Mám za sebou taky test z Kultur, Transfer, Intermedialität. S tím jsem se posledních pět dní nemálo trápila. Zvláště víkend byl děsný. Snažila jsem se přinutit se na tu zkoušku učit, ale ze svých poznámek jsem toho moc nepobrala, jelikož to byly víc fragmenty, než souvislý text. Došla jsem jsem ale k zajímavému zjištění. Výklad od pana profesora U. jsem pochopila o trochu víc než u paní profesorky S.. Jak už jsem se zmiňovala v předchozích článcích, tento předmět vedli dva učitelé. A měli jsme i dva speciální hosty. Jeden z nich byl z Polska a vyprávěl nám o válečném komiksu Jacquese Tardiho. Jeho přednášku hodnotím jako jednu z nejzajímavějších. U otázky k Tardimu jsem se musela rozepsat. Ani nevím, jestli byly knihy od Tardiho přeloženy do češtiny. Vzpomněla jsem si na Maus. Ale Tardi má trochu jiný styl a jiné postupy. S Mausem to má společného to, že oběma komiksům se myslím podařilo čtenáře hodně šokovat. U Tardiho jsou to realistické, ba skoro naturalistické výjevy. Panoramatický pohled, pohled z výšky, pohled pár centimetrů od země, jako kdybyste byli plazícím se vojákem. Překvapivě jsem napsala odpovědi i k ostatním otázkám, ale nevím, zda budou ty mé odpovědi pochopeny správně. Určitě by se dalo s otázkami i odpověďmi polemizovat. Nevím také, jestli jsem i ty otázky pochopila správně. Popis obrazu a srovnání obrazu s textem nakonec nebylo tak strašné. Měli jsme porovnat obraz a text. Myslím, že mi ten text hodně pomohl. Srovnání a interpretace se pak nejevily obtížné. I tady je ale otázka, jestli se bude má interpretace profesorům líbit, jestli v tom třeba nevidím něco zcestného. Nu ale ten, kdo byl našrocený, tak určitě psal do poslední vteřiny a musel se slovně vyčerpat. Já jsem skončila taky poslední vteřinou před odevzdáváním, ale během testu jsem si dopřála občas půl minuty, minutu na přemýšlení. Nejen, že jsem přemýšela nad tím, co napsat, ale i jak to napsat. Někdy jsem hledala to správné slovo, ale ne a ne se mi vybavit, a tak jsem musela použít synonymum, třeba nepřesnější, ale žel, nedalo se nic jiného dělat. Bylo to poprvé, co jsem kdy psala interpretaci malířských děl a porovnávala je s literárními. To, že to bylo v němčině, mi to vůbec neusnadnilo, ale abych pravdu řekla, ani tolik neuškodilo. Čekala jsem, že mi hledání správných slov půjde ještě hůř. Na naší univerzitě v Brně jsme dostali vždycky za úkol napsat recenzi, esej, Erörterung, ale tady toto pro mě byl úplně nový styl. Nevím ani, jak bych ho pojmenovala. Tak uvidíme, jak to dopadne. Každopádně mám 4 kredity rezervu, ale 24 kreditů vypadá mnohem líp než minimálních 20. A kdo ví, jak se bude líbit má seminárka, na které začínám už dneska pracovat.
Za okny tu máme teď velkou chumelenici a vločky se mi lepí na sklo. Hned bych jela na hory. Sjezdovky mi ve skříni už jistě naříkají steskem po sněhu. A nebo mě napadlo cestou ze školy, že bych mohla zalést do postele a vylézt až na konci března, když už nikam nemusím na přednášky. Asi by mě to ale brzy přestalo bavit. :)
O víkendu jsem si snažila zpestřit program pár věcmi. V sobotu jsem zašla na plavání. Při cestě na tramvaj jsem potkala asi pět sněhuláků. Tenhle frajer tam vydržel jen chvíli, a tak jsem ráda, že se mi ho podařilo vyfotit. Až doma jsem si uvědomila, že ten klacík pod bradou byl asi původně pusa. Zvláště ta mrkev je fakt skvělá, nikdy jsem vlastně nepotkala sněhuláka, kterej měl opravdickou mrkev. Když jsem kolem šla později, někdo mu tu mrkev přendal ehm o pár pater níž.
Po plavání jsem se stavila v City Carré na nákupu. Objevila jsem tam velikou výstavu fotek World Press Photo. Určitě to přitahne spoustu lidí do nákupního centra. Neprohlédla jsem si všechny fotky, bylo jich hodně a ani jsem je všechny neobjevila. Panely s fotkami stály v různých koutech nákupního centra. Některé fotky byly strašlivé. Zaujala mě fotka pumy v pozadí se zářícím městem. Obrovské hejno ptáků, které mi připomnělo film Ptáci. Dva panely byly věnované norským rybářům a jejich blížícímu zkrachování. Spousta fotek ukazovala záběry z Filipín po příchodu tajfunu. Další záběry byly z rodiny, kde muž týrá ženu a kolem se popelí děti. Nebo příběh dvou holčiček-sester z Norska, které si spolu každý den hrají. Nebo prázdný obchod s velikou ošuntělou pokladnou. Měla jsem z těch fotek smíšené pocity a protože mi už děsně kručelo v břiše, vydala jsem se nakupovat. V sobotu jsem taky napsala dopis Katharině. Má schránka už pár týdnů smutně zeje prázdnotou, a tak mě napadlo, že sama někomu napíšu. Byla to pro mě krásná relaxace.
V neděli jsem odpoledne navštívila Ayaku. Přišla i Mizuki a společně jsme si udělaly japonský dýchánek. Oni mě seznamovaly s japonskou kulturou a jídlem. Nejdřív jsme si pošmákly na mýdlu. Mňam. A jak vonělo. :-)
Ehm, samozřejmě, že to nebylo mýdlo takové, jako ho známe my, ale toto bylo speciální japonské mýdlo. Vlastně jsem tomu říkala mýdlo jen já. :-D Ve skutečnosti se to jmenuje v japonštině "mochi", v němčině "Reiskuchen", takže v češtině asi rýžový koláč. Představte si, že v tomto mini balíčku je smáčknutá rýže. Dá se do vařící vody a chvíli se to vaří. Koláč se pak až třikrát zvětší. My jsme si udělaly jen jedno z těchto tří "mýdel" a vystačilo to bohatě pro dva lidi. Mizuki nechtěla, byla sytá.
Mě velmi zajímalo, jak se toto "mýdlo" vyrábí, a tak mi Ayaka pustila video s celým postupem. Pobavilo mě, jak se tam to těsto samo hýbe. Musíte mít na to speciální stroj. Lepší je si mochi koupit už hotové takto v sáčcích. Jeden pytlíček stojí cca 2 eur, takže to není úplně nejlacinější. Mochi se jí hlavně na začátku nového roku, tzn. v lednu, občas v únoru. Ayaka má ale mochi velmi ráda, a tak ho prý jí i v březnu.
Mochi se jí se sladkou fazolovu omáčkou. Já fazole moc ráda nemám, ale překonala jsem se a snědla jsem to. Nakonec to nebylo tak strašné, ale bylo to nezvyklé. Možná by mi mochi chutnalo spíš naslano. V Japonsku to lidi jí i naslano, já bych si k tomu dala sýrovou omáčku třeba. Ta fazolová omáčka mi připomínala fazolovou polévku s velkým množstvím cukru. A mochi mi připomínalo zas svou konzistencí žvýkačku nebo maso. Může se jíst jako dezert i jako hlavní chod.
Pak mi Ayaka s Mizuki ukázaly Power Point prezentaci o své zemi. Horu Fudži, která je vidět při dobrém počasí z Tokia, své město, svou rodinu, kimono a i to, jak se obléká, jídlo, které obsahuje hodně mořské plody a typickou dekoraci. Každý, komu je 20 let, se jeden den v roce oblékne do kimona a chodí v něm celý den. Není to ale na den svých narozenin, nýbrž se určí jeden konkrétní den pro všechny lidi v Japonsku. Aspoň tak jsem to pochopila. Jinak se kimono běžně nenosí, jen na festivaly a svatby. Mizuki mi říkala, že kimono nosí docela často. Za poslední rok ho měla na sobě pětkrát. Její babička má kimono velmi ráda a chce, aby si ho oblékala i její vnoučata. Dívky si oblékají kimono, když jim jsou tři a sedm let, kluci když jim je pět let. Existuje ještě jedna varianta podobná kimonu a to je yukata. Obléká se snáz a není taky tak drahá a snáz se pere. Většinou musí s oblékáním kimona pomáhat ještě další osoba. Chodit v kimonu prý není moc pohodlné, holky mi naznačily, že je v tom člověk dost utažený. Ke kimonu se nosí i speciální boty a ty prý taky nejsou na dlouhé chození. Někdy bych si ho ale stejně ráda vyzkoušela. Tak mě napadá, je taková možnosti v ČR? Nebo jen v Japonsku? Kolik lidí má v ČR kimono? Leda nějací sběratelé. Kimono je ostatně drahá záležitost, běžně stojí kolem 1000eur.
Aykaka mi řekla, že se jí ani po rodině nestýská, že se vidí často na skypu a že se ani tak domů netěší. Přitom už je tu skoro rok! Ukazovala mi fotku na nádraží v Nigatě, když ji šli její rodiče vyprovodit s její mladší sestrou. Ta jako by Ayace z oka vypadla. Je o pár centimetrů větší než Ayaka.
Během prezentace jsme pily zelený japonský čaj. Zelený byl fakt důkladně, připadalo mi, že to je jak voda z rybníku brčálníku. Chutnal výborně. Když jsem pak šla do knihovny, cítila jsem se svěží. Dodal mi energii na příštích pět hodin. Říkám si, že si tu zelené čaje budu muset dělat častěji, aby mě povzbudily. Bohužel bych teď nejraději dlouho vyspávala, jsem taková slabá a unavená, když sedím delší dobu doma. Zelený čaj mě fakt povzbudí, snad si na něj nezvyknu. Každopádně je to určitě lepší než kafe.
V knihovně mě čekalo spousta kopírování, tisku a čtení, ale domů jsem jela už kolem deváté večer. Teď jak máme zkouškové má knihovna otevřeno i v neděli. Skvělé. Škoda, že ta prodloužená otevírací doba končí příští neděli. Trávila bych tam i víc času, jen mě štve, že musím pořád scházet dolů do skříňky, když se chci najíst, nebo napít. Tady doma to mám aspoň vždycky při ruce.
Pondělek mi zpříjemnil swing. Seznámila jsem se s novými tvářemi, Jacqueline a Vanessou, které teď přijeli po tříměsíční stáži na Kubě. Zpočátku to vypadalo slabě, ale byla jsem příjemně překvapena. Tancovala jsem až na jednoho se všemi lídr, co tam přišli a dokonce jsme se s jedním lídrem vzájemně naučili něco nového. Texas tommy na různé počítání. Já se v těch počtech moc nevyznám, a tak jsem ráda, že se jen můžu nechat vést. Pozdě, ale přece přišli Eva a její přítel z Mexika. Konečně jsem zjistila, jak se jmenuje. Je to Daniel. A tak jsem zůstala až do půl dvanácté a s Danielem jsme si zaswingovali na několik písniček. S Evou jsem se pak bavila chvíli česky o tom, proč tu zůstávám jen do března a tom, jak jezdím do Prahy. Eva se s Danielem chystají tento víkend do Prahy, a tak se mě ptali, kam se tam dá zajít na swing. Eva mi říkala, že nemůže najít žádný intenzivní kurz němčiny pro začátečníky. Všechno je jen pro pokročilé, nebo se to koná během dne. Jí by vyhovoval kurz večer, nebo o víkendu, protože všední dny pracuje. A tak se musí učit německy jen jako samouk. Všude se tu dorozumívá anglicky. Dokonce i s Danielem mluví anglicky, což je zvláštní, protože ovládá i španělštinu. Prý se tak ale s Danielem seznámili, a tak už se jí do španělštiny přecházet nechce. Asi by mi přišlo lepší mluvit jedním z mateřských jazyků, než do toho míchat třetí jazyk. Na druhou stranu když se tady všude v Německu musí dorozumívat anglicky, asi je to už jedno. Mně ale baví střídat jazyky a mluvit na různé lidi různou řečí. (-:
Žádné komentáře:
Okomentovat