Pohoda

Život je krásný, když máte zásoby čokolády. =)
Je to možný, že doteď jsem psala otázky pro svého vedoucího diplomky? Proč mi to trvalo pět hodin?? A to jsem psala především v češtině! Jestli takovým tempem budu psát diplomku, no tak to potěš. Snad se těch otázek nepoděsí. A snad mi poradí. Prosím.
Aspoň že se tu můžu uklidnit čokoládou během tvoření.
No a teď hurá na zumbu.
Bude článek o jednom z nejhezčích městech Deutschlandu, těšte se!

Vánoční nálada se vkrádá do Magdeburgu

Zdarky,
       ještě bych chtěla zaznamenat pár novinek ze středy a ze čtvrtka. Můj narozeninový den začal špatnou zprávou, seminář o cestopisech odpadá. A to jsem se na něj tak těšila. Bohužel byl náš učitel pořád nemocný. Svou prezentaci jsem tedy odříkala na poslední chvíli, jsem ráda, že jsem minulou středu přišla na řadu. Chvíli jsem byla zklamaná, ale řekla jsem si, že je fajn, že nemusím do školy tahat aspoň notebook a že budu mít víc času se porozhlédnout po obchodech. Po pár stanicích mě chytil poprvé, co jsem tady, revizor. Studentská průkazka mu bohatě stačila a ani ji podrobně nezkoumal. Na jednom smeináři jsme brali psaní životopisu. Jsem za to ráda. A kdo vymyslet to téma? Já. Měli jsme dávat návrhy, co bychom chtěli probírat a mě napadlo, že psaní životopisu by se mi náramně hodilo. Nestihli jsme to všechno, ale dostali jsme papíry, kde je návod, jak napsat dobrý životopis, když hledáte práci v Německu.
              Odpoledne jsem náhodou zavítala do jednoho obchodu pro svíčky a zjistila jsem, že se v něm dá platit Visa kartou. A tak jsem nezůstala jen u svíček a koupila ještě drobnosti pro kamarádky a šampon. Pak jsem už zamířila směr Alle Center a tam jsem objevila dva typy mikin s ušima. Černá byla jasná volba, ale který druh? S méně chlupatější srstí, nebo s více? Zkoušela jsem si tři. Rozhodla jsem se pro tu s delšími chlupy, protože u ní mi víc seděla kapuce. U těch s kratšími chlupy.. nevím proč, ale tu kapuci jsem měla jen do půlky hlavy. Není to sice mikina s kočičíma ušima, ale spíš s medvědíma, nebo psíma, ale i tak je báječná! A hlavně teplá! Takže tady u sebe doma nemusím vůbec topit. Stačí si vzít mikinu, pobýt v ní půl hodinu, a pak mám zásobu tepla na další hodinu v krátkym tričku. Nakonec jsem nakoupila v NP potraviny a doma si udělala pozdní oběd- hermelín s bramborama. Mňam. A velikou radost mi udělaly pohledy od Entonyho a dopis od Ondry. Jak to jen udělali, že ta psaní přišla přesně v den mých narozenin? Děkuju vám moc!
              Čtvrtek byl taky báječný den. Myslím, že asi jeden z nejhezčích, co jsem tu zažila. Po španělštině jsem šla do menzy na salát, a pak se podívat na trhy. Chtěla jsem paní Meyer koupit jmelí, ale nikde nic. Že by se tu zvyk s jmelím nedodržoval? Ani v květinářství jsem nebyla úspěšná, ale prý ho včera ještě měli. A tak jsem koupila místo jmelí vánoční hvězdu. Přišla jsem mírně po druhé hodině. Myslím, že hvězda udělala paní radost. Asi na hodinku a půl jsme si sedly a povídaly. Všimla jsem si výzdoby, kterou měla paní na skříňce. Byl to onen dřevěný mlýn, který jsem viděla ve zvětšené podobě na trzích. Říká se tomu Weihnachtspyramide a prý to pochází z Krušných hor. Nejspíš asi z německé strany, protože u nás v ČR jsem to nikde neviděla. Když se postranách zapálí svíčky, začně se vrtule nahoře točit a i postavičky s podstavcem se začnou hýbat. Tak to tedy je. Vedle pyramidy stál dřevěný svícen. Je to vše ruční práce, obdivovala jsem, jak to dokázal někdo vyřezat. Takové detaily jako jednotlivé větve na stromech. Pyramidě i svícnu je už víc jak 60 let.
              Pan Meyer vánoční stromeček mít nebude, když je sama, ale výzdobu dělá každý rok. Tak jí to stačí. Taky mě překvapilo, když mi říkala, že jí měla včera přijít vnučka. A proč? Měla narozeniny. To je gól. Její vnučka má narozeniny ve stejný den jako já. :) Nakonec prý ale nepřišla. Paní mi vyprávěla opět o své rodině, o tom, že má tři vnučky, měla dvě dcery a syna, a má i pravnoučata. Ptala jsem se, jestli peče vánoční cukroví, ale prý ne. Od té doby, co jí umřel manžel, všechno omezila. Nemá to smysl. Dozvěděla jsem se také jméno té slovenské zpěvačky, která je její kamarádka. Melánia Olláryová. Půjčila mi kazetu s jejími písničkami. Doma si ji přehraju. Paní Meyer mi hodně připomíná nemocemi mého dědu. Bércové vředy, oteklé nohy, kardiostimulátor.. Jen kdyby se můj děda dovedl pohybovat tak jako ona. Obdivuju ji, jak si dojde, kam potřebuje a jak je soběstačná. Společně jsme šly na zastávku. Jela na převaz k doktorovi a já šla na univerzitu.
                 Od 17 hodin se konala v naší menze vánoční večeře(Christmas dinner) pro Erasmáky. Takto byly prostřené stoly, když jsme tak přišli.

Sedla jsem si k holkám z Maďarska. Pak se k nám přidala ještě dívka z Číny a nakonec i Beáta ze Slovenska. Povídaly jsme si o vánočních zvycích a Bernadette nám ukazovala svůj vánoční stromeček nalepený na zdi. :D Bude tu v Magdburgu na Vánoce zůstávat se svým přítelem. Bernadette bydlí v Herrenkrugu stejně jako já. Až tenhle týden jsem si toho všimla. Gabriela pojede domů. Obě studují na nějaké univerzitě na východě Maďarska a obě tu chtějí zůstat i na další semestr. Pak jsme se zamotaly do pojmu Weihnachtsmann. Myslela jsem si, že Weihnachtsmann je Ježíšek, ale ostatním se vybaví spíš Mikuláš. Když jsem si to pak doma zadala do slovníku, přeložilo mi to do češtiny slovo "Ježíšek". A i podle Wikipedie chodí Weihnachtsmann 24.(25.) prosince. 5. prosince chodí Nikolaus. Já bych ale Ježíška jako Weihnachtsmanna nepřekládala, víc se mi líbí "Christkind". Tady už je stůl plný dobrot. Nejvíc mi chutnaly neplněné knedlíky posypané strouhankou. Byly správně měkké a zároveň vůbec ne lepivé. A maso bylo taky lahodné. A vůbec všechno nám moc šmakovalo. :)

Beáta se pokouší vyfotit náš hodovní stůl. Vlevo v pozadí ti lidičkové s červenýma čepičkama sedí u stolu s dárky. Odkládali jsme tam přinesené dary. Každý měl přinést jeden. Za odložený dárek jsme dostali kupon do tomboly a po večeři se losovalo. Když vylosovali vaše číslo, mohli jste jít k tomu stolu a nějaký ten dárek si vybrat. Měla jsem fakt šťastnou ruku. Když vylosovali mé číslo 60, vybrala jsem si dárek zabalený do kostičkovaného bíločerveného papíru.  Nechala jsem se dlouho napínat a rozbalovala pomalu. Dostala jsem mini čokoládové fondue pro dva a čokoládu. Přesně to se mi hodí. Už se těším, až si ho s někým dám. :) Čokoládové fondue jsme zatím nikde nejedla. Jen sýrové ve Švýcarsku.

Náš stůl, zleva: Gabriela, Bernadette, já, L-Ši a Bea.

Pak se ještě dlouho losovalo. Zbylo pár dárků a ti, kteří nic nepřinesli, měli pořád šanci něco dostat. Jen museli něco předvést na pódiu. Tuhle část jsem už neviděla, ale zítra se na to Bey zeptám. Šla jsem na žonglování, kde jsem se naučila nový trik se třemi míčky. Žonglování s překřížením rukou. Když jsem dorazila na byt byla jsem plná radosti a báječných zážitků. Bylo moc příjemné strávit večer ve společnosti tolika lidí, jíst společně u jednoho stolu. :)

Takhle tedy ne!

                     To jsem zas jednou chtěla jet domů tramvají. Po vehementném bádání v knihovně se odebírám směrem východ. Ještě půjčit knížky, zajít do skříňky, kde mám věci, a pak směr bazén. Jenže knihovníci už za přepážkou nesedí. Vím, co mě čeká. Už jednou jsem s tím zápolila. Odeberu se k samoobslužnému pultu a nastavuji svou kartičku všemi směry. Marně. Červený paprsek ne a ne můj čárový kód rozpoznat. Po deseti minutách jsem konečně úspěšná. Beru knihu po knize. To by nebylo normální, aby se nevyskytla nějaká kniha, která nejde načíst. Proč nejde načíst? Kód přeci má. Nastavuji všemi směry knihu, jen aby se kód načetl, ale místo toho na mě zuřivě píská ten stroj a obrazovka ukazuje červené okno. Počítač po mně chce, abych knihu načetla znovu. Nejde to. Knihu dávám na stranu, ale na konci, když už mám všechny knihy půjčené, to zkouším znovu. Proč zrovna tato kniha? Jedna z nejdůležitějších, které jsem si chtěla dnes půjčit? Nevzdávám to. Strávím načítáním dalších 10 minut. Pak se odeberu směrem k hlídači, který si myslí, že je chyba ve mně. Jde se mnou k pultu, kartu načte během pěti vteřin, ale při načítání se ozve stejný zvuk jako mně a na obrazovce se objeví stejné červené okno. Po pár pokusech mi hlídač řekne, že si ten svazek nemohu půjčit. Opět si říkám, proč zrovna tenhle? Vždyť jsem ho chtěla přes víkend přinejmenším důkladně prolistovat. Hlídač se vzdálí a já přistoupím k třetímu stroji. Pořád mám malou naději, že se to u třetího pultu s červeným paprskem podaří. Jenže ouha. Tentokrát mi nejde načíst ani má studentská karta. Jsem vytrvalá, jednou se to povede. Ehm, povede, ale s pomocí druhého hlídače, který sedí u vchodu. Všimne si mé zoufalosti a přispěchá na pomoc. Karta se mu vmžiku načte, kniha ani náhodou. Naděje pohasla. Zkouší vedlejší pult. Třeba má tenhle hlídač dobrou karmu, říkám si. Ne. žádný výsledek. V tom přichází onen předchozí hlídač a říká tomu druhému, že to nemá smysl. Ten kód je nějaký narušený. Ale kdo ví, jak. Na pohled není nic poznat. Oba mi řeknou, že tu knihu musím v knihovně nechat. A nebo...mám si sednout a všechen ten text přečíst a nalít si do hlavy. Ha ha. Knihu musím vrátit na původní místo, takže jdu opět nahoru, vlevo, rovně, vlevo a zbývá najít správnou polici s číslem 330. Proč tu knihu nemůžu nechat jen tak ležet jako u nás v brněnské univerzitní knihovně? Tam je dokonce zakázáno vracet knihy na původní místa. Kdežto tady je to naopak nařízeno.Zítra do knihovny nejdu, doufám, že tam ta kniha v pondělí ještě bude.

              Jdu na plavání a to je skvělý. Plavu v části, kde nejsou žádné dráhy. Lidí je tam celkem dost, ale můžu se jim bez problémů vyhnout. Ve dvou drahách probíhá výuka. Ke konci mi to nedá, sundám si brýle a chvíli pozoruju instruktorku plavání. Na hlavě má čepici Santy Klause. I pod vodou slyším její jekot. Proč tak piští? Při bližším prozkoumání zjišťuju, že učí skupinku starších lidí a nejspíš se jedná o nějakou soutěž. Ona je jen povzbuzuje. Ou maj Gott! Na jednu stranu mi připadá hrozně komická, typická blondýna s růžovým tílkem a k tomu ta čepice. Na druhou stranu to ty důchodce zřejmě baví. Usmívají se totiž.
Z bazénu vylezu tak, že se v klidu stíhám osušit a vypít čaj z termosky. Jdu na zastávku a říkám si, jak je venku teplo. Mrknu na jízdní řád. Za sedm minut to má jet, skvělý. Čekám. Lidi přibývají. Čekám. Prší. Dívám se nalevo. Vítr mi fouká do obličeje a žene mi déšť do očí. Raději sklopím hlavu. Stojím blízko jízdního řádu, ale nehodlám se svého místa vzdát. Nechci, aby na mě pršelo. Když někdo přijde a chce se mrknout, kdy to jede, couvnu. Hned vedle mě stojí pár se dvěma psíky, jeden psík větší, jeden menší, oba mi připomínají Seznama vyhledávače. Jeden má černou skrvnu na oku. Pár metrů od nás stojí skupinka tří lidí, paní má růžové vlasy a pán je v náladě. Je opilý. Ale takovým hezkým způsobem. Připadá mi, že mluví česky. Ale asi se mi to jen zdá. Pobrukuje si nějakou melodii. Přidává na hlasitosti a mává do taktu oběma rukama. Pak se otočí na psíky a prozpěvuje jim. Ti to ale nechápou a po chvíli začnou štěkat. Panička je okřikne. Chudinky. Nemůžou za to. Asi si myslí, že je ten opilec provokuje. Naštěstí se ten muž zas obrátí ke své skupince a zpívá pro ně. Vypadá to, jako by se chtěl podělit o svou radost se všemi čekajícími na zastváce. Kde je ta tramvaj? Teď by měla přijet. Jede 94, jede 93, jedou autobusy. Vím, že má 95 jet jako poslední, a tak ji stále vyhlížíme a ona nikde.  Z pod mostu není vidět žádné světlo. Na protější zastávce sedí pán s lahví piva. Až za hezkou chvíli mi dojde, že ten zvláštní vozík s kapsami na naší straně tomu pánovi patří. Schová do něj tu svou láhev a odchází. Najednou se ozvou sirény. První auto s modrou blikačkou, druhé, třetí, čtvrté. Šmink. Přejíždí trmavajové koleje a jsou v tahu. Vzpomenu si na Kobru 11. Čekám, tramvaj nikde. Slyším španělštinu. "Hablas espaňol?" Toho kluka neznám, ale jeho kámoše ano. Je to onen Mexičan, kterého jsem potkala na začátku pobytu na salsa párty. "Un poco". Anglicky se ptám, jestli jedou na kampus. Říkají, že ano. Jdou pěšky. Roztahují deštníky a mizí v dešti na druhé straně ulice. Osloví mě snědší kluk a ptá se mě německy, jestli taky čekam na 91. Říkám, že ne, čekám na 95. Takže i 91 má zpoždění. Že by se někde stala nějaká nehoda? Že by tu neznali něco jako náhradí dopravu? Ersatztverkehr? Nevím. Čekám. Přijede tramvaj, ale je to opět 94. To už uběhlo půl hodiny od té doby, co přijela její dřívější sestřička? Na hodiny na mobilu se radši nedívám. Na druhou stranu zastávky přejde skoupinka kluků, každý v ruce lahev piva. Je to tu zřejmě in chodit v noci po městě s lahví něčeho. Řekla bych, že každý čtvrtý člověk tu má nějaké to sklo v ruce. Čekám. Najednou se ozve odněkud petarda. Taková ta bouchavá, co nedělá žádné barvy. Trochu se leknu. Přešlapuju z nohy na nohu, začíná mi být zima. Pár se dvěma psíky to vzdává a jde pryč. Stejně tak slečna s nákupní taškou přes rameno. Taky bych šla pěšky, kdybych nebydlela tak daleko a kdyby aspoň nepršelo. Pohledem pořád přejíždím ta samá místa. Začíná mě štvát reklama na protější zastávce. " S námi zůstanete v pohybu. Můj hrdina dne. Protože mě nenechal při bouřce stát v dešti. Můj hrdina dne. Protože mě každý den doveze do školy. " Tyhle reklamy vídám každou chvíli na zastávkách. To je fakt příhodné, že se zrovna musím koukat na tuhle reklamu o spolehlivé magdeburské MHD, když ta má tramvaj má už 40 minut zpoždění. Kdyby ta blbá reklama aspoň tak nesvítila. Nejsem zdaleka sama, co úpěnlivě zírá nalevo. Na ostrůvku se vytvořil nemalý zástup lidí, kteří s nadějí upírají své pohledy do temnoty pod most. Přijede 4ka. Už druhá. Nasedám do ní a za dvě zastávky vystupuju na ostrově. Je to zastávka Zollhaus. Dál už nemůžu, protože tramvaj pak zahybá vpravo směrem Cracau. Jdu pěšky. Prší, ale není to zatím průtrž mračen. Občas se otáčím, jestli náhodou neuvidím svou 95ku. Tma. Jen občas projede nějaké auto. Minu jednu zastávku, druhou, třetí, nikde nikdo. Upínám se na myšlenku, že u zastávky Elbauenpark na mě čeká mé kolo. Děsila jsem se předtím, že budu muset vystoupit o zastávku dřív a dojet domů na kole a teď jsem ráda, že mi pomůže dostat se domů rychleji. Když jsem od kola pár kroků a vytahuju klíč z kapsy, slyším, jak něco jede po kolejích. Ohlédnu se a za mnou tramvaj. 95ka. Stočím pohled zpět ke kolu, nahmatávám zámek a z pusy mi unikne Trhni si .

Život je boj + někdo mě tu navštívil :)

Zdravím!
          Tak jsem se zas dostala k tomu napsat něco na blog. Nemáme zumbu, a tak zůstávám doma. Aspoň budu mít čas na čtení. Chtěla bych konečně dneska dočíst jednu knihu. Na to, že má jen 120 stránek, ji čtu už hodně dlouho. Začnu asi netradičně odpředu.

          Dneska se vlastně nic moc speciálního nedělo, až na to, že jsem přišla do školy zas o trochu později, protože mi frnkla před nosem tramvaj. Přednášky mě docela bavily, i když jsme se na jedné zas zabývali hodně obrazem. Celý den tu mrzlo a zároveň svítilo sluníčko. Na chvíli mi doma vypadl net a ne a ne ho nahodit. Přitom jsem měla pořád napsáno, že jsem připojena. Říkala jsem si, jak to tu bez skypu vydržím. Naštěstí mě napadlo obnovit systém a teď už internet funguje. Měla bych si užívat poslední den třiadvacátého roku mého života, ale nenapadá mě jak. Asi dopiju slivku. Chtělo by to zapít. A nejen tento poslední den mládí.

          Včerejšek. Byl to pestřejší den. Ráno jsem čekala s Terkou na ZOB, až jí přijede autobus do Drážďan. Měl zpoždění. Asi kvůli koloně tady v Magdeburgu a před ním. Nic jiného mě nenapadá. Jinak tu dálkové autobusy jezdí přesně. Při čekání jsme se bavily španělsky, ale moc otázek nás nenapadalo. Chtěla bych se naučit španělsky tak, abych si mohla s normálními Španěly i nešpaněly popovídat.
Do školy jsem přišla dřív a stihla jsem si ještě promluvit s jednou Číňankou, která v naší učebně zapomněla deštník. Pocházela kousek od Shanghaie. Báječně jsme si popovídaly. V němčině! Našla jsem další důvod, proč cestovat. Když se pak někde setkáte s lidmi, kteří bydlí v zemi, kterou jste už navštívili, velmi je to potěší. Začnou se vás vyptávat na zážitky a jak se vám tam u nich líbilo. Hned si jste blíž než když víte jen o dané zemi jen zprostředkovaně, a nebo jste vůbec rádi, že ji najdete na mapě. Takže taky proto bych chtěla v budoucnu poznat svět.
               Hlod ze španělštiny jsem sem už ráno zapsala, abych na něj nezapomněla. Všechny nás to rozesmálo a naší lektorku taky. Je roztomilé, jak mluví německy. Němčinu ovládá dobře, ale přeci jen má občas zajímavé vysvětlení některých slovíček. Já jsem při probírání příbuzenských vztahů zjistila, že někdy ani nevím, jak se to řekne v češtině. Vždycky mi to dělalo trochu potíže. Odpoledne jsem jela domů na oběd, ale všimnula jsem si na facebooku báječných fotek na stránkách foodsharingu, a tak jsem se před 17. hodinou rozjela do rodinného centra. Bohužel už tam zelenina a ani banány nebyly. Tak jsem si vzala asoň pečivo. Chleba dám do mrazáku, jak mi poradila Terka. K IKUSu jsem přijela kolem 17.40 a už tam postávalo tak 30-40 lidí. Drsný. Postavila jsem se k nim na schody a čekala. Od 18 hodin probíhala registrace na výlet do Brém. Odhaduju, že přišlo celkem tak 60-70 lidí. Jenže... nikdo netušil, že míst pro Erasmáky bude jen 35. Když nám otevřeli dveře a několik lidí se tam nahrnulo, přišel nějaký kluk a rozdával papírky. Postupně, tak, jak jsme byli v hloučku u dveří. Mně také jeden podal, ale v ruce mu jich zbývalo asi pak jen pět. Za mnou se tísnilo dalších x lidí, kteří nedostali nic. Až za dlouho jsme se dozvěděli, že míst je jen těch 35 a že ten, kdo nedostal papírek s přihláškou, má smůlu. Viděla jsem spoustu zklamaných  tváří. Ani na Italky se nedostalo. A protože nechtěly jet samy bez zbylých kámošek, daly lístek někomu jinému. V tu chvíli mi to připadalo hodně nefér, nebo aspoň hodně blbě organizované. Jednak bylo fakt strašný mačkat se mezi tolika lidma, kteří stále nevěděli, co bude, jestli na výlet pojedou, nebo ne.. druhak měli dopředu přeci říct, že míst je jen tak málo(i když to se dalo asi předpokládat, že bude velký zájem). Ze samotných lidí, kteří pracují v IKUSu jich jede 10, což mi připadá přinejmenším divné. Proč raději nepřenechají víc míst Erasmákům? Většinu lidí v IKUSu jsou Němci, kteří si do Brém můžou zajet určitě mnohem častěji než studenti z jiných zemí, ne? Prostě mě to v tu  chvíli zdaleka tolik netěšilo, že jsem dostala ten papírek a spousta lidí odešla s prázdnou.
                      Na druhou stranu asi tam přišli lidi, kteří na exkurzi už byli, a tak s tím počítali. Přišli dřív. Nataša i Bea na exkurzi jedou se mnou.. a dokonce i Italka a kluk z Izraele, s kterými jsem se setkala na couchsurfingovém srazu, pojedou. Takže jsem zpětně ráda, že ten lístek na mě vyšel. Asi to tak mělo být. Cca. dvě hodiny jsem pak strávila v knihovně vyhledáváním různých knih. Trochu jsem tam zapomněla na čas, a pak si popletla tramvaje. Zrovna totiž přecházely denní spoje na noční a do Buckau už žádná 2ka nejela. Nakonec jsem šla z Hasselbachplatzu pěšky. Tentokrát se tancovalo v Café Monaco. Ještěže mám mapy v mobilu. Jinak bych se asi na tu tramvaj načekala. Zvenku kavárna vypadala jako nějaký sklad starého harampádí. Kdyby se ven nelinula hudba, určitě bych ji minula. Uvntiř se mi hned zamlžily brýle a nevěděla jsem, kam si mám sednout, abych nepřekážela. A tak jsem zamířila nakonec k pódiu, kde seděli už tři lidi. Kavárna mi stylem trochu připomínala Erikovu WG. Zdi byly taky počmárané, tentokrát barevnými pastelkami(voskovkami? vodovkami?). Na nich visely rámy, které zřejmě měly někdy dávno orámovávat ony malby, ale jen u pár z nich něco bylo. Ty malby přesně v místě, kde začínaly ony rámy, obsahovaly bílé nic. Na stropě visely malé žárovky několika řadách. Na čelní zdi byla pověšena lebka s parohy nějakého šestnácteráka. Ten měl kolem parohů omotaný žárovičkový řetěz přesně jako na vánočním stromečku. Líbilo se mi tlumené osvětlení kavárny. Kolem stařičký nábytek a křiklavě rudé židle. Chvíli jsem se jen dívala, ale pak jsem se přezula do balerín a už mě zval kluk v pruhovaném tričku na parket. Joj, přišla jsem sice celkem pozdě, ale náramně jsem si ty necelé dvě hodinky užila. Tancovala jsem pak s dalším lídrem(novým) na strašně rychlou písničku, pak s Dirkem a s Mexičanem, který je prostě boží. Tančí tak lehce O:-) Jde nám to spolu krásně. I on mě pochválil. Teď odlítá na měsíc s Evou do Mexika. Říkala jsem mu, že ho budu na tančírně hodně postrádat. Když se mě zeptal, jestli jedu na Vánoce domů, uvědomila jsem si, že vlastně taky na swingu párkrát budu chybět. Takže to snad rychle uteče a budeme zas oba zpátky na německém parketu.
                   Na byt jsem se dostala kolem půlnoci. Ani se mi nechtělo moc spát. Myslím, že za to mohl i pronikavě zářící měsíc, který mi svítil přímo na polštář. V pokoji jsem měla světla skoro jako by byl den.
 

          A teď k mé návštěvě. Od čtvrtka do neděle vyplňovala můj den především Terka. Provedla jsem ji trochu Magdeburgem, zažily jsme zamračeno i sluníčko. Přijela ale hlavně proto, aby mě potěšila svou přítomností, abych si mohla s někým popovídat a měla tu ve svém prázdném pokoji společnost. Chjo, teď je tu zas ticho jak v kostele, ale právě teď jsem se to rozhodla změnit a pustím si hudbu. Písničku, kterou Terka nemůže poslouchat.

 V pátek jsme vyšplhaly na věž Johanniskirche. Moc daleko jsme nedohlédly, ale i tak bylo zajímavé podívat se na vánoční trhy z výšky. 

Pak jsem Terce ukázala náš univerzitní kampus a menzu. Daly jsme si v ní výborný zeleninový salát a Terka byla nadšená. Takovýhle výběr salátů v Česku teda nemáme, to se musí nechat. Byly jsme unavené a vůbec se nám nechtělo vstávat, ale nakonec jsme se překonaly a šly se podívat na  růžový dům a katedrálu.

Die Grüne Zitadelle Terce hned učarovala a začala jí říkat "můj dům". Taky mám po světě " své domy".  Třeba jeden v Umeå.

Při návštěvě Domu jsem si vzpomněla na zadní trakt, který vypadá jako z historického filmu. Krásně zarostlý a očouzený.

Terka mě ujistila, že venku se už fotit může, a tak jsem si ho i já zvěčnila.

Gotická klenba, kdoví, jaká pověst je s tímto místem spjata. Nedivila bych se, kdyby se tu v noci chystali intriky nějací šlechtici.

Na dvoře je spousta podstavců, sochy na nich skoro nikde nenajdete.

A ty zdobené sloupy mi rovněž učarovaly. Kostel byl prý poškozen bombou ke konci války, ale oheň se prý podařilo brzy uhasit. Třeba jsou ta černá místa ošlehaná od plamenů.

V sobotu vysvitlo sluníčko, brzy poté, co jsmě vešly do parku, zašlo. Prošly jsme spolu Elbauenpark. Líbí se mi, že je tam spousta mini staveb a zastavení. Např. tyto útvary z cihel jsem tu viděla zblízka poprvé. 

Docela jsme vymrzly, a tak jsme se vrátily na byt. Čekalo mě večer krátké divadelní představení Werther! Trochu mě to přivedlo do rozpaků. Hrál zde jen jenom jeden herec a potřeboval opravdu málo rekvizit. Na druhou stranu se mi líbily zajímavé efekty s kamerou, sypání rýže na stůl, které mělo značit bouřku a kroupy a to, že oslovoval i publikum. Občas jeho vystoupení bylo ale až nechutné. Říkám si, co by na to Goethe říkal. 

Co v tom vidíte? Já lišku.

Řetězový most jako na Novém Zélandu. ;)

 Vyzkoušely jsme spoustu posilovacích strojů a zjistily, že člověk, který to všechno dokáže zacvičit, musí být fakt drsňák. Pohoupaly jsme se na houpačkách a nakonec se ohřály v motýlím domě. Nejlínější byli tito hnědí motýli. Nejakčnější modří. Viděly jsme i jednoho v potůčku, myslely jsme si, že umřel, ale asi jen pil a nebo v té vodě uvízl. Snad ho pracovnice Schmetterlingshausu vysvobodily. 

Úplně nakonec jsme byly svědky velkého zázraku. Ve skleněném inkubátoru se přímo před našima očima vyklubal z kukly motýl. Dřív jsem si myslela, že v tom boxu jsou jen staré uschlé kukly motýlů- na ukázku. O to větší bylo překvapení, když se nejedna kukla hýbala. Myslely jsme, že se bude klubat hodinu.. několik hodin, ale on byl během pěti minut na světě. :) Měl úplně malinká křidélka a veliké tělo. Držel se zuby nehty polystyrenu a čekal, až oschne. Jak dlouho bude muset počkat, než mu narostou křídla? Jak dlouho byl zakuklený? A jak se vlastně z motýla stane další motýl? Jak vznikne taková kukla? Napadla nás spousta otázek, na které jsme neznaly odpovědi.

Doma jsme si pak také uvařily pestrou stravu. Podobně barevná jako tam motýlí. Jen my jsme jedly zeleninu, kdežto motýli ovoce.Večer jsme si pustily film Zlodějka knih.

V neděli jsme se vydaly do Herrenkrugu na lov kešky. Byla ukryta pod kůrou stromu. Doma jsem pak zasvětila Terku do tajů geocachingu.

Po pozdním obědě jsme se podívaly v centru na adventní trhy. Všude spousta lidí, někteří v červených čepičkách. Koupili byste si ji taky? Já teda ne.

Ve 14 hodin se budí Weihnachtsmann a lidé ho můžou jít navštívit do jeho světnice. Můžete si s ním popovídat a svěřit se mu se svými přáními. Odpoledne pak otevírá okénko na adventním kalendáři. Já jsem Weihnachtsmanna viděla jen přes sklo a stačilo mi to. Takhle si Ježíška teda vůbec nepředstavuju. Vždyť je to skoro Santa! Napadlo mě ale, že by to mohla být dobrá brigáda dělat na trzích Weihnachtsmanna. Škoda, že nejsem muž. :-D

Obrovské kolo, na které jsme nešly.  Oproti Prátru bylo o dost levnější. Asi bych umrzla.

Zpívající sob, který otáčel hlavou a mrkal.

           Po trzích jsme zamířily k Elbeschwimmhalle. Akorát nám to krásně vyšlo. V bazénu jsme strávily skoro hodinku. Obě jsme se protahly. Terka uznala, že 50 metrový bazén je fakt pohodička, člověk se nemusí tolik otáčet. Poradila jsem jí, aby se potopila a zkusila se na sebe podívat v zrcadle. Je to fajn trik. Často mě to láká, když plavu v pruhu u kraje. Domů jsme dojely příjemně unavené a hladové. Uvařily jsme si německé Spätzle, a pak jsme opět hrály "otázky". Jó, otázky budu mít s Terčinou návštěvou hodně spojený. Našla jich padesát někde na internetu, obě nás zaujaly, a tak jsme si řekly, že je probereme, až přijede. A když nám došly, našly jsme na internetu další. Občas nám dalo zabrat, než jsme nějakou pochopily.
                Taky mi připadalo, že Terka je taková jiná, ve všem pozitivní a pozitiva vidí i v úplných maličkostech, které bych já asi nevnímala. Myslím, že zdaleka tolik pozitivní pohled nemám, aspoň momentálně ne, spíš takový skepticko-melancholický ale třeba se to změní. Každopádně masovou dietu si asi nikdy nemám, to by mě trefil Fleischšlak.
           Díky za návštěvu. Budu se těšit po Vánocích, že mě sem někdo zas přijde v dalším roce navštívit. :)

Co mě včera rozesmálo:)

Hláška včerejšího dne. Kurz španěltiny. Naše učitelka vysvětluje příbuzenské vztahy: " padre- Vater, hermano- Bruder, abuelo- Großvater, mejor amigo- bester Freund, novio- Freund mit Küssen...

Návštěva paní Meyer a výlet do Postdami

 Tohle jsem psala včera a nedopsala. Až dnes konečně. :-D

Hezký podvečer všem,
               tak jsem dnes měla pocit, že se nacházím na přednášce pro studenty umění, malířství, chvílemi i biologie a matematiky. Je to zvláštní, jsem zvyklá, že se bavíme ve škole buď o literatuře, nebo o jazyce. Tady v Německu rozebíráme na hodinách malby. Je to pro mě španělská vesnice. Dnes jsme měli na přednášce nějakého hosta z Humboldtovy univerzity. Dlouhou dobu jsme rozebírali jednu malbu v knize. Ten učitel si s tím nějak pohrával a měnil struktury, barvy, úhly pohledu. Chvílemi mi ta přednáška připadala zajímavá, ale chvílemi jsem se nudila. Hlavní věc, kterou jsem si z toho odnesla: Buď ráda za naši brněnskou germanistiku.! Asi je lepší mít to jasně rozdělené na literární a jazykovědnou část, jak to máme u nás. Tady mi jde z toho hlava kolem a celkově v tom nevidím nějakou hlavní linii. Člověk se asi i při psaní diplomky může zaměřit na cokoliv- malířství, možná i hudbu, sochařství..

              Víkend jsem strávila pracovně a výletně. V pátek odpoledne jsem navštívila jednu paní, která tu bydlí v Magdbeurgu a která mě chtěla poznat. IKUS nám totiž umožnil najít si tu "náhradní rodinu" za cílem poznat domorodce i zdejší kulturu a život. Já jsem si zpočátku připadala trochu jak Wintonovo dítě. :-) Měli jsme napsat na sebe kontakt a zájmy a zemi, odkud jsme a do kdy tu asi tak zůstaneme. Minulé úterý jsme se měli s těmi zájemci setkat. Překvapilo mě, že o mě projevila jedna paní zájem. Zahraňáků, kteří tu hledají někoho, kdo by se jich ujal, je tu totiž nadbytek. Je to hodně stará paní, a tak na sraz ani nedorazila. Dostala jsem ale její telefon, a tak jsem jí zavolala na pevnou linku. Mobil ani e-mail nemá. Docela bych se i divila, kdyby ho měla. Je jí totiž 91 let. Domluvily jsme si tedy sraz na pátek.
                           Ta paní umí dost dobře česky. Bydlí v devátém patře jednoho věžáku v centru. Překvapilo mě, že je ještě docela čiperná a vše si obstará. Navzdory tomu, že chodí o berli. Daly jsme si čaj a báječné šlehačkové koule. Poradila mi pak, kde se dají sehnat. Vyprávěla mi o tom, že se narodila v Československu v severních Čechách u Děčína. Vyprávěla mi o svém životě, o tom, jak pracovala v Praze u jedné rodiny, jak pak dělala telefonistku, jak potkala svého manžela a s ním se přestěhovala do Magdeburgu. Ukazovala mi i pár svých fotek. Bylo to docela smutné, protože většina lidí, které znala, už zemřela. Dokonce i její dcera je po smrti. Zůstala sama, jen pár vzdálenějších příbuzných má. Mezi nimi i bratrance v Liberci. Jezdila za ním, naposledy ho byla navštívit před dvěma lety. Půlku setkání jsme se bavily česky a půlku německy. Říkala jsem jí, že bych si ráda procvičila němčinu. Ta paní mi zas pověděla, že ona se česky s nikým nebaví. Bratranec si chce procvičit němčinu, a tak s ním šprechtí německy. Mluvila ale výborně. Občas jí vypadlo nějaké slovo, ale jinak neměla skoro žádný německý přízvuk. Také mi povídala o své kamarádce z Piešťan. Byla prý dříve během mládí mých rodičů hodně známá. Jméno mi bohužel vypadlo. Musím se na něj příště zeptat. Myslím, že jsme si s tou paní docela rozuměly. Říkala mi, ať ji přijdu zas někdy navštívit. Jestli půjdu kolem, můžu klidně zazvonit. Většinu času bývá doma. Ráda se u ní zas někdy stavím, třeba mi víc poví o svém životě, jak prožívala válku. Měla dost pestrý život a jak mi řekla tolik informací, tak v tom mám trochu zmatek.
                    V sobotu jsem připravovala prezentaci a vyráběla naši rodinnou fotoknihu. Uff, to byla prácička. Za odměnu jsem v neděli podnikla výlet do Postdami. Tam i zpět jsem jela přes Blablacar. Cestou tam s jedním Rusem a cestou zpátky s jednou Němkou. Auto měli vždy plně obsazené. Ráno jsem vstávala už v 6.30. V neděli tak brzy ráno nebyla v Magdburgu, a i v Postdami ani noha. Mrzlo. Naštěstí jsem se na mráz dobře připravila. Vzala jsem si termosku s čajem a tři vrstvy kalhot a punčocháčů. I tak mi občas bylo přes den chladno, ale protože jsem chodila, nebylo to vůbec tak kritické. A někdy mi bylo i dost teplo.. to když se přede mnou objevil minikopeček a když jsem přidala na tempu. Až na dvě menší pauzy, které netrvaly dohromady víc než půl hodinu, jsem se nezastavila. Ten den jsem ušla určitě minimálně 20 kilomterů. Ani nevím, co mě to popadlo. Asi za to může i ta zima. Kdybych se nehýbala, asi bych zmrzla. A taky jsem chtěla vidět co nejvíc. Přikládám mapu, kde jsem všude prošla.

A taky přikládám fotky. :) Dopoledne jsem prošla centrum, ale trhy teprve otvíraly, v Nikolaikirche se konala zrovna bohslužba, takže jsem dovnitř nemohla. Minula jsem tedy adventní trh a vydala se k zámku Sanssouci a do parku. Myslela jsem, že tam strávím tak tři hodiny, ale nakonec jsem v parcích a zahradách a kolem různých paláců skejsla až do tmy. Měla jsem s sebou mapu a chtěla jsem si prohlédnout pár zajímavostí, které mě na ní zaujaly, různé altánky apod. . Občas jsem si trošku zašla, ale nakonec jsem vždy našla správnou cestu a ani jsem se nemusela nikoho dotazovat. Turistů v zámcích a parcích stejně nebylo hodně. Někdy jsem široko daleko v parku nikoho neviděla.
                 Sanssouci jsem si prohlédla jen zvenčí. Přes park, Ruineberg a Alexandrowku jsem došla až k zámku Cecilienschloß. Tam jsem vstupné obětovala. Jednak jsem se chtěla zahřát, druhak mě zaujímala prohlídka. Cecilienschloß je známý tím, že se v něm konala Postupimská konference. Stalin, Truman a Churchill se tu společně sešli a řešili zde poválečnou správu Německa.
               Já budu mít navždy spojenou Postupim s Cecilienschloßem. A to proto, že uprostřed prohlídky(měli jsme audioguidy, ale chodili jsme po skupinkách) se spustil alarm. Nejdřív jsme dělali jako že nic, poslouchali jsme dál. Pak ale někdo začal křičet, že musíme hned pryč. Všichni odhodili audioguidy a vrhli se k východu. Já po chvilce váhání taky. Pokladní, kustodi, prostě úplně všichni jsme byli evakuování. Museli jsme se hned odebrat ven z celého areálu.  Byla jsem docela rozladěná. Chtěla jsem si to doprohlídnout. Ještě jsem neviděla onen sál, ve kterém se dohoda podepisovala. Asi za 15 minut se přiřítila 4 hasičská auta a z jednoho vyskákalo asi 5 hasičů v oblecích. Jako z nějakého filmu. Šli rovnou dovntiř. Alarm pořád vyřvával. Pro turisty to samozřejmě byla atrakce a někteří si hasičská auta fotili. Spousta z nás se klepala zimou. Jeden džentlmen půjčil kustodce z naší skupiny bundu. Čekali jsme asi hodinu ve tmě na to, než se tam ten problém vyřeší. Nevím, co se stalo, možná planý poplach, možná že něco malého hořelo(viděla jsem dva hasiče, jak někam jdou a na zádech měli kyslíkové bomby). Někdo to vzdal a šel pryč. Naštěstí jsme si mohli pak okruh doprohlédnnout. Všichni vymrzlí, ale šťastní, že se můžeme vrátit dovnitř. Ta místnost, kde se zástupci zemí sešli, není moc velká. Četla jsem si popisky kde kdo seděl a o čem všem se tehdá debatovalo. Těší mě, že jsem si to mohla doprohlédnout do konce. Pěšky jsem se vydala do centra a prozkoumat vánoční trhy. A teď už budu komentovat fotky.

Tenhle pohled se mi naskytl pár minut od nádraží. Připomínal mi trochu pohled na Berlín plný jeřábů. Všude se staví a opravuje. Kostel v pozadá se jmenuje Nikolaikirche. Bez jeřábů by se mi i líbil.

Landtag, nebo-li sídlo zemského sněmu. Ta zvláštní kupole působí trochu placatě. Taky že je placatá, asi slouží jen jako dekorace. V prostranství Landtagu jsou naproti sobě hned dvě. Ani schovat se pod ně nejde.

ještě jednou Nikolaikirche

A hned naproti Nikolairche stojí tahle komunistická budovat. Otřes!! Sídlí tam knihovna, nějaké úřady a z druhé strany je dokonce technická škola. Chudáci studenti! Třeba je ta škola ale navzdory vzhledu kvalitní.. kdo ví.

Takto vypadal stromeček za světla. Za ním stojí Brandeburger Tor.

vchod do zahrady Marlygarten

legrační kachny, které se popelily před zámkem Sanssouci

No řekněte, nejsou vtipné? ;)

Zámek Sanssouci. Za mnou jsou vinice, toho času zazimované.

A hned za zámkem stál tenhle dřevěný mlýn. Podle letáčku měl mít ještě otevřeno- do konce listopadu, ale asi se ho rozhodli zavřít dřív. Škoda. Kousek před ním hrál voják na flétnu. Docela mu to šlo.

Chinesisches Haus

A copak to tu máme? Že by zapomněli odstanit pozůstatky druhé světové?

Ale né, tady se jedná o svastiku spojenou s buddhismem a hinduismem. Našla jsem si, že má symbolizovat v hinduismu štěstí. I tak jsem ráda za náš čtyřlístek. Svastiku bych si na krk asi nepověsila.

Neues Palais.. všechno je tu dost daleko od sebe a vstupenky do tohoto paláce se prodávají na centrální pokladně. Na jednu stranu ušetří pracovní síly, na druhé straně si turisti dobře rozmyslí, jestli obětovat cestu k pokladně, nebo jestli jít o dům dál.

Drachenhaus, jeden z mých nezbytných cílů. Představovala jsem si ho kapánek větší. Uvnitř sídlí restaurace.

Ruinenberg aneb uměle zasazené antické ruiny na vrcholu hory. Řekli byste, že to je hora??

něco jako bazén na ruinové hoře

Ty domy mi trochu připomínaly cihlové domy v Anglii. Pejsek smutně koukal a čekal na páníčka.

Ruská čtvrť Alexandrowka.. Domky mi připomněly babici z Mrazíka. Na pavlači jednoho z těch domů dokonce podobná babice seděla. Jinak v domech bydlí normálně lidé, v jednom je muzeum a kavárna. V jiném zas restaurace.

Celá čtvrť je zapsána jako UNESCO památka.

Ruský ortdoxní kostel- Gemeinde der Russisch-Orthodoxen Kirche des heiligen Alexander Newskij zu Potsdam. Můj první růžový kostel, který jsem navštívila. Uvntiř je to maličké, všude spousta náboženských obrázků a křížů.. a návštěvníci samí Rusové.

Cecilienschloß.. tady se konala Postupimská konference.

Večerní Postdam se mi líbíla víc než ta za světla.

holandská čtvrť s lampami, které na sobě měly mašličky

perníková srdce jako na pouti

Na trzích jsem se dostala do masy lidí, která proudila sem a tam. Byl to pro mě nezvyk.. Doteď jsem spíš chodila sama obklopená zelení nebodomy na poloprázdných ulicích. Nerada se proplétám davy, ale tentokrát mi to tolik nevadilo. Vánoční trhy mám ráda hlavně kvůli vůním. Baví mě čichat vůni svařáku, vůni klobás, koření, medoviny a dalších lahůdek. Taky je to pastva pro oči, zvláště u stánku se sladkostmi.

Něco jako mlýn asi. Máme to i v Magdbeurgu. Na mě moc barevné.

Stromeček v Postdami svítí modře. Modrá vypadá trošku divně, ale i tak se mi líbil mnohem víc než všechny jiné stromy všude, které jsou děsně kýčovité, protože hýří barvami. Tady je aspoň jeden odstín a to je dobře.

Kolem toho medvěda jsem šla už dopoledne a zpíval. I večer si prozpěvoval. Budil pozornost kolemjdoucích. Mě zaujalo, že byl strašně veliký, skoro jak člověk. Ta holčička z něj byla našená. A mě taky pobavil.

A nakonec kachničky. Tuto atrakci tu máme rovněž  v Magdburgu. U nás v Čechách jsem ji neviděla. Pozorovala jsem, jak to funguje, ale systém té hry jsem pořád ještě úplně nepochopila. Už jen pozorovat barevné kachny plující velkou rychlostí v korytu je zážitek. Dostanete prut a jím se snažíte vylovit určitý počet kachen. Loví nejen děti, ale i dospělí. Co takhle taky někdy vyrazit na kachny? Určitě bych si dala říct. Třeba s Terkou, pokud se k tomu nechá taky zlákat. :)