už jsem tu skoro týden a po mém návratu mi připadá Magdeburg úplně jinačí, než jaký jsem ho opustila v prosinci. Vybydlený, prázdný, tichý a opuštěný. Abych pravdu řekla, návrat domů a následný návrat sem do Německa pro mě nebyl vůbec lehký. Naopak. Asi je lepší domů se během Erasmu vůbec nevracet, nebo jen na kraťounkou dobu. Mně se doma během Vánoc tak zalíbilo, že se mi velmi těžko opuštělo známá místa a známé lidi(a zvířata). Den před tím jsem měla vážný rozhovor o své diplomce, který mě ještě víc rozhodil. Netěšila jsem se sem. Věděla jsem, že mě tu čeká už jen pár týdnů strávených ve škole, dvě zkoušky, psaní seminárky, několik měsíců mučení se nad diplomkou a nejistota, kdy to tu budu muset opustit.
Naštěstí mě ono netěšení hned opustilo, jen co jsem vstoupila do svého pokoje tady na Breitscheidstrasse. Ve schránce mě přivítal pohled od Věrky, na stole pozůstatky Vánoc, kytara v pouzdře a další den na mě vykouklo nezvykle teplé počasí. Ve škole nás ještě docela dost chybělo, ale jinak bylo všechno na svém starém místě. Ve čtvrtek nás překvapila na španělštině stoprocentní účast. To bylo šokující, protože před svátky nás tam chodila sotva půlka. Oproti Praze je tu veliké ticho. Klid. Občas mám pocit, že se nacházim v bezčasovosti, v prázdné lahvi, v takovém nemastném, neslaném prostředí. Vím, že bych se neměla ohlížet na počasí, ale i to se tu nechová vůbec normálně. Dneska jsme tu kupříkladu měli opravdickou bouřku. Hromy a blesky a kroupy. Bylo to poprvé, co jsem tu viděla okolí trochu bílé. Kroupy pak brzy roztály. Měla jsem taky nemalé obavy o Schmetterlingshaus. Připadal mi pokaždé takový ponurý, nesvítilo se v něm a z komínu se nekouřilo. Až dneska jsem z okna viděla pár lidí, kteří šli dovnitř. Snad je pořád v provozu a snad na něj zaměstanci během Silvestra nezapomněli a motýlci nezmrzli.
Celých pět dní se tahne v poklidu a ve stereotypu, který beru zatím jako pozitivum. Mám spoustu úkolů, střídám postel a svůj gauč-matraci. Přes víkend jsem konečně přečetla knihu Poetik des Faktischen, kterou jsem se v listopadu nemohla prokousat. Změnila jsem strategii a čtu knihy postupně jednu po druhé. Do konce ledna musím napsat motivační kapitolu a osnovu k diplomce. Před pár dny se mi dostalo rad hned od dvou lidí. Konečně se mi podařilo kontaktovat svého vedoucího, konečně vím o trochu víc, než na konci prosince. Stejně to bude ovšem záležet na mě, jak to uchopím, za což jsem nesmírně ráda. Doporučení si klidně vyslechnu, ale řídit se podle nich přeci nemusím. Každopádně jsem zjistila, že pokud chci, aby ta práce měla dobrou kvalitu, budu jí muset věnovat víc času, než jsem čekala. Nechci ji odbýt. Stále kolísám mezi tím, že to své téma nesnáším a zároveň miluji. To, jak je komplexní, to jak je docela těžko uchopitelné a ne moc probádané. Snad časem, až začnu psát, bude převažovat jen ta druhá stránka.
Každý den se snažím aspoň trochu pohybovat. Včera jsem vyrazila odpoledne na plavání, kde jsem si užívala toho, že se nemusím v 50 metrovém bazénu tak často obracet jako na Barrandově. Dneska jsem vyšla ven, abych ulovila kešku. Už jich to v blízkosti mého domu moc není. Tahle byla v dosahu 2 kilometrů asi poslední. Znatelně se ochladilo a vítr mi bránil v chůzi. Keš jsem našla celkem rychle, asi vypadla z dutiny stromu. Přemýšlím, že bych si založila svou vlastní kešku. Možná na okraji Prahy, nebo v blízkosti naší chalupy. Tam jich moc není. Ani ta rovina mi tu tolik nevadí. Plakát hor mi zdobí pokoj a vědomí, že se brzy navrátím zas do země kopců, mě uklidňuje.
Cestou do školy mě už ve středu zaujaly růžově kvetoucí keře. Jaro se vrací! Tentokrát už v lednu! ;-)
A nejen keře kvetou, ale i zvonečky v trávě jsem viděla a před kampusem naší univerzity vyrostly dokonce sedmikrásky.
Další údiv mě čekal, když jsem dnes nahlédla do schránky. Včera tam ten pohled na 100 procent nebyl! Takže v Německu chodí pošta i v neděli. Jiné vysvětlení jsem nenašla. Děkuji, Pavle, pohled mi přinesl velkou radost. Připomněla jsem si jím svůj vlastní výlet do země zaslíbené k putování. :-)
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat