Přichází sem jaro!

                 Dneska jsem se viděla naposledy s Ayakou. Teda doufám, že to nebylo úplně naposledy. Šla jsem se s ní rozloučit k ní domů. Balila a uklízela svůj pokoj, všechen svůj nábytek už prodala. Zítra se stěhuje a jede na poslední výlet tady v Evropě- do Holandska a do Belgie. Pak odlétá do Japonska.

Nerady jsme se loučily. I když Ayaka říkala, že se už hodně těší domů. Abych přišla na jiné myšlenky a zbavila se aspoň trochu té melancholie, zašla jsem se podívat do Nordparku, který leží hned za kampusem. Nikdy jsem v něm ještě nebyla. Chodí do něj asi především studenti, kteří bydlí na kampusu. Hned mě překvapily náhrobní desky a hroby. Nejspíš to byl původně hřbitov. Všechny náhrobky byly v azbuce. Škoda, teď by se hodilo ji umět aspoň přelouskat. A tak jsem si jen v duchu představovala, kdo v těch hrobech odpočívá. Překvapilo mě, že tam byli i lidé, kteří zemřeli v roce 1964 apod. . Až teď jsem si našla na internetu, že tu leží hlavně sovětští vojáci, kteří padli ve 2. světové válce. Pohřbívalo se tu ale až do roku 1966.
Park mi připomíná hodně Lužánky. Jsou tu podobné stromy, stejná rovinka.. jen ty hroby v Lužánkách nenajdete.
Dneska bylo tak krásně, nebe bez mráčků a tak teplo, že jsem si dala bundu kolem pasu.
Přivítala mě hejna sněženek a modrých květin. Ty modré květiny neznám, ale je to něco jiného než ona "Blaustern", která je prý pro tento park typická. Kdo ví... Mně udělaly květinky radost, i když mám nemalé obavy, jestli ještě aspoň u nás v ČR bude sníh na lyžování.
Vzpomínám si, že podobný článek jsem psala v Umeå někdy v dubnu. S naději, že se i na sever dostane někdy jaro. A vidíte, tady v Magdeburgu ho máme už na konci února. :-)
Užijte si fotky!

Co mě tu drží nad vodou...

Ahojte,
napadlo mě sem napsat o věcech, které mě drží od zbláznění se z diplomky a z nedostatku mluvení.

- Na prvním místě určitě musí být skajp, protože kdyby ten nebyl, asi bych to tu už dávno zabalila. :)
- Kytara a zpívání, které se snažím zařadit do každičkého dne a ne vždycky se mi to povede.
- Světe, div se, je to i vaření, které i sice občas zabere až moc času, ale je fajn mít se vždycky na co těšit, když vám u psaní diplomky kručí žaludek a vy si říkáte: ještě dopíšu tenhle dostavec, ještě toto, než to zapomenu a po jídle si to už nevybavím...
- Pošta- jednak psaní dopisů a pohledů, ale i čtení psaníček od vás.
- Poslech hudby různých žánrů, momentálně jsem si velmi oblíbila Adriana von Zieglera, který je teď poslední dobou součástí každého mého dne, jeho relaxační hudba mi dokáže uklidnit mysl.
- Čtení blogů mých kamarádek, mám na mysli hlavně Lucky blog a blog Manuely. Obě jsem si je přidala sem do oblíbených blogů a pravidelně je navštěvuju. Lucka vlastně není ani má kamarádka, neznáme se osobně. Ráda se ale dívám na její pořady Traveljournal a sleduju její cestovatelské tipy. Taky jsme si párkrát vyměnily e-maily. Manuelu znám osobně, je to má vedoucí workcampu ve Švýcarsku. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli mám v životě nějaký vzor, jsou to právě Lucka a Manuela. Vím, že někteří o mě tvrdí, že jsem odvážná a dobrodruh, ale když se podívám na Lucku a Manu, říkám si, že to, co podnikám, je oproti jejich činům malinké skoro nic. Chtěla bych si umět roztřídit čas a prostředky tak, jako to umí Lucka. A chtěla bych mít tolik odvahy a kuráže jako má Manu. A to bych nemusela ani chodit po rukách. :-) S chutí si čtu jejich blogy a ještě raději je komentuji. Manu je už od září v jižní Americe, sleduju její cestu a v duchu jsem s ní.
- Tancování swingu a zumby. Swing je lepší, protože na něm si i hodně popovídám, zatímco zumba je dost individuální.. ale i tak je to pohyb, který tu hodně potřebuju.
- Žonglování s míčky.
- Plavání.
- Sledování filmů, které mi občas někdo doporučí.
- Hledání kešek a s tím i spojené procházky, nevím proč, ale asi bych už prostě jen tak sama z ničeho nic ven nevyrazila.. daleko lepší je mít nějaký cíl- tedy kešku.
- Rituál čtení knihy na dobré ráno. Zavedla jsem ho asi před deseti dny a je to perfektní. Už večer se těším na to, až si příští ráno přečtu další kapitolu z knihy Die Memorien des Miez. Jedná se o příběh dvou kocourků- brášků, které odebrali mamince, když byli ještě koťátka. Ujal se jich jeden pár a nyní kocourci prožívají v bytě i na cestách různá dobrodružství. Celá kniha je líčena z pohledu jednoho z brášků- toho chytřejšího, hezčího samozřejmě, totiž Mieze.
- Nakupování mě tedy spíš nebaví, ale je fajn občas vyrazit, protože vždycky narazím na nějakou zajímavou věc, která mi udělá radost. Ať je to kytička z ALDI za 6kč a nebo třeba tyhle kočičí karty, které mě dnes stály v přepočtu pouhých 13 Kč!

Výlet podél řeky Wipper

Dneska je to právě týden, co jsme jeli na výlet do Harzu, a tak se napíšu článek, než to zapomenu. Je vlastně obrovské štěstí, že jsem se mohla zúčastnit. Pozvala mě Jackie, s kterou se občas bavíme na swingu. Jak se ale nakonec ukázalo, Jackie se nepřidala. Ale což, mně to moc nevadilo. Hlavně že se někam podívám. Spoléhala jsem taky na to, že tam bude aspoň Vanessa, kterou znám. Když jsme se ráno sešli v 8:15 na nádraží, zjistila jsem, že ona Vanessa je asi jmenovkyně té Vanessy, s kterou chodila Jackie na swing a kteroujsem znala. A tak jsem se ocitla v partě úplně neznámých lidí, ale vůbec mi to nevadilo. Konečně nějaká změna. Naším cílem bylo městečko Wippra. Nejdříve jsme jeli věštím vlakem asi hodinu, a pak jsme přestupovali v Klostermannsfeldu na další vlak. Tam se k nám přidal ještě jeden člověk. Nastoupili jsme do jediného vagonku a hned jsme si připadali jako v minulém století. Miniaturní závěsy, lepenková stěna, záchod na pumpovací systém... Paní průvodčí byla velmi hovorná. Vanessa vyčetla z internetu, že tato trať má být v dubnu prý zrušena. Proč, to se neví. Možná je málo frekventovaná. Ptali jsme se průvodčí a ona říkala, že existence této trati je ve hvězdách. Prý se ale můžeme podepsat na petici za zachování trati. A tak nám ji přinesla a nechala ji mezi námi kolovat.

Tato fotka mi připomíná velmi tu z knihy Mit der Linie 4 um die Welt, o které píšu diplomku. :) Konkrétně z kapitoly o městu Thüringen. Projížděli jsme ledovým královstvím, jako by tudy prošel Mrazík. Sníh ale nikde nebyl. Jen mlha. Obávali jsme se, aby ta mlha nebyla celý den. To by se nám moc dobře nechodilo a z okolí bychom ani nic neměli.

Ale naštěstí to dopadlo celkem dobře. Občas jsme na mlhu narazili, ale ve Wippře po ní nebylo ani památky. Líbilo se mi, jak tam mají malované domy. A ty kachny, jak si hezky užívaly cachtání ve vodě.

Sněhurčin domek

Originální nápad namalovat si na dům javorové listy :)

řeka Wipper, často vytváří různé meandy, její čistota mě překvapila

co mráz dokáže..

Takovýhle ďuzen bylo v té silnici spousta, vzpomněla jsem si na Ukrajinu, protože i po této jezdila auta, jako by se nechumelilo.

Ptačí budka z plastu. Být ptákem, tak se jí obloukem vyhnu. Docela ohyzdnost...

Přehrada Vorsperre Wipper, tady jsem si vzpomněla na podzimní výlet k Rappbodetalsperre. Ta byla tehdá větší a i se kolem popelilo víc lidí.

 Vyškárbali jsme se nahoru a já jsem se konečně po dlouhé době zadýchala do kopce. =) Ani nevíte, jak mi to tu chybí.

Kousek od tohoto místa jsme našli mrtvou sýkorku. Všichni ho zkoumali, ale já šla hned dál.

I přehrada celá zamrzla, ale led nebyl moc tlustý. Určitě bych si netroufla po něm přejít. Házeli jsme kameny na hladinu a jak se odrážely, dělalo to takové glo glo glo. Pod ledem jsme objevili malinké živé rybky.

zamrzlý potůček

Na chvíli vysvitlo i sluníčko, takže jsme se mohli krásně vyhřívat. U přehrady jsme objevili lavičku, hned jsme se na ni naskládali. Stejně ale byla pro nás sedm lidí malá.

Zbytky sněhu jsou asi známkou toho, že jsme se dostali o trochu výš.  Rozumějte víc než 0 metrů nad mořem. :-D To, co jsme ušli, totiž žádné kopečky vůbec nebyly, všude rovinka, maximálně se cesta trochu táhla nahoru.

 

Opuštěná budova Jugendgästehausu.  Mám ráda opuštěné budovy. Tato vypadala ještě celkem zachovale, jen zahrada, hřiště a pingpongový stůl byly pěkně zarostlé. Kdo ví, zajímalo by mě, jestli sem jezdí někdo aspoň na léto. Narazili jsme ještě hned vedle na jiný opuštěný dům. To mi připomnělo ČR, kde jich je habaděj. V Německu mi to připadá spíš jen jako výjimka.

 I tady bylo vidět, že tudy prošel Mrazík. Už jsme byly pěkně vyhládlí a hledali jsme místečko, kde bychom si sedli a pojedli. Jako na potvoru nikde nic poblíž.

 

Nakonec jsme o kousek dál našli stříšku. To byla úleva zahnat hlad a ohřát se teplým čajem z termosky.

Fascinují mě zdejší skály, které se vám drolí pod nohama/rukama. Jsou to takové malé placaté úlomky, které bez problémů ulomíte rukou. 

U tábořiště jsme potkali otlučeného trpajzlíka. Zřejmě je to místní pohádková postava.

Narazila jsem na dva druhy směrovek. Bílé tabulky s nápisy, které vypadaly jako od fixky a tyto dřevěné  napsané švabachem. Ty dřevěné byly hezčí, víc se hodily do přírody.

Tentokrát neodlamující se skála.

 Největší záhada v celém Harzu. Kam vedou ty jeskyně? Vchod je sice zamřížovaný, ale chybí zámek, takže můžete vejít dovnitř. Valeria byla tak odvážná, že šla na průzkum. Prý se to nejspíš svažuje hlouběji dolů. Neměla baterku a nikdo ji nehodlal následovat, tak se vrátila zpátky.

 Ještěže nevyrušila jeskynního medvěda. Podle těchto popisků je medvěd dlouhý až 280cm  a váží kolem 230-380kg.

Udělali jsme kolečko a přišli jsme opět do Wippry. Ještě nám zbývala hodinka a půl času, a tak jsme si chtěli trochu projít městečko.

Zahlédla  jsem v jednom okně číču. :-)

Nakonec jsme skončili v Mühlencafé. Chtěli jsme si odpočinout a posilnit se. Dala jsem si horkou čokoládu a Schwarzwälder Kirschtorte. Musím říct, že jsem ho jedla snad poprvé. Po medovníku a tiramisu je to třetí nejvýtečnější dort, který jsem kdy jedla!

Majitel kavárny je hodně hovorný člověk, a tak nám dalo docela zabrat, než jsme kavárnu opustili a rozhovor s ním ukončili. Koupila jsem si jeden pohled na památku. Prošli jsme se po náměstí, ale moc času už nám nezbývalo, tak jsme zamířili postranními uličkami k nádraží. 

                 Snad ten vlak pojede, říkali jsme si. Stála tam s námi jen jedna paní, zřejmě taky turistka. Krátce po 18. hodině opravdu přijel. Řidič přešel na druhou stranu, my nastoupili a jelo se zpátky. Uvnitř byla tma, jen dvě žárovky vydávaly slabé světlo. Připadala jsem si jako za starých časů, kdy lidi hodně šetřili elektrikou. Ještě aby nám sem přinesly kahany. Nám se ale chtělo všem spát, a tak nám slabé osvětlení tolik nevadilo. Pak ale odněkud přišla průvočí, zkásla tu paní, co jela s námi, ale když jsme jí my chtěli ukázat lístek, tak si uvědomila, že na něj vůbec nevidí. Houkla něco na řidiče, co seděl vepředu a ono se rozsvítilo. Takže tu je přeci jen ještě nějaké světlo. S Marcem jsem počítala, kolik jsme za ten den ušli kilometrů a dopočítali jsme se 18 km. . Docela slušné na to, že nemám žádnou kondičku. :)
                  Říkám si, ještě štěstí, že chodím na swing a že jsem se skamarádila s Jackie. Jinak bych se asi sotva na tento výlet dostala. I když jsme během cesty zjistili s Marcem, že se známe, že jsme se viděli už jednou na couchsurfingovém srazu. To je ale náhoda. Jinak jsou všichni ostatní z Institutu für Umweltforschung. Pracují tam na různých projektech nad mikroskopy, zkoumají složení vody, kanalizaci, zabývají se ekologií a tak. Nejvíc jsem si asi z party popovídala s Valerií. Ta byla nedavno ve Švédsku v Uppsale. Strávila tam skoro rok, tak jsme si porovnávaly dojmy z této země. Valéria vypadá i jako typická Švédka. Ani bych neřekla, že je Němka. Pak mezi námi byl taky Erik z Brazílie, který přiletěl teprve před 14 dny. Bude pracovat na institutu celý jeden rok. Erik neumí německy, a tak jsme vždycky přešli do angličtiny. Celkově jsem si ale procvičila spíš němčinu. Všichni ostatní byli Němci. Jen mě zaujalo, že ani jeden z nás nebyl rodák z Magdeburgu. Všichni jsme tam přišli teď někdy poslední dobou, Marc je tu asi pár let, ale jinak pochází ze severního Německa. Ve skupině panovala pohodová nálada. I s neznámými lidmi se můžete cítit perfektně. A místní lidé tu v Harzu jsou taky přátelští a ochotní pomoci. Díky za pěkný výlet! Třeba ještě v březnu něco bude a třeba najdu čas se opět přidat.

Maličkosti, které mě tu těší

            Dneska jsem defintivně dokončila svou seminárku, vytiskla a odevzdala ji elektronicky i v tištěné podobě. Jsem tak ráda, že ji mám z krku. Spadl ze mě veliký balvan! Oslavila jsem to tím, že jsem šla plavat a skočila si dvakrát šipku. =)
            Bohužel těch balvanů mám ještě u sebe víc, ne-li hotovu skálu. Nyní se musím pustit do psaní diplomky. Tentokrát od začátku- tedy od druhé kapitoly. Dala jsem si za cíl, že do té doby, než odjedu v březnu na návštěvu do Prahy a na hory, napíšu čtyři kapitoly. Jedna půjde asi lehce, ale ty zbývající tři budou asi děsné. Myslím, že to bude to nejtěžší z celého psaní. Jedná se o teorii, která je k tomu bohužel potřeba. Nejenže se musím prokousat všemi těmi nepochopitelnými knihami, ale musím ještě vybrat, co je důležité, čemu dám přednost a co upozadním. Malinkou útěchou mi je to, že druhá až pátá kapitola by měly mít dohromady kolem dvaceti stránek, víc si nemůžu dovolit.
              Tenhle týden je ve znamení kočiček, náramku a  pečení. Hned v pondělí mi udělalo radost kočičí psaní, které jsem našla večer ve schránce. Divím se, že ty kočičky nemňoukaly, abych si je vyzvedla hned jak je tam pošťák hodil. V úterý jsem si dala celkem do těla na zumbě. Říkala jsem si, že se musím pořádně protáhnout, tak jsem se snažila zvedat nohry pořádně do výšky a vydržet s rukami ve vzduchu po celou dobu. Je tam jedna písnička, která je hodně namahavá na ruce a spousta z nás už ke konci umírá. Středa byla ve znamení nové pánve. Vlastně dvou! Dostala jsem je od jedné paní. Že mě to trubku nenapadlo dřív napsat na facebook Verschenk mal was, Magdeburg!. Ta má maličká stařičká chudinka už je na tom bídně. Zato teď, teď se to smaží jedna krása! Hned jsem tu novou pánev vyzkoušela a udělala si bramborové placky. Užívala jsem si, že jsem jich mohla vedle sebe naskládat hned několik a že to šlo rychleji než na té pidi.
      Čtvrtek byl ve znamení návštěvy kavárno-hospody s Ahmerem. Jmenovala se Canapé-Café-Kneipe . Našla jsem ji na netu, tak jsem navrhla, že zajdeme tam. Byl to dobrý tip. Opravdu tam měli kanapata a pěkné stolečky a dekoraci. Bylo to takové tiché, trochu jiný typ podniku než na Hasselbachplatzu. Ahmera jsem předtím potkala jen dvakrát. Dali jsme se do řeči na umisťování do rodin někdy v polovině listopadu. On bohužel nakonec žádnou nedostal. Podruhé jsme se viděli na nějaké akci IKUSu. No a teď jsme se domluvili, že bychom mohli zajít na kávu. Ahmer se divil, že kávu nepiju. On je prý "coffee man". A tak si dal espresso a já pivo. Šokovalo mě trochu, že u vchodu měli reklamu na Staropramen. Nakonec jsem si dala přeničné pivo, tuším, že značka Krombacher. Bylo chutné, sladší a osvěžující.
         Probrali jsme toho spoustu a já jsem se dozvěděla něco z Ahmerova života tady i v Pákistánu. V Německu už prý pobývá rok. Předtím pracoval v Dubaji v nějaké nemocnici. Jeho obor je biomechanické inženýrství. Na poslední chvíli mu odpověděli z Magdeburgu, že je přijat sem na univerzitu, a tak se musel rozhodnout, jestli dál pracovat, nebo jestli přerušit a jít opět na studia. Rozhodl se pro to druhé. A tak tu teď studuje magistra na "full time". V létě pracoval v Berlíně ve firmě Amazon. Balil tam různé věci pro zákazníky. Prý to bylo celkem vyčerpávají, ale dobře si vydělal, tak tam zůstal. Pak mu začala škola, tak se vrátil zpět do Magdeburgu. Oba jsme se shodli na tom, že Magdeburg je celkem "boring city". Já to nemyslím vůbec ve zlém, a taky se tu vůbec nenudím, ale je fakt, že to tu je maličké a nabídka akcí tu není moc veliká. Shodli jsme se, že zvláště teď po Vánocích jako by celý Magdeburg usnul. Naštěstí tu má Ahmer kamarády- z Pákistánu, z Indie a i pár Němců.
              Ahmer si stěžoval, že tady moc lidí nemluví anglicky a že má často problém. Například když jde k doktorovi, tak s sebou musí vzít někoho, kdo mu vše překládá. Neumí německy, ale ovládá skvěle angličtinu. To já jsem několikrát tápala po správných slovíčkách. :-/ Ahmer mi říkal, že v Pákistánu probíhá všude na školách výuka v angličtině a že v jejich jazyce urdu se skoro vůbec nestuduje. A tak se učí anglicky už asi ve školce. Kam se tedy na Pákistánce s jazykovou vybaveností hrabeme. Na druhou stranu jsem ráda, že se učíme nejdřív češtinu, a pak až většinou angličtinu. Jejich jazykem urdu se mluví jen v rodině a mezi kamarády. Vyprávěla jsem Ahmerovi, že máme v ČR studium na vysoké škole zdarma. V Pákistánu se prý hodně platí. Divil se strašně, když jsem mu popisovala, co to jsou státnice. To tam vůbec nemají. Jen napíšou diplomku, složí všechny zkoušky a hotovo. Mají titul. Nevím, proč to u nás taky nemůžou zrušit. Vždyť i spousta států v Evropě je nemá. Myslím, že i tady v Německu mají státnice jen některé obory. Státnice jsou jen zkouška o tom, jak velké  množství látky si je schopen človek natlouct do hlavy. A je to taky zkouška odolnosti vůči stresu. Proč se znovu učit všechny předměty znovu, když už jste je jednou absolvovaly a úspěšně zakončili?
                Ahmer pochází z Karáčí a bydlí s celou rodinou v centru ve velikém domě, kde je hodně prostoru. Počtem obyvatel tohoto města mi vyrazil dech. 23 miliónů! Kam se hrabe Shanghai! Říkal mi také, že hranice s Indií jsou odděleny dráty a jsou pečlivě střeženy vojáky. Indové a Pákistánci se moc rádi nemají. Dřív to ale byla jedna země. Když se ale potkají Indové a Pákistánci tady v Evropě, či kdekoliv jinde, tak to vůbec neřeší a navzájem se přátelí. Jinak ale pro cestu do Indie musí dostat Pákistánec vízum a není to moc jednoduché. Indie má prý nad Pákistánem moc. Má totiž přístup k řekám, které tečou do Pákistánu, takže kdyby vzniknul nějaký konflikt, je možné, že by Indie zastavila přísun vody a lidi v Pákistánu by žíznili.
           Ahmer mi vyprávěl, že se byl podívat v Rakousku a ve Švýcarsku, tak jsme si sdělili názor na Švýcarsko. Nechápu, jak mu může připadat Zürich stejný jak Berlín. :-D Oběma se nám ta země ale moc líbila a říkali jsme si, že by vůbec nebylo špatné tam žít. Otázka je, jak tam najít práci? Určitě to ale nějak jde, protože znám už dva cizince, kteří tam pracují. Jeden ve farmaceutickém oboru a druhý na recepci hotelu.
            Ahmer pojede v březnu navštívit svou rodinu a z Pákistánu se vrací až v dubnu. Jeho bratr bude mít svatbu. A tak jsme se najednou rozpovídali o svatbách a mně se velmi líbily šaty, které tam nosí nevěsta se ženichem. Nevěsta může mít červené, zelené, žluté šaty a ženich má takovou košili a doplňky, že mi připomíná rytíře z pohádek. Ty šaty pro nevěstu jsou prý hodně těžké. Pákistánská svatba má vždy kolem 400-500 účastníků, puh!! To tady naše evropské svatby čítající maximálně desítky hostů jsou nic. Chudák ženich, ten to má na pákistánské svatbě nejhorší. Musí zaplatit nevěstě věno. Existuje pak jeden zvyk, že když se během oslav chytne sestra nevěsty ženicha za prst u ruky, musí jí ženich taky vyplatit. Další zvyk mají třeba ten, že se hledá prsten, který se hodí do veliké mísy plné čehosi. Alkohol to prý ale není, jak jsem si původně myslela. :-) Svatba se většinou koná v nějaké veliké hale, která se dopředu pronajme. Já jsem Ahmerovi říkala, že u nás se konají svatby buď na radnici, v kostele a nebo kdekoliv, když se to dá domluvit. Ptala jsem se, jestli si ženich může vzít jen jednu ženu, nebo víc. Vždyť muslimové mají mnohoženství, ne? Prý ano, oficálně je povolené mít až 4 ženy, ale to má jen minimum mužů. Prý je to hodně nákladné a náročné vše stíhat. Muž musí o každou ženu pečovat, bavit ji, starat se o ni. Drtivá většina má tedy jen jednu ženu, občas dvě, tři. Spousta lidí si ale v Pákistánu myslí, že mít víc žen není úplně v pořádku.
            Tak jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí. Zabrousili jsme i na téma hory v Pákistánu a K2. Prostě pohodička. Na kampusu jsme se rozloučili a Ahmer mi úplně na závěr předal krabičku, ve které byl malý dárek. Je to ten náramek, který vidíte na fotce. Byla jsem překvapená. Těšilo mě, že jsem si měla tolik co říci s prakticky neznámym člověkem.  A těšilo mě taky, že jsem si zas po delší době s někým popovídala dýl než dvě minuty. Myslím jako s někým z očí do očí, ne přes noťas. Inu, před delší dobou jsem sem psala článek, že mám z muslimů smíšené pocity a že se jich spíš bojím, ale i mezi nimi se najdou normální fajn lidi. Chce to mít jen trošku odvahy a kopec štěstí. Možná se s Ahmerem ještě potkáme, ještě jsem chtěla, aby mi ukázal pákistánský taneček :) Ale spíš to nestihnem.
          Žonglování mi včera moc nešlo. Světlo mi připadalo v tělocvičně moc prudké a nebavilo mě se pořád shýbat pro míčky. Chtělo by to mít osobního zvedače. :) Ale procvičila jsem i levou ruku a zkoušela triky na druhou stranu. Zjistila jsem, jak moc je ta levá ruka oproti pravé zaostalá...
           Dneska večer jsem pozvaná na narozeninvou oslavu Marca. Nedá se říci, že bychom se kamarádili, potkali jsme se jen dvakrát a jednou úplně náhodně na nedělním výletu v Harzu. Asi je tu ale taky pořád za přistěhovalce z jiného města, a tak tu rád oslaví narozky s dalšími lidmi nejen z couchsurfingu. Chtěla jsem upéci šunkové vrtule podle kuchařky Láďy Hrušky, ale zjistila jsem, že mám málo šunky. A tak jsem udělala jen jednu na zkoušku a ostatní zavinula do malých šátečků. Poprvé jsem pekla z listového těsta slané pečivo. Jak to chutná, netuším, ještě jsem se neodvážila. ;)

A zase to jídlo

                Tento článek bude opět trochu žrádelní. Dneska je to přesně týden, co jsme měli v IKUSU takovou akci- společné vaření s dalšími Erasmáky. Nakonec nás přišlo jen deset. Normálně to prý trvá uvařit všechno tři hodiny, ale my byli rychlejší, protože nás přišlo míň. Jedna slečna nám všem velila a bylo vidět, že má vaření v krvi. Rozdělili jsme se na menší skupinky. Každá měla svůj úkol. Já byla s Ayakou u zeleniny a u brambor. Měly jsme nakrájet zeleninu, oloupat brambory, po uvaření je rozšťouchat a udělat bramborovu kaši. A taky jsme asistovaly u přípravy sýrové omáčky. Po rozkrojení cibule jsem si uvědomila, že jsem si vybrala tu nejméně vhodnou činnost, protože se mi spustily slzy jak hrachy. Ale statečně jsem ji všechnu nakrájela a  ani jsem se tou velkou kudlou neřízla. Potřebuju trénovat na léto.
          Po uvaření brambor jsme je s Ayakou přendavaly do speciálního mačkáku, který když se pevně stiskne, vyrobí z brambor malé hádky. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Pak jsme přilily mléko a přidaly máslo, koření a sůl a ručně to míchaly. Šlo to o dost líp než kdybyste měli brambory jen tak amatérsky rozmačkané. Poprvé jsem viděla, jak se vyrábí od začátku až do konce omáčka. Nevím, jak dlouho si to budu pamatovat, ale chtěla bych to umět už napořád. Určitě tam byl česnek, cibule, tuk, mouka, vývar ze zeleniny, mléko, sůl a sýr. Bohužel tam ty věci dávala naše šéfkuchařka od oka, tak nevím, jestli by to mělo aspoň podobnou chuť. V dalších skupinkách se vyráběl štrůdl a kluci si vzali na starost naklepávání řízků. Foto není ostré, inu můj foťák v mobilu se zas vyznamenal, ale určitě je poznat, že tam je řízek, brkaše, zelenina a sýrová omáčka. Tu jsem si ještě společně s kaší přidala. Moc mi chutnala.

A jako dezert se podával onen štrůdl se šlehačkou. Přežila jsem i to, že měl rozinky. Upekly se hned tři nohavice. Mňam, doteď mam tu chuť na jazyku. 

Na rozloučenou jsme každý dostal recept na Schnitzel, kaši, štrůdl i omáčku. Doma v ČR ho třeba někdy zkusím. Tady asi ne, protože ten recept je pro víc lidí.

I tak jsem ten den nechtěla vynechat zumbu. A tak jsem šla na tancování s plným žaludkem. Nebylo to úplně ideální, ale po hodině mi trochu slehlo. A na zumbě jsme měli novou cvičitelku, která přinesla nové písničky, tak jsem ráda, že jsem ji nezmeškala.

Tady jsou další jídla, která mi poslední dobou velmi chutnala, nebo která jsem zkusila poprvé. Do menzy už dávno nechodím, vařím si doma. Toto je mleté maso s cibulí a šťouchanými bramborami. Poprvé jsem si zkusila udělat mlété a byla jsem překvapná, jak dobře to chutnalo. Ani koření jsem nemusela přidávat, už tam bylo.

Původně to měly být bramborové placky, ale nakonec dostaly chuť bramboráku. Skoro jako ty, co dělávala babička. Jen jí se povedly vždycky mnohem větší.

Toto je ono mýdlo, které jsme si udělaly s Ayakou. Nevypadá to moc vábně. Chuťově je to hodně sladké a to bílé, co nevidíte, ale co tam je, chutnalo jak žvejkačka. Naslano bych si to příště dala, ale ve sladkém  fazolovém nálevu už prosím né.

Plněné knedlíky jsem tu nikde neviděla, ale mně chutnají i ty neplněné. Příprava je hračička a můžete si na ně dát cokoliv chcete. Po těch se můžu utlouct. :-P

Wurst. Poslední dobou mám čím dál tím větší chuť na maso a nevím proč. Tyhle wursty byly docela veliké a chytly takovou divnou barvu. Možná kdyby se opekly na ohni, to by bylo ončo. Ale chutnaly, to ano. Špagety s řepou se k tomu kupodivu náramně hodily.

A má srdcovka- Maultaschen. Těsto plněné špenátem a masem. Nebýt kamarádky, nikdy bych na ně asi nepřišla. Hned jsem si je zamilovala. Můžete je udělat hned na několik způsobů. S vajíčkem jsou prý nejlepší.

Jestli to tak půjde dál, bude ze mě kulička a až přijedu, tak mě nepoznáte. Chjo, přála bych si neztloustnout, ale vydržte to, když tu máte takové báječné specialitky, které můžete různě kombinovat a nikdo vám do toho nemluví, jak to máte dělat.