úterý 21. dubna 2015

Pohádkový Lüneburg

                Nutno podotknouti, že náš pobyt v Lüneburgu nebyl moc pohádkový. To jenom to město na mě tak působilo. Jinak jsme měly s Petrou celkem pech na počasí, protože skoro celý den v jednom kuse pršelo. I tak jsme si město prohlédly, jak nejvíc to šlo.
               Ráno jsme společně s Marion připravily snídani. Já měla na starosti ovocný salát. Kromě toho jsme měly míchaná vajíčka. Mňam. Byla to královská snídaně. Ano, pobyt u Marion, to by se dalo k pohádce určitě přirovnat. Bavily jsme se o různých tématech a Marion se nás mimo jiné ptala, kolik si vydělá lékárník u nás peněz,  kolik bychom platili u nás v ČR za byt, jako má ona apod.. Byly to pro nás těžké počty. Tak doufam, že jsme neřekly úplnou blbost.
               Marion měla ten den smutný program. Jela na druhý konec Německa, aby se mohla na pohřbu rozloučit se svým strýcem. I tak jsme vycházely z jejího domu kolem půl dvanácté. Marion jela na nádraží na kole a mávala nám, když jsme s Petrou šly pěšky do centra. Tou dobou ještě nepršelo.


Toto je výhled z ochozu, spojovacího balkonu, který musíte přejít, abyste se dostali k bytu patřící Marion. Panelák, ve kterém bydlela, byl jak jinak než cihlový. Chtěla bych mít i u nás v Česku cihlové paneláky. :) Toto jsou pálené cihly neboli "Backstein". Samotný balkon byl postaven z betonu. Měla jsem takový divný pocit, když jsem se naklonila a podívala se do dálky. Po kopcích ani památky. Skoro nikde jsem žádné paneláky neviděla. Prý je toto nejvyšší panelák široko daleko. Skvělé. Všude vesměs jen nízké domky. Pohled na paneláky je snad v každém městě otřesný.


 Opět jsem se cítila jako v Anglii.



Není jediného domku, který by tam měli ve dvojím vydání. Každý je originál.


Tato impozantní budova mně učarovala. Prý si spousta lidí myslí, že je to radnice, ale není. Je to první větší budova, na kterou při cestě z nádraží narazí. Je to sídlo průmyslu a obchodu.


V noci, když jsme tudy procházeli, se mi zdálo, že ten dům má modrou barvu. Teď za světla jsem zjistila, že je šedý až černý.


Chtěly jsme zjistit něco víc o těch domcích, ale bohužel mělo infocentru zavřeno. A wifi na mobilu mi stávkovala. A tak jsme chodily po městě celou dobu podle mapy, kterou jsme našly na zastávce. Občas jsme šly podle intuice. Trochu mě to mrzelo, že nemáme víc informací, ale co se dalo dělat.  Naladily jsme se na jiný způsob poznávání města. Na vlastní pěst. 


Naštěstí je Lüneburg malý, takže jsme se vesměs strefily, když jsme něco hledaly. Řekly jsme si, která místa chceme vidět a postupně jsme udělaly takový okruh. 


 Některé domy jsou tu pěkně křivé. Je to díky tomu, že se tu dříve těžila sůl. Je tu i Salzmuseum, ve kterém jsme ale nebyly. Nyní se město postupně propadá a bortí a domy se různě posouvají. Občas jsme se divily, jak je možné, že ty domy ještě drží pohromadě.


Tady už začalo nemilosrdně pršet. A vypadalo to, že se deště jen tak  nezbavíme.  A tak jsme zamířily ke kostelu St. Johannis Kirche. Petra zůstala u vchodu, šla jsem se dovnitř podívat sama. Vůbec nikdo tam nebyl. Na chvíli jsem si sedla a vychutnávala to tajemnou atmosféru.


U východu jsem objevila pohledy města, a tak jsem neváhala a asi tři si koupila. Jinde bych asi žádné nesehnala. Neděle je pro Němce zabitý den, nikde kromě restaurací, kaváren a kostelů otevřeno nemají. 


S Petrou jsme chtěly dojít ke kavárně Anna´s Café.  Místo toho jsme objevily radnici. Všimněte si, že přední část vypadá úplně jinak než zadní(ta bude na fotce níže). Tady jsme trochu bloudily, protože jsme si nepamatovaly jméno té ulice, ve které se kavárna nalézá. Zmiňovala se nám o ní Marion a povídala, že je to její nejoblíbenější kavárna. Už jsme to chtěly vzdát, když Petru napadlo podívat se blíž k řece.


A opravdu! Najednou jsme se dostaly do nám povědomé uličky a brzy jsme narazily na mou kavárnu. :-)
Objednaly jsme si horkou čokoládu. Chtěly jsme si dát i dort, ale nakonec jsme od toho upustily, protože té čokolády byl obrovský kotel. A vůbec nebyla vodová. Naopak. Zasytila nás na dalších pět hodin. 
V kavárně nám daly místo nápojového lístku katalog o cestování. A pak nám to došlo, když jsme ho otevřely. Uvnitř byl nalepen seznam nápojů. Pěkný to nápad. Zvláště pro milovníky cestování.


Historický jeřáb (Der Alte Kran), který patřil k Ilmenau-Hafen v Lüneburgu. Postaven byl v roce 1346 a je to jeden z hlavních znaků města.


I tady prší. V kavárně jsme se ohřály, tajně jsme doufaly, že přestane lejt, ale bohužel jsme musely i nadále pokračovat v dešti.


Pohled na domy je ale hezký za každého počasí. Z 2000 domů jich je 1341 označeno jako chráněná památka. Bohužel se nedavno prý jeden dům poblíž těchto zbortil. Vybuchnul tam plyn. V ulici je teď díra. Snad ho brzy opět postaví. Naštěstí se nikomu nic nestalo.


Radnice se začala stavět kolem roku 1230 , nahoře v té věži je zvonkohra se 41 zvonky. Bohužel jsme nic neslyšely. Asi jsme tam u ní byly ve špatnou dobu.


Schwangeres Haus. Zajímalo by mě, jak to mají vyřešené uvnitř toho domu. Co mají na té vypouklé stěně? Je tam nábytek, nebo obraz, nebo to nechávají volné?


Těhotný dům nás s Petrou fascinoval .Jak je možné, že tam to okno tak nakřivo v pohodě sedí? Že se nerozlomí? Kroutí se společně s cihlami?


Hrany spousty domů tu jsou zaoblené. Možná to taky patří k charaktersitice Lüneburgu.


A ještě jednou zdálky. :-)


Toto je ona druhá část radnice. Stojí hned naproti tomu těhotnému domu. Předek radnice je bílý, to vzadu je z Backsteinu. 


Marion i další lidi nám říkaly, pokud budeme mít čas, abychom se zašly podívat na Kalkberg. Je to jediná hora široko daleko, odkud je vidět na město. Další varianta je vodárenská věž, ale tam už musíte samozřejmě platit. Objevily jsme jakoby druhou pohádkovou část. Spousta lidí prý už sem nejde. My jsme to tu ale díky našemu cíli objevily.  


Domky tu mají podobné ražení jako v hlavním centru. Opět tu nenajdete dva stejné. 
Mělo to tu takovou opuštěnou a pochmurnou atmosféru. Nepotkali jsme skoro nikoho.


St. Michaelis Kirche


Zde je popsáno, jak vlastně Kalkberg vzniknul. Samozřejmě, že se jedná o umělou horu. Do 14. století zde stál hrad. Pak se tu začlo těžit. Nyní je vlastně Kalkberg oproti své původní výšce jen malinký kopeček.


Za 10 minut jste nahoře.


I tak jsem si užila to, že konečně můžu jít aspoň chvilinku do kopce. Zatoužila jsem po horách. Začla jsem se v tento moment těšit domů.  
Výhled na město byl v dešti zamlžený.


Zkusily jsme naposledy zaexperimentovat a vyfotily jsme se v tom lijáku na samospoušť. Divím se, že to můj foťák přežil bez újmy. Nic za námi vidět skoro není, ale Petře vyrostla na hlavě pěkná korunka.  :-)


             Odtud jsme zamířily směrem k nádraží. Když jsme se jednou schovávaly na chvíli pod stříšku, oslovil nás fousatý kluk, s kterým jsme včera seděly v hospodě. To je ale náhoda. Chvíli se s námi bavil, a pak řekl, že už musí běžet, že ho čeká oběd. Cestou k nádraží jsme hledaly ještě vodárenskou věž a nejdříve jsme ji zaměnily s úplně jinou věží. Ze všeho nejvíc jsme se ale těšily, až se dostaneme pod střechu. Na nádraží jsme chvíli trénovaly na automatu, jak si koupit lístek. Co kdyby ten chlapík na spolujízdu nakonec nenapsal? Musely bychom si na poslední chvíli koupit jízdenku. Jízdenku, která pro každou stála o 13 eur víc, než kdybychom jely s ním. Mně začala být pekelná zima. Bunda se mi trochu promáčela a promočené vrstvy mě začly studit. Bohužel se v okolí nádraží moc možností, kam zalízt, nenaskytlo. A tak nám nezbývalo než se usadit v jednom pekařství přímo na nádraží. Koupily jsme si s Petrou napůl čaj a čekaly. Sundala jsem všechny své vrstvy a Petra mi na chvíli půjčila svou bundu, abych si ji mohla přes sebe přehodit. Konečně mi bylo opět teplo. Čekání jsme si zpříjemnily hrou Jméno, město. Už jsem ji nehrála asi deset let. Hodně jsme se do toho zabraly, takže nám to uteklo rychle. Jenže ten chlapík ze spolujízdy nepsal a nepsal. Já jeho číslo neměla. Před koupí jízdenky se obě ještě šly ohřát na úžasně vytopený záchod. Ještě jednou jsem mrkla na mobil. Nic. A tak jsme přesně ve 20:30 koupily Wochenendeticket pro dvě osoby. Vlak právě přijel. Naskočily jsme a hurá do Magdeburgu. Chlápek nás sice zradil, ale i tak jsme si říkaly, že to mohlo nakonec dopadnout i hůř. Jsme v teple a suchu a vezeme se. Jednou jsme přestupovaly. Měly jsme strach, že to nestihneme, protože vlak měl zpoždění, ale naštěstí na sebe ty vlaky čekaly.
          Když zhodnotím celý výlet, určitě to byl nejadrenalinovější zážitek s Petrou. Naše předchozí výlety tak akční a napínavé nebyly. Petra je dobrá parťačka na cesty a jsem ráda, že jsme si to tak spolu užily. Hamburg je úplně jiný než Magdeburg. Cítím tam ten rozdíl. Tak trochu Anglie(cihlové domy), tak trochu Švýcarsko(vodotrysk) a tak trochu Švédsko(všude voda). Lüneburg mě okouzlil svými malebnými domečky a tím, že i přes to, že je to malé městečko, si nechává svůj osobitý ráz a je o něm v Německu docela slyšet. Někdy bych se tam vrátila. Ale musí mi někdo zaručit, že tentokrát bude svítit sluníčko. :-)

pátek 17. dubna 2015

Není Hund jako Hund aneb rozlučka s Hamburgem a přesun do Lüneburgu

                 Druhý den ráno nás Richie dovezl zpět do centra. Říkal, že si už na netu vybral nový mobil, tak si ho jede vyzvednout.Rozloučily jsme se s ním na Hauptbahnhof a naše kroky směřovaly opět do Hafen city, které jsme už prozkoumávaly ve čtvrtek večer. Dostala jsem esemesku od jednoho chlapíka z Blablacar, že nakonec pojede přes Hamburg, takže nás může odpoledne vzít autem do Lüneburgu. Hurá! Měly jsme s Petrou radost, že se nemusíme spoléhat na předražený vlak.

Už jsme si pamatovaly cestu, tak se nám šlo o to snadněji. Dokonce to vypadalo, že ten den máme naději, že nám vysvitne sluníčko. Zkoumaly jsme červené domky a zjistily jsme, že v jedněch, které vypadaly jako přepravky od piva, jsou garáže pro auta.




Došly jsme až k nám dobře známému Sandtorparku. Petru nějak zlobila noha, a tak jsme šly pomaličku. I mě bolely po včerejším chození nohy, ale spánek mi dost pomohl a načerpala jsem novou energii. Zaujala mě střecha této zvláštní budovy. Připomněla mi vzdáleně Kaplického chobotnici. Zřejmě ji ještě neměli dostavěnou. Chtěly jsme se mrknout do přístavu, ale zas tak hezké mi to nepřipadalo. Zas ty podivné jeřáby s kladkami na nakládání. Všechno vypadalo tak nějak moc průmyslově.


S Petrou jsme hledaly záchod. Samozřejmě, že byl na druhé straně než jsme šly. Most přes zátoku s loděmi žádný, a tak jsme se musely vracet a celé to obcházet. Když jsem čekala na Petru, prohlížela jsem si okolní lodě a vzpomněla si na Anderse a naše společné rybaření na Ålandech. Ani nevím, proč mě to napadlo. Tady ty lodě vypadalo oproti loďce, kterou má Andersův kamarád, ohromně. 
Zvěčnily jsme se s našimi hundy.


A pejsci zapózovali společně. Jsou to psi přístavní. Kámoši navždycky. =)


Vzácný to moment, kdy vysvitlo sluníčko. Hádám, že v těchto domech se normálně nebydlí. Ale dřív tu bydleli všichni, co měli co dočinění s námořnictvím...asi i námořníci a jejich blízcí.


Spousta kanálů mi připomněla Stockholm, kde se taky procházíte pořád kolem vody.


 Přála jsem si najít řadu domečků ve čtvrti Nikolaifleet, kterou jsem objevila minulý den na pohledu. Ještěže jsme měly mapu. Přímo k domům se šlo touto úzkou uličkou.


Někdo hodil do vody kytici tulipánů. Teď z ní měly potěšení už jen kachny..


Toto jsou jedny z nejstarších domů v Hamburgu. Pochází ze 17. a 18. století. V roce 1842 tu vypuknul požár, ale naštěstí se podařilo skoro všechny domy zachránit. Domy dokonce přečkaly i 2. světovou válku. Ani by mi nevadilo v nějakém takovém domě bydlet. Povodně tu snad nehrozí. Nebo že by i sem přišla velká voda? 


Připadala jsem si trošku jak u nás na Kampě. Jen ty jeřáby hyzdí výhled...


Překvapilo nás, že tu nebyla skoro ani noha. Přitom v přístavu o kousek dál, kde jsme hledaly toaletu, chodily doslova průvody lidí. Nejspíš proto, že se chtěli svést na některé z těch lodí. Okružní plavby tu pořádá spousta společností. Původně jsme chtěly s Petrou taky jet, ale nepodařilo se nám najít ani jednu, která by nabízela lístek za 4 eura, jak mi říkal Daniel. Právě od něj jsem dostala seznam věcí, které tu máme navštívit. Hamburg je pro Daniela srdeční záležitost. Žil tu prý tři roky a rád se tam vrací. Plavbu jsme zavrhly i proto, že nebylo moc hezké počasí.


Zato radnici jsme si prohlédly ze všech stran, hezky i za světla. Obdivovala jsem fontánu se sochami v životní velikosti. Byly tam různé nadpřirozené bytosti a s Petrou jsme tipovaly, kdo je jednou z nich. Měla jsem za to, že to byl čert, ale Petra říkala, že je to spíš faun. Jak se liší faun od čerta? Nemá ocas?


Procházely jsme se po náměstí Marktplatz. Zamířily jsme do jedné menší uličky, tam už začínaly nóbl obchody, a tak jsme se vrátily zpátky k radnici. Vybíraly jsme u jednoho stánku pohled pro Martinu.
Hamburg je město kostelů a věží s vysokými špičkami Tady máte jeden důkaz.


Tady druhý.


 Ta radnice se mi nevešla do objektivu ani za světla. A tak jsem se o to už pak víckrát nepokoušela. Nechaly jsme se jí prostě unášet, aniž bychom vkročily dovnitř.


Byly jsme unavené a hladové, a tak nás napadlo zajít opět do našeho velmi dobře známého obchodního centra, kde jsme čekaly předešlý večer na Richieho smsku. Zašly jsme si do supermarketu a mně na první pohled oslnilo pečené kuře. Áách ta vůně!! 
Nemohla jsem odolat. A tak jsem si koupila tři housky a kuřecí stehýnko. Měly jsme obavy, kam si sedneme. Obchodní centrum praskalo ve švech, ale nakonec pro nás hledání volného místa nebylo tak zdlouhavé. Sedly jsme si a piknikovaly. Petra chtěla zkonzumovat svou paštiku a asi ještě neměla takový absťák po masu. Tak jsem jí dala aspoň ochutnat. To byla lahoda! A vůbec nevadilo, že jsme to jedly jak pračlověci rukama. Teda hlavně já. :-D Nakonec jsem použila i svůj kapesní nožík, který se ale brzy všude zapatlal. Dámičky naproti nám, které mlsaly zmrzlinu lžičkou, se na nás dívaly poněkud šokovaně, ale mně už to bylo šumafuk. Byla to královská hostina i za těch polních podmínek. Hlavně že jsem našly místo na sezení. Nakonec jsme napsaly pohled Martině. Je báječné, že když mě byla navštívit v Magdeburgu Marťa, psaly jsme společně Petře. Teď jsem byla s Petrou, a tak jsme psaly Martině. Zajímalo by mě, jestli někdy třeba nastane i třetí varianta, že Petra s Martinou pojedou někam spolu. Myslím, že jsem mezi nimi takový spojovací článek. :) O to víc mě těší, že jsem k oběma našla cestu a že se s oběma doteď kamarádím.


Nasycené a trochu odpočaté jsme se šly podívat do toho kostela s dlouhatánskou věží. Jmenuje se Sankt Petri. Opodál stojí další podobný kostel, který má asi deštěm/barvou nějak zešedlé cihly. Ten se jmenuje St. Jacobi. Sankt Petri má ale pěknější špičku. St. Jacobi ji má už způlky šedou.


Zbývalo nám ještě chvíli času, a tak jsme šly kousek k jezeru Außenalster. Je to blizoučko nádraží. Viděly jsme pár plachetnic v akci. Jinak jich spousta kotvila v přístavu. Překvapilo mě, kolik tam bylo holubů. Dokonce se na nás připluly podívat labutě. Petra mě varovala, abych vzala raději zpátečku. Nevím, jak je to v zadní části Außenalsteru, ale mně připadalo, že je tato část celkem rušná a že tu jezdí až moc aut. Zeleň není od silnice ničím oddělená. Třeba je ale na druhé straně větší klid.


Pak už jsme musely zpátky na nádraží. Čekaly jsme v provozovně Deutsche Bahn, protože tam bylo teplo. Ptaly jsme se pro zajímavost na lístky z Lüneburgu du Magdeburgu. Každou by nás to stálo 22 eur. Já jsem měla ale domluvenou spolujízdu. Pořád jsem věřila, že se ten pán zítra večer ozve. Neměla jsem jeho číslo, ale ve zprávě na internetu mi říkal, že to platí. Nu což, budem to řešit až zítra večer.
Volal mi onen chlapík, s kterým jsme jely do Lüneburgu. To bylo ale doba, než jsme se vzájemně našli! Pobíhaly jsme z jednoho konce nádraží na druhý a hledaly ho. Není nic horšího než dávat si sraz na nádraží. Nesnáším obrovská nádraží. Navíc jsem toho chlapíka skoro vůbec v mobilu neslyšela, protože všude panoval hluk. Řekla jsem mu, aby mi napsal v smsce, kde na nás čeká. 
Konečně!
Ufff, byly jsme rády, že na nás počkal. Byl to příjemný řidič a když jsem se mu omlouvala za to, že jsem ho neslyšela, říkal, že je všechno v pohodě. Jeli jsme do Lüneburgu ve čtyřech. Cesta uběhla neuvěřitelně rychle. Je to fak kousíček. Asi za 25 minut jsme byly tam. 
Během cesty jsem si psala s Marion, naší hostitelkou. Prý je večer v nějaké kavárně koncert, tak se nás ptala, jestli bychom s ní zašly. Jasně, že jo! Dala mi pokyny, ať dojdeme k ní domů. Prý už připravuje večeři. Společně pojíme, a pak půjdeme na koncert. Otázka byla, jak k Marion dorazíme? Autobus prý nejezdí moc často. Jde to i pěšky. Jenže my nemáme mapu. 
Tady se osvědčil můj chytrý mobil. Jako zázrakem se mi podařilo napojit se na wi-fi McDonaldu, který byl přímo na nádraží Lüneburgu a hned mi vyjelo na googlemaps, kudy máme jít. Trvalo nám to asi půl hodiny. Obloha vypadala nejistě, ale pořád ještě nepršelo. Oříšek byl najít dům, kde bydlela Marion. Ta ulice byla zvláštně číslovaná, nebylo to popořádku. Naštěstí nám pak Marion přišla naproti. Marion bydlí u kliniky. Pracuje v lékárně, která patří k té klinice. Hned jak jsme přišly domů, snažily jsme se jí pomáhat s přípravou jídla. Marion je velmi sympatická a myslím, že jsme ji i za ten jeden večer a ráno stihly poznat víc než Richieho. Asi to bylo i tím, že taky ráda cestovala a že byla taky v Číně. Dokonce umí čínsky! K večeři jsme měly těstoviny s masovou omáčkou a s výborným salátem. K tomu jsme pily čaj. Marion bydlí sama a říkala nám, že ráda jí v něčí společnosti. To já také. Úplně ji chápu, že to není vždycky ono jíst o samotě.


                  Když jsme šly na koncert, snažila se nám Marion ukázat i potmě, kde co je za zajímavost. V supermarketu jsme koupily suroviny na ovocný salát, který jsme si chtěly udělat k snídani. Na koncert jsme dorazily trochu se zpožděním. O nic jsme nepřišly, ale kavárna už byla přecpaná, takže jsme si musely sednout na schody u vchodu. Netušila jsem, že do tak malé kavárny se dokáže nacpat tolik lidí. Ben Turner je asi v Německu hodně populární. Říkal, že jeho druhým domovem je právě Lüneburg. Proč, to už nevím. Jeho písně mě pohladily na duši. Zpíval a hrál na kytaru. Měl s sebou doprovod, chlapíka, který hrál na bicí. Líbilo se mi, jak byli v kavárně všichni podobně naladěni. Marion nás o pauze představila svým přátelům. Koupily jsme si s Petrou rebarborovou limonádu a během druhé části ji popíjely. Bylo by to úžasné, kdyby tu krásnou atmosféru nanarušili dva opilci, kteří vtrhli do kavárny a chtěli si prý koncert taky poslechnout. Jenže bylo vidět a slyšet a cítit, že přebrali, protože do zpívání občas nahlas mluvili a dělali děsné opičky. Divila jsem se, že je nikdo nevyrazil. Bohužel jsem seděla na dost netaktickém místě, hned naproti těm opilcům. Snažila jsem se co nejvíc od nich odtahnout a v duchu se modlila, aby mi ten víc opilejší nehodil skleněnou láhev s pivem na hlavu. Ten druhý se ho snažil krotit, ale taky byl docela mimo. Bohužel  tak třetina koncertu byla narušena těmito individui a žel i píseň, kde zpíval Ben duo se svou kamarádkou, kazili. Až při předposlední písni se zvedly dvě ženy, ano prosím, ŽENY a ty chlápky vyhodily. Slovně i trochu násilím. A já jsem byla mírně v šoku, že v tuto chvíli projevily víc odvahy ženy než muži. Přitom v kavárně seděla spousta mužů, ale ani jeden nezasáhl! A tak si říkám proč, když by se to přeci jen očekávalo spíše od muže, který je fyzicky silnější a měl by chránit.
                  Ben Turner sklidil velký potlesk. Jsem velmi ráda, že jsme se s Petrou zúčastnily této akce. I toto je způsob, jak poznat nové město. Díky Marion jsme poznaly i další Lüneburčany. Paradoxně je zná skoro všechny Marion právě přes couchsufingové akce. Společně jsme zašly do jedné typické knajpy, kde měli obrovský stůl, u kterého jsem si připadala jako rytíři u kulatého stolu. :) A taky to tam mělo nádech galerie. Všimněte si toho obrazu nad námi. Pamatuji si, že naproti tomuto obrazu visel další obrovský obraz, na kterém byl podobně zobrazen muž. Určitě koukal na tu dívku. :) Točili tam jen mírně hořké a světlé pivo. Nosili ho ve velkých džbánech. Dala jsem si to světlé, protože to hořké brrrr, nechutnalo mi. Ono i to světlé mi připadalo celkem hodně hořké. To by mě zajímalo, jak chutná hodně hořké pivo, když i to mírně hořké mě nutí se šklebit. Marion vidíte na fotce jako čtvrtou zleva. My jsme se s Petrou bavily hlavně s Marioninou kamarádkou, která sedí hned vedle ní. Kdybych věděla, jak se jmenuje.. Myslím, že nějak na A. Třeba si Petra vzpomene. Musím se jí zeptat. Zůstali jsme v této hospodě až do zavíračky. Hostinská se na nás smála od ucha k uchu. Byla jako vítr. Pak jsme šli domů a postupně jsme se loučili s těmi, kdo šli jiným směrem. Líbí se mi, že Lüneburg není tak veliký, takže se dá všude dojít pěšky. Marioniný kamarádi nás do party přijali, jako bychom byli jedni z nich. Byli takoví spontánní, srdeční, přirození a dokonce nás při loučení taky objali. Nemůžu si pomoct, ale opět se mi potvrdilo, že my Češi máme k Němcům blízko, máme podobné vlastnosti a zvyky, mentalitu. A to je dobře. 
Ten večer jsme spaly s Petrou na rozkládací Ikea sedačce v Marionině obýváku, v hlavě spoustu zážitků z uplynulého dne.