Má úžasně nenormální návštěva jedné WG (-:

Ahoj,
       týden už se zas chýlí ke konci a někdy mi připadá, že nebýt školy, nevím, co je za den. Každý den tu probíhá tak nějak podobně a kromě pondělního "international cuisine", pondělního swingu se tu nic moc neudálo. International cuisine se konal opět v náboženském centru. Přišla jsem přesně a byla jsem jedna z prvních, tak mě hned zaměstnali škrábáním brambor. Jedli jsme jídlo, které připravují Američané na díkůvzdání. Bramborovou kaši, mrkvovou kaši, takovou hnědou omáčku a cibulku s opečenou houskou. Původně k tomu mělo bý ještě maso, ale dívka, která nakupovala, si spletla kuře s husou, takže z masa sešlo. Husa by se pekla strašně dlouho. Škoda, to maso by se k tomu hodilo, takhle jsme se museli dosytit toasty se zbytkem omáčky. Bavila jsem se s "Kofí" z Filipín a s jedním klukem z Taiwanu a později i s Japonkami. Kofí jsem ukázala své španělské nedovednosti, obě jsme se tomu pak srdečně zasmály. Na konci večera každý dostal jako dárek adventní kalendář. Nejen, že budeme otvírat okénka a jíst čokoládky, ale dostali jsme k tomu ještě jeden úkol navíc. Na každém dnu musíme najít jednu věc, za kterou bychom poděkovali, že se stala. Jsem zvědavá, jak mi to půjde. Poslední dobou se totiž cítím pochmurně, unaveně, ustaraně a uspěchaně. Minimálně za včerejšek bych ale těch věcí, za které bych poděkovala, našla spoustu. To ale trošku předbíhám. Po americké večeři jsem šla na swing. Akorát se to tak rozpustilo, všichni odcházeli do mrazivé noci a já čekala strašně dlouho na zastávce, než pojede nějaká tramvaj. Na tancování jsem zůstala asi nejdéle, co tu jsem. Moc jsem si to užila a důkladně jsem se unavila. Ke konci nás tam zůstalo jen pět, dvě holky, tři muži, tak jsem měla výhodu, že jsem skoro vůbec neseděla. Domů jsem přišla po půlnoci. Ráno mi dělalo dost velké potíže dostat se z postele, abych stihla výuku, která začínala v devět.

      Ve středu jsem napsala svůj první e-mail ve španělštině a už jsem na něj dostala i od kamarádky ze Španělska odpověď. Ono to snad s tou španělštinou nějak půjde. Chce to jen učit se každý den.. třeba jen krátce.

       Proč ale píšu tenhle článek.. Chtěla bych si zaznamenat, popsat, charakterizovat jednu zajímavou osobu, kterou jsem včera opět potkala. Jedná se o Erika. Zjistila jsem, že to, že nevlastní mobil, není jeho jedinou zvláštností. Má  jich spousty. Během mé včerejší návštěvy u něj doma jsem přišla na další. Rozhodli jsme se, že si společně něco uvaříme. Přidal se k nám i Erikův spolubydlící a kamarád Daniel. Kdybych ten večer měla popsat několika slovy, tak by to byl údiv, údiv, úsměv, konverzace a zase údiv. Hned napíšu proč.
       Když jsem vešla do jejich bytu v Cracau(už samotné jméno této čtvrti Magdburgu mi připomíná nějakou zombí příšeru) a když jsem si chtěla někam pověsit kabát, visela na věšáku obrovská noha. Jenom noha, kde se nacházely další částu těla, jsem se dozvěděla vzápětí, když jsem se Daniela zeptala, čí to je  noha. Daniel odnikud vytahnul trup těla s hlavou veliké panenky. Erik ji našel u silnice, když někam cestoval a tak se mu zalíbila, že si ji vzal. Nejvíc na ní prý ocenil chybějící palec, prostředníček a prsteníček. Zůstal jen ukazováček a malíček, což mu připadá cool..panenka totiž ukazuje "ave satan", neboli gesto, které se používá často na metalových koncertech. Panenka je tedy nezbytné vybavení na koncerty, Daniel mi ukazoval, jak jí mává do rytmu, vlasy- nebo spíš dredy jí vlajou a ruku má pozvednutou. :D
            Zjistili jsme stav zásob a vypadalo to, že všechno máme. Kuchařky, které měli kluci k dispozici, nám ani trochu nepomohly. Zjistili jsme, že se mezi ně zatoulala i kniha Hare Krišny. Podlé této knihy bychom si stěží něco připravili. A kdyby to i šlo, nemyslím si, že by se to dalo jíst. Daniel našel zajímavou knihu s návody, jak čistit. V obsahu jste si nalistovali, co konkrétně v domácnosti potřebujete vyčistit a hned jste si mohli přečíst, jak na to. Jak praktické. Něco jako příručka pro všechny uklízečky. :) Takovou knihu jsem u nás v Čechách teda neviděla. 
            Nakrájeli jsme zeleninu a hodili ji na pánev. Během krájení jsme si oba postěžovali na naše nepojízdná kola. Erik to své dodělal na své cestě do Dánska. Já bych teoreticky jezdit asi i mohla, ale bojím se. Přední i zadní kolo by chtělo vycentrovat, seřídit a seřídit by potřebovaly i brzdy, protože ty zadní děsně tahnou, takže se nadřu i na rovince. Prostě si nechci namlátit, necítím se na něm vůbec bezpečně. Zpátky k večeři. Když jsem se Erika zeptala, jestli pojede na Vánoce domů, odpověděl, že ne. "Kde tedy budeš?" "V lese." "Ty pojedeš s rodinou na hory?" "Ne, pojedu na týden do lesa kolem do Saska." A ta jsem se dozvěděla, že Erik a celá jeho rodina vůbec neslaví Vánoce. I když má mladší sestru, která by je třeba čistě teoreticky slavit chtěla. Jestliže se ale Vánoce od nich neslaví od narození, asi po nich Erik ani sestra nijak netouží. Loni prý byl na Vánoce sám doma se psem a letos se chystá sám strávit pár dní v lese. Jsem zvědavá, jestli mu tam nebude trošku zima. A to že bude sám, mu asi zřejmě taky nevadí. Ptala jsem se, jestli nejsou jehovisti a tak, ale prý ne. Vánoce a celý ten humbuk kolem je neberou. Proto mi nechápavě ukazoval formičky, které mu přibalila mamka na cestu. Byl u vytržení a u každé formičky mi vyprávěl, co by tak asi mohla představovat. Játra, ledviny, plíce. :-D Koukám, že mu maminka zabalila skoro celé vnitřnosti. Jen ten medvídek šel snadno rozpoznat. Erik říkal, že doma nepečou cukroví, ale že občas udělá jeden druh..zřejmě ho pečou i mimo svátky.
              Na druhé pánvi se dělal lilek. Erik přeci jen skočil pro tzatziki, k opečenému lilku byly vynikající. Mezitím jsem kontrolovala lilek a bavila se s Danielem. Daniel studuje na Berifschule techniku stejně jako Erik. Zřejmě se znají už od základky, protože pocházejí z vesnic nedaleko od sebe. Daniel dokonce byl s Erikem v Maroku. A taky si psal cestovní deník. O té cestě mi už Erik hodně vyprávěl a na mapě mi pak i ukazovali, co všechno procestovali. Oba taky byli spolu v Praze. 2 hodiny. :-D Jenom jí projížděli, takže nic neviděli. Třeba bude jejich příští návštěva delší. Daniel by chtěl po škole vycestovat s vízy work and travel do Austrálie. Říkala jsem mu, že já bych tak chtěla vyrazit na Nový Zéland. A Daniel mi pověděl, že Erik by chtěl zas do Kanady. To budem krásně roztahaný po celým světě, jestli se nám to všem splní. Mohli bychom se ale třeba navštívit. Jinak jsem vyprávěla hodně já, o studiu, proč jsem tu v Magdeburgu, co mě baví číst a tak. Daniel mluví hodně rychle a má trošku jinou výslovnost..asi nějaký dialekt :-P A tak jsem ho občas prosila, aby svou otázku zopakoval. Byl mi sympatický stejně jako Erik.
           Když se Erik vrátil s tzatziki a zelenina byla skoro hotová, zjistili jsme, že jsme úplně zapomněli na rýži. A tak jsme ji rychle hodili do hrnce. Lilek jsme snědli jako první. Před jídlem dostal Erik nápad. Stejně jako na několika bláznivých instruktorských akcích jsme se chytli za ruce a řekli: " Piep, Piep, Piep, wir haben uns alle lieb, wir essen was es gibt, guten Appetit!" Já jsem tedy jen poslouchala, protože jsem  tu básničku v němčině neznala. Pamatuju si jen, že jsme v češtině říkali něco jako "ham ham ham". Druhá část jídla byla za chvilku taky hotová. V kuchyni měli kluci docela velkou zimu, otevřené okno. A to tam byl Erik jen v krátkých rukávech. Asi bych zmrzla. I tak jsem mrzla. Ale oni byli nejspíš zvyklí na chlad. Čaj mě pak zahřál. Během vaření jsem si všimla textu napsaného tužkou na zeď. "Vy píšete na zeď?" Ano, píšou, co kdy vařili, úkoly, hesla apod. . "To až se vystěhujete, tak to budete muset vygumovat, né?" Prý ne, prý budou muset celý být vymalovat. Je to tak skoro všude ve všech WG. Když se člověk odstěhuje, musí vymalovat. Doufám, že já teda malování v nájemní smlouvě nemám, to nevím, jak bych udělala. Po zdech ale nepíšu, tak to snad nebudou hrotit.
         U jídla jsem se ptala Daniela, jestli taky nejí maso. Ano, jí. Erik totiž maso skoro vůbec nejí. Jen když cestuje. A nebo ryby. Konkrétně vlastnoručně ulovené ryby. Nenazvala bych ho tedy vegetariánem. Nemá žádný konkrétní důvod, proč nejíst maso. Není nějaký horlivý ochránce zvířat a tak. Prostě ho jí hodně málo a sám neví proč. Další věc, která mě překvapila. Erik bude pomáhat na vánočních trzích. Ačkoliv Vánoce neslaví, bude u centra dění. Prý jsou ještě trhy někde mimo centrum Magdeburgu. Jsou to tradiční trhy, Erik říkal, že jsou známější a hezčí než ty, které máme v centru. Napíše mi adresu, ať se klidně přijdu podívat. Na trzích stavěl stánky, dělá technika a tento víkend bude moderovat nějaký program pro děti. Je tam i tombola pro všechny- i pro dospělé. Hlavní cenou je iPhone, vedlejší taky nějaká elektronika. Divím se, kde na to pořadatelé trhů vzali. U nás v ČR by asi sotva byl hlavní cenou iPhone, nebo se mýlím? Co si pamatuju, tak dáváme u nás spíš do tomoboly jídlo a věci, které se nám nehodí. Aspoň tak jsem to vždy zažila.
          Během stolování mě zaujala menší fotka holčičky v kroji. Mají ji přilíplou na zdi. Ptala jsem se Daniela, jestli to je jeho sestra. Nebo Erikova? Není. Když si člověk ale tu fotku pořádně prohlédne, zjistí jednu vtipnou věc, které si asi novináři nevšimli. Ta roztomilá usměvající se holčička ukazuje levou rukou prostředníček. Ruku má svisle, takže to není tak nápadné. Asi záměrně, nebo nevědomky vyjadřuje svůj názor o té akci(o tom fotografovi?). Nebo je na někoho naštvaná a neuvědomuje si, že to ventiluje i navenek. Každopádně roztomilý popisek pod fotografií holčičky mi po tomto objevu budí úsměv na rtech. Daniel připsal na zeď, že pondělí je Bongo-Tag. Včera byl čtvrtek, ale i tak jsme zkoušeli hrát na bongo. Daniel nám zahrál Ratezsky Marsch a divil se, že jsme ho nepoznali.
                 Další obrázek, kterého bych si jinak asi nevšimla, byl tento. Měli ho přilepený na dveřích kuchyně a já mně hned učaroval. Erikova sestra miluje kočky a občas po ní najde nějaký kalendář. Někdy jí vyrábí kočičí prezentace.

 
               Po jídle jsem se nabídla klukům, že jim pomůžu s mytím nádobí, ale to oni odmítli. Přece nebudeme mýt nádobí hned ten samý den? Na to nemáme chuť. Erik mi říkal, že raději umyje nádobí před dalším vařením než po vaření. Ještě před odchodem na žonglování mi kluci říkali, že se určitě musím podívat na jejich obrazy. V úzké chodbě stojí zelené křeslo, v rohu nahoře plyšová hlava soba, panenka metalistka ještě nemám své místo na zdi, ale prý brzy bude.. dále tam visely asi tři barevné obrazy znározňující lidi ve městě. Moc se mi líbily. Představte si, že ty obrazy, i to zelené křeslo společně splechovou dózou s obrázkem Marylin Monroe a botníkem přinesli z ulice. To křeslo dotahli domů společnými silami. Je skoro nové! Jak může někdo tak pěkné obrazy vyhodit? Ještě že je Erik včas našel. Nad křeslem visí abstraktní obraz, který malovala Erikova máma. Atmosféru chodby dokonale dotváří světýlka. Když se zapnou a chodba hraje různými barvami, člověk má pocit, že obrazce na obrazu se mění. Je to zajímavý optický klam. Moc dlouho bych se ale nevydržela na něj koukat, připadala jsem si trochu jako pod vlivem nějaké omamné látky. Kluci si tedy byt vybavili fakt originálně a nízkonákladově. Světýlka jim svítí i v kuchyni, což se ocení při jídle, už méně při krájení, ale třeba i na to žárovkové světlo někdy dojde. Jo a zjistila jsem, že nejsem sama, kdo nemám v pokoji závěsy. Stejně jako má mamka se i Erikova mamka zděsila, když zjistila, že mu je dovnitř vidět. Erik mi ale říkal, že to má i své výhody. Naproti sousedi taky nemají závěsy, a tak se jim může aspoň dívat do oken a bavit se s Danielem, co ti sousedi zas dneska podnikají. Ne, že je jen někdo může pozorovat, ale i oni mohou pozorovat, co se děje na ulici a v jiných domech.
              Před odchodem jsem dostala spontánně jeden srandovní dárek. Má to co dočinění se zvuky, které občas provázely náš pobyt v kuchyni, které budily potutelný úsměv na rtech. Víc už ale neprozradím, třeba na to někdy přijdete. :)
                

      

Čím se tu zabývám posledních pár dní

Ahojte,
právě jsem dočetla děsně odbornou předmluvu jedné knížky, a tak si dávám za odměnu laické psaní blogu. :)

Od středy se toho stalo tolik, vůbec nevím, kde začít.
                   Asi tím kinem. Na imatrikulaci jsem dostala kupon s jedním vstupem do kina zdarma. Nikdo v okolí ten kupon nedostal, ale přeci ho nevyužiju, že jo? Našla jsem si film Höhere Gewalt. Docela mě zaujal krátký popisek na netu, a tak jsem si řekla, že se na něj půjdu ve čtvrtek podívat. Lákalo mě hlavně to, že bude ve švédštině s německými titulkami. Začínalo to v 16.15 na Moritzhofu. Nikdy v životě jsem nebyla sama v kině. Až tenhle čtvrtek ano. Překvapilo mě to. To se nenajde nikdo v Magdeburgu, koho by taky zajímal? Seděla jsem v obrovském sále sama, byl to zvláštní pocit. :-D Uprostřed filmu přišli dva lidé, ale asi si ten film moc neužili, když půlku neviděli. Byla jsem zkalamná, že ten film nakonec pustili v němčině. Chtěla jsem zajít dozadu za tím chlápkem, co seděl v promítací kabině, aby mi ho přepnul do švédštiny. Nakonec jsem to neudělala. V tom filmu se stejně zas tolik nemluvilo. Užívala jsem si obrázky hor, záběry na sjezdovky a na lyžaře.
              Celý příběh se odehrával na horách. Hlavními postavami byli maminka a tatínek a dvě děti(holčička a kluk). Všichni si užívají pobytu na horách do té doby, než se zničehonic přiřítí obrovská lavina. V ten moment sedí rodinka na terase jedné chaty a zrovna obědvají. Táta říká, že se jedná o řízenou lavinu, že se nemůže nic stát. Dokonce si spousta lidí lavinu fotí. Lavina se ale pořád blíží, lidi se děsí, přestane to být atrakce, všude je bílo, člověk má pocit, že jsou všichni zasypaní. Naštěstí nikdo nezemře, dokonce se pak i lidi vrátí ke svým stolům a pokračují v jídle. Tato příhoda je vlastně hlavní příčina konfliktu, který se po celý zbytek filmu řeší. Máma totiž bezprostředně kryje děti a chrání je vlastním tělem před ženoucí se lavinou, zatímco táta vezme iPhona a rukavice a běží se schovat do chaty. Samozřejmě, že si toho děti i maminka všimnou. A máma se ptá, proč se její manžel zachoval takto. Proč se je nesnažil ochránit? Navíc táta chvíli dokonce tvrdí, že není pravda, že zdrhnul. Stydí se to přiznat před ostatními přáteli na dovolené. Na jednu stranu chápu tu matku, proč se tak ptá a proč to pořád tak řeší. Nemá v manželovi oporu. Nemá už s pocit bezpečí. Na druhou stranu bych to asi tak nerozmazávala, stalo se, co se stalo, hlavní je, že jsme všichni přežili, ne? Zajímavá mi přišla myšlenka, co by člověk dělal, jak by reagoval, kdyby seocitl v roli těch hrdinů ve filmu. Těžko říct. Co je nejlepší řešení? Jde o sekundy. Asi bych se schovala pod stůl. :-D Ne, fakt nevím. Člověk jedná v tu chvíli zkratkovitě. Konec filmu je takový zvláštní, můžete si domýšlet, co mělo ztracení maminky v mlze na sjezdovce znamenat, já mám dvě teorie, teda vlastně tři( ta třetí je kombinace těch dvou). Všechno ale nakonec dopadne dobře. Film končí pěším pochodem do nížin. Autobus s klienty totiž řídí nějaký magor, a tak ho zastaví v jedné serpentině a všichni z něj vystoupí. Nezbývá než jít dolů pěšky. Prostě typicky divný švédsky film.
       
             Po kině jsem šla do knihovny, kde jsem potkala Kašiu. Máme spolu jedne předmět, Kašia je Polka a studuje taky na magistru germanistiku. Už jsem se s ní bavila několikrát a připadá mi, že je pro ni Erasmus v Magdeburgu horor. Má problémy hlavně s bydlením, kde jim nefunguje topení a kde nemá internet. Bydlí se čtyřmi lidmi z Indie, takže si s nimi taky moc nepošprechtí. Přes den musí být v knihovně, protože aspoň tam je teplo. Je z té zimy nachlazená. Studium jí taky moc nevyhovuje, nelíbí se jí, že tu mají rozlišné známkování, úplně jiné semináře, jiné postupy a tak. To mi tu ani tolik nevadí. Ne, že bych byla nadšená z toho, že tři předměty, na které jsem se hlásila, neotevřeli, ale an druhou stranu člověk musí s rozdíly počítat, když jede do zahraničí, ne? Nevadí mi, že se musím přizpůsobit. Seděly jsme na schodech před skříňkama a já jedla svůj chleba. Pak jsem šla na žonglování.

                 Konečně nám přišel učitel. Už dvakrát chyběl. Teď se ale věnoval spíš své přítelkyni a  představení, které mají někteří za 14 dní. Líbí se mi, že mě může triky naučit i někdo jiný. Jsem ráda, že si ve skupině pomáháme a že jsou i další kluci ochotní mi ukázat, co a jak s míčkama. Žonglovat se 4mi míčky mi pořád nejde, a tak se učím různé vychytávky se 3mi. Ty jsou také na bednu. Mám asi dlouhé vedení, ale baví mě to.;)

                     Na žonglování jsem se zdržela do 21 hodin. Pak jsem se stavila v jednom baru na Hasselbachplatzu, kde měl být sraz lidí z couchsurfingu. Čekala jsem, že budou sedět u velkého stolu, ale nakonec mě oslovili jen muž a žena sedící u stolu pro 2. Přisunula jsem si k nim židli a obědnala si pivo. Ta dívka pochází z Itálie a chce tady v Magdeburgu pracovat. Pán pochází z Německa, ale ze severu, do Magdeburgu se přestěhoval kvůli studiu a právě teď skončil studium medicíny. Chce tu pracovat jako doktor. Asi za 45 minut přišel kluk, který pochází z Íránu a studuje tu celý program- nějaký technický obor. Tuším strojírenství. Abych pravdu řekla, nebyl to zdaleka můj nejlepší sraz přes couchsurfing. Asi je to i tím, že původně mělo přijít 12 lidí, tedy podle internetu, ale spousta lidí se na to vykašlala, a tak byli i tito lidé zklamaní. Připadala jsem si jako takový hlavní mluvčí... Připadalo mi, že když jsem přišla, tak se hovor trochu rozproudil. Pokládala jsem otázky a snažila se vymyslet téma, o kterých se bavit. Je fakt divný, když sedí 4 lidi u stolu a mlčí. Aspoň jsem se dozvěděla, kam zajít s návštěvou na tradiční německé jídlo. Kartoffelhaus je prý vyhlášený podnik.

              Restauraci jsme opustili ve 23.20. Akorát mi jela tramvaj. Jenže.. Ten pozdní veče byl pro mě ještě hodně adrenalinový. V tramvaji jsem si přepočítávala peníze a zjistila jsem, že mi ta servírka vrátila o 5 eur míň. Hned další zastávku jsem vystoupila a šla pěšky zpátky. Jsem si jistá, že jsem platila 10 eruovou bankovkou. Naštěstí se ani moc necukali a 5 euro mi vrátili. Byla jsem tak ráda, že jsem se tam vrátila a neenchala to plavat. Jenže na mobilu mi svítilo 23.29 a já věděla že ve 23.36 mi jede z Alle-Center tramvaj k nám do Herrenkrugu. Další jede až za 40 minut. Děsila mě představa tam čekat takovou dobu. Ještě když mám rozbitý kabát, tak tam asi zmrznu. A tak jsem nasadila maratonsky běh směrem Alle-Center. Nikde nikdo, v dáli svítil nápis obchodního centra jako ukazatel a já se modlila, aby ta tramvaj ještě nejela. Už z dáli bych ji viděla. Přiběhla jsem pod jednou parou, tramvaj akorát přijela k ostrůvku a já nastoupila a svalila se na sedačku. Normálně by mi cesta trvala pěšky tak 15-20 minut, ale já to dala za 7minut. Právě jsem si našla na mapě, že to je z Hasselbachplatzu k Alle-Center 1,6 km. Asi nikdy jsem takhle neběžela. Je to můj osobní rekord! Doma jsem rovnou zalehla. Byla jsem grogy.

            V pátek jsem šla opět na Hasselbachplatz, tentokrát kvůli pohovoru. Přivítala mě v kanceláři paní středního věku. Měla jsem něco o sobě říci, ona si psala poznámky. Mluvila jsem dlouho.. o tom, jakou práci bych si představovala, kde všude jsem pracovala, že mě baví jazyky..no další semínko naděje jsem určitě zasadila.

           Pak jsem se šla podívat do City-Carré a do Alle-Centra po kabátku. Už v úterý se mi tu rozbil zip u mého černého kabátku. Mám ho tak ráda a teď ho nemůžu nosit. :( Knoflíků na něm je málo a fouká mi pod něj. Jenže vybrat nějaký je děs a bída. Žádny se mi totiž nelíbil. Žádný neodpovídal mým představám. Nejhorší jsou ty děsné kožešiny kolem kapuci, to má skoro každý kabát i bunda. Vypadá to jako kdyby to stáhli zrovna nějaké koččce z těla. Vím, že se jedná většinou o umělotinu, ale stejně mě ta rozčepýřená kožešina děsí. Když už to nemělo kožešinu, tak to bylo strašně dlouhý.. a já chci něco kratšího. Nebo to na mě divně viselo, rukávy mi byly krátké, zapínání bylo jen na knoflíky a ne ke krku, prostě jsem si nevybrala. Jenže i ostatní obchody v hlavní nákupní třídě mám prochozené, tam taky nic. Tam prodávají jen babičkovské kabáty. Co budu dělat?

          Nadějí mi byla bunda, kterou jsem našla na internetu. Prodávala ji jedna paní, která otěhotněla a do bundy se už nevešla. V sobotu ráno v 9 jsem si ji byla na Werderu vyzkoušet. Bohužel mi i u této bundy byly krátké rukávy. A tak jsem se jela podívat 1čkou do nákupního centra Flora Park. Je to docela daleko. Připadá mi to centrum trošku zpustlé. Zjistila jsem, že obchody tam stojí za starou bačkoru, ale našla jsem tam druhý řetezec supermarketů, kde berou VISA kartu. Jmenuje se Real. Škoda, že je to tak daleko. Jinak tady v centru je jen NP.  Kaufland, Penny, Lidl , Netto a další VISA kartu neberou. Jejich smůla. Přicházejí o zákazníka. V Real jsem tedy nakoupila nějaké potraviny a nemohla jsem odolat této tučňácké Nutelle. Vsadím se, že v ČR takovou nemáme. =) Je boží!

               Ve 12 jsem šla k Ayace. Zbývala mi ještě hodinka času a já si řekla, že tu bundu prostě musím koupit. Už se s tím nechci další dny zabývat. Je to strašné, když musíte koupit věc z praktického důvodu a když se vám ani jedna z nabídek nelíbí, ale vy nějakou prostě musíte zvolit. Mrznout se mi fakt nechce. A tak jsem opět zašla do dvou obchodů v Alle-Center. Madonna a New Yorker. V Madonně mě zaujaly plyšové mikiny s ušima. Strašně si jednu přeju dostat k narozkám, nebo k Vánocům. Mikiny s ušima jsem zatím viděla jen v Německu, u nás nikdy. Je to tu trend už docela dlouho. A New Yorker nakonec uspokojil mé potřeby. Bundy, které jsem tam viděla v pátek, měli teď v sobotu zlevněné. To je ale překvápko! Ne, že by se mi nějaká moc líbila, ale vybrala jsem si tři na vyzkoušení. Jedna byla fajn, ale dlouhá, druhý byl spíš kabát a neseděl mi v zádech. Třetí byla bunda a seděla mi dobře. Měla strašný kožich na kapuci, který se dal ale naštěstí sundat. Není úplně můj styl, hlavně ten leopardí vzorek, ale snad si na ni zvyknu. Vzala jsem ji. Mám radost, že už dál nemusím hledat. Byla to děsná otrava.

          Ve 12 jsem zazvonila u Ayaky a ona mi přišla dolu otevřít. Společně jsme vařily, ale to bylo něco!! Chtěla jsem jí ukázat kuskus. Vařily jsme pak ještě těstoviny s omáčkou, ale největší oříšek byl tuňák. Asi hodinu jsme se střídaly nad otvíráním konzervy. Pot z nás jen lil. Ayaka měla doma nějaký otvírák, já na svým noži podobný tomu Ayaky, ale konzerva byla nedobytná. Asi po půlhodině se mi podařilo udělat v plechovce mini dírku. Ayaka našla na netu nějaké video, jak otevřít konzervu, snažila se podle toho nastavit otvírák, ale moc to nefungovalo. A tak jsme se milimetr po milimetru dobývaly do té zatracené plechovky. Prsty celé umaštěné. Po 10 minutách jsme se u konzervy střídaly. Nakonec pomohl hodně můj nůž, který jsem do té malé díry zabodla a ona se trochu zvětšila. Podařilo se nám to jakštakš otevřít a lžíčkou vyndat toho mizerného tuňáka. Mezitím nám ostatní jídlo vychladlo. :-D Jedly jsme na zemi na koberčku, tak jako se jí v Japonsku. Ayaka používala vidličku, prý těstoviny nejí hůlkami. Já jedla čínskými hůlkami. Jídlo bylo takové obyčejné, tuňák s cibulí a kuskusem a těstoviny s rajčatovou omáčkou. Zvláštní kombinace. Měly jsme ale takový hlad, že jsme to hned zhltly. Pak mi Ayaka hrála na kytaru. Nechala si ji sem poslat poštou z Japonska!! Ayaka má nádherný hlas. Zpívala mi pár písniček ze svých oblíbených japonských filmů.  Já jsem jí taky pár zahrála, ale neměla jsem s sebou trsátko, tak mi to moc nešlo. Bylo to fajn odpoledne, ale na toho zapeklitého tuňáka budem obě dvě asi ještě dlouho vzpomínat.

         Včera večer i dnes v neděli hodně čtu. Učím se španělštinu. Dneska svítilo celý den sluníčko, a tak jsem kolem oběda vyrazila na procházku do Herrenkrugparku. U golfového hřiště se schovávala jedna keška. Stromy už tu nemají skoro žádné listí. Zjistila jsem, že na Herrenkrugpark navazuje další park- Wiesenkapk, ty parky jsou nekonečné. Třeba se tam podívam s Terkou. Dozadu jsem už nešla. I tak jsem viděla spoustu zvláštních stromů a památníků.

I z mála vody se dá dobře vařit

Zdravím vás
       ze své postele. Právě ochutnávám svůj vlastnoručně upečený štrůdl a musím si ho pochválit. Je vynikající! :) Chybí v něm sice oříšky, ale i tak to chutná skvěle. Z druhé části listového těsta udělám později plněné šátečky. Mám radost, že těsto se tu prodává už uválené. Stačí ho jen rozprostřít na plech a už na něj můžete dávat oblohu.
         Návštěvu aquaparku budu muset odložit. Něco na mě totiž leze a já se budu snažit toho neřáda setřást. Mám rýmu, bolí mě v krku a celkově se cítím oslabená. A to se mi včera večer rozbil můj zimní kabátek. Zip je v čudu. Další zimní bundu tu nemám, jen větrovku, ale na tu už je celkem zima. Vážně se mi nechce teď někde lítat po obchodech a shánět bundu, ale budu muset. Prochladnout nechci. Děkuji za vaše odpovědi na předchozí článek. Kromě mamky jsem dostala dva pozitivní ohlasy. Mamka mi zatrhla tam jít. A já jsem nakonec sama usoudila, že vážně nechci, aby na mě čučelo tolik chlapů najednou. Asi bude lepší, když tam půjdu jen s někým ve dvoji(maximálně ve trojici). Jedno vím ale jistě- sama si aquapark prostě neužiju.Taky se vám někdy stává, že chodíte kolem nějakého místa každý den a toužíte se k němu podívat a nejde to? Kolem Naticy jezdím každý den minimálně dvakrát, někdy i čtyřikrát i víckrát denně, koukám se do oken bazénů a věž tobogánů je vidět už z dáli, když přejíždím most. No snad se tam do konce svého pobytu podívám. To by mě vážně mrzelo, kdybych tam nezašla.
           V pondělí večer jsem si hodně rozmýšlela, jestli jít na swing. Ptala jsem se mamky přes skype a prý ať zůstanu doma v teploučku. Jenže jsem si to rozmyslela a na swing se přeci jen vypravila. Byla jsem v šoku! Kdybych tenhle swing totiž vynechala, přišla bych o hodně! Nevím, čím to bylo, ale do Riffu přišlo tentokrát dvakrát tolik lidí než chodí normálně. Dokonce tam bylo hodně lídrů a i Mexičan, s kterým jsem tancovala hned na začátku mého Erasmu v Německu. Říkal mi, že byl pracovně měsíc v Portugalsku. Tancovala jsem asi se šesti lídry, což je docela úspěch. Nejlépe se mi tancovalo s tím Mexičanem. Snad se na příštím swingu zase objeví. Taky jsem vyzvala k tanci jednoho kluka, který tam přišel poprvé. Učila jsem ho pár figur a on byl z toho trochu vyjevený, ale smál se. Vysvětlovat figury v němčině není moc lehké. byla to moje premiéra. :) Jméno toho kluka jsem zapomněla, ale říkal mi, že studuje na univerzitě matematiku a že pochází z malinké vesnice, kde není široko daleko nic. V ČR prý nikdy nebyl.
            U baru jsem oslovila dívku, u které jsem se domnívala, že je Češka. Anó, strefila jsem se. Eva chodí s tím Mexičanem a společně tu bydlí v Magdeburgu. Přistěhovali se sem v lednu tohoto roku. Chvilku jsme se spolu bavili a já zjistila, že Eva pracuje v jedné firmě, kde se mluví jen anglicky. Německy neumí. Ptala jsem se jí, jestli neví o nějaké práci. Říkala, že to musím mít docela snadné, když ovládám jazyk.. no to bych neřekla. Pak mě Eva odkázala na Miu, dívku, která seděla hned vedle nás. Mia prý za sebe shání náhradu. A tak jsem se přesunula k Mie. Ano, místo je stále volné. Jednalo by se o práci v obchodě s hodinkami a s pásky. Výměna baterie, přidělání pásku apod. . Neznělo to vůbec špatně. Ten obchod je v nákupním centru, které je od univerzity kousíček. Mia mi dala kontakt na svou šéfovou a řekla mi, ať se přijdu klidně příští den podívat. Potřásly jsme si rukou. Mia umí torchu česky. Žasla jsem. Prý jen pár slov, ale mě připadalo, že umí docela dost. Prý potkala jednoho kluka, který je z Česka. Je do něj zamilovaná, to mi bylo na první pohled jasné, když o něm básnila. :) Bohužel on bydlí  a asi i pracuje v Česku, a tak se moc nevídají. Možná za ním tento víkend pojede.
         Swing mi tedy tento týden přinesl spoustu nového, akorát ta hudba tam mohla být lepší. Někdy hrajou takové zvláštní písničky, na které se těžko tancuje.
         Další den- tedy včera jsem se po škole šla mrknout do toho obchodu s hodinkami. A Mia sedí za pultem. :) Hned mi všechno ukázala. Prý k tomu člověk nepotřebuje žádné speciální schopnosti, vše se naučí. Jó, to bych si u dokázala představit. Mia mi říkala, že šéfová hledá někoho, kdo by pracoval max. 15 hodin týdně. Řekla jsem jí, že se brzy té šífové ozvu. Taky jsem jí pověděla, že nemám ještě hotový životopis, načež mi Mia slíbila, že mi na ukázku svůj pošle. Asi za dvě hodiny jsem od ní našla e-mail, kam mi poslala všechny své dokumenty. Je úžasná. Mimo jiné jsem zjistila, že Mia se narodila v Chorvatsku a že má chorvatštinu a italštinu jako své mateřské jazyky. Občanství má ale německé. Asi tu žije v Německu už dlouho.. Mia mi pak hned psala další e-mail, šéfová prý ještě ten den přijede do Magdeburgu, tak ať jí zavolám, aby mi řekla co a jak. Domluvili jsme se spontánně na schůzce v 18 hodin na stánku s hodinkami. Odpoledne jsem tedy smolila svůj německý životopis a ne jedna položka mi dělala při vyplňování problémy- hlavně názvy různých zkoušek. Nakonec jsem to ale nějak sepsala a stačila ještě na univerzitě vytisknout.
Abych vás nenapínala, job jsem nedostala. Z jednoho jediného důvodu- nejsem stoprocentně flexibilní. Paní byla moc milá, ale říkala mi, že má se studenty špatnou zkušenost. Mia je toho příkaldem. Potřebuje někoho, kdo by mohl nepravidělně, třeba hned na zavolání a každý týden v jinou dobu. A to já jí bohužel slíbit nemohla. Tak budu hledat dál. Na flexibilnost jsem narážela i v Česku jako na velký problém. Studenti jsou díky svému studiu znevýhodnění. Nicméně Mia mi dnes poslala další tip, kde bych se mohla ptát na práci, tak to brzy zkusím. Moc mě těší, že mi tu někdo pomáhá hledat. Mia je první člověk a já se docela divím, že mi pomáhá, když se vlastně vůbec neznáme.
         
         Ještě bych chtěla něco napsat o víkendu, který byl pro mě vesměs čtecí. Kromě četby, která mě vyčerpala snad ještě více než nějaký výšlap, jsem hrála na kytaru a asi na 3 hodiny jsem vyrazila ven. Byla to sobota. V neděli celý den pršelo. V sobotu jsme měli pod mrakem, ale dalo se v klídku něco podniknout. Ani nebyla taková zima.
         Podobně jako s tím aquaparkem mě dost lákalo prozkoumat, co je za mým domem. Vím, že tu staví pár dalších domů, že tady je ještě Bettina-von Arnim Straße, ale dál se nachází jen divočina a  silnice vedoucí do neznáma. Na mapě jsem si našla, že cca 4 kilometry od Magdbeurgu leží vesnice Bidereritz. A tak jsem vzala kolo a vypravila se na průzkum. Během tohoto výletu jsem našla 3 kešky.

Hned na začátku jsem se vrátila ke kešce, která se měla nacházet na cvičišti vojáků Wehrmachtu. Už jsem ji tam předtím lovila, ale marně. Tentokrát jsem byla úspěšnější. Asi jsem poprvé neměla takový odhad. Keška se nacházela na stromě, který vidíte v pozadí. 2 a půl metru nad zemí. Takže jsem si i trošku zašplhala. Konečně se povedlo. :)

O pár metrů dál končí Magdburg. Cyklisická stezka naštěstí pokračuje dál. Později se mění v lesní cestičku.

Na tomhle místě se nacházel ještě v první polovině 20. století hostinec. Bylo to oblíbené místo Magdeburčanů, kteří se sem chodili osvěžit po dostizích. Za časů DDR hostinec bohužel zpustnul, a pak ho celý zbourali. Na místě najdete jen zbytek cihel, podlah a obložení. Tady je ukryta rovněž keška. Kdybych o tom nečetla na geocaching.com, nikdy bych se sem asi nedostala. Zjišťuji, že se mi líbí staré ruiny, zbořeliště, opuštěné domy apod. a že je ráda prozkoumávám.

    

A tady už jsem před Biederlitzem. Uvítala mě říčka Ehle, která se zanedlouho mění v jezero. Tento plácek mi připomínal trochu pláž. Kdyby bylo léto, vezmu si ručník, brýle a knihu a jdu se sem opalovat.

Toto tajuplné jezírko jsem objevila kousek za tou pláží. Věřili byste, že hned vedle něho vede silnice? Mělo takovou zeleno hnědo modrou barvu.

Díky geocaching jsem také objevila  opuštěnou železnici, která se už dnes nepoužívá. Říká se jí "Kanonenbahn" a postavili ji už v roce 1846. Spojovala Magdeburg, Friedrichstadt a Berlin. Ten název  "Kanonenbahn" získala díky tomu, že sloužila hlavně armádě. V roce 1998 se po ní projel poslední vlak.

Chtěla jsem si prohlídnout jezero o kousek dál, bylo obří, o letních prázdninách jistě hojně využívané. Objela jsem ho na kole. Bohužel se kolem něj nacházejí zahrádky a soukromé pozemky. Lidi tu mají sedátka a lavičky a občas i obytné vozy. Asi sem jezdí na prázdniny. Teď jsem nepotkala až na dva lidi se psy nikoho.

Opřela jsem kolo o sloupek a vydala se k místu, kde se stará železnice stáčí doprava. Měla tam být keš. Nevím, jestli jsem našla opravdu tu správnou, o které se psalo na internetu, ale našla jsem sklenici s papírkem, kde stálo pár jmen, a tak jsem tam přidala i to své.  Sklenice byla zahrabaná v listía záhadou mi byl košík přivázaný na stromě. Byla v něm asi čtyři prkýnka. Proč ho tam někdo přivázal? Mělo to co dočinění s keškou? Kdo ví..

Udělala jsem takové kolečko kolem jezer a Biederitzu. Na zpáteční cestě jsem potkala stádo krav. Tady máte důkaz, že to tady je velká placka.

Na obloze opět vřeštělo hejno hus stěhujících se na jih. Docela mě překvapilo stádo ovcí, které se nerušeně pásly na umělém svahu. Celý prostor kolem slouží jako přehrada. Jezera a řeky tu jsou pro mě jedna velká záhada. Jsou různě propojena a přehrazena, vypuštěna.. já jsem jen ráda, že se mezi nimi nachází nějaká cesta, kudy můžu projet.

Doma jsem si pak udělala pozdní oběd. Bramborové placky, které mi hodně chutí připomínaly babiččiny výtečné škubánky.

Pomóóóc :-D

Lidičky, co mám dělat.. poraďte :-D Nikdo z mých známých tady se mnou nechtěl do aquaparku, a když jsem napsala na zeď naší zahraňácké skupiny(má poslední záchrana), ozvalo se mi během necelého dne asi 10 kluků, většina odněkud z arabských zemí, že by šli. Je to teda fakt ztřeštěné. Už se vidím.. :-D Anička plus deset Arafatů  sjíždí tobogán. :-D Neumím si to představit, ale zároveň do toho aquaparku jít CHCI. Proč se nepřihlásila taky nějaká holka? To jsou tu holky takové padavky? To sedí jen na zadku? Žádná z nich nemá ráda vodu? Ach jo.. :-(( Ne, že bych byla nějak předpojatá, ale k Arabům prostě nemam důvěru. Připadá mi, že jim jde hlavně o to získat další rybku(rozuměj manželku) do sbírky. Třeba to je ale prostě jen vrozené. Třeba jsou úplně v pohodě..

No nic, běžím na Bewerbungsgespräch. Jsem napnutá. Chci to zkusit. Teď odpoledne jsem sepsala životopis. Snad tam není nějaká děsná chyba. Překlad do nj mi dal zabrat. Detaily se dozvíte brzy!

Proč to u nás není? ..a jiné "novinky"

              Včera a dnes mi došla pošta. Hurá!!! :-) Díky moc za krásné pozdravy. Velmi mě potěšily. Je fajn vědět, že na vás doma úplně všichni nezapomněli.  Včera jsem dostala psaní, které mi asi deset minut šrotovalo hlavou. Na zadní straně obálky bylo napsané: P.S. nakonec posílám z Čech 10.11. :) Jsem hrozná:) Kdo může být tak hrozný, že mi posílá psaní z Čech? Opravdu jsem netušila, kdo by to mohl být. Až když jsem se mrkla na místo, odkud byl dopis odeslán, dostala jsem matné tušení, které se potvrdilo. Kačka Příběhářka. A dnes jsem našla veršovaný pohled od Marťi. Díky, holky. :)
              Posledních pár dnů ubíhá tak nějak podobně. Občas nemám ponětí, který den v týdnu zrovna je. Kdyby nebylo školy, asi bych už úplně zblbla. Většinu času trávím nad knihami Annett Gröschner. Mám rozečtené Mit der Linie 4 um die Welt a Moskauer Eis. Střídám to, protože první kniha se nečte úplně lehce. Zato Mosakuer Eis je něco mezi detektivkou, životopisem a odbornou fyzikální knihou. Je to tajemný příběh a zajímalo by mě, jestli zmražený otec v obří mrazničce na konci knihy obživne. Každý den hraju minimálně 20 minut na kytaru. Pořád mi dělá problém zkombinovat zpěv s hraním při písničce Cesta. Asi se tam mění trochu rytmus, protože podle toho návodu, který jsem našla na Youtube mi to nevychází. Zkusím najít kontakt na toho kluka, který to video natočil a zeptám se ho. Měla bych číst i knihy k naší výuce, ale vůbec se mi do toho nechce. Naštěstí budu mít další referát až v prosinci.
            Kačka mi píše, abych sem na blog psala víc své sny a pocity. Hm, to není vůbec snadné. O těch největších snech a pocitech se sem nedá psát. Zvláště o pocitech, které jsou často slovy nepopsatelné. Taky si je nechávám občas jen pro sebe. Svůj blog beru spíš jako jednu velkou reportáž o tom, co tu zažívám. Můj velký sen se mi splnil: vybrali mě na Erasmus do Magdeburgu a už podruhé si užívám studia v zahraničí. Myslím, že to se málokomu poštěstí. :) Můj momentálně největší sen je najít si tu v Německu práci. Nejlépe takovou, u které bych mohla zůstat i další rok.. a třeba(kdo ví) i déle. Práce se tady v Magdbeurgu hledá dost těžko. Do McDonaldu jít nechci a do Kauflandu, kde prý pracuje spousta studentů, taky nechci. Možná je větší šance v Berlíně. Dala jsem si závazek, že každý den pošlu minimálně jednu odpověď na inzerát nabízející práci. A příští týden chci zajít do Service centra. Prý tam studentům můžou poradit a dát tipy. Taky jsem ve středu navrhla naší letorce, aby nám ukázala, jak se správně píše životopis. Tohle jsme se totiž nikde neučili. Je báječné, že si můžeme říct, co chceme brát za látku. Jedná se ale jen o jeden předmět. U ostatních je program do podrobna daný.
              Ačkoliv jsem dneska vůbec nechtěla jít ven, vidina jídla mě tam vylákala. Chtěla jsem prozkoumat rodinné centrum, kde mají tzv. foodsharing. V určité hodiny v týdnu si tam můžete jít vyzvednout různé jídlo a samozřejmě můžete taky něčím přispět. Nechtěla jsem věřit, že něco takového existuje. Že tu něco dávají zdarma. Ano, je to tak. Tentokrát tam měli "jen" pečivo. Vzala jsem si několik kroasantů a housek se semínkama. Napadlo mě, jestli jídlo není otrávené, ale zatím žiju. :) A nejsem sama, kdo si z té bedny něco bral. Určitě se zas někdy v rodinném centru stavím. Centrum má dodavatele, např. pekárny, lidi se zahrádkama, který se urodilo moc plodin, ale i jednotlivce. Ti všichni do foodsharingu přispívají. I u nás na univezitě máme jednu ledničku s nápisem "foodsharing". Lednička má svoje pravidla, co do ní patří a co ne. Nahoru dávají lidi jídla, která nepotřebují chlad. Proč něco takového není i u nás? Neříkám, že je lednička přeplněná, ale vždycky se v ní něco zajímavého najde.
         Potom jsem se jela podívat do kulturního centra Moritzhof. Chtěla jsem se optat na svůj kupon, údajně mám 1 vstup do kina zdarma. Cestou na tramvaj jsem si všimla tohoto kostela. Nechala jsem se zlákat jeho do nebe tyčící se věží a šla jsem k němu blíž. Tramvaj mi mezitím ujela.

 Evnagelický kostel se jmenuje Paulskirche. Všude kolem něj jsou cedule upozorňující na opravu kostela. Hrozí pád omítky, cihly, nebo nevímčeho na hlavu kolemjdoucího. I tak se ale v kostele konají bohoslužby a koncerty. Zatím tedy všichni návštěvu kostela zřejmě přežili.

 Všimla jsem si, že kostel stojí v mé ulici. :)

 Na Moritzhofu mají knihobudku. Další vynález, jak přenechat nepotřebnou věc ostatním. Věděli jste, že knihobudky jsou už i u nás v ČR? Viděli jste nějakou? Tady tato německá má pravidlo, že ten, kdo si nějakou knihu vezme, musí přispět jinou. Prohlížela jsem si tituly, ale měli tam spíš jen starší knížky z časů DDR.

              Tenhle víkend nemám vůbec nic v plánu, ale pokud bude hezky, nebudu celý víkend zavřená na bytě. Nikdo z mých známých nemá čas. Všichni jsou pryč, nebo zaneprázdněni. Jsem tu samotinká(když nepočítám dvě Číňanky, kterým prdlajs rozumím, protože mluví pořád jen čínsky). Přištihla jsem se dokonce, že si občas povídám sama pro sebe. Škoda, že knížky neumí mluvit. Řeknou vám tolik informací, ale když se jich na něco zeptáte, mlčí. No ale svět se nezboří. Prozkoumávat okolí můžu tak jako tak. Připadá mi, že nyní vidím Magdeburg novýma očima. Můžou za to knihy Annett Gröschner. Moskauer Eis se odehrává v Magdeburgu a v té druhé knize je o Magdeburgu rovněž často zmínka. Skajp s domovem vše jistí. Smutek mi dnes pomohla rozehnat tahle písnička. Tancujeme při ní na zumbě. Vždycky hraje úplně na začátku. Pořád mi zní v uších.

Moje první magdeburgské Vánoce

Ahoj,
                 už jsem pár dnů nenapsala žádný článek. Důvod byl jediný- víkend jsem strávila doma v Praze, a tak nebylo proč sem psát. Nyní jsem už opět v Magdeburgu a ani nevíte, jak jsem ráda, že mám větší část tohoto dne už za sebou. Dneska jsem měla onen referát na Wallensteina. Připravovala jsem se na něj několik týdnů, ale doma v Praze jsem ho kromě vytištění neřešila. A jak to dopadlo?
                Docela dobře. Snad ty kredity za předmět dostanu. Ani nepotřebuji žádnou známku, stačí, když mi Geschichte und Literatur přispějí do mé nezbytné sbírky kreditů. Žádný technický problém se nekonal, prezentace mi fungovala tak, jak měla. Akorát jsem si zezačátku popletla "Abend" a "Morgen", a tak jsem všem popřála v 9 hodin ráno dobrý večer. :) Naštěstí jsem si to vzápětí uvědomila, a tak jsem se to ještě pokusila napravit. V mluveném projevu jsem měla určitě tisíc chyb, ale pokaždé se mi ulevilo, když jsem přibližně vyjádřila to, co jsem chtěla. Prezentaci jsem naštěstí měla bezchybně, tu mi opravila má německá kamarádka Katha. Bylo docela těžké odpovědět na otázku na konci referátu. Nikdo z posluchačů se na nic neptal, ale samozřejmě naše lektorka se mě optala. Musela jsem hodně pátrat v hlavě, ale stejně jsem asi moc dobře neodpověděla. Vždycky se děsím otázek, které pokládají učitelé. Ale to je i na MU v Brně. A vím, že nejsem jediná, kdo se modlí, aby se ho učitel při referátu na nic neptal. Prezentaci mám ale za sebou a prý kdyby mě měla lektrorka oznámkovat, dostala bych jako nerodilý mluvčí známku 1,7. Což je dobrý výsledek.. něco jako u nás B+. Tady na univerzitě prý mají známkování následující: 1-4 prospěl(čím nižší číslo, tím je to lepší), 5 neprospěl. Jinak na základní škole je stupnice 1-6. U nás v Brně zas máme písmena A-F. Nevím, co je lepší. Je to prašť, jako uhoď. Jsem jen ráda, že nemáme na MU známky 1-4. 1-3 prošel a 4 neprošel. Když máme známky až do Fka, je to přeci jen větší rozmezí a učitel má na výběr víc možností. Já ale stejně hraju jen na zelená políčka. Když je vše zelené, tak jásám. Známky už moc neřeším. I když i takové A a B dost potěší. Záleží ovšem i na předmětu. Někdy je předmět tak těžký, že jsem hrdá i na to, že mám za Dé.

       Kromě Geschichte und Literatur jsem měla Kultur, Transfer, Intermedialität, kde jsme se bavili o hlasu, který slouží jako nástroj pro komunikaci s Bohem, probírali jsme několik středověkých básníků a debatovali jsme nad pár středověkými obrázky. Připadá mi, že každou hodinu bereme něco úplně jiného, asi je to tím, že se nám střídají učitelé. Je to zvláštní, nikdy jsem se nesetkala s tím, že by výuku měli na starosti dva lidi. Tady v Magdbeurgu mají napůl rozdělenou výuku dva učitelé hned ve dvou předmětech, na které chodím.

        Když jsem včera dorazila domů(cesta z Prahy nám trvala autem pouhé 3,5hodiny!), našla jsem ve schránce pohled od Pavla. Píše až z dalekého Portugalska. Přála bych si strávit na podobném místě u moře a majáku aspoň jeden den. Pohled mě moc potěšil. Děkuju Ti, Pavle. :) Dneska jsem objevila schránku přecpanou čtyřmi balíčky. Jen tak tak se tam všechny vešly. Připadám si jako o Vánocích. Taková malá příprava na rozbalování dárků. Rozdíl je jen v tom, že tyto balíčky jsem si nadělila sama. Jsou to knihy, které budu číst k diplomce. V knihovnách tady v Magdbeurgu jsem je totiž nenašla, a tak přišel na řadu Amazon a starší výtisky z antikvariátů.

To jsou ony.

Za chvíli pojedu na zumbu, tak se prozatím loučím. 

Báječná zpráva: Mám tu kytaru! Takže už můžu cvičit. Momentálně se učím na kytaru zahrát píseň Cesta od skupiny Kryštof.

Můj nový objev:)

Ahoj,
touhle dobou bych normálně byla na zumbě, ale když jsem dorazila do haly, sešlo se nás jen pár. A tak jsme se shodly na tom, že asi odpadla. Na školní e-mail jsem se podívala až teď. Co se dá dělat. Řekla jsem si, že ten čas využiju k tomu, abych napsala pár řádků sem.
Celý dnešek mě hodně vyčerpal. Od 9 do 19.30 kromě několika malý přestávek jenom sedím a  poslouchám, čtu, nebo píšu. Všechno samozřejmě německy. Pořád se mořím s referátem na Wallensteina. Je mi trochu líto, že jsem s ním zabila celý víkend, který byl krásně sluneční a teplý. Pořádně jsem se do toho zamotala. Když jsem tu knížku přečetla, netušila jsem, kolik lidí o tak zdánlivě banálním příběhu dokáže napsat knih a pojednání. Až v neděli dopoledne jsem si řekla, že se musím konečně pustit do výroby prezentace. Jinak se nepohnu z místa.
Ještě dnes tu prezentaci nemám hotovou a pár slajdů musím upravit. A taky mi zbývá vyrobit handout. Snad to zítra stihnu. Budu na to mít celé odpoledne i večer.

Kolo mi dneska vydávalo na zpáteční cestě podivné zvuky. Myslím, že potřebuje nutně generální opravu. Když jsem jela domů, bylo slyšet hned tři zvuky. Klíče, které jsem měla v zámku u kola( to je v pořádku :-) ), škrundání zadního kola a cvakání v ložisku u šlapek. To zadní kolo jsem pak ve sklepě spravila, jednalo se jen o přimačklou brzdu a zkroucený blatník, ale to ložisko je docela průšvih. Je to cítit i na šlapání, jde to ztuha. Potřebovalo by vyměnit. Brzy bude za co, ale nevím, kdo mi to tu udělá. Myslím, že ale jinak bude kolo brzy nepojízdné, což nechci. :-( Tramvááj je tu fákt pro lidi, co maj hodně velkou trpělivost a spoustu času na otálení.

Ještě nevím, jak pojedu ve čtvrtek domů. Řidič, s kterym jsem měla jet do Drážďan, cestu zrušil. A já už mám objednaný Žlutý autobus. Toto ale budu řešit asi až zítra, pořád je ještě docela šance, že někdo vypíše spolujízdu na hodinu, která se mi bude hodit. Každopádně bych se velmi ráda dostala ve čtvrtek do Práglu. :)

Na co se těším?
na Rozárku
na mamku a na dědu, na bráchu ;)
na jedno setkání
na vanu
na svou postel
na kytaru
na kočky na chalupě
na to, až si půjdu vybrat nové boty
na to, že na mě aspoň jeden den nebude nikdo mluvit německy
na to, že si dáme doma aspoň jedno jídlo všichni společně
na to, až se zavřu ve svym pokoji před celým světem a budu relaxovat
na to, že mě nevzbudí světlo časně zrána, protože budu mít zatažené žaluzie
na to, až si zatancuju pořádně swing(snad bude čas)


          Neděle včer pro mě byla nezapomenutelným zážitkem. Ayaka mě pozvala na koncert, který se konal ve Stadthalle. Cesta byla temná, Stadthalle se totiž nachází na ostrově Werderu. Měla jsem strach, když jsem šla tou tmou.  Ale ostrov bohužel není moc osvětlený a téměř všichni další návštěvníci si vezli své zadky v autech. Na Werder jezdí tramvaj, ale k hale je to od zastávky ještě asi 1,5 kilometru. Ayaka na mě čekala před halou. Měla stejný strach jako já. Absolvovaly jsme obě dvě takovou malou noční bojovku. Zpátky jsme už šly spolu.
            Schválně jsem si dopředu nenašla, na co že to jdeme. Chtěla jsem se nechat překvapit. Viděla jsem jenom vstupenku a na ní  mladého kluka, tak jsem měla nějaká očekávání, ale takový styl jsem fakt nečekala. Spíš něco hodně moderního, co poslouchá dnešní mládež v Německu. A pak se objevil na jevišti Bodo Wartke se svým orchestrem Swingende Notwendigkeit. Hned první píseň, ve které představil sebe i svůj orchestr mě uchvátila. Začala jsem si klepat nohou do rytmu. Bodo Wartke na plakátu i ve skutečnosti vypadá mladě. Ayace jsem říkala, že mi připmíná hodně Harry Pottera. Ona nebyla úplně stejného názoru. Hádaly jsme mu, kolik mu je asi let. Já jsem říkala, že určitě do 30. Jaké překvapení pro mě bylo, když jsem si na Wikipedii našla, že je ročník 1977. Takže mu bude skoro 40 let.
                  Bodo Wartke má písně v rytmu různých tanců. Zdaleka se nejedná jen o swing. Zpívá o všedně nevšedních věcech jako architektrua v Německu, Loveparade v Berlíně, modlitbu na Steva Jobse, Frauen, Männer, Liebe, počasí, ale třeba i soše v parku, která přemýšlí. Každá píseň má svůj humorný podtext. Pro posluchače ty skladby nejsou rozhodně stereotypní, protože Bodo Wartke občas znenadání přestane zpívat, nastane moment napětí, co se bude dít? Čím nás zpěvák překvapí? První polovinu koncertu pojal Bodo tak, že se vsázel s houslistou a dirigentem orchestru, že vymyslí takovou skladbu, kterou orchestr nebude schopen zahrát. Jedou dokonce museli hrát kámen, nůžky, papír, aby se rozhodlo, v jakém stylu budou hrát následující skladbu. V druhé části si přizval k sobě na pódium dvě zpěvačky v červených šatech. Báječně jim to všem ladilo. Zajímavé byly nejen texty Bodových písní, ale i to, jak s námi jako s publikem mluvil. Každou chvíli jsme se smáli. Ne úplně vždy jsem rozuměla, občas mluvil a zároveň hrál a občas drmolil. Řekla bych , že jsem tak 75 procent pochytila, což k tomu, aby mě pobavil, naprosto stačilo. Ayaka na tom byla hůř. Říkala mi, že nerozumí. Bohužel to na ni bylo moc rychlé a spousta neznámých slovíček. Aspoň si ale užívala hudební stránky koncertu. Myslím, že tady by si našel každý své.. ti ten, kdo němčině nerozumí by nebyl úplně zklamaný.

V publiku byli mladí i staří. Bodo Wartke je populární asi napříč všemi generacemi. Ke konci, když se s námi Bodo oficiálně loučil, zatančil i s těmi dvěma zpěvačkami pár swingových variací. Celá hala tleskala vestoje, a tak jsme dostali jako bonus tři přídavky. Na ty si vzal Bodo speciální bílý cylindr. :)
Poslední písničkou mě šokoval! Chtělo se mi zakřičet " Tschechisch". Ale byly jsme docela daleko od pódia. Tak určitě příště!!  Na internetu jsem našla všechny řeči, v kterých ta píseň jde zazpívat, včetně češtiny. Ten musí mít ale paměť.. zapamatovat si všechny řeči!

Prosluněný podzimní Magdeburg

Tento článek bude spíš takový fotografický. Fotky jsou z úterka 28. října. Ten den byla navzdory sluníčku docela kosa. Dopoledne jsem měla výuku a mamka vyrazila sama do města. S bráchou pak šli po obědě prozkoumat Elbauenpark a já se k nim později přidala. Moc se jim tam líbilo. A to prý že hodinka a půl jim bude stačit. Houby. Zůstali tam mnohem déle. Zašla jsem opět do motýlího domu. Připadalo mi, že tentokrát motýli nebyli tak akční a spíš pospávali. Asi proto, že už bylo pozdě odpoledne a nechtělo se jim takhle navečer moc lítat. 

Růže všechny nevyškubali. Ještě jsme v parku několik záhonů objevili. Ty růžové zrovna tak omamně voní...

 Propojovací cestičky. Tyto první fotky fotil brácha a moc se mi líbí. Navzdory našemu nekvalitnímu foťáku se mu celkem povedly.

koberec z listí

Lanovka na jedné koleji. Nebo metro na jedné koleji? Nevím. Ode dneška se už ale dovnitř do Jahrtausendturm nedostanete. Přes zimu je věž zavřená. A nevím, jestli nemá pauzu i tato lanovka. Musím to určitě vykoumat. Nikdy jsem s ní nejela. Park je naštěstí přes zimu otevřený, jen těch aktivit pro návštěvníky je tam asi míň.

Pohled na park z Jahrtausendturm.

 "Der ist schon tot", hlásila mi jedna holčička. Bylo mi divné, že se moc nehýbe. :-(

 Růžový záhon na jedné straně parku stále září. :)

Zato na druhé straně u Seebühne najdete už jen hlínu a po květinách ani stopy.  :-(

Chytám poslední paprsky sluníčka.

U Jahrtausenturm jsme ses mamkou a bráchou potkali.

I na druhé straně parku růže zatím nechali. Je to báječné vidět v říjnu, jak kvetou!

Na konci parku jsme našli ponorku. Brácha o ní prohlásil nějaký válečný vtip, něco jako že jí tam zapomněl asi Hitler. Bohužel do ní asi teče, aspoň brácha to tvrdil. Ale na vlastní kůži ji nevyzkoušel. 

Ten den jsme šli večer do hospody na pívo, ale neměli moc druhů na výběr. Dali jsme si černé pivo Tucher. Neznám tu blízko mého bydlení žádnou hospodu, jen kavárnu. Nic tu není. až v centru na Haselbachplatz. A to je docela z ruky.  Raději jsme se pořádně najedli i napili doma u mě na bytě. Poslední společný večer v MAgdeburgu. Další den ráno dopoledne odjeli autobusem do Drážďan a já jsem šla hned z autobusového nádraží rovnou do školy. Mamka říkala, že by se sem určitě ještě někdy za mnou podívala. Chtěla by vidět Wasserstrassenkreuz. Třeba bude možné v únoru jezdit na kole. Pokud nebude žádný sníh. A to nevím, jestli chci. :-D

              Dneska v sobotu tu bylo v Magdbeurgu také nádherně. Vzala jsem si bundu, ale hned jak jsem vyšla ven, jsem poznala, že jsem to s tím oblečením docela přehnala. Lidi chodili v tričku s krátkym rukávem. Vůbec nevadilo, že jsem si po plavání nevyfenovala vlasy. Sluníčko mi je během cesty na kole usušilo. Zašla jsem dnes také do dvou knihoven a půjčila si několik knih. Chvíli jsem si četla v univerzitní knihovně, ale hlad mě donutil jen zpátky na byt. Škoda, že není v knihovně žádná kuchyňka a že se tam nedá vařit. To jídlo je při učení nezbytná věc. I zítra se budu trápit nad Wallensteinem. Mám obavy, že v učebně, kde jsme, není žádný počítač, takže budu muset referát mít jen na papíru. Fakt nedobré vyhlídky. :-/ Nechci celou půlhodinu jen něco vykládat, ráda bych to něčím zpestřila.. ale jak? No uvidím v úterý. Ještěže nejsem první na řadě, ale až druhá.