pátek 20. února 2015

Maličkosti, které mě tu těší

            Dneska jsem defintivně dokončila svou seminárku, vytiskla a odevzdala ji elektronicky i v tištěné podobě. Jsem tak ráda, že ji mám z krku. Spadl ze mě veliký balvan! Oslavila jsem to tím, že jsem šla plavat a skočila si dvakrát šipku. =)
            Bohužel těch balvanů mám ještě u sebe víc, ne-li hotovu skálu. Nyní se musím pustit do psaní diplomky. Tentokrát od začátku- tedy od druhé kapitoly. Dala jsem si za cíl, že do té doby, než odjedu v březnu na návštěvu do Prahy a na hory, napíšu čtyři kapitoly. Jedna půjde asi lehce, ale ty zbývající tři budou asi děsné. Myslím, že to bude to nejtěžší z celého psaní. Jedná se o teorii, která je k tomu bohužel potřeba. Nejenže se musím prokousat všemi těmi nepochopitelnými knihami, ale musím ještě vybrat, co je důležité, čemu dám přednost a co upozadním. Malinkou útěchou mi je to, že druhá až pátá kapitola by měly mít dohromady kolem dvaceti stránek, víc si nemůžu dovolit.
              Tenhle týden je ve znamení kočiček, náramku a  pečení. Hned v pondělí mi udělalo radost kočičí psaní, které jsem našla večer ve schránce. Divím se, že ty kočičky nemňoukaly, abych si je vyzvedla hned jak je tam pošťák hodil. V úterý jsem si dala celkem do těla na zumbě. Říkala jsem si, že se musím pořádně protáhnout, tak jsem se snažila zvedat nohry pořádně do výšky a vydržet s rukami ve vzduchu po celou dobu. Je tam jedna písnička, která je hodně namahavá na ruce a spousta z nás už ke konci umírá. Středa byla ve znamení nové pánve. Vlastně dvou! Dostala jsem je od jedné paní. Že mě to trubku nenapadlo dřív napsat na facebook Verschenk mal was, Magdeburg!. Ta má maličká stařičká chudinka už je na tom bídně. Zato teď, teď se to smaží jedna krása! Hned jsem tu novou pánev vyzkoušela a udělala si bramborové placky. Užívala jsem si, že jsem jich mohla vedle sebe naskládat hned několik a že to šlo rychleji než na té pidi.
      Čtvrtek byl ve znamení návštěvy kavárno-hospody s Ahmerem. Jmenovala se Canapé-Café-Kneipe . Našla jsem ji na netu, tak jsem navrhla, že zajdeme tam. Byl to dobrý tip. Opravdu tam měli kanapata a pěkné stolečky a dekoraci. Bylo to takové tiché, trochu jiný typ podniku než na Hasselbachplatzu. Ahmera jsem předtím potkala jen dvakrát. Dali jsme se do řeči na umisťování do rodin někdy v polovině listopadu. On bohužel nakonec žádnou nedostal. Podruhé jsme se viděli na nějaké akci IKUSu. No a teď jsme se domluvili, že bychom mohli zajít na kávu. Ahmer se divil, že kávu nepiju. On je prý "coffee man". A tak si dal espresso a já pivo. Šokovalo mě trochu, že u vchodu měli reklamu na Staropramen. Nakonec jsem si dala přeničné pivo, tuším, že značka Krombacher. Bylo chutné, sladší a osvěžující.
         Probrali jsme toho spoustu a já jsem se dozvěděla něco z Ahmerova života tady i v Pákistánu. V Německu už prý pobývá rok. Předtím pracoval v Dubaji v nějaké nemocnici. Jeho obor je biomechanické inženýrství. Na poslední chvíli mu odpověděli z Magdeburgu, že je přijat sem na univerzitu, a tak se musel rozhodnout, jestli dál pracovat, nebo jestli přerušit a jít opět na studia. Rozhodl se pro to druhé. A tak tu teď studuje magistra na "full time". V létě pracoval v Berlíně ve firmě Amazon. Balil tam různé věci pro zákazníky. Prý to bylo celkem vyčerpávají, ale dobře si vydělal, tak tam zůstal. Pak mu začala škola, tak se vrátil zpět do Magdeburgu. Oba jsme se shodli na tom, že Magdeburg je celkem "boring city". Já to nemyslím vůbec ve zlém, a taky se tu vůbec nenudím, ale je fakt, že to tu je maličké a nabídka akcí tu není moc veliká. Shodli jsme se, že zvláště teď po Vánocích jako by celý Magdeburg usnul. Naštěstí tu má Ahmer kamarády- z Pákistánu, z Indie a i pár Němců.
              Ahmer si stěžoval, že tady moc lidí nemluví anglicky a že má často problém. Například když jde k doktorovi, tak s sebou musí vzít někoho, kdo mu vše překládá. Neumí německy, ale ovládá skvěle angličtinu. To já jsem několikrát tápala po správných slovíčkách. :-/ Ahmer mi říkal, že v Pákistánu probíhá všude na školách výuka v angličtině a že v jejich jazyce urdu se skoro vůbec nestuduje. A tak se učí anglicky už asi ve školce. Kam se tedy na Pákistánce s jazykovou vybaveností hrabeme. Na druhou stranu jsem ráda, že se učíme nejdřív češtinu, a pak až většinou angličtinu. Jejich jazykem urdu se mluví jen v rodině a mezi kamarády. Vyprávěla jsem Ahmerovi, že máme v ČR studium na vysoké škole zdarma. V Pákistánu se prý hodně platí. Divil se strašně, když jsem mu popisovala, co to jsou státnice. To tam vůbec nemají. Jen napíšou diplomku, složí všechny zkoušky a hotovo. Mají titul. Nevím, proč to u nás taky nemůžou zrušit. Vždyť i spousta států v Evropě je nemá. Myslím, že i tady v Německu mají státnice jen některé obory. Státnice jsou jen zkouška o tom, jak velké  množství látky si je schopen človek natlouct do hlavy. A je to taky zkouška odolnosti vůči stresu. Proč se znovu učit všechny předměty znovu, když už jste je jednou absolvovaly a úspěšně zakončili?
                Ahmer pochází z Karáčí a bydlí s celou rodinou v centru ve velikém domě, kde je hodně prostoru. Počtem obyvatel tohoto města mi vyrazil dech. 23 miliónů! Kam se hrabe Shanghai! Říkal mi také, že hranice s Indií jsou odděleny dráty a jsou pečlivě střeženy vojáky. Indové a Pákistánci se moc rádi nemají. Dřív to ale byla jedna země. Když se ale potkají Indové a Pákistánci tady v Evropě, či kdekoliv jinde, tak to vůbec neřeší a navzájem se přátelí. Jinak ale pro cestu do Indie musí dostat Pákistánec vízum a není to moc jednoduché. Indie má prý nad Pákistánem moc. Má totiž přístup k řekám, které tečou do Pákistánu, takže kdyby vzniknul nějaký konflikt, je možné, že by Indie zastavila přísun vody a lidi v Pákistánu by žíznili.
           Ahmer mi vyprávěl, že se byl podívat v Rakousku a ve Švýcarsku, tak jsme si sdělili názor na Švýcarsko. Nechápu, jak mu může připadat Zürich stejný jak Berlín. :-D Oběma se nám ta země ale moc líbila a říkali jsme si, že by vůbec nebylo špatné tam žít. Otázka je, jak tam najít práci? Určitě to ale nějak jde, protože znám už dva cizince, kteří tam pracují. Jeden ve farmaceutickém oboru a druhý na recepci hotelu.
            Ahmer pojede v březnu navštívit svou rodinu a z Pákistánu se vrací až v dubnu. Jeho bratr bude mít svatbu. A tak jsme se najednou rozpovídali o svatbách a mně se velmi líbily šaty, které tam nosí nevěsta se ženichem. Nevěsta může mít červené, zelené, žluté šaty a ženich má takovou košili a doplňky, že mi připomíná rytíře z pohádek. Ty šaty pro nevěstu jsou prý hodně těžké. Pákistánská svatba má vždy kolem 400-500 účastníků, puh!! To tady naše evropské svatby čítající maximálně desítky hostů jsou nic. Chudák ženich, ten to má na pákistánské svatbě nejhorší. Musí zaplatit nevěstě věno. Existuje pak jeden zvyk, že když se během oslav chytne sestra nevěsty ženicha za prst u ruky, musí jí ženich taky vyplatit. Další zvyk mají třeba ten, že se hledá prsten, který se hodí do veliké mísy plné čehosi. Alkohol to prý ale není, jak jsem si původně myslela. :-) Svatba se většinou koná v nějaké veliké hale, která se dopředu pronajme. Já jsem Ahmerovi říkala, že u nás se konají svatby buď na radnici, v kostele a nebo kdekoliv, když se to dá domluvit. Ptala jsem se, jestli si ženich může vzít jen jednu ženu, nebo víc. Vždyť muslimové mají mnohoženství, ne? Prý ano, oficálně je povolené mít až 4 ženy, ale to má jen minimum mužů. Prý je to hodně nákladné a náročné vše stíhat. Muž musí o každou ženu pečovat, bavit ji, starat se o ni. Drtivá většina má tedy jen jednu ženu, občas dvě, tři. Spousta lidí si ale v Pákistánu myslí, že mít víc žen není úplně v pořádku.
            Tak jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí. Zabrousili jsme i na téma hory v Pákistánu a K2. Prostě pohodička. Na kampusu jsme se rozloučili a Ahmer mi úplně na závěr předal krabičku, ve které byl malý dárek. Je to ten náramek, který vidíte na fotce. Byla jsem překvapená. Těšilo mě, že jsem si měla tolik co říci s prakticky neznámym člověkem.  A těšilo mě taky, že jsem si zas po delší době s někým popovídala dýl než dvě minuty. Myslím jako s někým z očí do očí, ne přes noťas. Inu, před delší dobou jsem sem psala článek, že mám z muslimů smíšené pocity a že se jich spíš bojím, ale i mezi nimi se najdou normální fajn lidi. Chce to mít jen trošku odvahy a kopec štěstí. Možná se s Ahmerem ještě potkáme, ještě jsem chtěla, aby mi ukázal pákistánský taneček :) Ale spíš to nestihnem.
          Žonglování mi včera moc nešlo. Světlo mi připadalo v tělocvičně moc prudké a nebavilo mě se pořád shýbat pro míčky. Chtělo by to mít osobního zvedače. :) Ale procvičila jsem i levou ruku a zkoušela triky na druhou stranu. Zjistila jsem, jak moc je ta levá ruka oproti pravé zaostalá...
           Dneska večer jsem pozvaná na narozeninvou oslavu Marca. Nedá se říci, že bychom se kamarádili, potkali jsme se jen dvakrát a jednou úplně náhodně na nedělním výletu v Harzu. Asi je tu ale taky pořád za přistěhovalce z jiného města, a tak tu rád oslaví narozky s dalšími lidmi nejen z couchsurfingu. Chtěla jsem upéci šunkové vrtule podle kuchařky Láďy Hrušky, ale zjistila jsem, že mám málo šunky. A tak jsem udělala jen jednu na zkoušku a ostatní zavinula do malých šátečků. Poprvé jsem pekla z listového těsta slané pečivo. Jak to chutná, netuším, ještě jsem se neodvážila. ;)





Žádné komentáře:

Okomentovat