úterý 5. května 2015

Ohlédnutí za Erasmem aneb ještě se neloučím

             Už je to víc jak měsíc, co jsem se přestěhovala z Magdeburgu do Prahy. Diplomkové šílení je za mnou, 30. dubna jsem tu práci byla v Brně odevzdat. Ráda bych teď napsala takový závěr k tomu všemu, co jsem v Magdeburgu prožila. Není to závěr tohoto blogu, protože věřím, že sem časem ještě články přibudou, stejně jako jsem se vrátila po roce na svůj švédský blog. Tady to bude určitě dřív než za rok, protože Magdeburg je co by kamenem dohodil k nám do Prahy. Naštěstí. :)
              Už mi to připadá hodně dlouho, co jsem v Německu studovala... a přitom jsem se stěhovala 30. března. Tentokrát nebudu psát klady a zápory, ale zkusím se zamyslet, co jsem si z pobytu odnesla a co mi těch 165 dní dalo. Všech 165 dní jsem nebyla v Německu, ale budu to tak počítat, protože i když jsem jela do ČR, pořád jsem měla přechodné bydliště a studium v Magdeburgu. Pořád jsem jsem tam tak nějak patřila.
               Podařilo se mi udělat všechny zkoušky, což mě celkem překvapilo, protože jsem měla nemalé obavy z jednoho předmětu, že ho nedám. Jednalo se o ten předmět, kde jsme měli popisovat obrazy. Některé předměty mě ve škole bavily, některé jen občas a některé vůbec. Nejlepší atmosféra byla určitě na španělštině. To mě velmi bavilo a i parta lidí tam byla v pohodě. Ostatní mě mezi sebe přijali, ačkoliv jsem ve skupině byla jediná cizinka. Naše učitelka Carla nás občas rozesmívala. Naučila jsem se toho hodně nového. Dále mě bavil předmět Reisereportagen, který mě přivedl na téma mé diplomové práce. Probíralo se mé oblíbené téma cestování a bavili jsme se o cestopisech. I učitel do toho byl hodně zapálený. Co víc si přát? Aby výuka probíhala častěji. Jednou za 14 dní mi to připadalo hodně málo, navíc když učitel dvakrát onemocněl, přišli jsme o podstatnou část kurzu. To mě trochu mrzí. Bylo jen štěstí, že jsem svůj referát stihla přednést ještě předtím, než ten učitel onemocněl. Psaní seminárky do tohoto předmětu mi hodně pomohlo, protože jsem si utříbila informace o Gröschner a zároveň jsem si připravila takovou berličku pro psaní diplomky. Dále jsem ráda chodila na zumbu a na žonglování. Sice to nepatří tak úplně do normální výuky, ale sporty jsou v rámci školy, tak je sem počítam. Sice mohla naše cvičitelka častěji měnit písničky a sestavy, někdy to bylo monotónní, ale jinak si nemůžu stěžovat. Vždycky jsem se při tanci krásně odreagovala od dlouhého sezení za notebookem. I žonglování mě přivedlo na jiné myšlenky. Konkrétně vlastně jen na jednu myšlenku- na žonglování. Když žonglujete, nemůžete myslet na něco jiného, protože by se vám všechny míčky rozutekly. A to se mi na tom nejvíc líbí. :-)
                Pak bych zmínila speciální kurz pro zahraniční studenty, který mi toho nového zas tolik nedal, ale i zde panovala příjemná atmosféra a poznala jsem na něm nové tváře z různých koutů světa. Na konec bych dala Kulturu, transfer, intermedialitu a na úplný konec Geschichte und Literatur. Tyto předměty mě moc nebavily, měla jsem je navíc v jeden den. Možná to bylo lepší, aspoň jsem je měla brzy zasebou odbyté. A proč mě nebavily? Na tom prvním předmětu mi vadilo, že oba vyučující poměrně rychle četli poznámky z papírů a já si nestíhala dělat zápisky. Téma bylo často tak komplikované, že jsem se nechytala. Občas jsme se bavili v abstraktní rovině a o to to pro mě bylo ještě těžší. Někdy jsem měla pocit, že se bavíme o věcech, které s germanistikou nemají vůbec nic společného, ale na druhé straně je to i plus. Netušila jsem, jak různými pohledy se dá dívat na tento obor. Geschichte a Literatur bylo pro mě komplikované hlavně svojí náročností, příprava referátu mi dala hodně zabrat! Učitelka kladla vysoké nároky. Četbu jsem nestíhala, knihy byly moc tlusté a nezáživné. Možná kdyby vybrala lepší knihy, bavil by mě předmět víc.
                Je to sice neobjektivní názor, protože jsem neměla všechny předměty, které musí mít řádní studenti, ale i tak si myslím, že studium na Otto-von Guericke-Universität, tedy studium germanistiky, není těžší než u nás v Brně. Řekla bych, že je tak nastejno, možná i o něco lehčí. Problém je v tom to porovnat, protože germanistika v Brně je rozdělena jasně na dva proudy: jazykovědu a literaturu. V Magdeburgu se tu mísí tisíc odvětví. Na jednu stranu je to fajn, že poznáte i divadlo, film, malířství, sochařství atd., ale mně osobně vyhovuje raději to brněnské rozdělení. Takto aspoň mám jasno, na co se chci zaměřit. Že jazykověda je pro mě utrpení. Že literatura je to pravé ořechové. Když máte jeden veliký mišmaš, jde to hůř odlišit. I tak se tu dají najít zajímavé předměty- jako právě byl Reisereportagen der Gegenwart.
                  Je to bohužel tak, že v Magdeburgu jsem se cítila dost často opuštěná. Ve škole jsem se zas s tolika lidmi nebavila. Nejvíc jsem vedla konverzace s dalšími zahraničními studenty. Možná to měla na svědomí i diplomka. Raději jsem zůstala doma na pokoji a psala v klídku, než abych se drala o místo v často přeplněné knihovně. Ach ta diplomka. Pokud si chcete užít Erasmus, nejeďte psát do zahraničí diplomku. Ta vás zaručeně odtrhne od okolního světa ještě víc než normálně. I tak nelituju, že jsem tam jela psát diplomku a že mi ta práce sežrala setsakra spoustu času. Nebýt té práce, nejspíš bych se do Magdeburgu vůbec nedostala. Vůbec by mě nepřijali. A pak... snažila jsem se chodit ven, mezi lidi a snažila jsem se podnikat akce, které bymě rozptýlily.
               Ano, stejskalo se mi, a ne málo. Není pravda, že když jste tak blízko svého domova, že se vám bude stýskat míň. Je to naopak. Co jsem se vždycky vrátila z Prahy do Magdeburgu, bylo to pro mě o to větší stýskání, než když jsem přes 5 měsíců strávila bez své rodiny a blízkých ve Švédsku. Tady v Praze se toho vždycky tolik událo, měla jsem tolik aktivit, potkávala jsem kamarády a další lidi, které jsem tu zanechala, nezastavila jsem se. Když jsem přijela do Magdeburgu, jako by se čas zastavil. Nic se nedělo. Nastal opět ten specifický klid, na který jsem si musela zas zvykat. Klid, rozumějte zpomalení, uvědomění si, že budete opět většinu dne sami. Každý den. Tedy skoro každý. Nastaly i výjimky, kterých jsem si o to víc vážila, protože pro mě byly vzácné. Jednou takovou výjimkou byly výlety, které jsem podnikla s Erikem, a pak s partou ze swingu a z Forschungszentra. Nebo když jsme s Ayakou vařily. Nebo když jsme šly na koncert Boda Wartkeho. A jednou takovou výjímkou byly i dny, kdy mě přijel někdo navštívit. To byla velká výhoda, že jsem byla jen z ČR onen Katzensprung. ;-) Celkem mě navštívilo 9 lidí a jedna kočka. Byli to: mamka, brácha, Toník, Monika, Terka, Martina, Vašek, Ondra, Petra a kocourek Kulíšek. Všechny tyto živé bytosti mě během svého své přítomnosti obrovsky nabíjeli energií. Díky nim jsem se necítila tak sama, díky nim se mi připomnělo Česko a pocit, jaké to je, když je vedle vás někdo blízký, někdo, koho můžete oslovit. I další lidi mě na dálku podporovali, děkuji za vaše dopisy a pohledy. Mám je teď pečlivě schované doma ve skříňce.


                        Abych ale úplně nekřivdila Magdeburgu, našla jsem si tu přátele, za kterými se budu vracet a které velmi ráda opět uvidím. Je to náhoda, ale asi tomu osud chtěl, že jsem se poslední měsíc a kousek spřátelila se skupinou lidí, která nemá vůbec nic společného s univerzitou. Jak jinak než díky swingu. Swing je všemocný, cítíš se opuštěná, běž na swing. To je moje heslo, kterým se řídím už pár let a vždycky se mi potvrdilo, že to platí. První krůček do neznáma je vždycky hodně těžký, ale postupně vám  swing poodhalí jedinečnou komunitu lidí, od které se už nebudete chtít nikdy odtrhnout. A tak se mi to stalo i v Magdeburgu. Poznala jsem Jackie a ta mě seznámila se svými známými z Forschungszentra, kteří pořádají čas od času výlety a akce. A já jsem velmi ráda, že jsem se dvou výletů mohla zúčastnit, že jsme podnikli s těmito lidmi i pár dalších aktivit. Ke konci mě dojalo, že Marc neváhal zorganizovat ještě jeden výlet ke konci března, jen kvůli mně, abych se ho mohla zase účastnit. Inu o náhody tu není nouze. Věřím, že s těmito lidmi zůstaneme v kontaktu a že mě třeba někdo z nich na podzim přijede navštívit. Ostatně já se taky chystám na podzimní výlet do Magdeburgu. Až na jednu výjimku jsou to všichni Němci. Němci jsou vlastně Čechům hodně podobní, ale co mě udivuje, je jejich růzličné chování k věcem, které vlastní. Na jednu stranu není výjimkou že v Německu obdržíte věc jen tak, bezištně, z ničeho nic, prostě jen proto, že se vám hodí, nebo že ji zrovna nutně potřebujete. Na druhou stranu se někteří neobtěžují vyhodit věc do koše, ale vystěhují ji pouze za hranice svého domu a nechají ji napospat vlastnímu osudu. A to neznamená, že ta věc musí být nefunkční. Naopak. Pak mně vrtá hlavou, jak je tohhle možné? Nebo si tito lidé myslí, že oni potřební si tu jejich věc už sami najdou? Kdo ví. Třeba na to časem přijdu. Teď však stále nad tímto žasnu.
                          Kdybych si měla vybrat nejlepší zážitek z Erasmu a nepočítala bych do toho výlety, určitě by to byla vánoční večeře, kterou pro nás připravila univerzita. Všichni natěšení, který dáreček si z pod stromečku asi vyberou, co dobrého nám kuchaři připravili. Všude červená vánoční výzdoba. Náš stůl, Bernadett, Gabriella, dívka z Číny, Beáta a já. Vánoční atmosféra nás všechny dočista pohltila. Jsme spolu a jíme výtečné jídlo a můžeme si přidat, kolik chceme. Horký svařák, kola, Apfelschorle.
                         Další momenty, které si budu určitě pamatovat, je jízda k Mittellandkanalu s Erikem, návštěva jeho ujeté WG a spolubydly Daniela. Zajímalo by mě, copak asi Erik podniká. Snad je v pořádku. Z ničeho nic mi najednou neodepsal. Byli jsme v kontaktu do Vánoc. Zkoušela jsem to dvakrát v lednu, ale pak už jsem to nechala být. Kdo ví proč mi neodpověděl. Pak určitě nezapomenu to, jak jsme s Ayakou otevíraly tuňáka. Náš dlouhý boj s rybou a otvírákem. :-D Chuť sladké fazolové omáčky a "mýdla". Chuť pálivé rýže a kousků kuřete na International cooking. Chuť sladkých pamlsků, jakoby hádků, které nám nabídli na kazachstánském večeru. Odraz ve skle na dně bazénu Elbe-Schwimmhalle. Bramborákový dýchánek a to, jak nám nefungovala druhá pánev a museli jsme bramborák seškrábnout a na pánvi zůstal přivařený flek. Jak jsme koštovali na bytě slivovici. Podzimní snídaně na zahradě před hostelem, kde jsme bydleli s Katharinou a spol.. Houpání na houpačce v Elbauenparku. Honička ve venkovním bazénu a pára vznášející se do noci. Brnkání na kytaru po hodinách psaní. Noční stěhování matrace od popelnic potají, aby to nikdo neviděl. Čaj z číny v černé konvičce na černém tácu. Permafrost na vrcholu Brocken. Mlha zapomnění. Obraz zlaté Prahy nad Mekáčem. Jak jsem ztratila naši průvodkyni v Braunschweigu. Černovlasá paní v obchodě Woolworth, která se na mě usmívala, když na mě mluvila lámanou češtinou. Maminka čistící malého daněčka za ohradou v Elbauenparku. Voňavé záhony plné barev v Elbauenparku. Vrata Johanniskirche. Odlov kešky a strach z toho, že mě zezadu překvapí divoké prase. Nekonečné pláně Herrenkrugparku. Divoký zajíc u školy čekající na mě vždy v úterý ve 21:30. Možnost si vybrat mezi spoustu druhů zeleniny a dresinků a dalších přísad, možnost vyrobit si svůj vlastní zeleninový salát. Ráno, když se probudím a potřebuji jít nutně do koupelny na záchod a ona je zrovna obsazená. Opěrka na posteli, která mě tlačí do zad, takže si musím vzít minimálně 3 polštáře. Šlehačkové koule vyrovnané úhledně na talířku a vedle šálek čaje. Rychlá jízda na kole po prázdné cyklostezce a rozmazané stromy. Maultaschen s vajíčkem. Tvář paní Meyer.
                   Odjezd domů jsem neprožívala nijak tragicky, seběhlo se to tak rychle a já byla vyčerpaná z našeho výletu v Hamburgu a Lüneburgu, že jsem neměla vůbec čas nad tím přemejšlet. Pořád jsem v duchu měla za to, že se tam opět vrátím. Že to není napořád. Že to bude jako když jsem se tam vrátila po Vánocích. Až asi za tři týdny na mě dolehl náhlý smutek. Po kom a po čem se mi bude stýskat?
Po Ayace,
po Mizuki,
po Valerii,
po Erikovi z Brazílie,
po Erikovi z Couchsurfingu,
po Marcovi,
po Thomasovi,
po Jackie,
po Darie, která vedla lekce zumby,
po Dirkovi,
po nejlepším německým tanečníkovi lindy-hopu Danielovi z Mexika,
po Evě,
po usměvavé slečně, která má jméno na xichtoknize jako Pie Ces, ale její pravé jméno neznám,
po velikém Klaasovi a jeho tanečních variacích, při kterých jsem si připadala jak letadlo,
po Jensovi, který mi zpočátku vůbec tanečně nesedl, ale pak se to najednou zlomilo a velmi nás to spolu bavilo,
po klukovi v pruhovaném tričku a jeho bezstarostném výrazu,
 po Ahmerovi a jeho vyprávění o své zemi.
Určitě se mi bude stýskat po jízdě na kole, tu jsem musela oželit už ke konci pobytu. Přinášela mi radost každý den a napadlo mě, že bych si přála bydlet v nějaké zemi, kde je jízda na kole ve městě na denním pořádku. :)
Stýská se mi po východu slunce a po silných paprscích světla, které mě nenechaly nikdy dlouho spát.
Po výhledu z okna mého pokoje.
Po mém l-kovém pokoji.
Po vaření.( ale jen malinko)
Po samotě.( ale jen někdy) Mám na mysli samotu i takovou, že někam jdu a není tam ani živáčka. To se mi tu v Česku už dlouho nestalo.
Po nezávislosti. Na čase a na svých povinnostech. V Magdeburgu mi čas plynul jinak, pomaleji. Samozřejmě, že jsem i tam měla povinnosti, ale nebylo jich zdaleka tolik a nebyly navzájem od sebe tak odlišné. Zde v ČR mi čas vyměřuje spousta povinností. Bojím se, že je všechny nestihnu a co hůř, bojím se, že až začnu pracovat, bude to s nimi ještě horší. Proč tomu bylo v Magdeburgu úplně jinak? Proč se ono vybočení z normálu nemůže stát normálem navždy? Je to dané zemí, ve které žijeme? Ve které máme trvalý domov?

Je jedna věc, po které se mi určitě stýskat nebude.
Po rovince. :-)