Prohlídka Grüne Zitadelle a nová tvář Magdeburgu

Zdravím vás, moji milí,
ne, nezapomněla jsem na svůj blog. Ještě se chystám napsat několik článků. Snad najdu během dubna čas. Posledních devět dní v Magdeburgu pro mě bylo tak náročných, plný zvratů a nečekaných událostí,  že se mi na blog ani nechtělo chodit. Chtěla jsem si také užít dosytosti čas s lidmi, které už nebudu potkávat a taky čas na místech, kam už se zas na delší dobu nepodívám.
Teď už jsem v Praze a zdaleka jsem se nevzpamatovala z toho cestování, stěhování, vybalování a ukládní věcí a vyřizování.

              Chtěla bych si teď připomenout neděli, kdy jsme podnikli poslední společnou akci s Marcem, Erikem a s Thomasem. Původně jsem ten nápad dostala já. Ještě jsem totiž nebyla na prohlídce domu Grüne Zitadelle, který postavil Friedensreich Hundertwasser. Ostatní mi napsali, že by se rádi přidali. Erik v Grüne Zitadelle taky ještě nebyl. Hledali jsme ho do poslední chvíle, než vypukla prohlídka. Nějak nepochopil, že máme sraz u fontány, která je přímo ve dvorku Grüne Zitadelle. Výklad byl v němčině, takže Marc se obětoval a pro Erika všechno překládal polohlasem do angličtiny. Co mě z výkladu zaujalo? Že Hundertwasser měl hned několik přezdívek a nechával si říkat různě. Že na místě Grüne Zitadelle původně stál kostel. Že se zeleň nesmí nijak zastřihávat, natožpak kácet. Stejně je to s fasádou domu. Každý má právo, že si může dle délky své paže upravit okolí svého okna. Dál ne. Na dvorku před informacemi to zřejmě neplatí, asi ne stoprocentně, protože stromky tam měli zastřihnuté.
               Průvodce mluvil celkem rychle, takže jsem mu občas při projíždění auta, nebo tramvaje, nerozuměla. Nakonec jsme se šli podívat dovnitř do jednoho ukázkového bytu. Abych pravdu řekla, čekala jsem, že to bude daleko originálnější. To, že mají stěny kulaté, není tam žádný roh, mi nepřipadalo tak nezvyklé. Ano, mozaika i to, že se stavitelé nezdráhali použít rozbité dlaždice a kusy mozaiky, je neobvyklé. I jejich barevné řešení. Proč zrovna dali sem červenou, zatímco zbytek nechali bílý? A proč je v koupelně světlo, i když v ní není žádné okno? Tajemství se skrývá v několika dlaždicích, které jsou průsvitné z druhého pokoje a které propouští světlo.Ta koupelna se mi zdála zajímavě řešená. Jen ten záchod nemají odděleně. Jako skoro všude v Německu...

    Za byt 3 plus 1 platí 1000 eur. Což mi nepřipadá zas až tolik, když si vezmete, jaké jsou normálně nájmy v Německu. A toto není jen tak ledajaký dům. Líbily se mi podzemní garáže, kde každá kóje na auto nemá číslo, nebo písmeno, ale svou vlastní mozaiku. Připomnělo mi to Gaudího mozaiky. Měli tam zeleninu, ovoce, stavby a zvířata. Fotit se uvnitř nesmělo, jen za poplatek. Pouze Erik si to zaplatil. Ta fotka koupelny pochází taky od něj. Nakonec jsme si "zahráli" na kovové zábradlí, které se rozezní, když do něj rukou pinkáte. To zábradlí je vlastně dvojí- má dvojí tyče na držení. Spodní tyč je pro děti ze školy, které jsou příliš malé, aby na tu horní dosáhly.

Po prohlídce jsme ještě chvíli diskutovali na zmenšeném modelu Zitadelle a zjistili jsme, jak hodně se liší od skutečnosti. Měli jsme ještě čas, a tak nás vzal Marc na prohlídku Magdeburgu. Jaké překvapení se mi naskytlo, když jsme navštívili mně dosud neznámá místa. A to bylo prosím pár kroků od magdeburské katedrály. Stačí jiný úhel pohledu, stačí zabočit za roh a už jste v jiném světě!!!

Nejdříve nám Marc ukázal, jak se vlézt dovnitř tohoto památníku. Zvládl to jen on a Erik. Já s Thomasem jsme se tam nevešli. Možná že bychom to dali, ale nechtěli jsme riskovat, že bychom pak nevylezli ven. :-D

Pak jsme zabočili z druhé strany za Dom. Svítilo sluníčko, ale zima byla celkem veliká.

 Jdeme do malého parčíku, v pozadí obranná věž. Prý se v ní  dělají i prohlídky, my měli ale smůlu. Měla zavřeno.

Tady dříve byly hradby.

Strom, který umí prorůst skrz zeď. ;-)

Tato fotka mi hodně připomíná Špilberk. Z této perspektivy jsem si Magdeburg prohlédla poprvé. 

Viděla jsem dříve na fotce, že podél řeky vedly koleje a jezdil tudy vlak. Pak to ale přestalo být efektivní, a tak je zrušili. Teď jsem si to mohla prohlédnout ve skutečnosti. Ještě teď tu najdete po kolejích památky. 

Pohled od řeky na Magdeburger Dom.

Panáčky najdete všude, je to zřejmě nějaký vtípek místního umělce.

Když se z kolejí stává chodník...

Vzadu, jak je to zábradli, tak tam je vodní příkop. Voda tam sice byla, ale hodně hodně znečištěná.

psí víno se už zelená :-)

obrovský památník připomínající pruské války 1866, 1870-71

Vracíme se k Domu. 

Prý tu vedou i nějaké podzemní chodby. Do těch se ale dostanete pouze s průvodcem. Někdy je ale zámek odemčený a vy můžete dovnitř nepozorovaně proklouznout, stejně jako to udělal kdysi prý Thomas.

Marc nás opustil, protože si chtěl poslechnout varhanní koncert pořádaný hned u Domu. My s Erikem a s Thomasem jsme se vrátili k řece a vyhledali jsme jednu kavárnu u řeky. Thomas si chtěl sednout ven, ale já s Erikem jsme ho přehlasovali. Byla nám zima. A tak jsme odpočívali uvnitř. Dali jsme si každý horkou čokoládu. Thomas byl v šoku, že nám připadá málo sladká a že jsme si každý do nich dal 3 cukry. Poté jsme se vrátili ke Grüne Zitadelle, kde jsme se rozloučili. Každý měl úplně jinou cestu. 

Tahle procházka jako druhý bod programu mě fakt překvapila. Tady je důkaz, že i po šesti měsících je v Magdeburgu stále co nového objevovat. :)

Katzensprung opravdu existuje!

Tušili jste, že Katzensprung už tu v Magdeburgu byl dávno předtím, než vzniknul tento blog? Ještě dřívěji, než se ten nápad vyrojil v mé hlavě?

Nevěříte?

Tady máte důkaz!

V Magdeburgu to žije!

             Co se to jen děje v Magdeburgu? Sobota, člověk by čekal, že na ulici nepotká živáčka... zvláště když je venku takový nečas. A ono naopak. Tramvaj přeplněna k prasknutí, 99 procent cestujících jsou chlapi kolem 30-40, ale i mladší/starší ročníky nejsou výjimkou. Všichni kolem krku s modrobílou šálou, každý druhý v ruce flašku s neznámým obsahem. Jisté je jen to, že ten nápoj má bublinky, neb se tramvají ozývají hlasité krky. Tramvaj se šine šnečím tempem, uvnitř to hlučí. Každý se snaží dorozumět se svým parťákem, nebo celou partičkou. Jindy prázdná tramvaj musí čekat, až se dav na zastávce uklidní, aby mohla pokračovat bezpečně v cestě. Možná je lepší jít pěšky. Tímto heslem se řídí nemálo lidí. Po chodnících proudí zástupy modře, modročerně, nebo jen černě oděných postav. Opět jsou to většinou jen muži. Jako by se dáválo někde něco zadarmo. Takto se to říká aspoň u nás v Čechách. Tady se zřejmě chystá sportovní utkání. Hokej, nebo fotbal. Kdo ví... Měla jsem pokušení, zeptat se jednoho, was ist los.. Ale neodvážila jsem se. Asi bych se pěkně ztrapnila, kdybych dala najevo, že to nevím. I tak mi to ale ani nevadilo, naopak. Je fajn, že se najde tolik mužů, co sdílejí nějakou zálibu. Kdyby se mě někdo zeptal, jak si představuju typického Němce, vybavil by se mi přesně nějaký z těch týpků v tramvaji- s šálou kolem krku a flaškou v ruce, začínajícím bříškem, kulatým obličejem, baculatou mikinou, hlasitými projevy a drsným zjevem.
           Při výstupu z vozu se ozvala na křižovatce tramvají ohlušjící rána. Někdo odpálil petardu. V dálce houkaly sirény. Vydala jsem se rychlým tempem směrem ke Grüne Zitadelle. Když jsem se dozvěděla, jak je to s prohlídkami, napadlo mě si koupit ještě v Alle-Center nějaký džus. Vejdu dovnitř. Vzápětí jsem pohlcena proudícím davem lidí. Nemůžu skoro ovlivnit směr, kterým se ženu. Panečku! Tak narváno nebylo v tom obchodním centru ani o Vánocích. To ty lidi nemají co dělat, tak si jdou na procházku do nákupního centra? Je mi jich líto. Bohužel je to tak stejné i u nás. Sobota odpoledne a všichni dostanou nakupovací horečku. Kupodivu čekám ve frontě jen chviličku. Uprostřed centra se v dáli něco hýbe. Jdu se podívat blíž a málem mě klepne. Viděli jste snad něco kýčovitějšího než toto? ?

            Hejbající se králíci mě fakt šokovali. Není snad větší vrchol nevkusnosti. :-D Ale komerce musí být, když jsou ty Velikonoce, to je jasný přeci. To jsem ještě netušila, že za pár sekund potkám krávu Milku v živé velikosti. 

Chtěla jsem se s ní vyfotit, ale rozmyslela jsem si to. Měla jsem strach, že mě nabere na rohy.

Pak vylezu zpátky na zastávku a čekám na 6ku. Kolem prosviští kolona asi osmi policajtských vozů různých velikostí a s různými druhy houkaček. Vybuchuje další petarda. Prosím tramvaj, aby přijela. Opravdu se za chvíli objeví. Má jen 5 minut zpoždění, hurá!

            Na Jerichower Platz si postavili policajti celý tábor. Vypadá to, jako by měla vypuknout třetí světová. Tak půlka z nich má navlečený různý štíty a chrániče, jako by se mělo přiřítit stádo rozzuřených býků. Vystupuji na zastávce Messegelände. A víte proč? Chci se podívat konečně poprvé na pravý německý Flohmarkt. Flohmart nebo-li bleší trh. Počasí vypadá spíš na listopad, ale přečkám to mrholení při čekání ve frontě. Odměnou mi je vstup do tří obrovských hal, kde se prodává úplně, ale ÚPLNĚ všechno. Postupně jsem prošla všechny tři haly a prošmejdila, co se dalo. Teda spíš to, co mě zajímalo. Zjistila jsem, že oblečení tu stojí za starou bačkoru a že se v tomto odvětví žádný pěkný kousek asi sehnat nedá. Ale zato si tu můžete koupit ceduli s nápisem Vojenská zóna, vstup zakázán, dále rádia, foťáky, staré televize ještě s mini obrazovkou, žehličky, DDR zboží nejen do kuchyně, ale i do obýváku, uniforma Wehrmachtu a další relikty z druhé světové války, všelijaké pracholepky a hračky, staré kočárky, brusle, knihy, DVD, CD, boty, porcelán, noční stolky, šperky, mince, pohledy, koloběžky, kola, kola samotná utržená, řídítka, sedla a další komponenty, kliky, vysavače, kosti a tak dále a tak dále... Občas měli věci v bednách a majitel beden vykřikoval, že vše, co se tam najde, dává kus za euro. Viděla jsem ošuntělou knížku O Pejskovi a kočičce v německém vydání, viděla jsem mapu ČR, která už zřejmě někomu splnila svůj účel, svá očka na mě taky upřela starodávná panenka podobná té, co máme na chalupě.. stejně tak ošuntělý medvěd mě prosil, ať ho vezmu domů. Nakonec jsem v každé hale udělala jeden malý nákup. Kdyby se to mělo počítat na kusy, tak je jich celkem osm, ale pěkně takto po trojicích k sobě patří. 3 a 3 a 2. Prozradím jen jednu věc.. tu, kterou jsem si koupila úplně na konec. Tři páry náušniček- jedny se sněhulákem, druhé s vločkou a třetí takové jednoduché zelené kuličky. O ostantím se třeba ještě někdy dozvíte. Každopádně budu mít na Magdeburg hezkou památku.

 Když tu sežene všechno, tak opravdu všechno...např. fotografie předků prodavačovy rodiny. Kdo by se jich prosím nezbavil, že?

Mezi pátou a šestou lidí přibývalo, tak jsem se odebrala směrek k východu. Jó jó, poprvé jsem si tu připadala jako ve městě. Poprvé mezi tolika lidmi. Vsadím se, že půlka Magdeburgu se vydala na ten zápas a druhá půlka na Flohmarkt. Kromě mých spolubydlících, Číňanek, tedy.

Polární výprava na Brocken

           Abych hned navázala na článek o pátku. Tak tedy v sobotu jsme měli už dopředu naplánováno, že pojedeme do Harzu. Naším cílem byl tentokrát nejvyšší vrchol Brocken. Nutno podotknouti, že já jsem byla hlavní iniciátor toho nápadu zajet na Brocken. Marc sice navrhnul celkově to, že bychom mohli uspořádat nějaký výlet, ale protože jsem už v Thale byla, napsala jsem mu, jestli bychom nezkusili tentokrát Brocken.
Nakonec jsme jeli jen čtyři. Erik nemohl, Valerie je ve Švédsku a Vanessa kdovíkde. Ale i čtyři byl takový fajnový počet.
           Odjížděli jsme v 8:10 z Hauptbahnhof. Vašek odmítnul platit za lístek a dopravil se na nádraží na již značně rozbitém kole. Ale dorazil, to se musí nechat. Čekal nás přestup v Halberstadtu, naším cílem byl Ilsenburg. Společně s námi jel ještě Marc a Thomas. Thomase jsem potkala už dříve na Marcově oslavě narozenin. Výborně jsme si rozuměli. Je nezapomenutelný především díky svému originálnímu účesu. :-)

Z městečka Ilsenburg jsme se vydali do přírody po Heinrich-Heine Weg. Heinrich Heine tudy chodil a právě tato místa ho inspirovala k napsání cestopisu Harzreise. Podél celé trasy jsme potkávaly tabule s úrovky z tohoto díla.

Podél řeky Ilse jsme šli mírně do kopce. Trochu pršelo, ale spíš to byly jen slabé mrholení. 

Celkově to bylo nahoru na Brocken 12 kilometrů. Zezačátku jsme šli trasou, kde leželo hodně popadaných stromů. Cesta byla označená cedulí, že je tam vstup pouze na vlastní nebezpečí. Pak jsme objevili ceduli s číslem 9km. Asi po dvou kilometrech jsme se dostali k ceduli 9,5 kilometru. To je ale překvápko! Kroutili jsme nevěřícně hlavou.

Ne, nešli jsme špatnou cestou. Jen se dá na Brocken jít dvěma směry a v jednu chvíli se tratě kříží, takže proto tam jsou občas takové matoucí údaje.

Déšť se pomalu měnil na sníh. Krajina se pomalu halila do bílého hávu.  A my stoupali výš a výš.

Pořád nás pronásledovala Ilse. Hučící řeka tvořila na několika místech malé vodopády. Připadala jsem si trochu jako u nás na Šumavě. A nebo na Slovensku.

Voda teče po kameni v tenkých pramíncích tak, že to připomíná mušli.

Připomíná mi to pravěkou krajinu. 

V Harzu letí razítka. Narazili jsme na tři místa, kde jste si mohli otisknout a zvečnit na památku čarodějnici s různými nápisy.

Úkryt, ve kterém jsme potkali šest zpívajících poutníků. Hned se nám rozjasnil úsměv na tváři. Přinesli nám radost do toho uplakaného dne. Marc se k nim přidal. Celou cestu si broukal. Ptala jsem se ho, jestli zpívá ve sboru. Vytahl totiž už ve vlaku z peněženky ladičku a zkoušel si tóny! Ano, prý dokonce hraje i na varhany. V magdeburském Domu! No to je pecka! Občas tam chodí trénovat. Škoda, že tu nebudu na Velikonoce, až bude mít koncert. 

Kolem budky to vypadalo hodně smutně, jedna velká holoseč.

zamrzlé babí léto

Les v této části byl dost poničený. Na jedné ceduli psali, že vylámané stromy má na svědomí i orkán Kyrill.

Zátiší s banánovou šlupkou.  V tomto místě se trasa stáčela do kopce.

Už jsme se kopců nezbavili. Mně to ani nevadilo, konečně zas kopec. Jen kdybychom neměli v nohách už deset kilometrů. Společnost nám dělaly děsně chlupaté stromy.  ;)

Naše výprava

Už jsem nedoufala, že uvidím sníh. A tady ho bylo tolik, že by šlo určitě v pohodě běžkovat i sáňkovat. Škoda, že jsme si s sebou nevzali sáňky, to bychom byli na zpáteční cestě dole jedna dvě.

Tudy prošel Mrazík. 

Ke konci už jsem se ale těšila, až dorazíme na vrchol. Udělali jsme ještě jednu zastávku v dřevěném přístřešku a já doplnila energii v podobě toustů. O pár set metrů se krajina ještě o něco víc proměnila.

Permafrost.

 Tento přízrak se nám zjevil v mlze. Ufouni.

 Jako na severním pólu.

Všechno bylo nahoře totálně zamrzlý. Toto je nejstarší chata postavená na Brockenu. Měla uvnitř rok osmnáct set něco.

A tady vidíte naši polárnickou výpravu, která úspěšně pokořila vrchol Brocken. Zleva: Marc, Thomas, Vašek

Poohlédli jsme se nahoře kolem a zjistili jsme, že není vidět vůbec nic. A tak jsme se aspoň zašli podívat do místní hospody, kde si kluci dali horkou čokoládu a já svařáka. Chvíli jsme povídali. Já si pak koupila pohled, na kterém je Brocken vyfocen v létě. Takhle to tu tedy vypadá. Aha.

Taky jsem si koupila turistickou známku. Je to první, kterou budeme mít z Německa. Sbíráme je jen v ČR a máme i pár ze Slovenska. Tady v Německu ty turistické známky asi moc populární nejsou, spíš je to vzácnost. Rozmejšlela jsem se, jestli ji vzít, ale za pár hodin jsem byla nesmírně ráda, že jsem si ji koupila. Myslím, že jsem si ji fakt zasloužila. Čekala nás totiž cesta zpátky po jiné trase. Už bylo po druhé hodině a my měli před sebou ještě 18 kilometrů. Některé cesty nebyly vůbec průchozí. Tento most mi připomněl výlet na švédské Höga Kusten.

Mlha by se dala krájet. Thomas měl na mobilu napsáno, kdy zapadá sluníčko. Pravidělně nám to hlásil a my se uklidňovali, že máme ještě dost času. On měl člověk pocit, že slunce ten den vůbec nevyšlo.

I tak jsme se rozhodli jít "kratší" trasou. Cesta ale vedla strměji dolů a občas to klouzalo, tak jsme našlapovali raději po stranách do hlubšího sněhu.

Ten les mi připadal jako z pohádky. Kde to teď vlastně přesně jsme?  Kdy dorazíme do Werningerode? Nikdo moc netušil.

 Tady by se dalo lehko ztratit.

Nacházeli jsme na zemi v lese podivné kruhovité útvary. Nikdo z nás nebyl s to vysvětlit, jak vznikají. Byly pevné, část kruhu byla tvořena z ledu a část ze sněhu. Vašek říkal, že to je z padající vody ze stromů. Ale jak to, že to má kruhový tvar? Jak to, že je část sněhová a část ne? 

Něco jako rašeliniště? Bažina? Každopádně podle stop vidíte, že už se v něm někdo pokoušel probudit místního zlobra. Ten měl ale naštěstí hluboký spánek ;)

Pak jsme šli cestou dolů, občas byl slyšet vláček, úzkokolejka. Jó, svezli bychom se... kdyby jedna cesta nestála pro jednoho člověka 25 eur. A tak jsme museli šlaapt pěšky. Tady mě už začaly pěkně bolet nohy. Musela jsem jít rychle, protože při pomalejší chůzi to bolelo ještě víc. Přístřešky, které jsme potkávali cestou na Brocken, tu ale neměli. A tak jsem si sednula párkrát, kde se dalo. 

Dorazili jsme do Wernigerode akorát včas. Brzy se setmělo. Tudy jezdí ten vláček. Viděli jsme ho jednou i zdálky. Pořád houkal, protože je to asi nejjistější upozornění pro chodce.. zvláště v horách, kde je pořád mlha a člověk nevidí na krok.

           Trvalo nám ještě asi 3 kilometry, než jsme došli na nádraží ve Wernigerode. Na prohlídku města jsme už neměli čas a ani náladu. Bolely nás nohy. Teda mě a Thomase. Ten mi říkal, že ušel dosud nejvíc v jednom kuse asi 5 kilometrů.  Musela to být pro něj tedy taky pořádná výzva. Ještě větší než pro mě. Nádraží leželo kousek za centrem, prošli jsme tedy kolem roztomilých domečků a náměstí s radnicí. Ta je pěkná a i ve tmě se hezky vyjímala.

V 19.42. nám jel vlak do Halberstadtu, kolem 21. hodiny jsme dorazili do Magdeburgu. Málem jsem uvnitř usnula. Téda! Nikdy jsem v životě neušla 30 kilometrů. A že my jsme je ten den zvládli. Možná i trochu víc. A bylo to i do kopce. Dobré bylo, že jsme neměli skoro žádný náklad. Myslím, že s krosnou by to šlo mnohem hůř. I tak jsem si posunula své hranice. Jsem za to ráda. Na druhou stranu jsem se přesvědčila, že delší pochod jako třeba Praha-Prčice by mě úplně odrovnal. Kdo ví, jestli bych zas někdy pak normálně fungovala. Ještě teď po třech dnech cítím svaly na nohou.

Na nádraží jsme se rozloučili s Marcem a Thomasem. Marc byl skvělý vůdce výpravy a patří mu velký dík za organizaci celé akce. A Thomasovi patří zas veký dík za to, že se mnou soucítil a že jsme byli společně tak trochu na jedné lodi v tom překonávání se. A Vaškovi patří dík za to, že v neděli uvařil obědovečeři. Myslím, že bych pobíhání kolem sporáku ten den fakt nedávala. 

Změny, které mě překvapily a německá buš

        Bohužel mě opustila múza pro psaní diplomky, a tak zkouším testnout, jak mi půjde psaní tady na blogu.
Nejdříve bych chtěla napsat, co se tu za posledních pár dní změnilo. Mám na mysli hlavně dobu, co jsem byla v Praze. Nevím proč, ale připadá mi, že se to tu mění každou chvíli. Kdo ví, jestli bude ještě existovat vůbec nějaký Magdeburg, až se sem přijedu podívat na podzim.
- V okolí kampusu Hochschule tu pokáceli několik stromů. Musely to být veliké stromy, protože jsou to pařezy jak kola od vozu. Chudinky stromy. Proč musely pryč? Když jsem tamtudy chodila, neuvědomila jsem si pořádně, kolik stromů tu mám v blízkosti. Až teď, když jich už nejmíň pět pokáceli, mi tu připadá poněkud prázdno.
- Zmizel monorail(ona lanovka, která jezdila v Elbauenparku). Zdá se mi to, nebo ne? Připadá mi, že odstranili nejen koleje, ale i ony sloupy, které ty koleje podpíraly. Že by i čistili ty sloupy? Pevně v to doufám. Snad tu lanovku nezrušili? Doufám, že je to jen nějaký optický klam a že všechno bude brzy na svém místě.
- Tramvaj 6. nestaví po zastávce na Elbauenpark/Messegelände a jede dál, i když před ní jela tramvaj č. 5. Jak to, že už nemusí přehazovat výhybku? Proč ten řidič nevylezl? Buď to nějak zautomatizovali, že řidič nemusí už opouštět kabinu, nebo řidič tentokrát zapomněl a tramvaj i přesto vjela na správnou kolej. Záhada! Budu to nadále bedlivě sledovat.

            Teď tu byl pár dní u mě na návštěvě Vašek. Bohužel jsem se mu nemohla moc věnovat, protože mě volala diplomka. I tak jsme trochu popovídali a v sobotu jsme podnikli ještě s dalšími lidmi mega výlet. O tom bude samostatný článek. V pátek jsem se k Vaškovi přidala jen na kratší vycházku. Chtěla jsem mu ukázat, jak se loví keška. Prý ještě nikdy žádnou neulovil. Vyrazili jsme do Biederitzer Busch. Objevili jsme úžasné místo pro letní pikniky a grilovačky. I přespat by se tu dalo. Děti se tu na hřišti určitě vyřádí. Je tu pro ně připraven i okruh se stanovišti, kde se naučí rozeznávat stromy, ptačí budky apod.. Tentokrát tu ale nebyla ani noha, což nám vlastně vyhovovalo. Keš se totiž schovávala v přírodním plotu vytvořeném z větví. Dala nám chvíli zabrat, potvůrka.

To je ona buš. Mně to teda moc bušovitě nepřipadá... co vám? Takové pohublé tyčky...

Vašek asistoval, ale já ji našla jako první! ;)

Krásná to krabka, no ne?

A dokonce jsem se svezla trabantem. 

 Nevěříte? Stačí nastoupit. :-)

A to vše jen necelé 2 kilometry od mého domu!

Květinky všude, kam se podíváš

Mám to tu jako v květinářství. Ale kytičky každým den vadnou víc a víc, stejně jako se můj pobyt chýlí ke konci. Teď ještě pořádně zabrat, ať splním plán, který jsem si předsevzala. Tak hurá do práce!