Bodetal(4.10.) a Rappbodetalsperre (5.10.)

Zdravím v pozdní večerní hodinu,
nedá mi to a ráda bych konečně zaplnila malou mezeru v článcích. Katha mi dosud žádné fotky neposlala, ale kdo ví, jestli se od ní někdy něčeho dočkám. Pokud jo, třeba sem pár fotek od ní a od Edu ještě nahraju.

V myšlenkách se vrátím do soboty 4. 10. a do nedělie 5.10. . Nepamatuju si vše tak do detailu, ale pokusím se co nejvíc si vzpomenout.
V pátek večer jsme nikdo neměli skoro žádné jídlo, povídali jsme si chvíli v kuchyni jen tak, Volker vytahnul odněkud pár jablek a já se podělila o své chlebové zásoby. Všichni se divili, jak jsou krajíce chleba tlusté. Mám to tak ráda. Nicméně i za ně byli rádi. :)
Spali jsme v jednom hostelu  v malé vesničce Falkenstein. Spaní bylo pohodlné, akorát mě udivila děsně tenká přikrývka.  Probudili jsme se po deváté, a hned potom jsme vyrazili do vesnice hledat obchod. Zeptali jsme se místního chlapíka, kde je pekárna. Odkázal nás na jednu, kde skoro nic neměli. Zato před vchodem se vyhříval na sluníčku obrovský mourovatý kocour. Nechal se ode mě pohladit. Paní prodavačka nás poslala ke konkurenci. To se jen tak nevidí!
Jenže onu konkurenční pekárnu jsme nemohli najít. Bloudili jsme po vesnici dost dlouho a i GPS v mobilech nám nijak nepomohla. Nakonec jsme naštěstí objevili supermarket NP, kde jsme udělali velký nákup na celý víkend. Já si tam koupila čokoládové mléko a otevřela jsem ho už cestou zpět na hostel.

Udělali jsme si na zahradní terase královskou snídani se sýry, slaninou, marmeládou, máslem, jugurtem, mlékem, čajem, Katha udělala překapávané kafe, prostě se vším, na co jsme měli chuť. Nebylo úplně teplo, ale i tak jsme vydrželi až do konce. Když se sluníčko dostalo až k nám pod střechu, byly jsme velmi rádi. :) 

Pak jsme vyrazili autem do vesnice Thale. Nevím, jestli jsem to nepsala už v předchozím článku, ale na Harzu mě velmi udivilo to, že hory začínají takřka hned, zničeho nic. Falkenstein, Quedlinburg, to vše je velká placka. Kdo by řekl, že za pár kilometrů leží tak vysoké skály. Až v Thale před sebou spatříte ty hory. Čím dál jdete, tím víc si připadáte jako v úplně jiném světě. My dlouho hledali parkovací místo, nakonec někam uložili Kathy autíčko a vydali jsme se kolem tohoto permoníka.

Prošli jsme kolem lanovky a lanového centra. Cesta se klikatila podél řeky Bode, kolem nás vysoká skaliska.

Celý den svítilo sluníčko. Katha s sebou vzala s Edu turistické hůlky. Protože měli jen 2 páry, každému dali po jedné, aby nikdo nepřišel zkrátka.

Tento most se mi moc líbil, je jako z nějakého filmu.. Pán Prstenů nebo tak něco. Škoda, že foťák to světlo nepobral. Na druhé straně vedla další cesta, ale raději jsme šli po pravé straně. Často jsme naráželi na cedule, že tudy je cesta jen na vlastní nebezpečí, že tam padají stromy. Občas jsme to respektovali, občas se nedalo jít jinudy.

Goethe tu má svou vlastní stěnu.

Čertův most

Občas jsme dělali pauzy a kochali se nádhernými výhledy. Volker se přiznal, že se děsně bojí výšek. Jednou jsme přelezli zábradlí a zahráli si trošku na kamzíky. Skály jsme měli ze všech úhlů kolem sebe!

Až se mi tajil dech..

Cesta vedla pořád nahoru a dolů, vzpomněla jsem si na ukrajinské kopce. To jsem ještě tak úplně netušila, že se kolem Magdeburgu kromě Harzu nenachází ani menší kopeček.

zelené vodní vlasy

stačilo podívat se vzhůru :)

Pokus o samospoušť. V tu chvíli tamtudy procházelo dost lidí, takže bylo umění vychytat dobu, kdy nikdo po cestě nešel. Jo jo, hezké počasí přitahlo do Harzu nejednu rodinu. Zleva Edu, Katha, já, Volker.

Podivně zakřivený strom na úpatí hory. Udělali jsme vedle pauzu. Kolem se poflakovali dva chlápci a brzy nám došlo, že to jsou lovci kešek. Tak nějak podle jejich lokace jsme potom odhadli, kde by mohl být úkryt. A ano. Našli jsme ji taky.

Katha se zapisuje do logbooku své první ulovené kešky. :-)

Chorož, pomož, dřevo oblož!

Přemýšlím, kam jsme to až došli. Je možné, že do Treseburgu? Možná ano. Jisté je, že jsme došli do nějaké mini vesničky(osady), kde stála na kopci restaurace. Tam jsem si dala zmrzlinový pohár a Katha s Edu větší jídlo. Pamatuju si, že když jsem šla dovnitř na záchod, měli tam v kuchyni nakrojené úžasné dorty. Měla jsem co dělat, abych se tam nerozběhla. Poseděli jsme a popovídali, a pak se vydali podél druhého břehu na zpáteční cestu. To jsme trochu bloudili, ale zas jsme objevili báječné vyhlídky. Tady na té dokonce byla pamětní kniha s razítkem.

Prošli jsme tunelem vytesaným do skály. Pán s paní, kteří nám na vrcholu skály radili, se nespletli. Touto cestou jsme se dostali k silnici.

My však pokračovali dál pěšky po turistické značce. Sluníčko pomalu zapadalo a my pořád netušili, kolik nám zbývá kilometrů k autu. Na jedné křižovatce jsme byli bezradní. Několik značek nám pomotalo hlavy. Nakonec vše za nás vyřešil projíždějící pán s malým klukem, který nám z ničeho nic zastavil. Ptali jsme se ho, jak je to daleko do Thale. Ne, že by to byla velikánská dálka, ale pán nám nabídnul, že nás sveze. Nacpali jsme se tedy do auta, klučina si sednul Katharině na klín a jelo se. Cestou jsme zjistili, že ten pán je tu něco jako lesník a stará se o okolí. Moc jsme mu poděkovali za odvoz. To se mi ještě nestalo, že by nám sám člověk zastavil, aniž bychom stopovali. A takovou bandu!

Rozmýšleli jsme, jestli nezajet na nějakou místní akci, ale nakonec vyhrál nás hostel ve Falkensteinu. Cestou jsme se stavili v supermarketu a nakoupili zásoby na večer. Tentokrát jsme si dopřáli. Mně učarovalo toto víno. Hádejte proč asi. :)

Večeři nám uvařili kluci. Užívala jsem si, že nemusím vařit. A moc se jim to podařilo. Teď nevím, co jsme přesně jedli, ale vzpomínám si, že tam bylo jistojistě maso. A jó, těstoviny s několika druhů pest! Červenym a zeleným. Povídali jsme o vtipech, o německých filmech a záhadách německého jazyka. Zjistila jsem, že nejenom nám- cizincům, jsou složeniny a pravidla psaní "s" ve složeninách nepochopitelné.

Další den, když jsme si sbalili saky paky, jsme se vydali k Rappbodetalsperre. Nad vodou se z obrovské výšky snášeli dolů lidé připevnění v postroji na drátě. Něco jako bungee, ale naštěstí ne hlavou dolů. Katha si to chtěla také vyzkoušet, ale zjistili jsme, že je tam děsně dlouhá fronta. Nutno dodat, že jsme toto místo hledali asi hodinu a půl, GPSky v mobilech nepomáhaly. Pořád jsme naráželi na objížďku. Když jsme tam konečně dorazili, zjistili jsme, že by byl lepší příjezd přes Thale. Co se dá dělat, bylo pozdě.

Řeka se tu tak zvláštně větví, je to vlastně spíše obrovská přehrada. Terasa, z které byl výhled na přehradu, byla k našemu údivu zpoplatněna. Hledali jsme nějaký výhled okolo, ale příroda byla kolem docela zarostlá.

Vydali jsme se dozadu po jedné turistické trase. Chtěli jsme se dostat blíž k vodě. A to se nám povedlo. Všechny nás zaujaly placaté drolící se kamínky.  Edu zkoušel házet žabky.

močál opodál

Nu ale třeba se tam v létě šlo dát koupat. Když jsme odcházeli, přijelo auto se dvěma rybáři. Zajímalo by mě, co za ryby se tu dá chytnout. A jestli tu vůbec nějaké mají.

Toto je panorama z mostu přehrady. Zleva doprava lítali ti lidé na "lanovce", většinou ve dvojici. Dráha je prý dlouhá víc než 1 km. Šla bych do toho, kdybych měla peníze a čas vystát si frontu( a někoho blízkého, kdo by šel do toho se mnou).

Toto byl poslední vejlet předtím, než mě Katha odvezla autem zpět do Quedlinburgu, odkud jsem jela večer spolujízdou zpátky do Magdburgu. Moc mě potěšilo, že jsem se s Katkou a Volkerem opět potkala a že jsem poznala i Kathy přítele. Přeju si, abychom spolu něco podnikali každý rok. :)

Kazachstánská noc a výlet do Brém

         Domů už to mám za pár, ale předtím, než odjedu, bych ráda napsala o našem výletě do Brém. A celkově o předešlém víkendu.

            V sobotu jsem zůstávala až do večera doma. Vyráběla jsem exposé ke své seminární práci a taky jsem si četla. Tentokrát jsem si řekla, že na mezinárodní večer musím zajet, ať se děje, co se děje. Potřebovala jsem mezi lidi. A světe, div se, jela jsem tam na kole. Zjistila jsem, že když jedu v noci, nevidím, jak kolo hází do stran a můžu jet rychle. Pak to totiž tolik nehází. Během dne je všude spousta aut a musím každou chvíli brzdit, což je při klondajícím kole ostřes. Kazachstánská noc měla začít v osm hodin, ale zahrańáci nejsou přesní Němci, a tak se začalo až o hodinu později.Nejdřív jsem tam stála a čekala sama, ale asi po 15 minutách mě oslovila L-Ši se svou kamarádkou. Začaly jsme si povídat a holky se až na místě ode mě dozvěděly, jaká že to země má být na programu. Obě jsou to moc příjemné osůbky, ta kamarádka asi teprve začínala s němčinou, ale snažila se. Strašně se mi líbí, když asiati mluví německy. Moc se mi nelíbí, když mluví Američané nj. Zatím, co jsem potkala Američany, připadá mi, že v puse mají pořád ten horký brambor, jako když mluví anglicky. Ne a ne ho vyplivnout.
             Pak se k nám přidala Ayaka. Číňanky položili Ayace dost zajímavou otázku. Ptaly se jí, jestli se ve škole učili o vyvraždování Číňanů. Jestlipak Ayaka ví, že Japonci vyvraždovali Číňany stejně jako nacisti Židy? Ufff, docela silné téma. V Číně proto existuje hlavně mezi staršími velká nenávist k Japoncům. Ayaka z té otázky byla pěkně vykulená, ale pak(už během promítání o Kazachstánu), ji pochopila. Promítání o Kazachstánu mi nepřišlo úplně šťastně udělané. Všichni jsme při něm stáli na relativně malé ploše. Ayaka se dopředu neprodrala, a tak dumala se slovníkem nad tou otázkou. Já jsem viděla všehovšudy půl plátna. Ale jo, do Kazachstánu bych se klidně podívala, škoda jen, že ten stát nemá taky moře. Kazachstánci a Kazachstánky nám pak zatancovali nějaký taneček. Jsou to hezcí lidé. Nakonec se podávalo jídlo, čehož jsme všichni rádi využili. Byla to sladko-slaná kombinace na jednom talíři. Rýže s mrkví a masem, a pak takoví zvláštní hádci slepení dohromady se dvěma něco jako koblihami. K tomu jsme si mohli dát marmeládu a jogurt. Ayaka během čekání na jídlo pověděla Číňankám, že se o tom vyvražďování učili na základce, ale že mladá generace se už o to moc nezajímá a stejně tak Číňanky říkaly, že mladí Číňané zášť vůči Japoncům necítí, když to nezažili. Něco jako to máme v Evropě s Němci. Stejně mě ale ta otázka šokovala. S Ayakou jsme si pak chvíli povídaly. Přijede mě do Prahy po Vánocích navštívit!!! Hurá! Bohužel nejede do Brém. Vyprávěla jsem jí o naší vánoční večeři, které se také nezúčastnila kvůli tomu, že měla výuku. Pak mě oslovil Ahmed, který je z Afgánistánu(tuším). Poprvé jsme se dali do řeči při rozdělování do rodin. Bohužel tu žádnou rodinu, která by se ho ujala, nenašel. Říkal mi, že tu zůstává přes Vánoce a že asi bude s kamarády. Letenka zpátky do jeho země stojí 600eur. Německo opustí v březnu, takže to má celkem brzy. Ale stejně pořád musím na ty lidi, co tu zůstávají bez svých rodin, myslet. Snad nebudou sami a snad ten Štědrý večer stráví s kamarády.

                      V neděli jsem vyrazila do Brém. Měli jsme sraz před IKUSem celkem pozdě.Odjíždělo se až v 9 hodin. Bea mě přemlouvala, abych si sedla ke Gabriele, ale obě jsme chtěly sedět vedle okýnka. Vyplatilo se, dívala jsem se celé tři a půl hodiny z okna a poslouchala MP3ku. Marně jsem hledala aspoň malý kopeček, všude rovina jak na letištní dráze. Byl nás plný autobus. Ke Kunsthalle jsme dojeli kolem půl jedné a do jedné jsme čekali na průvodce. Ti si nás rozdělili na německou a anglickou část. Celkem brzy jsem zjistila, že se mi asi z batohu zatoulaly rukavice. A náš autobus byl už fuč. Budu to muset vydržet celý den bez nich. Rukavice, o je kapitola sama o sobě. Už jsem je tu v Německu nejméně osmkrát ztratila. Především v tramvaji. Vždycky si je sundám a položím na sebe, zapomenu, že je nemám úplně v kapse a vypadnou mi. Naštěstí se vždycky našla nějaká osoba, která ty padající rukavice viděla a upozornila mě na ně. Nerada bych je ztratila, je to má památka na Švédsko.
                  Prohlídku jsme začali u soudní budovy, a pak jsme se přesunuli do čtvrti zvané Schnoor. Ten název je v dolní němčině, do Hochdeutsch se to překládá jako "Schnur". Domy tu jsou navlečené na šňůře jako perly na náhrdelníku. Dala jsem se do řeči s Natašou a ještě s jednou Polkou.

Občas na nás vykouklo sluníčko, ale kosa byla, to se musí nechat. Malinkaté domky mi hned učarovaly. Tady bych chtěla bydlet, říkala jsem si v duchu.

Mravenčí dům :) Uvnitř bylo muzeum moderního umění, nebo něco na ten způsob..

Připadala jsem si jak pohádkovém městě. Nebo jako mezi domečky pro panenky. Uvnitř těch domů většinou dole sídlil nějaký obchůdek s rukodělnými výrobky, v horních patrech se bydlelo. Vzpomněla jsem si na pražskou Zlatou uličku. Ta má podobný nádech, ale v Brémách mají domy vyšší.

             Naše průvodkyně něco ukazuje. Abych byla upřímná, moc mě nenadchla. Ba naopak. Strašně jsme letěli, že jsem si často nestihla dané místo pořádně prohlédnout očima, o focení ani nemluvě. Zároveň mi vadilo, že mluvila, aniž bychom byli všichni ve skupině. Nečekala na to, než k ní všichni dorazí. Musela jsem se postavit přímo pár centimetrů před ní, abych ji slyšela. Často vyprávěla něco pár lidem vepředu a ostatní měli smůlu. Vůbec jí nenapadlo, že by nás to třeba taky mohlo zajímat. Jediné, čím si u mě trochu vylepšila reputaci, byl bonbón, který každý dostal před obchodem s domácími bonbóny. Za pár minut ale udělala opět botu. To když přecházela silnici mimo přechod, uprostřed tramvajové trati. Myslím, že by u nás v Čechách tutově na průvodcovské zkoušce propadla. Nakonec se stalo, co se dalo čekat. Průvodkyně nás zavedla na Marktplatz, kde jsme horko těžko procházeli vánočními trhy. U zvířecích soch Bremer Stadtmusikanten mluvila jen krátce a dokonce ani ten jejich zajímavý příběh neshrnula. Přitom je tak prostý. Já jsem si ho předtím přečetla jen náhodou. Chtěla jsem si pořádně prohlédnout ta zvířata, která jsou symbolem města a všude je vidíte na různých suvenýrech. Otočila jsem se a najednou byla průvodkyně se skupinou fuč. V davu jsem zahlédla dvě známé tváře- Italku a kluka z Izraele. Když jsem se jich ale ptala, kde je naše průvodkyně, řekli mi, že netuší. Taky se jim ztratila. Obešla jsem část náměstí, ale nemělo to smysl. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. A tak jsem od té chvíle chodila sama. Bez spěchu. Stejně už šlo jen o poslední půl hodiny a z výkladu jsem stejně slyšela vždycky jen slabou půlku.

Tato studna má upomínat na dolnoněmeckého básníka jménem Georg Droste. Mě zaujala plastika nad ní od neznámého autora. Proč asi?:) Klučina chce pohladit kočku. Co myslíte, povede se mu to, nebo je od ní moc daleko?

Hier wache ich! (Pardon za tu kvalitu, může za to foťák, mizera.)

římsko-katolický kostel St. Johann

Detail figurky kočky na studni u obchodu s bonbóny.

Glockenspielhaus, nahoře každou hodinu hraje zvonkohra a vlevo na věži se za zvuku melodie mění výjevy z námořních plaveb. Najdete tam i Kolumba. Ta otáčecí věž mi trochu připomněla náš pražský orloj s apoštoly. A zvonkohra mi zas přivedla na mysl Špilberk. Pořád mi něco asociuje Česko. Proč?Asi ráda hledám v neznámu mně dobře známé. 

Socha levharta(asi) a na zádech má nějakého bojovníka. Nebo je to špekatý anděl? Fakt nevím, křídla neměl. Nebo Smolíček Pacholíček, který se místo na jelenovi veze na levhartovi? Dole pod tím plavaly v akváriu ryby. Našla jsem tam i Dory. Nikdy jsem takovouto kombinaci soch a živých zvířat neviděla. Naproti levhartovi byl podobný výjev s akváriem, ale tuším, že se jednalo o jiné zvíře.

Starodávné budovy, lidí přibývá. Jdeme na Marktplatz.

Románsko-gotický St. Petri Dom a starobyla radnice pocházející ze začátku 15. století. Je zapsána jako památka UNESCO.

Socha Rolanda uprostřed Marktplatz. Stojí tam už od roku 1404 a je rovněž zapsaná jako UNESCO památka. Roland je smybolem svobody a tržního práva. Má být něco jako protipól k církvi, proto má namířené špičky na kolenou přímo proti St. Petri Domu. Asi to souvisí s náboženskými válkami a nepokoji.

Roland mezi trhy

Jeden z mála důkazů, že jsem tam byla. :) Bremer Stadtmusikanten v celé své kráse. Říká se, že kdo se chytí pevně oběma rukama osla za nohy a přeje si nějaké přání, tomu se to přání splní. Ale nesmí je vyslovit nahlas. Kdo pohádku od bratří Grimmů nezná, tak vám ji stručně povím. Postupně se potkají čtyři zestárlá zvířátka- kohout, kočka, pes a osel. Jejich majitelé se jich chtěli zbavit, protože už jim nebyli k užitku. Zvířátka se s tím nechtěla smířit, a tak svým pánům utekla. Osel dostal nápad, že uteče do Brém a stane se muzikantem.  Pak potkal psa, kočku a kohouta, kteří se k němu přidali. Když nastal večer, narazila zvířátka na osamocený dům. Uvnitř se svítilo. Protože bylo okno moc vysoko, postavil se pes na osla, na psa kočka a na kočku kohout. Ten uviděl v domě bandu loupežníků, kteří pořádali velikou hostinu. Stoly se jen prohýbaly. Zvířátka se rozhodla loupežníky vyhnat, a spustila svou muziku- velký rámus, každý jak uměl. Loupežníci se jich zalekli, mysleli si, že v domě straší. Vzali nohy na ramena a už se v domě nikdy neukázali. Zvířátka se do domu nastěhovala a žila tam šťastně a spokojeně až do smrti. Do Brém pak už nedorazili.

Menší Betlém, který jsem našla kousek od Domu. Ježíšek dostal od kolemjdoucích do jeslí pěknou nadílku eur. :)

Poté, co jsem ztratila naši skupinu, jsem se vydala do kostela Unser Lieben Frauen a do St.Peter Dom. Po prohlídce interiéru jsem vyšplhala na věž Domu.

Člověk byl dost schovaný a město viděl přes dvě bariéry. Jednak přes tuhle drátěnku, a pak přes kamenné sloupy. Pohled shora mi připomínal trochu Kolín nad Rýnem.

Poslední paprsky sluníčka před západem.

Chtěla jsem zvěčnit nahoře, ale takhle to dopadlo. Za mnou bílo. :-D

A tady už se pomalu stmívá. Kostel Unser Lieben Frauen. Procházela jsem vánočními trhy, kochala se světýlkami a překrásnou výzdobou. Celé Brémy byly jeden velký Weihnachtsmarkt. Neexistovala pomalu ulice, která by nebyla vyzdobená. 

Nechala jsem se unášet proudícími lidmi, nepřemýšlela jsem, kam jdu, prostě jen nasát atmosféru města.

V téhle ulici mě zaujali umělci sedící na zemi a malující různými technikami obrazy. Např. sprejovými barvami. Na okraji chodníku stály dvě holčičky a zpívaly. Jedna tak kolem sedmi, druhá tak kolem dvanácti let. Měly takové tiché hlásky. Že by to byly taky začínající umělkyně? Nebo je poslali rodiče na ulici vydělávat? To asi ne, vypadaly slušně oblečené. Asi chtěly udělat ostatním kolemjdoucím svým zpěvem radost. :) U nás jsem nic podobného neviděla.

Po sněhu ani památky, ale tato světýlka mi hodně připomínaly sněhové vločky.

Pasáček pásl na asfaltce stádo prasat...

nákupní pasáž vyzdobená hvězdami

Obchod Karstadt, toho času zavřený. Mě fascinovalo to hřiště a minikolotoč, který se roztáčel na ruční pohon. Se zeleným ufouním pozadím na obchodním domu.

tichý zástup stromů

Dostala jsem se až k řece Weser. Moře v nedohlednu. Tam někde, desítky kilometrů daleko.

Podél nábřeží byly umístěné rovněž trhy. Připadala mi tam větší tma a taky větší zima. Tady mi ty rukavice hodně chyběly.

Podél řeky jsem se vrátila zpět ke čtvrti Schnoor. Bohužel jsem neměla moc hotovosti, ale chtěla jsem se podívat po pohledech a zjistit, jak vypadá Schnoor za tmy. Stejně hezky jako za dne, tajemně, zvláště když se proplétáte úzkými uličkami. Trošku jsem se tam ztratila, resp. jsem pořád chodila v kruhu. Našla jsem obchůdek s "Pyramide"- vánočními mlýnky, ve kterém jsem koupila dva pohledy. Foťák mi stávkoval, ale  jedna má fotka se mi zalíbila.

Protože v obchodě neměli známku, šla jsem an hlavní poštu, která neležela daleko. Aspoň jsem se tam ohřála, napsala Katharině a hned pohled hodila. A v tenhle moment jsem zjistila, jak je to všechno blízko. Od hlavní pošty na Marktplatz co by kamenem dohodil. A protože mi zbýval čas, mrkla jsem se ještě jednou na náměstí. Tentokrát do jiné části, kde měli horskou dráhu a kolotoč. Všechno hýřilo barvami. Fotka je rozmazaná, ale v této rozmazanosti je krása. Podobně jsem ty barvy vnímala. Až někdy bodaly do očí, tak jsem je musela trochu zamhouřit. Což odpovídá přesně této fotce.

Jako jeden z posledních zážitků byl poslech tohoto umělce, který cestuje po světě s piánem. Stál u něj veký hlouček lidí. Policajti mu asi hraní nakonec dovolili, odpoledne jsem ho už jednou míjela a vypadalo to, že se policajtům jeho hudební zastavení nelíbí. Díky za pěknou tečku.:)

Výlet do Brém se mi velmi líbil. Zjistila jsem, že v tomto případě jsem z města pochytila daleko víc, když jsem chodila sama, než s průvodkyní. Informace o památkách jsem si zjistila v turistickém centru. Škoda jen, že jsem nepotkala někoho známého z naší skupiny- Natašu, Gábinu..mohly jsme si dát společně svařák. Takhle mě to samotnou nelákalo. Vlastně jsem si svařák dala letos jen jednou a to nebylo na trzích. Ve škole s Johannou.

Brémy jsou: umělecké, zvířátkové, strarobylé, cihlové a trochu mi připomínají Prahu. Kam se hrabe Berlín, Magdeburg i Postdam. Velkou zásluhu na tom však nese to, že město bylo z větší části ušetřeno bomb. Díky za to!

Pohoda

Život je krásný, když máte zásoby čokolády. =)
Je to možný, že doteď jsem psala otázky pro svého vedoucího diplomky? Proč mi to trvalo pět hodin?? A to jsem psala především v češtině! Jestli takovým tempem budu psát diplomku, no tak to potěš. Snad se těch otázek nepoděsí. A snad mi poradí. Prosím.
Aspoň že se tu můžu uklidnit čokoládou během tvoření.
No a teď hurá na zumbu.
Bude článek o jednom z nejhezčích městech Deutschlandu, těšte se!

Vánoční nálada se vkrádá do Magdeburgu

Zdarky,
       ještě bych chtěla zaznamenat pár novinek ze středy a ze čtvrtka. Můj narozeninový den začal špatnou zprávou, seminář o cestopisech odpadá. A to jsem se na něj tak těšila. Bohužel byl náš učitel pořád nemocný. Svou prezentaci jsem tedy odříkala na poslední chvíli, jsem ráda, že jsem minulou středu přišla na řadu. Chvíli jsem byla zklamaná, ale řekla jsem si, že je fajn, že nemusím do školy tahat aspoň notebook a že budu mít víc času se porozhlédnout po obchodech. Po pár stanicích mě chytil poprvé, co jsem tady, revizor. Studentská průkazka mu bohatě stačila a ani ji podrobně nezkoumal. Na jednom smeináři jsme brali psaní životopisu. Jsem za to ráda. A kdo vymyslet to téma? Já. Měli jsme dávat návrhy, co bychom chtěli probírat a mě napadlo, že psaní životopisu by se mi náramně hodilo. Nestihli jsme to všechno, ale dostali jsme papíry, kde je návod, jak napsat dobrý životopis, když hledáte práci v Německu.
              Odpoledne jsem náhodou zavítala do jednoho obchodu pro svíčky a zjistila jsem, že se v něm dá platit Visa kartou. A tak jsem nezůstala jen u svíček a koupila ještě drobnosti pro kamarádky a šampon. Pak jsem už zamířila směr Alle Center a tam jsem objevila dva typy mikin s ušima. Černá byla jasná volba, ale který druh? S méně chlupatější srstí, nebo s více? Zkoušela jsem si tři. Rozhodla jsem se pro tu s delšími chlupy, protože u ní mi víc seděla kapuce. U těch s kratšími chlupy.. nevím proč, ale tu kapuci jsem měla jen do půlky hlavy. Není to sice mikina s kočičíma ušima, ale spíš s medvědíma, nebo psíma, ale i tak je báječná! A hlavně teplá! Takže tady u sebe doma nemusím vůbec topit. Stačí si vzít mikinu, pobýt v ní půl hodinu, a pak mám zásobu tepla na další hodinu v krátkym tričku. Nakonec jsem nakoupila v NP potraviny a doma si udělala pozdní oběd- hermelín s bramborama. Mňam. A velikou radost mi udělaly pohledy od Entonyho a dopis od Ondry. Jak to jen udělali, že ta psaní přišla přesně v den mých narozenin? Děkuju vám moc!
              Čtvrtek byl taky báječný den. Myslím, že asi jeden z nejhezčích, co jsem tu zažila. Po španělštině jsem šla do menzy na salát, a pak se podívat na trhy. Chtěla jsem paní Meyer koupit jmelí, ale nikde nic. Že by se tu zvyk s jmelím nedodržoval? Ani v květinářství jsem nebyla úspěšná, ale prý ho včera ještě měli. A tak jsem koupila místo jmelí vánoční hvězdu. Přišla jsem mírně po druhé hodině. Myslím, že hvězda udělala paní radost. Asi na hodinku a půl jsme si sedly a povídaly. Všimla jsem si výzdoby, kterou měla paní na skříňce. Byl to onen dřevěný mlýn, který jsem viděla ve zvětšené podobě na trzích. Říká se tomu Weihnachtspyramide a prý to pochází z Krušných hor. Nejspíš asi z německé strany, protože u nás v ČR jsem to nikde neviděla. Když se postranách zapálí svíčky, začně se vrtule nahoře točit a i postavičky s podstavcem se začnou hýbat. Tak to tedy je. Vedle pyramidy stál dřevěný svícen. Je to vše ruční práce, obdivovala jsem, jak to dokázal někdo vyřezat. Takové detaily jako jednotlivé větve na stromech. Pyramidě i svícnu je už víc jak 60 let.
              Pan Meyer vánoční stromeček mít nebude, když je sama, ale výzdobu dělá každý rok. Tak jí to stačí. Taky mě překvapilo, když mi říkala, že jí měla včera přijít vnučka. A proč? Měla narozeniny. To je gól. Její vnučka má narozeniny ve stejný den jako já. :) Nakonec prý ale nepřišla. Paní mi vyprávěla opět o své rodině, o tom, že má tři vnučky, měla dvě dcery a syna, a má i pravnoučata. Ptala jsem se, jestli peče vánoční cukroví, ale prý ne. Od té doby, co jí umřel manžel, všechno omezila. Nemá to smysl. Dozvěděla jsem se také jméno té slovenské zpěvačky, která je její kamarádka. Melánia Olláryová. Půjčila mi kazetu s jejími písničkami. Doma si ji přehraju. Paní Meyer mi hodně připomíná nemocemi mého dědu. Bércové vředy, oteklé nohy, kardiostimulátor.. Jen kdyby se můj děda dovedl pohybovat tak jako ona. Obdivuju ji, jak si dojde, kam potřebuje a jak je soběstačná. Společně jsme šly na zastávku. Jela na převaz k doktorovi a já šla na univerzitu.
                 Od 17 hodin se konala v naší menze vánoční večeře(Christmas dinner) pro Erasmáky. Takto byly prostřené stoly, když jsme tak přišli.

Sedla jsem si k holkám z Maďarska. Pak se k nám přidala ještě dívka z Číny a nakonec i Beáta ze Slovenska. Povídaly jsme si o vánočních zvycích a Bernadette nám ukazovala svůj vánoční stromeček nalepený na zdi. :D Bude tu v Magdburgu na Vánoce zůstávat se svým přítelem. Bernadette bydlí v Herrenkrugu stejně jako já. Až tenhle týden jsem si toho všimla. Gabriela pojede domů. Obě studují na nějaké univerzitě na východě Maďarska a obě tu chtějí zůstat i na další semestr. Pak jsme se zamotaly do pojmu Weihnachtsmann. Myslela jsem si, že Weihnachtsmann je Ježíšek, ale ostatním se vybaví spíš Mikuláš. Když jsem si to pak doma zadala do slovníku, přeložilo mi to do češtiny slovo "Ježíšek". A i podle Wikipedie chodí Weihnachtsmann 24.(25.) prosince. 5. prosince chodí Nikolaus. Já bych ale Ježíška jako Weihnachtsmanna nepřekládala, víc se mi líbí "Christkind". Tady už je stůl plný dobrot. Nejvíc mi chutnaly neplněné knedlíky posypané strouhankou. Byly správně měkké a zároveň vůbec ne lepivé. A maso bylo taky lahodné. A vůbec všechno nám moc šmakovalo. :)

Beáta se pokouší vyfotit náš hodovní stůl. Vlevo v pozadí ti lidičkové s červenýma čepičkama sedí u stolu s dárky. Odkládali jsme tam přinesené dary. Každý měl přinést jeden. Za odložený dárek jsme dostali kupon do tomboly a po večeři se losovalo. Když vylosovali vaše číslo, mohli jste jít k tomu stolu a nějaký ten dárek si vybrat. Měla jsem fakt šťastnou ruku. Když vylosovali mé číslo 60, vybrala jsem si dárek zabalený do kostičkovaného bíločerveného papíru.  Nechala jsem se dlouho napínat a rozbalovala pomalu. Dostala jsem mini čokoládové fondue pro dva a čokoládu. Přesně to se mi hodí. Už se těším, až si ho s někým dám. :) Čokoládové fondue jsme zatím nikde nejedla. Jen sýrové ve Švýcarsku.

Náš stůl, zleva: Gabriela, Bernadette, já, L-Ši a Bea.

Pak se ještě dlouho losovalo. Zbylo pár dárků a ti, kteří nic nepřinesli, měli pořád šanci něco dostat. Jen museli něco předvést na pódiu. Tuhle část jsem už neviděla, ale zítra se na to Bey zeptám. Šla jsem na žonglování, kde jsem se naučila nový trik se třemi míčky. Žonglování s překřížením rukou. Když jsem dorazila na byt byla jsem plná radosti a báječných zážitků. Bylo moc příjemné strávit večer ve společnosti tolika lidí, jíst společně u jednoho stolu. :)

Takhle tedy ne!

                     To jsem zas jednou chtěla jet domů tramvají. Po vehementném bádání v knihovně se odebírám směrem východ. Ještě půjčit knížky, zajít do skříňky, kde mám věci, a pak směr bazén. Jenže knihovníci už za přepážkou nesedí. Vím, co mě čeká. Už jednou jsem s tím zápolila. Odeberu se k samoobslužnému pultu a nastavuji svou kartičku všemi směry. Marně. Červený paprsek ne a ne můj čárový kód rozpoznat. Po deseti minutách jsem konečně úspěšná. Beru knihu po knize. To by nebylo normální, aby se nevyskytla nějaká kniha, která nejde načíst. Proč nejde načíst? Kód přeci má. Nastavuji všemi směry knihu, jen aby se kód načetl, ale místo toho na mě zuřivě píská ten stroj a obrazovka ukazuje červené okno. Počítač po mně chce, abych knihu načetla znovu. Nejde to. Knihu dávám na stranu, ale na konci, když už mám všechny knihy půjčené, to zkouším znovu. Proč zrovna tato kniha? Jedna z nejdůležitějších, které jsem si chtěla dnes půjčit? Nevzdávám to. Strávím načítáním dalších 10 minut. Pak se odeberu směrem k hlídači, který si myslí, že je chyba ve mně. Jde se mnou k pultu, kartu načte během pěti vteřin, ale při načítání se ozve stejný zvuk jako mně a na obrazovce se objeví stejné červené okno. Po pár pokusech mi hlídač řekne, že si ten svazek nemohu půjčit. Opět si říkám, proč zrovna tenhle? Vždyť jsem ho chtěla přes víkend přinejmenším důkladně prolistovat. Hlídač se vzdálí a já přistoupím k třetímu stroji. Pořád mám malou naději, že se to u třetího pultu s červeným paprskem podaří. Jenže ouha. Tentokrát mi nejde načíst ani má studentská karta. Jsem vytrvalá, jednou se to povede. Ehm, povede, ale s pomocí druhého hlídače, který sedí u vchodu. Všimne si mé zoufalosti a přispěchá na pomoc. Karta se mu vmžiku načte, kniha ani náhodou. Naděje pohasla. Zkouší vedlejší pult. Třeba má tenhle hlídač dobrou karmu, říkám si. Ne. žádný výsledek. V tom přichází onen předchozí hlídač a říká tomu druhému, že to nemá smysl. Ten kód je nějaký narušený. Ale kdo ví, jak. Na pohled není nic poznat. Oba mi řeknou, že tu knihu musím v knihovně nechat. A nebo...mám si sednout a všechen ten text přečíst a nalít si do hlavy. Ha ha. Knihu musím vrátit na původní místo, takže jdu opět nahoru, vlevo, rovně, vlevo a zbývá najít správnou polici s číslem 330. Proč tu knihu nemůžu nechat jen tak ležet jako u nás v brněnské univerzitní knihovně? Tam je dokonce zakázáno vracet knihy na původní místa. Kdežto tady je to naopak nařízeno.Zítra do knihovny nejdu, doufám, že tam ta kniha v pondělí ještě bude.

              Jdu na plavání a to je skvělý. Plavu v části, kde nejsou žádné dráhy. Lidí je tam celkem dost, ale můžu se jim bez problémů vyhnout. Ve dvou drahách probíhá výuka. Ke konci mi to nedá, sundám si brýle a chvíli pozoruju instruktorku plavání. Na hlavě má čepici Santy Klause. I pod vodou slyším její jekot. Proč tak piští? Při bližším prozkoumání zjišťuju, že učí skupinku starších lidí a nejspíš se jedná o nějakou soutěž. Ona je jen povzbuzuje. Ou maj Gott! Na jednu stranu mi připadá hrozně komická, typická blondýna s růžovým tílkem a k tomu ta čepice. Na druhou stranu to ty důchodce zřejmě baví. Usmívají se totiž.
Z bazénu vylezu tak, že se v klidu stíhám osušit a vypít čaj z termosky. Jdu na zastávku a říkám si, jak je venku teplo. Mrknu na jízdní řád. Za sedm minut to má jet, skvělý. Čekám. Lidi přibývají. Čekám. Prší. Dívám se nalevo. Vítr mi fouká do obličeje a žene mi déšť do očí. Raději sklopím hlavu. Stojím blízko jízdního řádu, ale nehodlám se svého místa vzdát. Nechci, aby na mě pršelo. Když někdo přijde a chce se mrknout, kdy to jede, couvnu. Hned vedle mě stojí pár se dvěma psíky, jeden psík větší, jeden menší, oba mi připomínají Seznama vyhledávače. Jeden má černou skrvnu na oku. Pár metrů od nás stojí skupinka tří lidí, paní má růžové vlasy a pán je v náladě. Je opilý. Ale takovým hezkým způsobem. Připadá mi, že mluví česky. Ale asi se mi to jen zdá. Pobrukuje si nějakou melodii. Přidává na hlasitosti a mává do taktu oběma rukama. Pak se otočí na psíky a prozpěvuje jim. Ti to ale nechápou a po chvíli začnou štěkat. Panička je okřikne. Chudinky. Nemůžou za to. Asi si myslí, že je ten opilec provokuje. Naštěstí se ten muž zas obrátí ke své skupince a zpívá pro ně. Vypadá to, jako by se chtěl podělit o svou radost se všemi čekajícími na zastváce. Kde je ta tramvaj? Teď by měla přijet. Jede 94, jede 93, jedou autobusy. Vím, že má 95 jet jako poslední, a tak ji stále vyhlížíme a ona nikde.  Z pod mostu není vidět žádné světlo. Na protější zastávce sedí pán s lahví piva. Až za hezkou chvíli mi dojde, že ten zvláštní vozík s kapsami na naší straně tomu pánovi patří. Schová do něj tu svou láhev a odchází. Najednou se ozvou sirény. První auto s modrou blikačkou, druhé, třetí, čtvrté. Šmink. Přejíždí trmavajové koleje a jsou v tahu. Vzpomenu si na Kobru 11. Čekám, tramvaj nikde. Slyším španělštinu. "Hablas espaňol?" Toho kluka neznám, ale jeho kámoše ano. Je to onen Mexičan, kterého jsem potkala na začátku pobytu na salsa párty. "Un poco". Anglicky se ptám, jestli jedou na kampus. Říkají, že ano. Jdou pěšky. Roztahují deštníky a mizí v dešti na druhé straně ulice. Osloví mě snědší kluk a ptá se mě německy, jestli taky čekam na 91. Říkám, že ne, čekám na 95. Takže i 91 má zpoždění. Že by se někde stala nějaká nehoda? Že by tu neznali něco jako náhradí dopravu? Ersatztverkehr? Nevím. Čekám. Přijede tramvaj, ale je to opět 94. To už uběhlo půl hodiny od té doby, co přijela její dřívější sestřička? Na hodiny na mobilu se radši nedívám. Na druhou stranu zastávky přejde skoupinka kluků, každý v ruce lahev piva. Je to tu zřejmě in chodit v noci po městě s lahví něčeho. Řekla bych, že každý čtvrtý člověk tu má nějaké to sklo v ruce. Čekám. Najednou se ozve odněkud petarda. Taková ta bouchavá, co nedělá žádné barvy. Trochu se leknu. Přešlapuju z nohy na nohu, začíná mi být zima. Pár se dvěma psíky to vzdává a jde pryč. Stejně tak slečna s nákupní taškou přes rameno. Taky bych šla pěšky, kdybych nebydlela tak daleko a kdyby aspoň nepršelo. Pohledem pořád přejíždím ta samá místa. Začíná mě štvát reklama na protější zastávce. " S námi zůstanete v pohybu. Můj hrdina dne. Protože mě nenechal při bouřce stát v dešti. Můj hrdina dne. Protože mě každý den doveze do školy. " Tyhle reklamy vídám každou chvíli na zastávkách. To je fakt příhodné, že se zrovna musím koukat na tuhle reklamu o spolehlivé magdeburské MHD, když ta má tramvaj má už 40 minut zpoždění. Kdyby ta blbá reklama aspoň tak nesvítila. Nejsem zdaleka sama, co úpěnlivě zírá nalevo. Na ostrůvku se vytvořil nemalý zástup lidí, kteří s nadějí upírají své pohledy do temnoty pod most. Přijede 4ka. Už druhá. Nasedám do ní a za dvě zastávky vystupuju na ostrově. Je to zastávka Zollhaus. Dál už nemůžu, protože tramvaj pak zahybá vpravo směrem Cracau. Jdu pěšky. Prší, ale není to zatím průtrž mračen. Občas se otáčím, jestli náhodou neuvidím svou 95ku. Tma. Jen občas projede nějaké auto. Minu jednu zastávku, druhou, třetí, nikde nikdo. Upínám se na myšlenku, že u zastávky Elbauenpark na mě čeká mé kolo. Děsila jsem se předtím, že budu muset vystoupit o zastávku dřív a dojet domů na kole a teď jsem ráda, že mi pomůže dostat se domů rychleji. Když jsem od kola pár kroků a vytahuju klíč z kapsy, slyším, jak něco jede po kolejích. Ohlédnu se a za mnou tramvaj. 95ka. Stočím pohled zpět ke kolu, nahmatávám zámek a z pusy mi unikne Trhni si .