sobota 31. ledna 2015

I tady padá!


Dneska k nám přišel do Magdeburgu sněžík!!! :-))


Pohled z mého okna po probuzení.













Zajímalo by mě, jestli jim to aspoň trošku jelo.  Že nevíte, kde sáňkovali?
U sjezdu z mostu na ostrov Werder. Aspoň ty mosty nabízí nějaký ten mírný sklon. A já si říkala, kam chodí zdejší děti sáňkovat.


Labe nám tu ale stále nezamrzlo. ;-)



Areál Hochschule a okolí Breitscheidstrasse. Když jsem šla na zpáteční cestě z plavání domů, někdo už stačil postavit sněhuláka ve velikosti člověka. Místo nosu měl víčko od petky.


čtvrtek 29. ledna 2015

Zkoušky a jiné radosti

Lidičky!
         Žiju a ještě to tu úplně nebalim. Příčinou mé delší nečinnosti byla návštěva domova a taky spousta povinností do školy. Dnes jsme například psali test ze španělštiny a já tajně doufám, že jsem ho udělala. Moc bych si to přála zvládnout. Naštěstí jsme tam dostali docela dost prostoru pro volné psaní, což mi vyhovovalo. Docela jsem si to i užívala psát věty o své rodině, zájmech, o sobě, o svém dnu apod. . Že bych se přeci jenom už dokázala vyjádřit o některých tématech ve španělštině? Uvidíme. Občas se mi to vybavovalo v hlavě švédsky, tak jsem tu vidinu vždycky musela zahnat, abych to tam ještě nenapsala.
        Tento týden je poslední, co máme školu. Pak ještě pondělí a úterý a šlus. Je to smutné, že podzimní semestr končí. A s ním vlastně celý Erasmus. Včera jsme psali na poslední hodině kurzu pro cizince studující germanistiku text, kde jsme měli své kamarádce, nebo kamarádovi dát rady, co se týče studia v Magdeburgu. Docela jsem se rozepsala a odevzdala jsem celé dvě stránky hustě popsané. Zároveň to pro mě bylo takové minishrnutí všeho, co mě tu od konce září obklopovalo a co mě tu překvapilo. Doufám, že ten text dostanu zpátky, ráda bych si ho ještě připomenula. :-) Snad se bude naší lektroce líbit, až ho bude číst. Minulý týden se mi na té samé hodině při druhé lektroce takové malé fó pa, když jsme psali v hodině jeden úkol. Byla jsem dřív hotova, a protože jsem neměla co dělat, namalovala jsem na okraj papíru tři kočičky a napsala tam "mňau". A pak jsme se dozvěděli, že se to bude vybírat. Strašně jsem se styděla a omlouvala jsem se té lektorce za ty obrázky. Ona na to ale reagovala úplně jinak, než jsem čekala. Rozplývala se nad kočičkami a řekla, že je to roztomilé, abych se prý nebála, že je dostanu určitě zpátky. :-) U nás v Brně na univerzitě si myslím, že by mi to hodili na hlavu, že je to neakademické. Ale záleží kdo asi, není profesor jako profesor.
        Dneska jsem poprvé úplně v pohodě. Z neděle na pondělí jsem cestovala v noci a nebylo to vůbec příjemné. Únava mě pronásledovala až do středy. I tak jsem nevynechala v pondělí večer internatinal cuisine, kde jsem ochutnala indické jídlo. Jak se jmenovalo? Netuším. Když jsem se hlásila na tuto akci, měla jsem obavy, že to bude asi ostré a nemýlila jsem se. Vařili nám kluci, kteří pocházeli z nejpálivější oblasti Indie- rozuměj z té, kde se vaří nejostřejší jídlo. Prý to udělali tak, aby to bylo jen malinko pálivé. My, nezvyklí na pálivé jídlo, jsme byli jiného názoru. Čekali jsme docela dlouho, než se jídlo přineslo. Bavila jsem se se dvěma Taiwankami a Taiwancem, Číňankou pocházející ze Suzhou. Byla překvapená, když jsem jí řekla, že jsem Suzhou navštívila. Taiwanec se přes Vánoce podíval do Prahy a vyprávěl mi, že se mu nejvíc líbily červené střechy domů(ty uchvátí snad každého) a že mu připadalo, že skoro všichni mluví v Praze anglicky. I mimo centrum. Což je zvláštní. Pak jsem překládala ze španělštiny jeden text ve zpěvníku Taizé. Brala jsem to jako takové cvičení na test. Během toho, co se nandavalo jídlo, nám pustili video o Indii. Záběry na přírodu, lidi, zvířata. Ano, po tom videu, co jsem zhlédla, bych se tam i rozjela. Ale ne sama a asi ne na vlastní pěst. Indie je země, do které se vážně bojim. Možná s cestovkou a s někým blízkým bych do toho šla, ale sama nikdy. To můžu říct na sto procent.
            Před jídlem jsme si zazpívali píseň ze zpěvníku, a pak se pustili do rýže a do masa. Měli jsme vrchovatý talíř. Oj, ale po prvním soustu jsme zjistili, že to páli.. jak čert!! No nic, v Indii to jí normálně, tak se budu muset prostě překonat. Vzpomněla jsem si na pálivá jídla v Číně, a tak mi to za chvíli nepřipadalo tak strašné. Taiwanky na pálivé zřejmě nebyly vůbec zvyklé. Navzájem jsme si podávali kapesníky a smrkali a někomu i oči slzely. Mně byla dokonce složena od Taiwanek poklona za to, že jsem to celé snědla.Ony víc jak půl talíře nechaly.

Tady je ten indický zázrak. Vajíčko naštěstí nepálilo. :-D


Takto jsme stolovali. Ayaka s Taiwancem si pochutnávají na večeři. V hrníčcích jsme měli specielní indický čaj, který mi chuťově hodně připomínal masalu. Mňam. Ten byl výborný. Škoda, že ho bylo tak málo.


Večeřeli jsme dost pozdě, a tak jsem už ten večer na swing nešla. Byla jsem ták unavená a taky mi byla pořád zima. Asi z toho nevyspání. Mizuki, kamarádka Ayaky, tu zůstává až do konce března, tak jsem ráda, že tu nebudu v bžeznu úplně samotinká. Třeba spolu někdy popovídáme. Ayaka odlétá 8. března do Japonska.

               V úterý mně naštěstí první ranní výuka odpadla, tak jsem si mohla aspoň trošku přispat. Následoval předmět Intermedialität, kde nám konečně oznámili, jak bude vypadat test příští týden. Předtím nikdo nic nevěděl. Bude to drsné. Jsem zvyklá učit se na podobné zkoušky tak 3 neděle a ne jen čtyři dny. Budeme muset napsat nějakou esej o obrazu, který tam dají jako předlohu. Ježkovy voči! Něco takového jsem v životě nepsala. Teda pokud se nebude jednat o obraz místnosti, osob jako to je třeba v jazykových učebnicích apod. . Jenže sem nám dají nějaký náboženský středověký obraz, fresku a babo raď. :-((( Test bude mít ještě dvě další části, ale i ty nevypadají moc jednoduše. Sice nám řekli, z kterých knih se teda máme učit, ale... to je máme do úterý všechny přečíst? Kde je máme sehnat, když jsou v knihovně od každé jen dva výtisky a nás je asi 40? Snad ty knihy nebudou zabrané, až dneska půjdu do knihovny. Jsou sice umístěné v Semesterapparatu, ale i to je dost nepraktické, protože si je nemůžete vzít domů. Takže zbývá jen naděje, že zrovna nikdo v tu samou dobu nebude z těch 40 spolužáků v knihovně a nebude tu knihu taky číst.
          Odpoledne jsem šla za Beou, aby mi půjčila flasku. Skenovala jsem část knihy pro svého učitele v Brně, ale to byl teda proces. Bohužel ani knihovnice mi nedokázala poradit, jak oskenovat víc stránek najednou, do jednoho souboru. A tak jsem musela skenovat každou stránku zvlášť a flašku pořád načítat, aby se v kopírce objevila. Další hodinu mi zabralo to, než jsem objevila nějaký program, kde bych ty soubory mohla sloučit v jeden veliký. Technické záležitosti fakt nemusím. Vždycky se někde zaseknu a věřím, že si mě už v knihovně pamatují a mají husinu, když se přiblížím k jejich pultíku. 
       Pak jsem šla na poslední zumbu. Poslední v tomto semestru, ale prý se bude někde tancovat i během pauzy. Hurá! Bylo nás tam pár, protože se asi většina učila na zkoušky. Parádně jsme se vyblbly. Hrály opět  známé písničky a možná bych některé davala i poslepu.


            Zumba je pro mě vždycky velkým odreagováním po celym dnu. Daria se na nás vždycky pěkně usmívá. Občas mi to nedá a spontánně začnu odlišovat různá slovíčka, která jsou v textech písniček, na které tancujeme. Většina skladeb je totiž ve španělštině. Takže mám vlastně španělštinu a zumbu v jednom. :-)
Je spousta písniček, které mi budou zumbu v Magdeburgu navždy připomínat. Jedna z nich je tato. Říkala jsem jí čertí písnička. Až poslední hodinu jsem se zeptala, jak se vlastně jmenuje, abych si ji mohla najít. Někdy jsme ji tancovali ve dvou skupinách naproti sobě. Video z naší zumby žádné nemám, ale přesně takto jsme tancovali.



Ten chlapík nemá chybu, co myslíte? ;-)

úterý 20. ledna 2015

Magdeburg taneční, sněhový a jídelní

Když sněží, jde to stěží, ale sněhy pak tají, sněhy ti za nehty slíbí a dají víc síly se prát, na dně víc dávat, než brát..........

Ano, ano, tahle písnička se zdá být pro dnešek velmi trefná, a tak jsem si jí před chvílí zahrála. A už umim i ten správný rytmus jako je v originálu.
 Celý den sněží, i když se to trochu máčí, Magdeburg se oděl do nového kabátu, který jsem na něm ještě neviděla. :-)
A víte, že se těším, až půjdu večer ven- do knihovny a na zumbu. :-)
Obloha má teď tmavě modrý nádech, na stromech se nepohne lísteček, ani větvička. Je to zvláštní. ale listí na spoustě stromech sice uschlo, ale neopadalo. Teď jsou pod vrtsvou sněhu.

Joj, musím říct, že jsem ráda, že se mi podařilo včera se dokopat na swing. Byla jsem tak unavená z psaní Forschungsstandu, že jsem k večeru i trošku usnula.  Když jsem přišla do Riffu, byl poloprázdný a jen dva lídři. Jinak samej babinec. Brzy ale přišel náš swingovej šéf a nakonec i Eva se svým mexickým přítelem. Je to fakt náhoda, protože asi dvě minuty před jejich příchodem jsem se na ně Dirka ptala. A oni se objevili! Už jsou zpátky z Mexika. Jupí! Swing je v Magdeburgu opravdu maličký a když přijde pět lídrů, je to velká sláva. Štve mě, že nevím jméno toho Evina kluka z Mexika, protože se už známe od září, kdy jsem přijela.. a já mám hlavu děravou. Sakra. A teď  mi to už připadá trapný zeptat se ho na jméno, tak to musim udělat nějak oklikově. :) Eva se svým přítelem byli středem pozornosti a každý si s nima chtěl promluvit. Mně se podařilo odchytnout jejího lídra. Nemohla jsem si nechat ujít tu příležitost, protože tancovat s tímhle klukem z Mexika je fakt zážitek! K tomu v Riffu teďko nějak důkladně vyleštili podlahu, takže to báječně klouzalo. Někdy až moc. Měla jsem pocit, že se nacházím častějc ve vzduchu než na zemi. To jsem se ale proletěla.:-))) Říkal mi, že zkoušel tancovat v Mexiku, ale tam to jde prý špatně. Prý jak jsou tam vysoké hory a vysoká nadmořská výška, tak to nejde moc dobře udejchat. Ještěže tady v Magdeburgu je rovinka. Nakonec jsem prostřídala tři lídry, což je na Magdeburg slušný skóre. Na Prahu by to byla slabota, ale na druhou stranu si říkám, že tady panuje taková rodinnější atmosféra a každý každého zná, což je fajn.

Jinak se tu nic zajímavého už neděje, ale napadlo mě sem dát několik jídel, která jsem vytvořila, nebo které jsem si dala v menze. Ti, kdo umí vařit, zbytek článku prosím přeskočte. Já totiž vařit neumím. :-) Ne, že bych se chtěla svými výtvory chlubit, ale chtěla bych si sama pro sebe zaznamenat, co jsem tu jedla.

Jídlo v menze, tuším, že mé úplně první. Kuřecí maso a na něm ananas s rozteklým sýrem. Bylo to výborné.







špecle- německá specialita se vším, co lednička dala




Jó, to jsme vařily s Ayakou, moc se nám to nepovedlo, ale dalo se to požívat. Těstoviny s omáčkou a kuskus s tuňákem a cibulí. Tady je důkaz, že jsme toho tuňáka nakonec po velikém boji otevřely. U jídla jsme seděly na zemi jako správné Japonky. :)


Kazachstánské jídlo, nemam tucha, jak se jmenuje, sladkoslaná kombinace, rýže s mrkví a masem a v horní půlce takové neplněné kobližky se slepovanými hádky a marmeládou.


Jídlo, které jsme si uvařily s Terkou po vzoru Erikovy zeleninové pánve. Myslím, že se nám to docela povedlo. Jak by ne, když jsem u sebe měla pomocnici. ;)


 Na to, jak je báječná dušená mrkev, jsem přišla až nedavno. A nejen s bramborami, ale i s rýží je výtečná.


Když máte málo špeclí a málo špaget, není nic jednoduššího než je smíchat dohromady a přidat zeleninu osmahnutou na pánvi a trochu pesta.


A jedno z mých nejoblíbenějších jídel, které si tu občas dělám. Jediná potíž je v tom, že se u palačinek musí pořád stát, což mě nebaví. Strávíte nad nimi spoustu času. Nejraději mám kombinaci s marmeládou, jogurtem a kakaem navrch. Občas si přidam i nutelu, ale ta už mi tu bohužel došla. To je pak pěkná kalorická bomba.



Chybí tu třeba ještě bramborové placičky a salát z menzy. Zatím jsem je nikam nezvěčnila, ale třeba ještě nasbírám pár jídelních fotek a udělám pokračování. Příští týden máme International cuisine v ESG, na řadě je indická kuchyně, tak jsem zvědavá, jestli to nebude moc ostré.

neděle 18. ledna 2015

Hranice jsou od toho, aby se posouvaly O :-)

                  Jó, dnešek je zlomový. Vím to, vím. Může za to hned několik věcí, z nichž jedna zůstane prozatím tajemstvím.
                    Začala jsem psát diplomku. Hned ráno jsem na to sedla, ale po třech hodinách jsem zjistila úděsnou věc. Napsala jsem jen dva odstavce!!! Zhrozila jsem se a šla jsem raději dělat palačinky. Oranžovou pánev, kterou si vždycky půjčuju od Číňanek, jsem ještě úplně nepobrala. Když na ni dáte trochu oleje, palačinka vám neudělá kolečko, ale podivný patvar, který se rozpíjí v tom oleji. Druhá palačinka je na tom líp, protože olej skoro zmizel a na stěnách pánve máte jen malé kapičky. U čtvrté palačinky se začnu bát, že se připálí, ale světe, div se, ona se jen tak smaží na suchu a přitom se jen opaluje, nečerná. Poslední palačinky měly takovou zvláštní konzistenci, vypadaly jak opálená lidská kůže, neměly na sobě malá kolečka a zvrásněný povrch, naopak byly hladké.. ale chutnaly stejně jak palačinky. Olej teda asi na tuto pánev skoro netřeba.

                   Pak jsem se věnovala jednomu úkolu, který se ukázal jako celkem jednoduchý na provedení, ale vyvedl mě svou podstatou trochu z míry, že jsem se rozhodla ho rozdejchat tím, že půjdu na plavání.  Šla jsem tentokárt na tramvaj 5, protože 6ka mi frnkla. V bazénu bylo docela dost lidí, ale naštěstí měly otevřené všechny dráhy. Plavala jsem v té na kraji, abych se mohla občas podívat na svůj odraz pod vodou. To zrcadlo je tam fakt dobrý! Zdála se to být hodina plavání jako každá jiná, ale najednou slyším:  "fünf, sieben, zwei". Co to je? Ohlédnu se za tím hlasem a čeká mě překvápko. Vidím, jak ze skokanské věže lítaj nějací lidé. Doplavu na břeh a chvíli pozoruju, jak skáčou. Po pár vteřinách přemýšlení vylezu z bazénu, položím brýle na lavičku a jdu si taky skočit. Přemýšlím, jestli jsou všechny výškové stupně otevřené. Nejdřív jdu na stupeň, který se ukáže jako pětka. Zezačátku jsem vůbec nechápala systém těch výkřiků toho chlápka naproti věži, ale jak jsem stála ve frontě, pochopila jsem, že vždycky kříkne číslo-výšku daného skokánku, odkud má někdo skočit dolů. Poprvé jsem skočila z pěti metrů, ještě jsem se ujistila jedné malé holčičky, jestli je to opravdu pětka, abych neskočila na špatné číslo. Pohled dolů ve mě zvednul vlnu adrenalinu. Moc dlouho jsem to nevydržela a spíš se soustředila na lidi před sebou, nad sebou a pod sebou. Přišla jsem brzy na řadu a bez přemýšlení skočila. Hůůů. Ten pocit se nedá popsat. Opět jsem cítila v sobě to napětí, jako když jsem skákala v létě ze skokánku na letním koupališti ve Znojmě, který měl asi taky tak pět metrů. Ten pocit, že padáte prázdnotou a nic vás nejistí, to jak se vaše rychlost stále zrychluje.. Přistála jsem ve vodě a docela mě překvapilo, že jsem nezahučela ani moc hluboko pod vodu. Když jsem vylezla z vody, automaticky jsem zamířila znovu nahoru. Nevím, co mě to popadlo, ale chtěla jsem zakusit let z ještě větší výšky. Šla jsem na "sieben". Tam už bylo podstatně míň lidí. A pak vzduchem kolem nás proletěl člověk, který se spustil z "nummer neun"! Když jsem šplhala nahoru, srdce mi bilo jako splašené a adrenalin se mi řinul do všech částí těla. Každý stupínek na žebříku byl pro mě nová výzva. Nahoře mě povzbudilo to, že jsem se setkala opět s onou holčičkou, která přede mnou stála na pětce. Už jsme měli blíž střechu než bazén. Musela jsem dávat pozor, protože skákali lidi ještě ze dvojky, z pětky a z devítky. A pak přišel ten moment, kdy jsem přišla na řadu. Opět mnou projel něco jako elektrický šok, obrovská vlna energie, strachu, odvahy a adrenalinu dohromady. Na pidi chvíli jsem měla pocit, že jsem pták a letím. Čas, kdy jsem padala dolů byl delší, takže i ten šok z nezvyklého zážiku se během letu prodloužil. Bylo to krásné a zároveň trošku děsivé. Ještě nikdy jsem neskákala z takové výšky. Pád byl už dost bolestivý, cítila jsem, jak mě pálí chodidla i dlaně, jako bych do nich dostala facku. Ten, kdo skákal ze sedmičky, se klidil na druhou stranu bazénu než ti, co skákali z pětky. Potřebovala jsem to chvíli vstřebat, a tak jsem se vrátila pro brýle a začala plavat svou tradiční čtyřiadvacítku. Pořád jsem slyšela "zwei", "sieben"... Přemýšela jsem, jaké to je, když se skočí z devítky. Dívala jsem se na ty odvážlivce, jak letí a jak přistávají. Jak skočit, aby to nebolelo? Škoda, že nemůže mít člověk boty. Třeba kdyby dal ruce v pěst a nohy do špiček, tak by to tak neplesklo. Během mé čtyřiadvacítky skákání skončilo, takže jsem už "nummer neun" neměla příležitost vyzkoušet. Ono taky nemůže mít člověk všechno hned, že? :) Je fajn si chvíli počkat a splnit si tu největší výzvu, až když je správný čas. To bych pak musela skákat z mostu, abych trumfla devítimetrovou skokanskou věž.

Plavání mi tak díky zpestření rychleji uteklo a já se vrátila na byt duševně posilněná. Jako po znovuzrození. :)
A to se projevilo i na mé tvůrčí činnosti, protože jsem napsala ke své diplomce skoro stránku a půl za hodinu a půl. Teď ještě aby mi to všichni schválili, že takto můžu postupovat a že toto je to správné odůvodnění.  No uvidíme, dneska se už němčinou asi zabývat nebudu, chci se mrknout na espaňol.




pátek 16. ledna 2015

Pátrám

Dobré ráno,
            po náročném dni si dopřávám trochu odpočinku a po dlouhé době jsem nechala osudu, kdy se probudím. Je to báječný pocit vstávat bez otravného budíku. Většinou mě probudí dřív, než bych si přála a první hoďku nového dne jsem většinou rozespalá a mírně mimo.

              Včerejšek mě pořádně vyčerpal, protože hned od rána jsem si naordinovala četbu textu o Sachbuch. Pak mě čekala španělština, kde jsme začali probírat perfektum. Bohužel se to hodně podobně tvoří jako ve švédštině, zvláště pomocné sloveso "haber", které se mi pořád plete se švédskym "har". Řekla bych, že švédština má tvoření minulého času ale přeci jen jednodušší, protože sloveso "ha" má všechny tvary ve všech osobách stejný. Kdežto ve španělštině musíte dávat pozor na osobu i na to, jestli je dané sloveso zvratné. Člověk tedy musí pořádně přemejšlet, teda aspoň já, než něco vyslovím, abych se nespletla. Lekce španělštiny jsou momentálně nejlepší lekce, které na škole mám. Strašně mě baví tam chodit, atmosféra je báječná a občas se i zasmějem nad nějakými slovíčky, která naše lektorka nechápe. Carla pochází totiž z Alicante a němčina je pro ni cizí jazyk stejně jak pro mě. Občas má fakt legrační překlad pro některá španělská slovíčka.

                Po výuce jsem skákla do menzy na salát a asi hoďku strávila v knihovně, kde mi trvalo fakt dlouho, než jsem objevila neobsazený počítač. Blíží se zkouškové a všichni se šrotí. Zabrala jsem se do čtení a ani jsem si neuvědomila, že už jsou tři. Byla jsem domluvená s paní Meyer, že se u ní stavím. Strávila jsem u ní dvě hodinky. A právě návštěva paní Meyer je hlavní důvod, proč píšu tenhle článek. Opět jsem se dozvěděla něco o jejím životě a informace se mi pomalu slepují dohromady jako puzzle. Chtěla bych sem napsat všechno, co mi řekla, jinak to brzy zapomenu.

- Miluška M. se narodila v Dětěnicích u Jičína roku 1923
- když jí byly dva roky, umřela jí maminka, a tak se šla k babičce a k dědovi do Mimoně
- vychovávala ji hlavně babička a měla na ni největší vliv
- chodila v Mimoni do školy, ale prý vystřídala několik škol
-  její táta se podruhé oženil a začal vést se svou druhou ženou v Drážďanech hostinec
-  Miluška jezdila do Drážďan občas za tátou, ale se svou macechou si moc nerozuměla
- naopak svého nevlastního bráchu měla moc ráda a byli spolu zajedno, vzájemně si pomáhali
- vlastního sourozence neměla
- Když pro ni nová maminka poslala, aby šla pomáhat  nim do Drážďan do hostince, rozhodla se Miluška, že nepřijede. Prý si naopak nechala poslat všechny věci z Dráďan k sobě. Vymluvila se na to, že chce pracovat v Praze.
- Nejdříve si našla práci u jedné německé rodiny. V roce 1941 se začala starat o tři kluky, jednoho asi pětiletého a dvě mimina- dvojčata. Viděla jsem jejich fotku, jedno z těch dvojčat bylo tmavé a druhé světlé . Pravý opak toho prvního.
- Práce ji tam bavila, měla prý za úkol starat se jen o děcka, ale jednou i něco uvařila. Když to ochutnal jejich tatínek, strašně se divil. Prý kdo to vařil? Chutnalo mu to mnohem víc než od své ženy. :-)
- Miluška byla zvyklá vařit, když občas pomáhala v hostinci v Drážďanech.
- Doteď si paní pamatuje ulici, kde rodina s dětmi bydlela. Havlíčkova 44, tj. na Náměstí Republiky, Na Poříčí.
- Asi po roce si našla práci v jedné pražské kanceláři. 
- V Praze potkala i svého budoucího muže, který byl ale ke konci války převelen do Německa.
- Její muž byl voják a pocházel z nějakého menšího města/vesnice kolem Magdeburgu. Nechtěl Milušku nechat v Praze a řekl jí, aby s ním šla do Magdeburgu. A se k němu připojila.
- Myslela jsem si, že její manžel umřel ke konci války při dobývání Berlína, ale není to tak. Umřel prý v roce 1955.
- Do té doby vedli společně v Magdeburgu pekařství.
- Když její muž umřel(nevím proč), musela pekařství zavřít. Sama to nezvládala. Našla si práci v kanceláři.
- Nejsem si úplně stoprocentně jistá, ale myslím, že říkala, že měla tři děti. Jednoho syna- ten žije v Magdeburgu, dvě dcery- jedna umřela a druhá žije(nevím kde).
- Paní Meyer má hezké vzpomínky na 60. a 70. leta, kdy u ní čtvrt roku bydlela Melania Olláryová, slovenská zpěvačka a její dobrá kamarádka. Ubytovávala i další kapely. Melana tu čtvrt roku v Magdeburgu koncertovala. Tehdá sem jezdilo spoustu kapel a hodně se jich tu vystřídalo.
- Místo, kde se kapely setkávaly, byl český hostinec, který stál u Labe. Jak lodě přijížděly z Česka a dělaly tu pauzu, tak šla posádka do hostince a tam se povídalo, hrálo a byla to moc pěkná zábava. Vařilo se tam české jídlo a i obsluha byla česká. Nyní už ten hostinec neexistuje. Prý tam stál do 90. let, pak ho zbourali.
- Miluška často chodila s kapelami po městě, dělala jim průvodkyni a zároveň překladatelku, protože uměla samozřejmě výborně česky.
- Říkala mi, že jí nikdy nevadilo dělat jakoukoliv práci, na všechno si zvykla a i výměna prostředí a lidí kolem sebe ji nijak nepřitížila. V tomhle má můj velký obdiv, protože nevím, jestli by mě bavilo dělat všechna ta povolání a pracovat na tolika různých místech. Tehdy ale byla jiná doba a člověk šel prostě tam, kde ho bylo třeba. Nemohl si moc vybírat.
- Miluška za Melánií jela do Bratislavy, to už je ale pár desítek let. Bohužel je pro mě pojetí času úpně jiné než pro paní Meyer, takže se ani neodhaduju říkat nějaký rok. Melánia prý vystupovala v Maďarsku, byla slavná. Paní Meyer má hodně jejích fotek a pokaždé, když na ni přijde řeč, tak se usmívá a rozplývá se. Prý už posledních  pět let nebyly v kontaktu. Už mi několikrát říkala, že bych mohla zkusit jí zavolat a vyřídit jí pozdravy od Milušky. Já jsem si doma něco o této zpěvačce pak na internetu našla a zjistila jsem, že v roce 2013 zemřela. Už je po smrti, ale paní Meyer to neví. Pořád doufá, že někde tam v Bratislavě má svůj byt a že tam doteď bydlí. A já mám nyní dilema. Říct jí to, nebo neříct? Doteď se mě přímo nezeptala, jestli o ní něco nevím, jestli jsem o ní něco nezjistila. Kdyby se zeptala, asi jí povím pravdu, ale jinak jsem se rozhodla zatím mlčet. Co byste udělali vy? Musí to být strašné sledovat, jak kolem vás všichni umírají, všichni kamarádi, příbuzní, dokonce vaše děti, jen vy jste tu pořád. Sami. Nechci jí přinášet další smutek. Pokud by se mě ale na to přímo zeptala, řeknu jí pravdu.

Do mysli se mi vkrádá otázka, jak to někteří lidé dělají, že žijí tak dlouho? Mají k tomu genetické předpoklady? Žijí zdravým živoním stylem? Nebo je to otázka štastné hvězdy? 

To je asi všechno, co mě teď napadá. Kdybych něco dalšího zjistila, článek aktualizuju.

           Od paní Meyer jsem dostala topinkovač. Prý si koupila nový. Ten starý- ale plně funkční, by jinak vyhodila. Tak se mě optala, jestli ho nechci. Stejně tak hodlá vyměnit rychlovarnou konvici, která jí ale stoprocentně funguje. Což mě přivedlo na to, jak tu nejspíš přemýšlí hodně Němců. Zajímavý postřeh. Švédovi se věc rozbije, tak ji vyhodí. Němci se věc okouká a ani nemusí být rozbitá, chce mít prostě novou, vyhodí ji. Čech věc používá a když se mu rozbije, tak přemýšlí o tom, jestli ji nejde nějak opravit, a až pak ji případně vyhodí. Samozřejmě generalizuju, určitě se najdou i Češi, kteří potřebují mít každý půl rok novou kuchyňskou linku a kabát, ale vím, že v mém okolí většina lidí přemýšlí podobně jako já. Věci většinou používám do té doby, než se rozbijí, rozpadnou. Některé věci mám ještě od dětství. Más své oblíbené věci, s kterými se mi nechce loučit. Na druhou stranu si říkám, že svět asi takové lidi potřebuje. Kdo by si jinak kupoval všechno to zboží, které máte v obchodech? To by prodejci přišli na mizinu. Stejně mi to ale připadá zbytečný luxus a plýtvání zdroji. Nic proti paní Meyer a nic proti všem, kteří tak přemýšlí...

                  Po návštěvě jsem se vydala opět do knihovny, kde jsem zkoumala dvě knihy svázaných časopisů. Jedna z těch knih měla tak 6 kilo a byla veliká asi metr, takže jsem ji sotva unesla. Následoval článek o stylu psaní A.Gröschner a komentář jedné autorky. To mi zabralo spoustu času, během zbývající půl hodinky jsem vyhledala zbylá díla, kde se zmiňje autorka, o které píšu diplomku. Nic tak důležitého jsem už ale neobjevila. Začalo mi trochu kručet v břiše, ale musela jsem to ještě vydržet. Čekalo mě totiž žonglování. A jsem moc ráda, že jsem to i přes ten hlad vydržela až do konce. Tentokrát jsem se i dost nachodila po tělocvičně. Náš trenér Tim mě učil vyhození míčku do vzduchu, otočku o 180 stupňů a následné chycení míčku na druhé straně. Nejdřív jsemt o trénovala s jedním pak se dvěma a nakonec se třemi míčky najednou. A ke konci se mi už dařilo. Jen je třeba vystihnou správný moment, když jste stroprocentně koncentrováni a míčky máte ve stejné lajně. Jinak je riziko, že se vám během otočky rozutečou. Během žnglování posloucháme pohodovou hudbu, což je fak bájo. Občas mě to přinutí žonglovat do rytmu. :-D
Byla jsem tak unavená, že i cesta přes mosty mi dala tentokrát zabrat. Naštěstí nelilo jako v úterý. Tramvaj stejně měla jako vždycky zpoždění.
         Až se vrátím domů, žonglování mi bude chybět. A španělština také. Přála bych si v budoucnu v tom pokračovat. Třeba existují nějaké kurzy žonglování.  Bohužel nejde žonglovat v normální místnosti na bytě. Potřebuju kolem sebe mít víc prostoru a větší stropy. Nejlepší to bude trénovat, když je hezky, venku. S jazyky je to jednodušší. I o oprášení švédštiny jsem uvažovala. Snad se po studiích budu moci nadále věnovat i tomu, v čem se chci dál rozvíjet a co mě baví.

Aby ten článek nebyl jen písmenkový, přidávám trochu kontrastní fotky. Na první se mi podařilo zachytit nedělní bouřku a padající kroupy, hotové boží dopuštění! Na druhé a na třetí je východ slunce, tak, jak jsem ho spatřila v úterý. Neuvěřitelně mě nabil novou energií.






Hezký víkend! :-)


neděle 11. ledna 2015

Man kann nicht überall seine Ruhe finden, aber gelegentlich hat man Glück und wird in Ruhe gelassen.

Zdravím, moji milí,
      už jsem tu skoro týden a po mém návratu mi připadá Magdeburg úplně jinačí, než jaký jsem ho opustila v prosinci. Vybydlený, prázdný, tichý a opuštěný. Abych pravdu řekla, návrat domů a následný návrat sem do Německa pro mě nebyl vůbec lehký. Naopak. Asi je lepší domů se během Erasmu vůbec nevracet, nebo jen na kraťounkou dobu. Mně se doma během Vánoc tak zalíbilo, že se mi velmi těžko opuštělo známá místa a známé lidi(a zvířata).  Den před tím jsem měla vážný rozhovor o své diplomce, který mě ještě víc rozhodil. Netěšila jsem se sem. Věděla jsem, že mě tu čeká už jen pár týdnů strávených ve škole, dvě zkoušky, psaní seminárky, několik měsíců mučení se nad diplomkou a nejistota, kdy to tu budu muset opustit.
         Naštěstí mě ono netěšení hned opustilo, jen co jsem vstoupila do svého pokoje tady na Breitscheidstrasse. Ve schránce mě přivítal pohled od Věrky, na stole pozůstatky Vánoc, kytara v pouzdře a další den na mě vykouklo nezvykle teplé počasí. Ve škole nás ještě docela dost chybělo, ale jinak bylo všechno na svém starém místě. Ve čtvrtek nás překvapila na španělštině stoprocentní účast. To bylo šokující, protože před svátky nás tam chodila sotva půlka. Oproti Praze je tu veliké ticho. Klid. Občas mám pocit, že se nacházim v bezčasovosti, v prázdné lahvi, v takovém nemastném, neslaném prostředí. Vím, že bych se neměla ohlížet na počasí, ale i to se tu nechová vůbec normálně. Dneska jsme tu kupříkladu měli opravdickou bouřku. Hromy a blesky a kroupy. Bylo to poprvé, co jsem tu viděla okolí trochu bílé. Kroupy pak brzy roztály. Měla jsem taky nemalé obavy o Schmetterlingshaus. Připadal mi pokaždé takový ponurý, nesvítilo se v něm a z komínu se nekouřilo. Až dneska jsem z okna viděla pár lidí, kteří šli dovnitř. Snad je pořád v provozu a snad na něj zaměstanci během Silvestra nezapomněli a motýlci nezmrzli.
           Celých pět dní se tahne v poklidu a ve stereotypu, který beru zatím jako pozitivum. Mám spoustu úkolů, střídám postel a svůj gauč-matraci. Přes víkend jsem konečně přečetla knihu Poetik des Faktischen, kterou jsem se v listopadu nemohla prokousat. Změnila jsem strategii a čtu knihy postupně jednu po druhé. Do konce ledna musím napsat motivační kapitolu a osnovu k diplomce. Před pár dny se mi dostalo rad hned od dvou lidí. Konečně se mi podařilo kontaktovat svého vedoucího, konečně vím o trochu víc, než na konci prosince. Stejně to bude ovšem záležet na mě, jak to uchopím, za což jsem nesmírně ráda. Doporučení si klidně vyslechnu, ale řídit se podle nich přeci nemusím. Každopádně jsem zjistila, že pokud chci, aby ta práce měla dobrou kvalitu, budu jí muset věnovat víc času, než jsem čekala. Nechci ji odbýt. Stále kolísám mezi tím, že to své téma nesnáším a zároveň miluji. To, jak je komplexní, to jak je docela těžko uchopitelné a ne moc probádané. Snad časem, až začnu psát, bude převažovat jen ta druhá stránka.
         Každý den se snažím aspoň trochu pohybovat. Včera jsem vyrazila odpoledne na plavání, kde jsem si užívala toho, že se nemusím v 50 metrovém bazénu tak často obracet jako na Barrandově. Dneska jsem vyšla ven, abych ulovila kešku. Už jich to v blízkosti mého domu moc není. Tahle byla v dosahu 2 kilometrů asi poslední. Znatelně se ochladilo a vítr mi bránil v chůzi. Keš jsem našla celkem rychle, asi vypadla z dutiny stromu. Přemýšlím, že bych si založila svou vlastní kešku. Možná na okraji Prahy, nebo v blízkosti naší chalupy. Tam jich moc není. Ani ta rovina mi tu tolik nevadí. Plakát hor mi zdobí pokoj a vědomí, že se brzy navrátím zas do země kopců, mě uklidňuje.

Cestou do školy mě už ve středu zaujaly růžově kvetoucí keře. Jaro se vrací! Tentokrát už v lednu! ;-)



A nejen keře kvetou, ale i zvonečky v trávě jsem viděla a před kampusem naší univerzity vyrostly dokonce sedmikrásky.





Další údiv mě čekal, když jsem dnes nahlédla do schránky. Včera tam ten pohled na 100 procent nebyl! Takže v Německu chodí pošta i v neděli. Jiné vysvětlení jsem nenašla. Děkuji, Pavle, pohled mi přinesl velkou radost. Připomněla jsem si jím svůj vlastní výlet do země zaslíbené k putování. :-)






čtvrtek 8. ledna 2015

Dvacetčtyřikrát DÍKY

Dříve než vyhodím starý adventí kalendář, který nám dali v ESG, bych se ráda podívala na "díky", která jsem poctivě každý prosincový den až do Štědrého dne psala. Asi budou nějaké dny znít podivně, ale snažila jsem se najít na každém dni aspoň jedno pozitivum. A to se skrývá občas i v úplných drobnostech. :-)

1. prosinec Díky za to, že jsem našla někoho, kdo mi opravil prezentaci.
2. prosinec Díky za to, že jsem konečně našla parťáka, který se mnou šel do aquaparku.
3. prosinec Díky za to, že se mi podařilo dobře přednést referát na Reisereportagen.
4. prosinec Díky Terčině mamce, která Terku dnes vzbudila, takže za mnou mohla dorazit.
5. prosinec Díky za super salát v menze.
6. prosinec Děkuju za to, že mi Číňanky půjčily pánev.
7. prosinec Díky Terce, že za mě dneska umyla nádobí.
8. prosinec Díky za báječný swing!
9. prosinec Díky za to, že mi dneska přednášky připadaly zajímavé.
10. prosinec Díky za to, že jsem dnes objevila ve schránce dva dopisy.
11. prosinec Díky za báječnou večeři v příjemné společnosti.
12. prosinec Díky za příjemné protažení v bazénu.
13. prosinec Díky za příjemné popovídání s Číňankami, Ayakou a Afgáncem.
14. prosinec Díky za to, že bomby nezničily tak krásné město Brémy.
15. prosinec Díky za to, že jsem si dnes skvěle zaswingovala.
16. prosinec Díky za odreagování na zumbě.
17. prosinec Díky za to, že jsem se dokopala napsat článek na blog.
18. prosinec Díky za to, že jsem si udělala parádní nákup v Primarku.
19. prosinec Díky za to, že jsem mohla být s Entonym, Sojkou a Jakubem.
20. prosinec Díky za to, že jsme dnes měli při procházce slunce nad hlavou.
21. prosinec Díky za bezva setkání s Příběháři u Míši a Pavla.
22. prosinec Díky za to,že se mi podařilo najít ve svém pokoji místo na své další poklady z cest.
23. prosinec Díky za to, že byl dneska skoro úplně prázdný bazén.
24. prosinec Díky za to, že jsem se dnes naučila hrát pár koled na kytaru.


Pár papírků tam chybí. To proto, že jsem pak jela domů a kalendář jsem s sebou netahala do Prahy. "Díky" jsem si psala na zvláštní papír a čoko ze zbývajících okýnek jsem včera dodatečně snědla.



Občas si říkám, jestli bych neměla s tím děkováním pokračovat. Co myslíte?

středa 7. ledna 2015

Článek, který není o Magdeburgu a přece sem nějak zapadá ;)

Trávit Erasmus v zemi blízké vaší domovině má jednu velkou výhodu. Vaši noví zahraniční přátelé vás můžou navštívit. Tedy pokud doma zrovna jste. Mně se to poštěstilo díky vánočním svátkům, které jsem strávila v Praze. I přes jednu nepříjemnost (mou kamarádku v Drážďaněch okradli) nakonec holky dorazily. Sice jen na skok, ale i tak jsme si to společně velice užily.

Večer 27. prosince jsme si stihly prohlédnout Václavské náměstí, Staroměstské náměstí a vánoční strom s trhy. Panovala tam poklidnější atmosféra, což jsem uvítala. Na fotce jsem s Ayakou.


Doma jsme pak společně s mamkou připravily večeři. Nepodávaly se sice knedlíky, ale schnitzel. Myslím, že to ale vůbec nevadilo. Ayaka a Mizuki mi vyprávěly o tom, jak se slaví v Japonsku Vánoce. Zaujalo mě, že Ježíšek pokládá dárky vedle jejich polštáře během noci, když spí. Ráno pak vedle sebe objeví dárečky. Děti své rodiče neobdarovávají, což mi připadá zvláštní. Pak by tu byla asi dost velká šance, že se v noci děti s rodiči během vyměňovaní dárků potkají. :) Japonské Vánoce jsou prý převzaté z amerických Vánoc.


Dárečky- dečky s japonskými nápisy a japonskými číčami nám s mamkou udělaly velkou radost.


Další den jsem holky provedla po Pražském hradě, po Kampě a Karlově mostě. Kosa byla veliká. Obdivuju holky, jak zvládly všude chodit se svými menšími kufry. Vůbec jim to nevadilo. Snažila jsem se být trpělivou průvodkyní a společně si památky i focení užít. Věřím, že se jim tu líbilo, Ayaka mi teď napsala moc hezkou zprávu. Třeba sem třeba ještě někdy vrátí a třeba je já navštívím v  Japonsku. :-)