Trochu jiný Magdeburg

Hezký večer,
         právě jsem na skok v Praze, ale zrovna jsem našla chvilenku napsat sem článek, který mám dosud jako malý restík. Už je to týden, co mě v Magdeburgu navštívil Ondra, a tak bych ráda napsala pár řádků o jeho návštěvě. Abych se přiznala, měla jsem maloučko obavy, jak mě s ním bude chození po známých místech bavit. Přeci jen jsem už centrem a parkem Elbauenpark provázela několik lidí a ta místa jsou mi už trochu okoukaná. Na druhou stranu jsem si vzpomněla na návštěvu Marti, s kterou mě i procházky po x kráté těmi samými ulicemi moc bavilo. Pořád bylo co nového objevovat.
          A tak tomu bylo i s Ondrou. Narazila jsem na pár věcí, které jsem dosud míjela bez povšimnutí najednou pro mě získaly nový rozměr, nový úhel pohledu. Je to i tím, že Ondra je velký znalec historie, architektury a dopravních prostředků(tedy hlavně vlaků a tramvají). Fascinovalo mě, jak se rozplývá nad pro mě úplně obyčejnou tramvají, nebo nad úplně prostou křižovatkou kolejí. A jak jásá nad tím, když kolem projede stará tramvaj. :-) Tomu prostě úplně nerozumím, ale představuji s to, jako by kolem prošla nějaká kočka. To zas já začínám jásat a všelijak kočičku lákat, aby ke mně přišla, abych si ji mohla pohladit. Ale zřejmě u koček jásáme oba, protože i Ondra je veliký milovník koček. :-)
           No tak jsem se do toho krásně zamotala, ale pojďme k fotkám. Dávám sem fotky, které jsou spíš něčím jiné a zvláštní. Památky Magdeburgu jsem sem už dávala několikrát, ty už znáte, a tak sem dávám fotky spíše neznámé. Několik fotek je také od Ondry, který mi dal svolení je tu zveřejnit. Díky moc. :) Focení je Ondrovým koníčkem, a proto se při něm hodně vyřádil. Proto jsou některé fotky černobílé, či v jiném režimu. 

                První den v sobotu jsme vyrazili na procházku do Elbauenparku. Chytli jsme skvělé počasí, ale navzdory sluníčku byla celkem kosa. Vylezli jsme na odpadkovou horu, přešli dřevěný hejbací most, zacvičili si na hřišti nejen pro děti. Tam jsem zjistila, jak funguje jeden stroj se závažím na procvičení svalů na rukou. Potkali jsme stádo daňků. I malí daněčci tam pobíhali. Chtěla jsem si je pohladit, ale oni byli plaší a já se trošku bála, že mě kousnou. Našli jsme tam jednu slečnu, která brzy bude maminkou malých daněčků. Pozorovali jsme, jak starostlivě myje maminka svého synka daněčka a on jí na oplátku taky olízne. U daňků bych mohla zůstat hodiny. Divím se, že když jsem kolem nich chodila na podzim, tak stáli spíš v pozadí a báli se lidí. Teď jdou klíďo dopředu. Jsou zvědaví. Asi si zvykli, že jim lidé v zimě nosí nějaké pamlsky. :) Pohoupali jsme se na houpačkách a nakonec jsme zašli do Schmetterlingshausu, kde jsme se i krásně ohřáli. I tam bych zůstala hodiny a nechala se obletovat motýly. Dokonce si na mě poprvé jeden sednul. Sice zezadu, ale i to se počítá. :) Přímo na ruku se asi bojí.

Ten den jsme se po obědě vydali ještě na procházku po okolí. Ondru fascinovala tato stavba.  Původně tam byla kasárna pro Rudou armádu. Ruská armáda tyto prostory využívala až do 90. let.  Nic bližšího jsme se ale nedozvěděli. Možná kdyby člověk víc pátral... Zajímalo by mě, jestli je třeba v této "bráně" dneska něco schované, jestli se to nějak využívá. Ta vrata vypadala hodně nedobytně.

Večer jsme šli plavat do Elbeschwimmhalle. Stihli jsme to akorát a i na svůj odraz v zrcadle(ve skle) jsme se podívali. :)

       Zvířátka v Elbauenparku nás tolik uchvátila, že nás napadlo zajít  v neděli do magdeburské zoo. Mě trochu zezačátku odradilo, že prý ta zoo vznikla z původní stanice pro ptáky. Ptáků tam ale zdaleka tolik neměli, takže to bylo fajn. :) Hned na úvod nás uvítaly surikaty.

Počasí nám ten den už moc nepřálo a dokonce se i rozpršelo. Naštěstí jsme se mohli schovat třeba u slonů. Zrovna bylo na programu krmení slonů, tak jsme to krásně vychytali. Dávali jsme jim nařezanou mrkev a sloni si ji od nás brali chobotama. Měli tam slona afrického a slona indického. Určitě se už skámošili.  :-)

Pak je ošetřovatel poslal ven. Šli okamžitě. Jeden slon se začal hrabat v písku, možná tam měl vodu, nebo něco dobrého k snědku. A nebo se jen chtěl umýt. Sloni se mi moc líbili, připadali mi jako jedni z nejmírumilovnějších zvířat.

Hádejte, co to je. My jsme na to s Ondrou ne a ne přijít. Až pak jsme uslyšeli zvuk kutálející mince.  Zajímavý to nápad jak přispět zvířátkům.

Lev se svými dvěma choťěmi. Dívali jsme se na ně přes sklo a jedna z těch lvic se mi najednou zadívala intenzivně do očí. Rozběhla se a těsně před elektrickým drátem se zastavila. Kdyby tam nebylo to sklo, určitě by už bylo po mně. Bojim, bojim...

Tučnáci se mi líbili, nebýt těch racků. Zrovna dostávali svačinku, ošetřovatelka u nich klečela a dávala jim ryby. Jen ti otravní racci kolem pořád kroužili...

Tyto ryby považuju za jedno z nejlepších zvířat. Přitom na světle nevypadají tak zeleně. Je to tím světlem, které je v akvárku. Všemožně se tam hemží a dovádí. Baví mě je pozrovat. Je to příjemné uklidnění. Připomnělo mi to dovádění na diskotéce trochu. Nad nimi bdí malý krokodýl.

Kdybych nebyla vázaná na akavárko, přála bych si být rybou. Plavat si volně v oceánu, v nějakém proudu, cestovat x kilometrů sem a tam. Jen by se nesměl vyskytovat kolem nějaký velký predátor. Ani člověk ne. Nechtěla bych být totiž akvárková.

Šimpanzi jsou kapitola sama pro sebe. Připadli mi tlustí a málo chlupatí. Zaujalo nás, jaké si dělají pelechy z cárů látky a všelijakého roští. Poznali jsme starouše, který je zřejmě velitelem smečky. I tady se na mě jeden z nich nějak rozlobil a chtěl mi dát do nosu. Naštěstí tam bylo opět sklo. A tento na fotce vůbec nic neřešil. Pohodička, klídek, leháro. :)

Ke konci jsme spatřili i tygra. Ten jen trochu řval, ale jinak působil spíš ospale(unaveně). 

V zoo se mi líbilo, i když na nás pár zvířat trošku vyjelo. Asi nechtěli rušit ze zimního spánku. Na Ondru do třetice vyrazil Rothund (česky dhoul). Říkám si, ještě štěstí, že tam byla ta klec. Asi by se neměl všeobecně člověk dívat moc zvířatům do očí. Nevím proč, ale i naše kočky po nás občas vyjedou, když na ně dýl upřeně zíráme. Mám zkušenosti, že je občas lepší uhnout pohledem. 

Zvláštností zoo v Magdeburgu je to, že leží poměrně blízko centra, přímo mezi paneláky, takže někteří lidé mají možná výhled z balkonu na plameňáky, ne-li na tygra. Ráda chodím do zoo v zimě, i když spousta zvířat působí dost ospale.

Ten den jsme se hodně nachodili, a tak jsme si dali špecle s pestem a s kočičím vínem a celkem brzy šli spát. Udivilo mě, že Ondra nezná pesto, základ studentských pokrmů.

V pondělí jsme konečně vyrazili do centra města. Ondra se na něj moc těšil. To jsem ještě ráno netušila, že mezi prvními věcmi, které objevíme, bude Praha. Ano, zlatá Praha je zobrazena přímo nad Mekáčem. Chodím tudy skoro každý den, ale nikdy jsem si této rytiny nevšimla. Až teď s Ondrou. Záhada. Magdeburg má sice partnerství s Brnem, jsou to spřátelná města. Ale proč je tu ta Praha? 

Odpověď na tuto otázku jsme dostali následující den, kdy nám paní v infocentru řekla, že tu dříve bývala kavárna, která se jmenovala Café Prag. Po revoluci ji ale bohužel zavřeli, jen ta rytina se dochovala a je vidět, že se o ni  i nadále starají. Báječné! Takže mám Prahu vlastně na dosah i v Magdeburgu!

Prošli jsme Alter Markt, náměstí s Rolandem, zlatým Otou I. Velikým a jelenem. Vyfotili jsme si taky Ottu von Guericke. Tady se mi dostalo dalšího osvícení. Otto von Guericke nejen že vynalezl "Luftpumpe", ale je s ním vlastně i spojen onen pokus, kdy spojil dvě půlkoule a vypustil z nich vzduch. Dal zapřáhnout koně z obou stran a snažil se dokázat, že ty dvě polokoule nejdou od sebe odtrhnout. Vím, že nám to říkal, učitel někdy hodně dávno ve fyzice, ale ani ve snu by se mi to nespojilo právě s Otto von Guerickem, po kterém je pojemnována zdejší univerzita. Ony půkoule jsou často k vidění v různých parcích a u cest v celém Magdeburgu. Doteď jsem netušila, o co vlastně jde...

Podívali jsme se také k Johanniskirche. Měli tam žel zavřeno, a tak jsme se dovnitř dostali až v úterý. Aspoň že vrata zvenku mají otevřeno pro návštěvníky nonstop. ;) Pokaždé, když kolem nich procházím, jde mi mráz po zádech. Pro mě jedna z nejpěknějších věcí v Magdeburgu. Tedy hned po zadním traktu Domu. :)

A pak jsme navštívili Dom. Ten měl naštěstí otevřeno. Malého modelu před Domem jsem si všimla taky až teď v březnu. Sluníčko sice svítilo, ale foukal vítr a byla nehorázná zima.

 V zadní části Domu kvetly krokusy. Miluju žlutou barvu! A krokusy se v zelné trávě se se svými modrými protějšky báječně doplňují.

V pozadí s Domem. Vpravo vidíte kousek berlínské zdi přenesené sem do Magdeburgu. Nemusíte jezdit až do Berlína, i tady kousek mají. Je na ní tuším namalovaný datel.

V pondělí večer jsme vyrazili na swing. Chtěla jsem Ondrovi ukázat místo, kde tančím. Taky jsem ho trochu zaučovala ve swingu. Držel se statečně. :)

Poslední den jsme vyrazili k Johanniskirche. V parku před kostelem jsme našli úplný krokusový palouk. Sluníčko se opíralo do těch květů, a tak jsme neodolali a pořídili několik makro fotek.

 Hurá! Johanniskirche měl otevřeno! A tak jsme si prohlídli interiér, podzemí a vyšplhali jsme nahoru na věž, odkud byl pěkný výhled, ale děsně to tam fučelo.

V podzemí mě zaujaly bomby, které za 2. světové války padaly na kostel. A taky podivný pach po prachu a sutiny, jako by tu spadla bomba teprve před pár dny. V podzemí jsem tu s nikým taky ještě nebyla.

Není divu, že z kostela zbylo pramálo a museli ho pak po válce hodně předělat. Opravoval se desítky let. Nyní se tu konají hlavně koncerty. Ondrovi se interiér úplně nelíbil, vlevo jsou něco jako kanceláře, které sahají do několika pater.

A pak to okno. Vlastně okna. Přesně takto rudě budou nejspíš za pár let vypadat všechna okna. Jedná se o projekt, jehož cílem je vytvořit plameny ve všech skleněných tabulkách. Má to připomínat ono bombardování a požár, který všechno pohltil. S Ondrou jsme se shodli, že je to pěkně ošklivý. Když to bude takto všude, v kostele už nebude žádné světlo, jen hodně ztlumené a bude mít navíc červenou barvu. Fakt divný. Přeju si, aby se od toho nápadu upustilo, aby nenašli další sponzory. Ale kdo ví, jak to bude. Určitě se do toho kostela za pár let podívám. Jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat.

Uteklo to strašně rychle a nestihli jsme projít zdaleka všechno. Aspoň bude mít Ondra taky důvod se do Magdeburgu někdy zas podívat. Žasnu, kolik věcí jsem dosud přehlížela a kolika věcem jsem nerozuměla. Myslím, že Ondra, ačkoliv byl v Magdeburgu poprvé, mi toho hodně nového vysvětlil. Mimo jiné, proč je pod některými sedačkami v tramvajích písek. ;) I on mi tu dělal svým způsobem průvodce. :) A taky mě potěšilo, že se snažil navzdory své trémě mluvit německy. I se mnou trénoval. Jen tak dál. :)

Brámborákový dýchánek

Ahojte,
         blog už zas víc jak týden spinká. Ne, nezapomněla jsem na něj. Jen jsem měla poslední týden hodně akční, a tak jsem neměla na psaní ani pomyšlení.
Brzy se tu objeví článek o uplynulém víkendu a o jedné návštěvě, která mi sem na chvíli přijela.
Za pár hodin odjíždím na chvilku do Prahy, abych načerpala vůni domova. Moc se těším. Pojedu přímo, spolujízdou, tak jsem zvědavá, jak dlouho nám bude cesta trvat. Není nad to mít přímý odvoz z Magdeburgu až do Prahy.
           Probudila jsem se dneska ještě trošku přejedená. Tady je důkaz, že česká jídla jsou dobrá, ale hodně masitá. Včera jsem pozvala Erika a Valerii k sobě na byt. Smažili jsme společně bramboráky a já jim dala ochutnat český lék na všechno - slivovici. Bramboráky se dělaly dlouho a ne úplně se povedly. Byly trochu tlustší a brambory pouštěly ustavičně vodu. Ale i tak se to dalo vcelku požívat. ;) Udělali jsme veliká kola jako to dělávala babička. Tady v Německu prý mají jen malé bramboráčky. A jedli jsme je rukama, jak to děláváme doma. Erik a Valeria trvali na tom, že to budeme jíst přesně jako v Čechách. I když jsme museli ty bramboráky rozdělit do dvou hrnců, nakonec toho tolik nebylo. Všechny jsme je snědli. Při té příležitosti jsme taky zjistila, že ona druhá pánev, kterou jsem dostala, na bramboráky vůbec vhodná není. Bramborák se nám tam přilepil a skoro jsme ho neodloupli.
            Uvařila jsem čínský čaj do konvičky a jako dezert jsme si dali později Käsekuchen, který jsem se tu poprvé v Německu odhodlala ochutnat. Není to nic jiného než tvarohový koláč. Probrali jsme všechno možné a Erik nám ukazoval na mobilu různé druhy škorpionů. Prý jsou v Brazílii dost často, takže si musí vždycky kontrolovat boty a nejen ty. Škorpion může člověka totiž i zabít. Záleží, na kterého zrovna narazíte. Netušila jsem, že hrozí v Brazílii takové nebezpečí. Erik nám povídal i jak je zabíjí, když nějakého objeví. Fuj. Ptala jsem se, kolik lidí umře průměrně ročně na škorpiona. Neví, ale na blesk jich umřelo už dost. Prý jsou lidi hloupí a vycházejí ven za bouřky, jdou klidně na pláž, kde je to pěkně nebezpečné a samozřejmě, že do nich uděří blesk a je po nich. Erik nám vyprávěl o různých hadech, které žijí v pralese, o tom, že mu vlezl jednou až do pokoje. Tak jsme mu s Valerií pověděly, že to tu pro něj musí být v Německu veliká úleva, když nemusí být pořád ve střehu před všelijakou havětí. Valeria vyprávěla o svém studijním pobytu v australském Perthu, o tom, jak cestovala sama po východní Austrálii. Říkala, že se jí v Austrálii moc líbilo a že to brala hodně rekreačně. Prý studovala třeba přes noc, aby mohla být přes den na pláži u moře. Hned by se tam vrátila, protože tam je pořád teplo. Povídala nám o zvířatech, která na vlastní oči viděla. Také ochutnala klokaní maso, prý je to hodně výrazná chuť, takže klokana Australani dávají často do různých nálevů apod., aby ji zjemnili. Ta chuť se podobá zvěřině. Já jsem jim zase vyprávěla o své cestě po Číně. Taky jsme se dostali k tématu doktorské studium a studium všeobecně. Oba dva dělají výzkum v laboratoři. Doktoranti tu dostávají 75 procent platu normálního zaměstnance. Valeria mi říkala, že jí to v pohodě vystačí na všechny její potřeby. O tom se nám může nechat v ČR jen zdát. Samozřejmě že  oba dva nikdy neabsolvovali státnice. V Brazílii je dělají jen právníci a v Německu jen pár oborů. Dřív tu státnice taky měli, ale před 5-10 lety je zrušili. Nechtěla by se Česká republika inspirovat?
           Povídali jsme až do půlnoci, pak jsem je šla vyprovodit na tramvaj. Valeria letí v sobotu do Švédska, takže jsme se viděli na delší dobu naposledy. Ale ne napořád. Pozvala jsem ji k nám do Prahy. Stejně tak Erika. S Erikem se tu ještě uvidím, ten teď nikam do zahraničí nejede a možná podnikneme ještě s partou z Umweltforschung v březnu jednodenní výlet. Erik a Valeria tu budou určitě až do příštího roku, Valeria snad dokonce tři roky, tak věřím, že se do Magdeburgu za nimi určitě podívám. Další důvod mít se sem proč vracet. :-)

Přichází sem jaro!

                 Dneska jsem se viděla naposledy s Ayakou. Teda doufám, že to nebylo úplně naposledy. Šla jsem se s ní rozloučit k ní domů. Balila a uklízela svůj pokoj, všechen svůj nábytek už prodala. Zítra se stěhuje a jede na poslední výlet tady v Evropě- do Holandska a do Belgie. Pak odlétá do Japonska.

Nerady jsme se loučily. I když Ayaka říkala, že se už hodně těší domů. Abych přišla na jiné myšlenky a zbavila se aspoň trochu té melancholie, zašla jsem se podívat do Nordparku, který leží hned za kampusem. Nikdy jsem v něm ještě nebyla. Chodí do něj asi především studenti, kteří bydlí na kampusu. Hned mě překvapily náhrobní desky a hroby. Nejspíš to byl původně hřbitov. Všechny náhrobky byly v azbuce. Škoda, teď by se hodilo ji umět aspoň přelouskat. A tak jsem si jen v duchu představovala, kdo v těch hrobech odpočívá. Překvapilo mě, že tam byli i lidé, kteří zemřeli v roce 1964 apod. . Až teď jsem si našla na internetu, že tu leží hlavně sovětští vojáci, kteří padli ve 2. světové válce. Pohřbívalo se tu ale až do roku 1966.
Park mi připomíná hodně Lužánky. Jsou tu podobné stromy, stejná rovinka.. jen ty hroby v Lužánkách nenajdete.
Dneska bylo tak krásně, nebe bez mráčků a tak teplo, že jsem si dala bundu kolem pasu.
Přivítala mě hejna sněženek a modrých květin. Ty modré květiny neznám, ale je to něco jiného než ona "Blaustern", která je prý pro tento park typická. Kdo ví... Mně udělaly květinky radost, i když mám nemalé obavy, jestli ještě aspoň u nás v ČR bude sníh na lyžování.
Vzpomínám si, že podobný článek jsem psala v Umeå někdy v dubnu. S naději, že se i na sever dostane někdy jaro. A vidíte, tady v Magdeburgu ho máme už na konci února. :-)
Užijte si fotky!

Co mě tu drží nad vodou...

Ahojte,
napadlo mě sem napsat o věcech, které mě drží od zbláznění se z diplomky a z nedostatku mluvení.

- Na prvním místě určitě musí být skajp, protože kdyby ten nebyl, asi bych to tu už dávno zabalila. :)
- Kytara a zpívání, které se snažím zařadit do každičkého dne a ne vždycky se mi to povede.
- Světe, div se, je to i vaření, které i sice občas zabere až moc času, ale je fajn mít se vždycky na co těšit, když vám u psaní diplomky kručí žaludek a vy si říkáte: ještě dopíšu tenhle dostavec, ještě toto, než to zapomenu a po jídle si to už nevybavím...
- Pošta- jednak psaní dopisů a pohledů, ale i čtení psaníček od vás.
- Poslech hudby různých žánrů, momentálně jsem si velmi oblíbila Adriana von Zieglera, který je teď poslední dobou součástí každého mého dne, jeho relaxační hudba mi dokáže uklidnit mysl.
- Čtení blogů mých kamarádek, mám na mysli hlavně Lucky blog a blog Manuely. Obě jsem si je přidala sem do oblíbených blogů a pravidelně je navštěvuju. Lucka vlastně není ani má kamarádka, neznáme se osobně. Ráda se ale dívám na její pořady Traveljournal a sleduju její cestovatelské tipy. Taky jsme si párkrát vyměnily e-maily. Manuelu znám osobně, je to má vedoucí workcampu ve Švýcarsku. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli mám v životě nějaký vzor, jsou to právě Lucka a Manuela. Vím, že někteří o mě tvrdí, že jsem odvážná a dobrodruh, ale když se podívám na Lucku a Manu, říkám si, že to, co podnikám, je oproti jejich činům malinké skoro nic. Chtěla bych si umět roztřídit čas a prostředky tak, jako to umí Lucka. A chtěla bych mít tolik odvahy a kuráže jako má Manu. A to bych nemusela ani chodit po rukách. :-) S chutí si čtu jejich blogy a ještě raději je komentuji. Manu je už od září v jižní Americe, sleduju její cestu a v duchu jsem s ní.
- Tancování swingu a zumby. Swing je lepší, protože na něm si i hodně popovídám, zatímco zumba je dost individuální.. ale i tak je to pohyb, který tu hodně potřebuju.
- Žonglování s míčky.
- Plavání.
- Sledování filmů, které mi občas někdo doporučí.
- Hledání kešek a s tím i spojené procházky, nevím proč, ale asi bych už prostě jen tak sama z ničeho nic ven nevyrazila.. daleko lepší je mít nějaký cíl- tedy kešku.
- Rituál čtení knihy na dobré ráno. Zavedla jsem ho asi před deseti dny a je to perfektní. Už večer se těším na to, až si příští ráno přečtu další kapitolu z knihy Die Memorien des Miez. Jedná se o příběh dvou kocourků- brášků, které odebrali mamince, když byli ještě koťátka. Ujal se jich jeden pár a nyní kocourci prožívají v bytě i na cestách různá dobrodružství. Celá kniha je líčena z pohledu jednoho z brášků- toho chytřejšího, hezčího samozřejmě, totiž Mieze.
- Nakupování mě tedy spíš nebaví, ale je fajn občas vyrazit, protože vždycky narazím na nějakou zajímavou věc, která mi udělá radost. Ať je to kytička z ALDI za 6kč a nebo třeba tyhle kočičí karty, které mě dnes stály v přepočtu pouhých 13 Kč!

Výlet podél řeky Wipper

Dneska je to právě týden, co jsme jeli na výlet do Harzu, a tak se napíšu článek, než to zapomenu. Je vlastně obrovské štěstí, že jsem se mohla zúčastnit. Pozvala mě Jackie, s kterou se občas bavíme na swingu. Jak se ale nakonec ukázalo, Jackie se nepřidala. Ale což, mně to moc nevadilo. Hlavně že se někam podívám. Spoléhala jsem taky na to, že tam bude aspoň Vanessa, kterou znám. Když jsme se ráno sešli v 8:15 na nádraží, zjistila jsem, že ona Vanessa je asi jmenovkyně té Vanessy, s kterou chodila Jackie na swing a kteroujsem znala. A tak jsem se ocitla v partě úplně neznámých lidí, ale vůbec mi to nevadilo. Konečně nějaká změna. Naším cílem bylo městečko Wippra. Nejdříve jsme jeli věštím vlakem asi hodinu, a pak jsme přestupovali v Klostermannsfeldu na další vlak. Tam se k nám přidal ještě jeden člověk. Nastoupili jsme do jediného vagonku a hned jsme si připadali jako v minulém století. Miniaturní závěsy, lepenková stěna, záchod na pumpovací systém... Paní průvodčí byla velmi hovorná. Vanessa vyčetla z internetu, že tato trať má být v dubnu prý zrušena. Proč, to se neví. Možná je málo frekventovaná. Ptali jsme se průvodčí a ona říkala, že existence této trati je ve hvězdách. Prý se ale můžeme podepsat na petici za zachování trati. A tak nám ji přinesla a nechala ji mezi námi kolovat.

Tato fotka mi připomíná velmi tu z knihy Mit der Linie 4 um die Welt, o které píšu diplomku. :) Konkrétně z kapitoly o městu Thüringen. Projížděli jsme ledovým královstvím, jako by tudy prošel Mrazík. Sníh ale nikde nebyl. Jen mlha. Obávali jsme se, aby ta mlha nebyla celý den. To by se nám moc dobře nechodilo a z okolí bychom ani nic neměli.

Ale naštěstí to dopadlo celkem dobře. Občas jsme na mlhu narazili, ale ve Wippře po ní nebylo ani památky. Líbilo se mi, jak tam mají malované domy. A ty kachny, jak si hezky užívaly cachtání ve vodě.

Sněhurčin domek

Originální nápad namalovat si na dům javorové listy :)

řeka Wipper, často vytváří různé meandy, její čistota mě překvapila

co mráz dokáže..

Takovýhle ďuzen bylo v té silnici spousta, vzpomněla jsem si na Ukrajinu, protože i po této jezdila auta, jako by se nechumelilo.

Ptačí budka z plastu. Být ptákem, tak se jí obloukem vyhnu. Docela ohyzdnost...

Přehrada Vorsperre Wipper, tady jsem si vzpomněla na podzimní výlet k Rappbodetalsperre. Ta byla tehdá větší a i se kolem popelilo víc lidí.

 Vyškárbali jsme se nahoru a já jsem se konečně po dlouhé době zadýchala do kopce. =) Ani nevíte, jak mi to tu chybí.

Kousek od tohoto místa jsme našli mrtvou sýkorku. Všichni ho zkoumali, ale já šla hned dál.

I přehrada celá zamrzla, ale led nebyl moc tlustý. Určitě bych si netroufla po něm přejít. Házeli jsme kameny na hladinu a jak se odrážely, dělalo to takové glo glo glo. Pod ledem jsme objevili malinké živé rybky.

zamrzlý potůček

Na chvíli vysvitlo i sluníčko, takže jsme se mohli krásně vyhřívat. U přehrady jsme objevili lavičku, hned jsme se na ni naskládali. Stejně ale byla pro nás sedm lidí malá.

Zbytky sněhu jsou asi známkou toho, že jsme se dostali o trochu výš.  Rozumějte víc než 0 metrů nad mořem. :-D To, co jsme ušli, totiž žádné kopečky vůbec nebyly, všude rovinka, maximálně se cesta trochu táhla nahoru.

 

Opuštěná budova Jugendgästehausu.  Mám ráda opuštěné budovy. Tato vypadala ještě celkem zachovale, jen zahrada, hřiště a pingpongový stůl byly pěkně zarostlé. Kdo ví, zajímalo by mě, jestli sem jezdí někdo aspoň na léto. Narazili jsme ještě hned vedle na jiný opuštěný dům. To mi připomnělo ČR, kde jich je habaděj. V Německu mi to připadá spíš jen jako výjimka.

 I tady bylo vidět, že tudy prošel Mrazík. Už jsme byly pěkně vyhládlí a hledali jsme místečko, kde bychom si sedli a pojedli. Jako na potvoru nikde nic poblíž.

 

Nakonec jsme o kousek dál našli stříšku. To byla úleva zahnat hlad a ohřát se teplým čajem z termosky.

Fascinují mě zdejší skály, které se vám drolí pod nohama/rukama. Jsou to takové malé placaté úlomky, které bez problémů ulomíte rukou. 

U tábořiště jsme potkali otlučeného trpajzlíka. Zřejmě je to místní pohádková postava.

Narazila jsem na dva druhy směrovek. Bílé tabulky s nápisy, které vypadaly jako od fixky a tyto dřevěné  napsané švabachem. Ty dřevěné byly hezčí, víc se hodily do přírody.

Tentokrát neodlamující se skála.

 Největší záhada v celém Harzu. Kam vedou ty jeskyně? Vchod je sice zamřížovaný, ale chybí zámek, takže můžete vejít dovnitř. Valeria byla tak odvážná, že šla na průzkum. Prý se to nejspíš svažuje hlouběji dolů. Neměla baterku a nikdo ji nehodlal následovat, tak se vrátila zpátky.

 Ještěže nevyrušila jeskynního medvěda. Podle těchto popisků je medvěd dlouhý až 280cm  a váží kolem 230-380kg.

Udělali jsme kolečko a přišli jsme opět do Wippry. Ještě nám zbývala hodinka a půl času, a tak jsme si chtěli trochu projít městečko.

Zahlédla  jsem v jednom okně číču. :-)

Nakonec jsme skončili v Mühlencafé. Chtěli jsme si odpočinout a posilnit se. Dala jsem si horkou čokoládu a Schwarzwälder Kirschtorte. Musím říct, že jsem ho jedla snad poprvé. Po medovníku a tiramisu je to třetí nejvýtečnější dort, který jsem kdy jedla!

Majitel kavárny je hodně hovorný člověk, a tak nám dalo docela zabrat, než jsme kavárnu opustili a rozhovor s ním ukončili. Koupila jsem si jeden pohled na památku. Prošli jsme se po náměstí, ale moc času už nám nezbývalo, tak jsme zamířili postranními uličkami k nádraží. 

                 Snad ten vlak pojede, říkali jsme si. Stála tam s námi jen jedna paní, zřejmě taky turistka. Krátce po 18. hodině opravdu přijel. Řidič přešel na druhou stranu, my nastoupili a jelo se zpátky. Uvnitř byla tma, jen dvě žárovky vydávaly slabé světlo. Připadala jsem si jako za starých časů, kdy lidi hodně šetřili elektrikou. Ještě aby nám sem přinesly kahany. Nám se ale chtělo všem spát, a tak nám slabé osvětlení tolik nevadilo. Pak ale odněkud přišla průvočí, zkásla tu paní, co jela s námi, ale když jsme jí my chtěli ukázat lístek, tak si uvědomila, že na něj vůbec nevidí. Houkla něco na řidiče, co seděl vepředu a ono se rozsvítilo. Takže tu je přeci jen ještě nějaké světlo. S Marcem jsem počítala, kolik jsme za ten den ušli kilometrů a dopočítali jsme se 18 km. . Docela slušné na to, že nemám žádnou kondičku. :)
                  Říkám si, ještě štěstí, že chodím na swing a že jsem se skamarádila s Jackie. Jinak bych se asi sotva na tento výlet dostala. I když jsme během cesty zjistili s Marcem, že se známe, že jsme se viděli už jednou na couchsurfingovém srazu. To je ale náhoda. Jinak jsou všichni ostatní z Institutu für Umweltforschung. Pracují tam na různých projektech nad mikroskopy, zkoumají složení vody, kanalizaci, zabývají se ekologií a tak. Nejvíc jsem si asi z party popovídala s Valerií. Ta byla nedavno ve Švédsku v Uppsale. Strávila tam skoro rok, tak jsme si porovnávaly dojmy z této země. Valéria vypadá i jako typická Švédka. Ani bych neřekla, že je Němka. Pak mezi námi byl taky Erik z Brazílie, který přiletěl teprve před 14 dny. Bude pracovat na institutu celý jeden rok. Erik neumí německy, a tak jsme vždycky přešli do angličtiny. Celkově jsem si ale procvičila spíš němčinu. Všichni ostatní byli Němci. Jen mě zaujalo, že ani jeden z nás nebyl rodák z Magdeburgu. Všichni jsme tam přišli teď někdy poslední dobou, Marc je tu asi pár let, ale jinak pochází ze severního Německa. Ve skupině panovala pohodová nálada. I s neznámými lidmi se můžete cítit perfektně. A místní lidé tu v Harzu jsou taky přátelští a ochotní pomoci. Díky za pěkný výlet! Třeba ještě v březnu něco bude a třeba najdu čas se opět přidat.