Katzensprung opravdu existuje!

Tušili jste, že Katzensprung už tu v Magdeburgu byl dávno předtím, než vzniknul tento blog? Ještě dřívěji, než se ten nápad vyrojil v mé hlavě?

Nevěříte?

Tady máte důkaz!

V Magdeburgu to žije!

             Co se to jen děje v Magdeburgu? Sobota, člověk by čekal, že na ulici nepotká živáčka... zvláště když je venku takový nečas. A ono naopak. Tramvaj přeplněna k prasknutí, 99 procent cestujících jsou chlapi kolem 30-40, ale i mladší/starší ročníky nejsou výjimkou. Všichni kolem krku s modrobílou šálou, každý druhý v ruce flašku s neznámým obsahem. Jisté je jen to, že ten nápoj má bublinky, neb se tramvají ozývají hlasité krky. Tramvaj se šine šnečím tempem, uvnitř to hlučí. Každý se snaží dorozumět se svým parťákem, nebo celou partičkou. Jindy prázdná tramvaj musí čekat, až se dav na zastávce uklidní, aby mohla pokračovat bezpečně v cestě. Možná je lepší jít pěšky. Tímto heslem se řídí nemálo lidí. Po chodnících proudí zástupy modře, modročerně, nebo jen černě oděných postav. Opět jsou to většinou jen muži. Jako by se dáválo někde něco zadarmo. Takto se to říká aspoň u nás v Čechách. Tady se zřejmě chystá sportovní utkání. Hokej, nebo fotbal. Kdo ví... Měla jsem pokušení, zeptat se jednoho, was ist los.. Ale neodvážila jsem se. Asi bych se pěkně ztrapnila, kdybych dala najevo, že to nevím. I tak mi to ale ani nevadilo, naopak. Je fajn, že se najde tolik mužů, co sdílejí nějakou zálibu. Kdyby se mě někdo zeptal, jak si představuju typického Němce, vybavil by se mi přesně nějaký z těch týpků v tramvaji- s šálou kolem krku a flaškou v ruce, začínajícím bříškem, kulatým obličejem, baculatou mikinou, hlasitými projevy a drsným zjevem.
           Při výstupu z vozu se ozvala na křižovatce tramvají ohlušjící rána. Někdo odpálil petardu. V dálce houkaly sirény. Vydala jsem se rychlým tempem směrem ke Grüne Zitadelle. Když jsem se dozvěděla, jak je to s prohlídkami, napadlo mě si koupit ještě v Alle-Center nějaký džus. Vejdu dovnitř. Vzápětí jsem pohlcena proudícím davem lidí. Nemůžu skoro ovlivnit směr, kterým se ženu. Panečku! Tak narváno nebylo v tom obchodním centru ani o Vánocích. To ty lidi nemají co dělat, tak si jdou na procházku do nákupního centra? Je mi jich líto. Bohužel je to tak stejné i u nás. Sobota odpoledne a všichni dostanou nakupovací horečku. Kupodivu čekám ve frontě jen chviličku. Uprostřed centra se v dáli něco hýbe. Jdu se podívat blíž a málem mě klepne. Viděli jste snad něco kýčovitějšího než toto? ?

            Hejbající se králíci mě fakt šokovali. Není snad větší vrchol nevkusnosti. :-D Ale komerce musí být, když jsou ty Velikonoce, to je jasný přeci. To jsem ještě netušila, že za pár sekund potkám krávu Milku v živé velikosti. 

Chtěla jsem se s ní vyfotit, ale rozmyslela jsem si to. Měla jsem strach, že mě nabere na rohy.

Pak vylezu zpátky na zastávku a čekám na 6ku. Kolem prosviští kolona asi osmi policajtských vozů různých velikostí a s různými druhy houkaček. Vybuchuje další petarda. Prosím tramvaj, aby přijela. Opravdu se za chvíli objeví. Má jen 5 minut zpoždění, hurá!

            Na Jerichower Platz si postavili policajti celý tábor. Vypadá to, jako by měla vypuknout třetí světová. Tak půlka z nich má navlečený různý štíty a chrániče, jako by se mělo přiřítit stádo rozzuřených býků. Vystupuji na zastávce Messegelände. A víte proč? Chci se podívat konečně poprvé na pravý německý Flohmarkt. Flohmart nebo-li bleší trh. Počasí vypadá spíš na listopad, ale přečkám to mrholení při čekání ve frontě. Odměnou mi je vstup do tří obrovských hal, kde se prodává úplně, ale ÚPLNĚ všechno. Postupně jsem prošla všechny tři haly a prošmejdila, co se dalo. Teda spíš to, co mě zajímalo. Zjistila jsem, že oblečení tu stojí za starou bačkoru a že se v tomto odvětví žádný pěkný kousek asi sehnat nedá. Ale zato si tu můžete koupit ceduli s nápisem Vojenská zóna, vstup zakázán, dále rádia, foťáky, staré televize ještě s mini obrazovkou, žehličky, DDR zboží nejen do kuchyně, ale i do obýváku, uniforma Wehrmachtu a další relikty z druhé světové války, všelijaké pracholepky a hračky, staré kočárky, brusle, knihy, DVD, CD, boty, porcelán, noční stolky, šperky, mince, pohledy, koloběžky, kola, kola samotná utržená, řídítka, sedla a další komponenty, kliky, vysavače, kosti a tak dále a tak dále... Občas měli věci v bednách a majitel beden vykřikoval, že vše, co se tam najde, dává kus za euro. Viděla jsem ošuntělou knížku O Pejskovi a kočičce v německém vydání, viděla jsem mapu ČR, která už zřejmě někomu splnila svůj účel, svá očka na mě taky upřela starodávná panenka podobná té, co máme na chalupě.. stejně tak ošuntělý medvěd mě prosil, ať ho vezmu domů. Nakonec jsem v každé hale udělala jeden malý nákup. Kdyby se to mělo počítat na kusy, tak je jich celkem osm, ale pěkně takto po trojicích k sobě patří. 3 a 3 a 2. Prozradím jen jednu věc.. tu, kterou jsem si koupila úplně na konec. Tři páry náušniček- jedny se sněhulákem, druhé s vločkou a třetí takové jednoduché zelené kuličky. O ostantím se třeba ještě někdy dozvíte. Každopádně budu mít na Magdeburg hezkou památku.

 Když tu sežene všechno, tak opravdu všechno...např. fotografie předků prodavačovy rodiny. Kdo by se jich prosím nezbavil, že?

Mezi pátou a šestou lidí přibývalo, tak jsem se odebrala směrek k východu. Jó jó, poprvé jsem si tu připadala jako ve městě. Poprvé mezi tolika lidmi. Vsadím se, že půlka Magdeburgu se vydala na ten zápas a druhá půlka na Flohmarkt. Kromě mých spolubydlících, Číňanek, tedy.

Polární výprava na Brocken

           Abych hned navázala na článek o pátku. Tak tedy v sobotu jsme měli už dopředu naplánováno, že pojedeme do Harzu. Naším cílem byl tentokrát nejvyšší vrchol Brocken. Nutno podotknouti, že já jsem byla hlavní iniciátor toho nápadu zajet na Brocken. Marc sice navrhnul celkově to, že bychom mohli uspořádat nějaký výlet, ale protože jsem už v Thale byla, napsala jsem mu, jestli bychom nezkusili tentokrát Brocken.
Nakonec jsme jeli jen čtyři. Erik nemohl, Valerie je ve Švédsku a Vanessa kdovíkde. Ale i čtyři byl takový fajnový počet.
           Odjížděli jsme v 8:10 z Hauptbahnhof. Vašek odmítnul platit za lístek a dopravil se na nádraží na již značně rozbitém kole. Ale dorazil, to se musí nechat. Čekal nás přestup v Halberstadtu, naším cílem byl Ilsenburg. Společně s námi jel ještě Marc a Thomas. Thomase jsem potkala už dříve na Marcově oslavě narozenin. Výborně jsme si rozuměli. Je nezapomenutelný především díky svému originálnímu účesu. :-)

Z městečka Ilsenburg jsme se vydali do přírody po Heinrich-Heine Weg. Heinrich Heine tudy chodil a právě tato místa ho inspirovala k napsání cestopisu Harzreise. Podél celé trasy jsme potkávaly tabule s úrovky z tohoto díla.

Podél řeky Ilse jsme šli mírně do kopce. Trochu pršelo, ale spíš to byly jen slabé mrholení. 

Celkově to bylo nahoru na Brocken 12 kilometrů. Zezačátku jsme šli trasou, kde leželo hodně popadaných stromů. Cesta byla označená cedulí, že je tam vstup pouze na vlastní nebezpečí. Pak jsme objevili ceduli s číslem 9km. Asi po dvou kilometrech jsme se dostali k ceduli 9,5 kilometru. To je ale překvápko! Kroutili jsme nevěřícně hlavou.

Ne, nešli jsme špatnou cestou. Jen se dá na Brocken jít dvěma směry a v jednu chvíli se tratě kříží, takže proto tam jsou občas takové matoucí údaje.

Déšť se pomalu měnil na sníh. Krajina se pomalu halila do bílého hávu.  A my stoupali výš a výš.

Pořád nás pronásledovala Ilse. Hučící řeka tvořila na několika místech malé vodopády. Připadala jsem si trochu jako u nás na Šumavě. A nebo na Slovensku.

Voda teče po kameni v tenkých pramíncích tak, že to připomíná mušli.

Připomíná mi to pravěkou krajinu. 

V Harzu letí razítka. Narazili jsme na tři místa, kde jste si mohli otisknout a zvečnit na památku čarodějnici s různými nápisy.

Úkryt, ve kterém jsme potkali šest zpívajících poutníků. Hned se nám rozjasnil úsměv na tváři. Přinesli nám radost do toho uplakaného dne. Marc se k nim přidal. Celou cestu si broukal. Ptala jsem se ho, jestli zpívá ve sboru. Vytahl totiž už ve vlaku z peněženky ladičku a zkoušel si tóny! Ano, prý dokonce hraje i na varhany. V magdeburském Domu! No to je pecka! Občas tam chodí trénovat. Škoda, že tu nebudu na Velikonoce, až bude mít koncert. 

Kolem budky to vypadalo hodně smutně, jedna velká holoseč.

zamrzlé babí léto

Les v této části byl dost poničený. Na jedné ceduli psali, že vylámané stromy má na svědomí i orkán Kyrill.

Zátiší s banánovou šlupkou.  V tomto místě se trasa stáčela do kopce.

Už jsme se kopců nezbavili. Mně to ani nevadilo, konečně zas kopec. Jen kdybychom neměli v nohách už deset kilometrů. Společnost nám dělaly děsně chlupaté stromy.  ;)

Naše výprava

Už jsem nedoufala, že uvidím sníh. A tady ho bylo tolik, že by šlo určitě v pohodě běžkovat i sáňkovat. Škoda, že jsme si s sebou nevzali sáňky, to bychom byli na zpáteční cestě dole jedna dvě.

Tudy prošel Mrazík. 

Ke konci už jsem se ale těšila, až dorazíme na vrchol. Udělali jsme ještě jednu zastávku v dřevěném přístřešku a já doplnila energii v podobě toustů. O pár set metrů se krajina ještě o něco víc proměnila.

Permafrost.

 Tento přízrak se nám zjevil v mlze. Ufouni.

 Jako na severním pólu.

Všechno bylo nahoře totálně zamrzlý. Toto je nejstarší chata postavená na Brockenu. Měla uvnitř rok osmnáct set něco.

A tady vidíte naši polárnickou výpravu, která úspěšně pokořila vrchol Brocken. Zleva: Marc, Thomas, Vašek

Poohlédli jsme se nahoře kolem a zjistili jsme, že není vidět vůbec nic. A tak jsme se aspoň zašli podívat do místní hospody, kde si kluci dali horkou čokoládu a já svařáka. Chvíli jsme povídali. Já si pak koupila pohled, na kterém je Brocken vyfocen v létě. Takhle to tu tedy vypadá. Aha.

Taky jsem si koupila turistickou známku. Je to první, kterou budeme mít z Německa. Sbíráme je jen v ČR a máme i pár ze Slovenska. Tady v Německu ty turistické známky asi moc populární nejsou, spíš je to vzácnost. Rozmejšlela jsem se, jestli ji vzít, ale za pár hodin jsem byla nesmírně ráda, že jsem si ji koupila. Myslím, že jsem si ji fakt zasloužila. Čekala nás totiž cesta zpátky po jiné trase. Už bylo po druhé hodině a my měli před sebou ještě 18 kilometrů. Některé cesty nebyly vůbec průchozí. Tento most mi připomněl výlet na švédské Höga Kusten.

Mlha by se dala krájet. Thomas měl na mobilu napsáno, kdy zapadá sluníčko. Pravidělně nám to hlásil a my se uklidňovali, že máme ještě dost času. On měl člověk pocit, že slunce ten den vůbec nevyšlo.

I tak jsme se rozhodli jít "kratší" trasou. Cesta ale vedla strměji dolů a občas to klouzalo, tak jsme našlapovali raději po stranách do hlubšího sněhu.

Ten les mi připadal jako z pohádky. Kde to teď vlastně přesně jsme?  Kdy dorazíme do Werningerode? Nikdo moc netušil.

 Tady by se dalo lehko ztratit.

Nacházeli jsme na zemi v lese podivné kruhovité útvary. Nikdo z nás nebyl s to vysvětlit, jak vznikají. Byly pevné, část kruhu byla tvořena z ledu a část ze sněhu. Vašek říkal, že to je z padající vody ze stromů. Ale jak to, že to má kruhový tvar? Jak to, že je část sněhová a část ne? 

Něco jako rašeliniště? Bažina? Každopádně podle stop vidíte, že už se v něm někdo pokoušel probudit místního zlobra. Ten měl ale naštěstí hluboký spánek ;)

Pak jsme šli cestou dolů, občas byl slyšet vláček, úzkokolejka. Jó, svezli bychom se... kdyby jedna cesta nestála pro jednoho člověka 25 eur. A tak jsme museli šlaapt pěšky. Tady mě už začaly pěkně bolet nohy. Musela jsem jít rychle, protože při pomalejší chůzi to bolelo ještě víc. Přístřešky, které jsme potkávali cestou na Brocken, tu ale neměli. A tak jsem si sednula párkrát, kde se dalo. 

Dorazili jsme do Wernigerode akorát včas. Brzy se setmělo. Tudy jezdí ten vláček. Viděli jsme ho jednou i zdálky. Pořád houkal, protože je to asi nejjistější upozornění pro chodce.. zvláště v horách, kde je pořád mlha a člověk nevidí na krok.

           Trvalo nám ještě asi 3 kilometry, než jsme došli na nádraží ve Wernigerode. Na prohlídku města jsme už neměli čas a ani náladu. Bolely nás nohy. Teda mě a Thomase. Ten mi říkal, že ušel dosud nejvíc v jednom kuse asi 5 kilometrů.  Musela to být pro něj tedy taky pořádná výzva. Ještě větší než pro mě. Nádraží leželo kousek za centrem, prošli jsme tedy kolem roztomilých domečků a náměstí s radnicí. Ta je pěkná a i ve tmě se hezky vyjímala.

V 19.42. nám jel vlak do Halberstadtu, kolem 21. hodiny jsme dorazili do Magdeburgu. Málem jsem uvnitř usnula. Téda! Nikdy jsem v životě neušla 30 kilometrů. A že my jsme je ten den zvládli. Možná i trochu víc. A bylo to i do kopce. Dobré bylo, že jsme neměli skoro žádný náklad. Myslím, že s krosnou by to šlo mnohem hůř. I tak jsem si posunula své hranice. Jsem za to ráda. Na druhou stranu jsem se přesvědčila, že delší pochod jako třeba Praha-Prčice by mě úplně odrovnal. Kdo ví, jestli bych zas někdy pak normálně fungovala. Ještě teď po třech dnech cítím svaly na nohou.

Na nádraží jsme se rozloučili s Marcem a Thomasem. Marc byl skvělý vůdce výpravy a patří mu velký dík za organizaci celé akce. A Thomasovi patří zas veký dík za to, že se mnou soucítil a že jsme byli společně tak trochu na jedné lodi v tom překonávání se. A Vaškovi patří dík za to, že v neděli uvařil obědovečeři. Myslím, že bych pobíhání kolem sporáku ten den fakt nedávala. 

Změny, které mě překvapily a německá buš

        Bohužel mě opustila múza pro psaní diplomky, a tak zkouším testnout, jak mi půjde psaní tady na blogu.
Nejdříve bych chtěla napsat, co se tu za posledních pár dní změnilo. Mám na mysli hlavně dobu, co jsem byla v Praze. Nevím proč, ale připadá mi, že se to tu mění každou chvíli. Kdo ví, jestli bude ještě existovat vůbec nějaký Magdeburg, až se sem přijedu podívat na podzim.
- V okolí kampusu Hochschule tu pokáceli několik stromů. Musely to být veliké stromy, protože jsou to pařezy jak kola od vozu. Chudinky stromy. Proč musely pryč? Když jsem tamtudy chodila, neuvědomila jsem si pořádně, kolik stromů tu mám v blízkosti. Až teď, když jich už nejmíň pět pokáceli, mi tu připadá poněkud prázdno.
- Zmizel monorail(ona lanovka, která jezdila v Elbauenparku). Zdá se mi to, nebo ne? Připadá mi, že odstranili nejen koleje, ale i ony sloupy, které ty koleje podpíraly. Že by i čistili ty sloupy? Pevně v to doufám. Snad tu lanovku nezrušili? Doufám, že je to jen nějaký optický klam a že všechno bude brzy na svém místě.
- Tramvaj 6. nestaví po zastávce na Elbauenpark/Messegelände a jede dál, i když před ní jela tramvaj č. 5. Jak to, že už nemusí přehazovat výhybku? Proč ten řidič nevylezl? Buď to nějak zautomatizovali, že řidič nemusí už opouštět kabinu, nebo řidič tentokrát zapomněl a tramvaj i přesto vjela na správnou kolej. Záhada! Budu to nadále bedlivě sledovat.

            Teď tu byl pár dní u mě na návštěvě Vašek. Bohužel jsem se mu nemohla moc věnovat, protože mě volala diplomka. I tak jsme trochu popovídali a v sobotu jsme podnikli ještě s dalšími lidmi mega výlet. O tom bude samostatný článek. V pátek jsem se k Vaškovi přidala jen na kratší vycházku. Chtěla jsem mu ukázat, jak se loví keška. Prý ještě nikdy žádnou neulovil. Vyrazili jsme do Biederitzer Busch. Objevili jsme úžasné místo pro letní pikniky a grilovačky. I přespat by se tu dalo. Děti se tu na hřišti určitě vyřádí. Je tu pro ně připraven i okruh se stanovišti, kde se naučí rozeznávat stromy, ptačí budky apod.. Tentokrát tu ale nebyla ani noha, což nám vlastně vyhovovalo. Keš se totiž schovávala v přírodním plotu vytvořeném z větví. Dala nám chvíli zabrat, potvůrka.

To je ona buš. Mně to teda moc bušovitě nepřipadá... co vám? Takové pohublé tyčky...

Vašek asistoval, ale já ji našla jako první! ;)

Krásná to krabka, no ne?

A dokonce jsem se svezla trabantem. 

 Nevěříte? Stačí nastoupit. :-)

A to vše jen necelé 2 kilometry od mého domu!

Květinky všude, kam se podíváš

Mám to tu jako v květinářství. Ale kytičky každým den vadnou víc a víc, stejně jako se můj pobyt chýlí ke konci. Teď ještě pořádně zabrat, ať splním plán, který jsem si předsevzala. Tak hurá do práce!

Wittenberg a Wörlitz aneb malý výlet při cestě z Prahy do Magdeburgu

Pěkný večer!
       Opět jsem už víc jak den v Německu. Návštěva Prahy utekla tááák rychle. Jako bych mávla kouzelným proutkem a musela jsem se opět sbalit. Ale bylo to jednoduché. Moc věcí jsem si s sebou nebrala. Proč taky? Za chvíli se stěhuju definitivně domů do ČR.
          Tentokrát jsem jela s Vaškem autem. Měla jsem odvoz přímo od baráku. Na Stodůlkách jsme nabírali ještě jednu holčinu, která se s námi svezla do Wittenbergu. Cesta přes ČR nebyla úplná brnkačka, protože jsme museli jet mimo dálnice(Vašek neměl známku). A já jako spolujezdec sedící vpředu jsem radila. :) Asi dvakrát jsme se museli otáčet. Jela jsem trochu jinou trasou než obvykle. Ale nevadilo to. Uvědomila jsem si při té příležitosti, že jsem snad nikdy nebyla v Českém středohoří. To by bylo pěkné místo na dovolenou.
Nakonec jsem si vzala do ruky mobil s mapou, protože ten byl přeci jen jistější než Vaškova mapa. Na ní nebyly zdaleka všechny silnice vyznačené. Až v Německu jsme se mohli napojit na dálnici. Tam se naštěstí za známku neplatí. Pořád se ale diskutuje, že tu dálnice taky zpoplatní.
          Tu holčinu jsme vysadili kousek od dálnice. Prý bydlí někde poblíž. Zbytek dostopuje! To je ale odvážná holka. Netroufla bych si! Já jsem si s ní v autě trošku povídala. Říkala, že jezdí pracovat jako dobrovolnice různě po Evropě. Dříve prý woofovala, teď si domlouvá práci přes známé.
          My jsme se s Vaškem vydali dál do Wittenbergu, kde jsme zaparkovali na parkovišti Penny Marketu. Tam jsme poobědvali. Zjistila jsem, že venku je pěkná kosa. Jak to? Z prosluněného víkendu a pondělí mi zbyla jen hřejivá vzpomínka. Teď mi byla fakt zima. Vašek mi půjčil svou mikinu, docela to pomohlo, ale i tak jsem musela být venku pořád v pohybu. Vydali jsme se na prohlídku centra, které bylo něco přes kilometr daleko.

Cestou do centra mě zaujal tento dům, sídlo soudu.

Schlosskirche bohužel byl zahalený do lešení a do plachet. Právě na dveře tohoto kostela umístil Martin Luther 95 tezí. Škoda, chtěli jsme se podívat dovnitř, ale kostel je zavřený.  :-( V roce 2017 se ve Wittenbergu budou konat slavnosti a výročí 500 let od onoho zveřejnění tezí, takže se budu muset na kostel asi podívat až v roce 2017. Připadá mi celkově, že se celý Wittenberg rekonstruuje. Jako by se už teď chystal na onu slavnostní chvíli.

Názvy ulic tam byly napsány ve švabachu. Aspoň k něčemu se hodí to, že jsme se ho ve škole učili :)

 Hlavní náměstí Marktplatz s Lutherovou sochou, v pozadí Stadtkirche Sankt Marien.

model města  pro nevidomé

Úzké kanály vedou centrem skoro všude.

Aspoň že Stadtkirche byl příštupný. I když i ten se trošku opravoval.

Divili jsme se, že nestojí přímo na náměstí, ale že je schovaný za domy. Před ním rostl strom, který měl sice jehličí, ale kmen mi připomínal naši jabloň na zahradě.

 V kostele to vonělo novotou. Asi tu taky rekonstruovali. A určitě tu natírali nedavno lavice.

Psí víno tu roste na každém druhém době. Jak to jen dělají, že se tak samo dokáže stylově plazit? 

Co vám to přopomíná? Mně korunu stromu.

 I opuštěné domy nejsou ve Wittenbergu výjimkou. Podobné jak u nás v ČR. Tady ještě zapomněli sundat záclonu :-D Hotový dům hrůzy! Být duchem, tak se tam hned nastěhuju.

katolický kostel, což mě překvapilo.. u nás jsou většinou podobné-červené kostely evangelické

Toto není Luther, nýbrž Philipp Melanchton. Luther i Melanchton stojí před radnicí, každý na jedné straně a jsou si hodně podobní. Jen Luther mi připadá o dost tlustší. Nevím proč, ale vždycky jsem si ho představovala hubenějšího.

Když jsme se vraceli zpátky k autu a procházeli kolem Schlosskirche, všimla jsem si nezakryté části kostela. Přišla jsem blíž a co to nevidím? Popsané dveře. Že by to byly ony teze? Ano! Sice jsem se k nim nemohla přiblížit, byl tam plot, ale i tak mě těšilo, že jsem přeci jen něco z kostela zahlédla. Dokonce tu nejdůležitější část!

S Vaškem jsme se stavěli ještě ve Wörlitzu. Nalákal nás tam Vaškův papírový průvodce na jeden neoklasicistní zámek. Postaven byl v 18. století. My jsme se dovnitř nedostali, byl ještě zazimovaný.  Nikde nikdo. Nepršelo, ale sychravé počasí asi lidi spíš nutí zůstat doma. Nám dalo celkem práci, než jsme našli místo, kde by se dalo zaparkovat bez parkovacíh hodin. I když bylo pakroviště skoro prázdné, tak jsme si to nelajzli.

Všude kolem jsou kanály a laguny. V létě se tu jezdí na lodičkách. Asi tu je pak hodně turistů. My teď potkali jen dvě maminky s kočárkama a jednoho pejskaře...

... a taky kachny. :-)

Šli jsme se projít podél vody a narazili jsme na zvláštní stavbu z kamenů. Ty kameny nám připomněli most v parku Güell v Barceloně a ten červený baráček zas Červenou Lhotu. To je ale kombinace...

brána do jiného světa

  

Spatřili jsme na okamžik číču. Chvíli se na mě upřeně dívala, ale jak jsem se přiblížila, přeskočila plot a zmizela v bezpečí zahrady.

Na prázdné ulici jsme objevili knihobudku. Tady bych ji teda nečekala! Myslím, že to tu je málo frekventované! Zářila novotou. Ale knih tam měli plné police. Přečetla jsem si pokyny, jak tato knihobudka funguje. Dozvěděla jsem se, že je přeplněná a nápis varoval lidi, aby do ní dávali knihy jen tehdy, pokud tam bude místo. A zároveň vybízel všechny, aby si ty knihy brali. Dvě mě tam zaujaly, a tak jsem si je vzala. Jedna je o druhé světové válce-příběh námořníka a druhá je fantasy. Těším se, až najdu čas si je přečíst.;)

Nakonec jsme se podívali ke kostelu Saint Petri. Ten se mi líbil snad víc než onen zámek. Je vidět už z dálky a pro nás byl dobrým orientačním bodem. Na jeho místě stál původně románský kostel, na začátku 19. století byl přestavěn do stylu novogotiky. A samozřejmě i tady kázal Luther. V roce 1532.

Ondra mě inspiroval k tomu, používat různé režimy na foťáku. Bohužel mi tady připadá, že je to až moc tmavé. Nejspíš proto, že bylo zamračeno a všechno mělo takový šedivý nádech.

V nedalekém městě Dessau jsme nabrali dva chlapíky přes spolujízdu a hurá do Magdeburgu. Už jsem se těšila do teplíčka. Z celého výletu se mi nejvíc líbila stará radnice ve Wittenbergu a kostel Saint Petri ve Wörlitzu. Wittenberg jsem si tedy představovala větší a živější. Ve skutečnosti je tam celkem vylidněno. Škoda, že se tam zrovna všechno přestavovalo... hned několik památek UNESCO bylo pod lešením. Věřím ale, že to tam budou mít za dva roky fakt vypucované. Třeba se na to přijedu podívat. Třeba přijede i sám Luther.;)