano, píšou, co kdy vařili, úkoly, hesla apod. . "To až se vystěhujete, tak to budete muset vygumovat, né?" Prý ne, prý budou muset celý být vymalovat. Je to tak skoro všude ve všech WG. Když se člověk odstěhuje, musí vymalovat. Doufám, že já teda malování v nájemní smlouvě nemám, to nevím, jak bych udělala. Po zdech ale nepíšu, tak to snad nebudou hrotit.
         U jídla jsem se ptala Daniela, jestli taky nejí maso. Ano, jí. Erik totiž maso skoro vůbec nejí. Jen když cestuje. A nebo ryby. Konkrétně vlastnoručně ulovené ryby. Nenazvala bych ho tedy vegetariánem. Nemá žádný konkrétní důvod, proč nejíst maso. Není nějaký horlivý ochránce zvířat a tak. Prostě ho jí hodně málo a sám neví proč. Další věc, která mě překvapila. Erik bude pomáhat na vánočních trzích. Ačkoliv Vánoce neslaví, bude u centra dění. Prý jsou ještě trhy někde mimo centrum Magdeburgu. Jsou to tradiční trhy, Erik říkal, že jsou známější a hezčí než ty, které máme v centru. Napíše mi adresu, ať se klidně přijdu podívat. Na trzích stavěl stánky, dělá technika a tento víkend bude moderovat nějaký program pro děti. Je tam i tombola pro všechny- i pro dospělé. Hlavní cenou je iPhone, vedlejší taky nějaká elektronika. Divím se, kde na to pořadatelé trhů vzali. U nás v ČR by asi sotva byl hlavní cenou iPhone, nebo se mýlím? Co si pamatuju, tak dáváme u nás spíš do tomoboly jídlo a věci, které se nám nehodí. Aspoň tak jsem to vždy zažila.
          Během stolování mě zaujala menší fotka holčičky v kroji. Mají ji přilíplou na zdi. Ptala jsem se Daniela, jestli to je jeho sestra. Nebo Erikova? Není. Když si člověk ale tu fotku pořádně prohlédne, zjistí jednu vtipnou věc, které si asi novináři nevšimli. Ta roztomilá usměvající se holčička ukazuje levou rukou prostředníček. Ruku má svisle, takže to není tak nápadné. Asi záměrně, nebo nevědomky vyjadřuje svůj názor o té akci(o tom fotografovi?). Nebo je na někoho naštvaná a neuvědomuje si, že to ventiluje i navenek. Každopádně roztomilý popisek pod fotografií holčičky mi po tomto objevu budí úsměv na rtech. Daniel připsal na zeď, že pondělí je Bongo-Tag. Včera byl čtvrtek, ale i tak jsme zkoušeli hrát na bongo. Daniel nám zahrál Ratezsky Marsch a divil se, že jsme ho nepoznali.
                 Další obrázek, kterého bych si jinak asi nevšimla, byl tento. Měli ho přilepený na dveřích kuchyně a já mně hned učaroval. Erikova sestra miluje kočky a občas po ní najde nějaký kalendář. Někdy jí vyrábí kočičí prezentace.

 
               Po jídle jsem se nabídla klukům, že jim pomůžu s mytím nádobí, ale to oni odmítli. Přece nebudeme mýt nádobí hned ten samý den? Na to nemáme chuť. Erik mi říkal, že raději umyje nádobí před dalším vařením než po vaření. Ještě před odchodem na žonglování mi kluci říkali, že se určitě musím podívat na jejich obrazy. V úzké chodbě stojí zelené křeslo, v rohu nahoře plyšová hlava soba, panenka metalistka ještě nemám své místo na zdi, ale prý brzy bude.. dále tam visely asi tři barevné obrazy znározňující lidi ve městě. Moc se mi líbily. Představte si, že ty obrazy, i to zelené křeslo společně splechovou dózou s obrázkem Marylin Monroe a botníkem přinesli z ulice. To křeslo dotahli domů společnými silami. Je skoro nové! Jak může někdo tak pěkné obrazy vyhodit? Ještě že je Erik včas našel. Nad křeslem visí abstraktní obraz, který malovala Erikova máma. Atmosféru chodby dokonale dotváří světýlka. Když se zapnou a chodba hraje různými barvami, člověk má pocit, že obrazce na obrazu se mění. Je to zajímavý optický klam. Moc dlouho bych se ale nevydržela na něj koukat, připadala jsem si trochu jako pod vlivem nějaké omamné látky. Kluci si tedy byt vybavili fakt originálně a nízkonákladově. Světýlka jim svítí i v kuchyni, což se ocení při jídle, už méně při krájení, ale třeba i na to žárovkové světlo někdy dojde. Jo a zjistila jsem, že nejsem sama, kdo nemám v pokoji závěsy. Stejně jako má mamka se i Erikova mamka zděsila, když zjistila, že mu je dovnitř vidět. Erik mi ale říkal, že to má i své výhody. Naproti sousedi taky nemají závěsy, a tak se jim může aspoň dívat do oken a bavit se s Danielem, co ti sousedi zas dneska podnikají. Ne, že je jen někdo může pozorovat, ale i oni mohou pozorovat, co se děje na ulici a v jiných domech.
              Před odchodem jsem dostala spontánně jeden srandovní dárek. Má to co dočinění se zvuky, které občas provázely náš pobyt v kuchyni, které budily potutelný úsměv na rtech. Víc už ale neprozradím, třeba na to někdy přijdete. :)