Zpátky do minulé soboty

Díky, DÍKY za dnešní den. Byl moc fajn a po dlouhé době se mi ani jednou dnes po domově nezastesklo. Jsem táááák unavená a vážím si toho, že mám teď hlavu čistou a bolavé nohy. :-) O dnešku ale budu vyprávět jindy.

Mockrát jsem si během tohoto týdne vzpomněla na svou poslední návštěvu a občas jsem se vracela v myšlenkách do toho předchozího a přemýšlela, co jsme v tu dobu vždycky s Marťou podnikaly.  Přináším tedy fotky z druhého dne, z minulé soboty, kdy jsem Martině ukázala Elbauenpark a centrum města. Infocentrum jsme stihly jen tak tak, a to mělo zavírat až za hodinu. V Johanniskirche se konal soukromý koncert, takže nás tam nepustili a katedrálu nám doslova zavřeli před nosem. Takže jsme měly celkem veliký pech. :( Aspoň tedy že jsem vychytaly to dopoledne v Elbauenparku.

Obě jsme si tam našly nového kluka.

Házel po nás očka už od vchodu, a tak mu ani jedna z nás neodolala. ;-)

Takové lanové mosty jsou na Zélandu. Co na tom, že tenhle je jejich o dost menší mladší  bráška.

nejvyšší hora Magdbeurgu byla pokořena dvěma Češkami 7.2. 2015 v 11:24 hod. místního času

Po slanění nás dole čekali daňci a daňčice různých barev a velikostí.

A mně se strašně líbily jejich ocásky. :-P

Na chvíli jsme se zkusily zarámovat.

To nejlepší přišlo ale na konec. Je fajn, že Schmetterlingshaus leží až na druhé straně parku, takže když při procházce stačíte pořádně vymrznout, můžete se zahřívat aspoň celou dobu myšlenkou, že vás v motýlím domě čekají tropy. Zde jsem záměrně nedala ani jednoho motýla. Motýli tu už měli možnost představit se, a ted přichází na řadu další havěť. Žasla jsem nad těmi živočichy vpravo nahoře. Martina mi říkala, že chovala doma strašilky. Toto ale asi strašilky nejsou, nebo tu mají nějaké speciální druhy. Když jsem šla kolem jejich klece poprvé, přehlédla jsem je. Považovala jsem je za listí. Čím častěji do Schmetterlingshausu chodím, tím víc si všímám i jiných zvířat než motýlů.

A to samé platí i o městě. Třeba tato socha Rolanda mi připadala dosud jako neviditelná. Až s Martinou jsem si uvědomila, že tu stojí. A není úplně malá. Možná se ztratila v tom vánočním shonu, kdy probíhaly na Alter Markt trhy. Hodně podobná stojí v Brémách. Proč taky ten magdeburský není v UNESCU? No jo, je hoch ještě asi moc mladý. Vždyť spatřil světlo světa teprve před desíti lety!

To samé platí o soše Otty von Guericke. Věděla jsem, že tu stojí, ale ještě jsem u ní nebyla nikdy tak blízko. Právě po něm se jmenuje univerzita, na které jsem tu půl roku studovala a na které vlastně ještě pár týdnů budu studovat.

A na závěr mňamy mňam. C=:-)

Martina mi tu ukázala spoustu dobrých jídel. Má v tom zkušenosti, protože strávila celé léto jako au-pair u jedné rodiny v Německu. A tak ví, co je tu chutné a co u nás v ČR nemáme. Večer jsme si udělaly Schwäbische Maultaschen. Opekly jsme je na pánvi s vajíčkama. Pak už se můžou konzumovat. Mně chutnaly ale i za studena. Daly jsme si k nim trochu kečupu. To byla dobrota!

Martina má ráda kromě Maultaschen ještě preclíky. Ty mě ani nenapadlo nikdy koupit. Občas ale nejsou k dostaní, a tak se místo nich vezmou maličké hnědé housky, které prý taky chutnají preclíkově. Mně na nich trochu vadila ta sůl. Naštěstí se dala seškrábat. Už týden jsem neměla Maultaschen a mám na ně zase chuť. Škoda, že je mají jen v Kauflandu. Asi se tam zas budu muset brzy podívat.  ;)

xxx

Zdravím z černočerného Magdeburgu, celý den tu nebylo vidět ani na krok, Schmetterlingshaus jsem skoro ze svého pokoje neviděla a katedrála při pohledu z mostu jako by ani neexistovala. Je tu nevlídno a nejen tady v Magdeburgu, ale i ve mně. Jediná věc, která mi teď "zpestřuje" zdejší život, je seminárka. Né že by mě to úplně nebavilo, občas je to napínavé a v oné knize, o které píši, bych dokázala listovat měsíce. Hlavou  mi vždycky víří tisíce myšlenek a je docela oříšek je poskládat všechny na papír, tak aby na sebe navazovaly. Je těžké na žádnou nezapomenout. Problém je, že je mi tu celé dny smutno. Bohužel to na mě strašně dolehlo a nevím, jak se té odporné nemoci zbavit. Všichni říkáte, jak je to skvělý být na Erasmu v zemi, která je blízko ČR, ale já to vidím naopak. Sice si můžu zajet občas domů na návštěvu, sice mě tu může někdo snadněji navštívit, než kdybych byla na druhém konci světa, ale to, když se pak vrátíte do starých kolejí, když vám návštěva odjede, nebo když se sem vrátíte z Česka, je ještě horší šok. Aspoň to tak vnímám, když to porovnám se svým pobytem ve Švédsku, kde jsem tak nějak věděla, že je nemožné zajet si jen tak do ČR a návštěvy se taky kromě jedné malé výjimky nekonaly. Je to jako kdyby na vás vylil někdo kbelík studené vody přijet zpátky do ticha. Chybí mi tu lidi a povídání s lidmi. Známí lidi. Jasně, byla jsem se podívat v knihovně, ale ta je přecpaná, že jsem za celou hodinu nemohla najít volnou židli. A tak raději volím variantu pracovat u sebe. Chodím sice na plavání, tancování a žonglování, ale i to jsou individuální sporty a většinu času se mlčí. Chybí mi tu, že tu nemůžu nikomu říct dobré ráno a dobrou noc. Nemůžu si popovídat s nikým na začátku dne, co se nám zdálo hezkého, nebo děsného, jak to děláme občas s dědou. Chybí mi tu společné obědy, nebo večeře, chybí mi tu objetí a chybí mi tu zvířata! Kromě jednoho zajaca, kterého jsem už dvakrát potkala u vchodu školy vždycky ve 21.30 v úterý, tu není ani jedno zvíře. Kočka žádná. Ani psy jsem tu moc neviděla. Ano, jsou tu motýli a ještěrky v motýlhausu, ale to jsou tak malá zvířátka, že se nedají a ani vlastně nesmí chytit do ruky. A tak občas hraju na kytáru, občas poslouchám písničky a těším se na večerní skajp jak na denní drogu. Nezbývá než doufat, že mi sem přijedou obě dvě návštěvy a že se na začátku března podívám opět domů.

S Marťou v Braunschweigu

        Po náročné zkoušce a úvodním psaní seminárky jsem tu měla od čtvrtka do neděle velké zpestření. Navštívila mě Martina z Třebíče. Její přítomnost mě tu moc povzbudila, zažily jsme spolu spoustu úsměvných okamžiků a hlavně se nám skoro pusy nezastavily. :-) Což připočítám i svému absťáku po mluvení. A s Marťou se toho dalo napovídat! Probraly jsme všechna možná témata. Dosud jsme se vídaly především ve škole a tohle byla naše první větší akce. Překvapilo mě, že jsme si tak rozuměly. Klíďo bych s ní podnikla v budoucnu zas nějaké cestování. :-)
       Jelikož Marťa tolik necestuje, všechno tu pro ni bylo nové a cizokrajné. Teda kromě jídla. :-D Líbilo se mi její nadšení při poznávání Německa! Všechno si tu pěkně zdokumentovala. Udělaly jsme společně spoustu fotek a krásně jsme se při tom vyblbly.

             V pátek jsme spolu jely do Braunschweigu. Náš řidič přes spolujízdu na poslední chvíli píchnul u benzínky kolo, a tak jsme jely autobusem Meinfernbus. Pupkatí řidiči nesměli chybět. Shodly jsme se na tom, že k Meinfernbus prostě kulatí řidiči s pořádným bříškem patří. Když jsou vyzáblí, není to obvykle náš řidič. Sluníčko nám svítilo po celý den a pěkně mrzlo. Bohužel jsme cestou tam i zpět musely přetrpět povinnou půlhodinovou pauzu na benzínce. Bohužel ta pauza řidičům vyšla právě mezi Magdeburgem a Braunschweigem. Ale vůbec jsme se nenudily. Pořád bylo co zkoumat.
         Centrum jsme chvilku hledaly, ale nakonec jsme podle přibývajích lidí odhadly správný směr. Jako první nás zaujala socha G.E. Lessinga, který tu v Braunschweigu zemřel.

Gewandhaus v Braunschweigu. Prý sloužil jako základna různých obchodníků a překupníků. Vzpomněla jsem si na Gewandhaus v Lipsku. Ten vypadal hodně jinak. Moderně. A sloužil jako koncertní sál. Ten braunschweigský se mi líbí mnohem víc, protože má starobylý nádech.

Kohlmarkt-Brunnen

                Náš první cíl bylo najít infocentrum. I to se zdálo zpočátku jako nelehký úkol. Nemohly jsme najít Dom. Bohužel jak je tu všechno ploché, nevidíte odnikud žádnou věž přes ty domu. Všechno stojí v jedné rovině. Nakonec nám poradila jedna paní u Altstadtrathaus. Vzaly jsme si v infocentru mapku a papírového průvodce a jako první zamířily k Domu.

To je Braunschweiger Dom. Česky jsem si teď našla, že se jmenuje Katedrála svatého Blažeje v Brunšviku. Ten název slyším poprvé.

Interiér byl decentně zdobený, takže bylo hned jasné, že se bude jednat o protestanskou církev.

Na jedné věži měli sluneční hodiny. Čas bych tedy podle toho asi dokázala určit, ale jak se zjišťuje, jestli je Herbst, Sommer a  leden, únor, březen atd., to fakt nevím.

I lavičky se tu usmívají. :-)

Braunschweigu se přezdívá často Löwenstadt(lví město) podle Heinricha der Löwe, který se zasloužil o rozvoj města. Proto ta lví socha uprostřed. Díky němu se stalo toto město silnou a vlivnou metropolí a ve 13. století vstoupilo do Hansy. Za lvem je vidět Burg Dankwerode. Zvláštní, člověk by řekl, že hrad bude někde na kopci a dál od centra a tady ho máte přímo u katedrály.

Toto je něco nevídaného. Säule der 2000 Jahre Christentum je dílo jednoho německého umělce. Zhotovil ho v roce 2006. Sloup zobrazuje spoustu scén, jak se vyvíjelo křesťanství v různých dobách. Já jsem tam poznala jen ukřižování Ježíše, ale po zběžném přečetní letáčku nás překvapila hlavně vrchní část sloupu.

Kostlivci tvořili skoro celou spodní část sloupu.

Horní část symbolizovala křesťanství, islám a judaismus. Tak mě napadá, patří islám a judaismus pod křesťanství? Myslela jsem si, že to jsou jiná náboženství. Judaismus má s křesťanstvím hodně společného, když z něho vyšlo, ale ten islám mi tam nějak nesedí. 

Tento výjev má připomínat útoky v USA 11. září 2001. A co ty měly s křesťanstvím společného? 

Pak jsme vyšplhaly na věž Neues Rathaus. Úplnou náhodičkou jsme vlezly dovnitř a oni nás nahoru v pohodě pustili a vůbec nic se neplatilo. Nahoře se citelně ochladilo. Výhled jsme měly díky nebi bez mráčků do daleka. Výstup nahoru ani nebyl moc náročný.

Po kopci ani památka. Braunschweig má spoustu kostelů. Ani jsme se ke všem v centru nedostaly. Tady máme v popředí Dom. Poprosila jsem jednu slečnu, aby nás vyfotila. Dala se s námi pak do řeči. Měly jsme tak možnost procvičit si němčinu. Taky tu byla na výletě, ale zůstavala i přes víkend. Na věži jsou dobré rozhovory. Už jsem se takhle dala do řeči s jedním chlapíkem v Köln am Rhein.:-) Lidi si jsou nahoře nějak blíž.

S Marťou :-))

Pauza na kafe a na oběd byla nutná. Chtěly jsme se zašít v Mekáči, ale nemohly jsme ho najít. Klasika. Připomnělo mi to Berlín. Nakonec jsme zapluly do Starbucksu, kde měli pohodlná křesílka. Jen to kafe prý mělo mizernou chuť, říkala Marťa.

společná fotka s Quadrigou

Tato budova mě zklamala. Podle mapy se má jednat o Schlossmuseum Braunschweig. Jenže když jste vešli dovnitř, ocitli jste se v obrovském nákupním centru se stovkou obchodů a pěti patry. My chtěly nahoru k té Quadrize. Vyjely jsme až do posledního podlaží, ale dostaly jsme se jen na parkoviště. :-/ A tak nás čekala cesta po několika eskalátorech zas dolů. Aspoň jsme si koupily v jednom obchodě pohledy. Marně jsme hledaly vstup do Quadrigy. Po levé straně zvenku bylo ono muzeum, kde jsem se zeptala na zpřístupnění vyhlídky. Paní nás nasměrovala k skoro neviditelným dvěřím na pravé straně budovy. Člověk by si jich tedy skoro nevšimnul a přešel by je. Nakonec jsme nahoru nešly, protože za 20 minut zavírali a platilo se dole u výtahu vstupné. Věřili byste, že se v tak pěkném domě ukrývá nákupní centrum? Nevím, jestli se mám radovat, že to tak dobře skryli, nebo jestli mám být znechucená tím, že tu budovu nevyužili užitečněji.

Bláznivý Ri-zzi Haus, který mi svou pestrostí a křivostí připomínal Hundertwassera. Tento barák je ale dílem amerického umělce Jamese Rizziho. Dovnitř se nedostanete, protože se tam nachází soukromé kancelářské prostory. 

Tyto dvě fotky se mi do koláže ne a ne vejít, protože jedna je na výšku a druhá na šířku. I tak je sem dávám v obou provedeních. U fotky s Martinou mi připadá, že ten dům hází svítící barvy jak zvýrazňovač.

křivá vokna, rozesmáté, pusy, mega srdíčka a ftipná kachna sedící na ukazováčku... prostě mix všeho možného;)

Za Ri-zzi Hausem jsme objevily úžasnou čtvrť Magniviertel. Magnikirche už byl zavřený. Procházely jsme se kolem a porovnávaly domečky s dřevěnou a cihlovou fasádou. Některé mi připomínaly domy v Anglii. U těch bílohnědých jsem si zas vzpomněla na naše české roubenky na horách. Tam jsou ale pruhy jen vodorovně, nebo i jinak?

Pár detailů z Magniviertel, které se podařilo Martině krásně zachytit. Zjistila, že ji baví fotit domovní dveře. A tak si založila novou sbírku- fotky všemožných dveří. Jsem zvědavá, jak rychle se bude její sbírka rozšiřovat. Dveří přeci na světě existuje... to musí být snad nesplnitelný cíl mít všechny dveře světa.

Z Magniviertel jsme se vydaly zpět na nádraží, kde jsme psaly společně pohled jedné osobě, kterou obě dvě známe. Nebudu sem psát jméno, protože třeba náhodou prolistuje tento blog dřív než ho dostane. Ruce nás nechtěly poslouchat, tak moc jsme je měly zkřehlé mrazem.

Domů jsme dorazily opět Meinferbusem. Tentokrát měl bus zpoždění 20 minut a my se klepaly zimou na stupínku, poskakovaly, tancovaly a snažily se zahřát. Přijel zelený bus, s nadějí v očích se k němu řítíme, ale ouha. Martina mě upozorňuje, že tento řidič nemá bříško. A taky že jo. " Ich fahre nicht nach Magdeburg." A tak jsme čekaly dál, až nakonec náš autobus se správným řidičem přijel. Doma jsme si udělaly skoro pravou italskou večeři, při keré jsme testnuly dvě Maultaschen. Konečně došlo i na vínoVelké Pavlovice, které tu mám od Toníka.

V Braunschweigu se mi líbilo, je to určitě hezčí město než Magdeburg. Jsem ráda, že jsem se do něj podívala a že se mnou Marťa jela. I já jsem se zas podívala na nové místo v Německu. Občas je fajn vystrčit paty z Magdeburgu. :)

Ouha!

Kromě diplomky, je tu ještě další obtížný úkol, který bych ráda rozlouskla.

Vidíte to? 

Máte někdo nějaký nápad, jak tohle vyřešit????

 Ta krabička je tak tři metry nad zemí. Bohužel tam ani náhodou moje ani kámošky ruka nedosáhla. Jak to udělat? Asi bych to dokázala nějak dostat dolů, ale jak to pak vrátit zpátky nahoru? Štafle ani žebřík nemám. 

Kdybych věděla o někom, kdo má dítě, mohli bychom se tam vydat společně a to dítě nadzvednout a možná by tam dosáhlo. Ale nikoho takového tu neznám.

Teď by se mi hodilo mít ruku jako Saxána. ;)

Škola bez učitele, napsaná klauzura a vynikající mýdlo

        Podstatná část semestru je za náma a dnešním dnem nám skončila výuka. Mám za sebou poslední hodinu španělštiny i Geschichte und Literatur, kde ta poslední hodina proběhla bez učitele. Přesto se konala. Učitelka do naší hodiny nepřišla, přitom jsme si mysleli, že už je zdravá. Aspoň v jejím e-mailu jsme nenašli žádnou zmínku o její dnešní absenci. A tak nám Milena, poslední dívka, která z nás neměla referát, přednesla Wallensteina(jak jinak:-D) sama. Hráli jsme si na učitele a hodnotili ji. Bylo to skvělý a říkám si, že ta škola občas může fungovat i bez učitele. Jaké by to bylo, kdyby se všechy děti učily ve škole samy a učitelé by neměli nic na práci. Jenom by dávali známky a zápočty a opravovali písemky.
        Mám za sebou taky test z Kultur, Transfer, Intermedialität. S tím jsem se posledních pět dní nemálo trápila. Zvláště víkend byl děsný. Snažila jsem se přinutit se na tu zkoušku učit, ale ze svých poznámek jsem toho moc nepobrala, jelikož to byly víc fragmenty, než souvislý text. Došla jsem jsem ale k zajímavému zjištění. Výklad od pana profesora U. jsem pochopila o trochu víc než u paní profesorky S.. Jak už jsem se zmiňovala v předchozích článcích, tento předmět vedli dva učitelé. A měli jsme i dva speciální hosty. Jeden z nich byl z Polska a vyprávěl nám o válečném komiksu Jacquese Tardiho. Jeho přednášku hodnotím jako jednu z nejzajímavějších. U otázky k Tardimu jsem se musela rozepsat. Ani nevím, jestli byly knihy od Tardiho přeloženy do češtiny. Vzpomněla jsem si na Maus. Ale Tardi má trochu jiný styl a jiné postupy. S Mausem to má společného to, že oběma komiksům se myslím podařilo čtenáře hodně šokovat. U Tardiho jsou to realistické, ba skoro naturalistické výjevy. Panoramatický pohled, pohled z výšky, pohled pár centimetrů od země, jako kdybyste byli plazícím se vojákem. Překvapivě jsem napsala odpovědi i k ostatním otázkám, ale nevím, zda budou ty mé odpovědi pochopeny správně. Určitě by se dalo s otázkami i odpověďmi polemizovat. Nevím také, jestli jsem i ty otázky pochopila správně. Popis obrazu a srovnání obrazu s textem nakonec nebylo tak strašné. Měli jsme porovnat obraz a text. Myslím, že mi ten text hodně pomohl. Srovnání a interpretace se pak nejevily obtížné. I tady je ale otázka, jestli se bude má interpretace profesorům líbit, jestli v tom třeba nevidím něco zcestného. Nu ale ten, kdo byl našrocený, tak určitě psal do poslední vteřiny a musel se slovně vyčerpat. Já jsem skončila taky poslední vteřinou před odevzdáváním, ale během testu jsem si dopřála občas půl minuty, minutu na přemýšlení. Nejen, že jsem přemýšela nad tím, co napsat, ale i jak to napsat. Někdy jsem hledala to správné slovo, ale ne a ne se mi vybavit, a tak jsem musela použít synonymum, třeba nepřesnější, ale žel, nedalo se nic jiného dělat. Bylo to poprvé, co jsem kdy psala interpretaci malířských děl a porovnávala je s literárními. To, že to bylo v němčině, mi to vůbec neusnadnilo, ale abych pravdu řekla, ani tolik neuškodilo. Čekala jsem, že mi hledání správných slov půjde ještě hůř. Na naší univerzitě v Brně jsme dostali vždycky za úkol napsat recenzi, esej, Erörterung, ale tady toto pro mě byl úplně nový styl. Nevím ani, jak bych ho pojmenovala. Tak uvidíme, jak to dopadne. Každopádně mám 4 kredity rezervu, ale 24 kreditů vypadá mnohem líp než minimálních 20. A kdo ví, jak se bude líbit má seminárka, na které začínám už dneska pracovat.
              Za okny tu máme teď velkou chumelenici a vločky se mi lepí na sklo. Hned bych jela na hory. Sjezdovky mi ve skříni už jistě naříkají steskem po sněhu. A nebo mě napadlo cestou ze školy, že bych mohla zalést do postele a vylézt až na konci března, když už nikam nemusím na přednášky. Asi by mě to ale brzy přestalo bavit. :)

               O víkendu jsem si snažila zpestřit program pár věcmi. V sobotu jsem zašla na plavání. Při cestě na tramvaj jsem potkala asi pět sněhuláků. Tenhle frajer tam vydržel jen chvíli, a tak jsem ráda, že se mi ho podařilo vyfotit. Až doma jsem si uvědomila, že ten klacík pod bradou byl asi původně pusa. Zvláště ta mrkev je fakt skvělá, nikdy jsem vlastně nepotkala sněhuláka, kterej měl opravdickou mrkev. Když jsem kolem šla později, někdo mu tu mrkev přendal ehm o pár pater níž.

      Po plavání jsem se stavila v City Carré na nákupu. Objevila jsem tam velikou výstavu fotek World Press Photo. Určitě to přitahne spoustu lidí do nákupního centra. Neprohlédla jsem si všechny fotky, bylo jich hodně a ani jsem je všechny neobjevila. Panely s fotkami stály v různých koutech nákupního centra. Některé fotky byly strašlivé. Zaujala mě fotka pumy v pozadí se zářícím městem. Obrovské hejno ptáků, které mi připomnělo film Ptáci. Dva panely byly věnované norským rybářům a jejich blížícímu zkrachování. Spousta fotek ukazovala záběry z Filipín po příchodu tajfunu. Další záběry byly z rodiny, kde muž týrá ženu a kolem se popelí děti. Nebo příběh dvou holčiček-sester z Norska, které si spolu každý den hrají. Nebo prázdný obchod s velikou ošuntělou pokladnou. Měla jsem z těch fotek smíšené pocity a protože mi už děsně kručelo v břiše, vydala jsem se nakupovat. V sobotu jsem taky napsala dopis Katharině. Má schránka už pár týdnů smutně zeje prázdnotou, a tak mě napadlo, že sama někomu napíšu. Byla to pro mě krásná relaxace.

           V neděli jsem odpoledne navštívila Ayaku. Přišla i Mizuki a společně jsme si udělaly japonský dýchánek. Oni mě seznamovaly s japonskou kulturou a jídlem. Nejdřív jsme si pošmákly na mýdlu. Mňam. A jak vonělo. :-)

Ehm, samozřejmě, že to nebylo mýdlo takové, jako ho známe my, ale toto bylo speciální japonské mýdlo. Vlastně jsem tomu říkala mýdlo jen já. :-D Ve skutečnosti se to jmenuje v japonštině "mochi", v němčině "Reiskuchen", takže v češtině asi rýžový koláč. Představte si, že v tomto mini balíčku je smáčknutá rýže. Dá se do vařící vody a chvíli se to vaří. Koláč se pak až třikrát zvětší. My jsme si udělaly jen jedno z těchto tří "mýdel" a vystačilo to bohatě pro dva lidi. Mizuki nechtěla, byla sytá.

Mě velmi zajímalo, jak se toto "mýdlo" vyrábí, a tak mi Ayaka pustila video s celým postupem. Pobavilo mě, jak se tam to těsto samo hýbe.  Musíte mít na to speciální stroj. Lepší je si mochi koupit už hotové takto v sáčcích. Jeden pytlíček stojí cca 2 eur, takže to není úplně nejlacinější. Mochi se jí hlavně na začátku nového roku, tzn. v lednu, občas v únoru. Ayaka má ale mochi velmi ráda, a tak ho prý jí i v březnu.

Mochi se jí se sladkou fazolovu omáčkou. Já fazole moc ráda nemám, ale překonala jsem se a snědla jsem to. Nakonec to nebylo tak strašné, ale bylo to nezvyklé. Možná by mi mochi chutnalo spíš naslano. V Japonsku to lidi jí i naslano, já bych si k tomu dala sýrovou omáčku třeba. Ta fazolová omáčka mi připomínala fazolovou polévku s velkým množstvím cukru. A mochi mi připomínalo zas svou konzistencí žvýkačku nebo maso. Může se jíst jako dezert i jako hlavní chod.

Pak mi Ayaka s Mizuki ukázaly Power Point prezentaci o své zemi. Horu Fudži, která je vidět při dobrém počasí z Tokia, své město, svou rodinu, kimono a i to, jak se obléká, jídlo, které obsahuje hodně mořské plody a typickou dekoraci. Každý, komu je 20 let, se jeden den v roce oblékne do kimona a chodí v něm celý den. Není to ale na den svých narozenin, nýbrž se určí jeden konkrétní den pro všechny lidi v Japonsku. Aspoň tak jsem to pochopila. Jinak se kimono běžně nenosí, jen na festivaly a svatby. Mizuki mi říkala, že kimono nosí docela často. Za poslední rok ho měla na sobě pětkrát. Její babička má kimono velmi ráda a chce, aby si ho oblékala i její vnoučata. Dívky si oblékají kimono, když jim jsou tři a sedm let, kluci když jim je pět let. Existuje ještě jedna varianta podobná kimonu a to je yukata. Obléká se snáz a není taky tak drahá a snáz se pere. Většinou musí s oblékáním kimona pomáhat ještě další osoba. Chodit v kimonu prý není moc pohodlné, holky mi naznačily, že je v tom člověk dost utažený. Ke kimonu se nosí i speciální boty a ty prý taky nejsou na dlouhé chození. Někdy bych si ho ale stejně ráda vyzkoušela. Tak mě napadá, je taková možnosti v ČR? Nebo jen v Japonsku? Kolik lidí má v ČR kimono? Leda nějací sběratelé. Kimono je ostatně drahá záležitost, běžně stojí kolem 1000eur.

               Aykaka mi řekla, že se jí ani po rodině nestýská, že se vidí často na skypu a že se ani tak domů netěší. Přitom už je tu skoro rok! Ukazovala mi fotku na nádraží v Nigatě, když ji šli její rodiče vyprovodit s její mladší sestrou. Ta jako by Ayace z oka vypadla. Je o pár centimetrů větší než Ayaka.
Během prezentace jsme pily zelený japonský čaj. Zelený byl fakt důkladně, připadalo mi, že to je jak voda z rybníku brčálníku. Chutnal výborně. Když jsem pak šla do knihovny, cítila jsem se svěží. Dodal mi energii na příštích pět hodin. Říkám si, že si tu zelené čaje budu muset dělat častěji, aby mě povzbudily. Bohužel bych teď nejraději dlouho vyspávala, jsem taková slabá a unavená, když sedím delší dobu doma. Zelený čaj mě fakt povzbudí, snad si na něj nezvyknu. Každopádně je to určitě lepší než kafe.

              V knihovně mě čekalo spousta kopírování, tisku a čtení, ale domů jsem jela už kolem deváté večer. Teď jak máme zkouškové má knihovna otevřeno i v neděli. Skvělé. Škoda, že ta prodloužená otevírací doba končí příští neděli. Trávila bych tam i víc času, jen mě štve, že musím pořád scházet dolů do skříňky, když se chci najíst, nebo napít. Tady doma to mám aspoň vždycky při ruce.

               Pondělek mi zpříjemnil swing. Seznámila jsem se s novými tvářemi, Jacqueline a Vanessou, které teď přijeli po tříměsíční stáži na Kubě. Zpočátku to vypadalo slabě, ale byla jsem příjemně překvapena. Tancovala jsem až na jednoho se všemi lídr, co tam přišli a dokonce jsme se s jedním lídrem vzájemně naučili něco nového. Texas tommy na různé počítání. Já se v těch počtech moc nevyznám, a tak jsem ráda, že se jen můžu nechat vést. Pozdě, ale přece přišli Eva a její přítel z Mexika. Konečně jsem zjistila, jak se jmenuje. Je to Daniel. A tak jsem zůstala až do půl dvanácté a s Danielem jsme si zaswingovali na několik písniček. S Evou jsem se pak bavila chvíli česky o tom, proč tu zůstávám jen do března a tom, jak jezdím do Prahy. Eva se s Danielem chystají tento víkend do Prahy, a tak se mě ptali, kam se tam dá zajít na swing. Eva mi říkala, že nemůže najít žádný intenzivní kurz němčiny pro začátečníky. Všechno je jen pro pokročilé, nebo se to koná během dne. Jí by vyhovoval kurz večer, nebo o víkendu, protože všední dny pracuje. A tak se musí učit německy jen jako samouk. Všude se tu dorozumívá anglicky. Dokonce i s Danielem mluví anglicky, což je zvláštní, protože ovládá i španělštinu. Prý se tak ale s Danielem seznámili, a tak už se jí do španělštiny přecházet nechce. Asi by mi přišlo lepší mluvit jedním z mateřských jazyků, než do toho míchat třetí jazyk. Na druhou stranu když se tady všude v Německu musí dorozumívat anglicky, asi je to už jedno. Mně ale baví střídat jazyky a mluvit na různé lidi různou řečí. (-:

I tady padá!

Dneska k nám přišel do Magdeburgu sněžík!!! :-))

Pohled z mého okna po probuzení.

Zajímalo by mě, jestli jim to aspoň trošku jelo.  Že nevíte, kde sáňkovali?

U sjezdu z mostu na ostrov Werder. Aspoň ty mosty nabízí nějaký ten mírný sklon. A já si říkala, kam chodí zdejší děti sáňkovat.

Labe nám tu ale stále nezamrzlo. ;-)

Areál Hochschule a okolí Breitscheidstrasse. Když jsem šla na zpáteční cestě z plavání domů, někdo už stačil postavit sněhuláka ve velikosti člověka. Místo nosu měl víčko od petky.