ne, nezapomněla jsem na svůj blog. Ještě se chystám napsat několik článků. Snad najdu během dubna čas. Posledních devět dní v Magdeburgu pro mě bylo tak náročných, plný zvratů a nečekaných událostí, že se mi na blog ani nechtělo chodit. Chtěla jsem si také užít dosytosti čas s lidmi, které už nebudu potkávat a taky čas na místech, kam už se zas na delší dobu nepodívám.
Teď už jsem v Praze a zdaleka jsem se nevzpamatovala z toho cestování, stěhování, vybalování a ukládní věcí a vyřizování.
Chtěla bych si teď připomenout neděli, kdy jsme podnikli poslední společnou akci s Marcem, Erikem a s Thomasem. Původně jsem ten nápad dostala já. Ještě jsem totiž nebyla na prohlídce domu Grüne Zitadelle, který postavil Friedensreich Hundertwasser. Ostatní mi napsali, že by se rádi přidali. Erik v Grüne Zitadelle taky ještě nebyl. Hledali jsme ho do poslední chvíle, než vypukla prohlídka. Nějak nepochopil, že máme sraz u fontány, která je přímo ve dvorku Grüne Zitadelle. Výklad byl v němčině, takže Marc se obětoval a pro Erika všechno překládal polohlasem do angličtiny. Co mě z výkladu zaujalo? Že Hundertwasser měl hned několik přezdívek a nechával si říkat různě. Že na místě Grüne Zitadelle původně stál kostel. Že se zeleň nesmí nijak zastřihávat, natožpak kácet. Stejně je to s fasádou domu. Každý má právo, že si může dle délky své paže upravit okolí svého okna. Dál ne. Na dvorku před informacemi to zřejmě neplatí, asi ne stoprocentně, protože stromky tam měli zastřihnuté.
Průvodce mluvil celkem rychle, takže jsem mu občas při projíždění auta, nebo tramvaje, nerozuměla. Nakonec jsme se šli podívat dovnitř do jednoho ukázkového bytu. Abych pravdu řekla, čekala jsem, že to bude daleko originálnější. To, že mají stěny kulaté, není tam žádný roh, mi nepřipadalo tak nezvyklé. Ano, mozaika i to, že se stavitelé nezdráhali použít rozbité dlaždice a kusy mozaiky, je neobvyklé. I jejich barevné řešení. Proč zrovna dali sem červenou, zatímco zbytek nechali bílý? A proč je v koupelně světlo, i když v ní není žádné okno? Tajemství se skrývá v několika dlaždicích, které jsou průsvitné z druhého pokoje a které propouští světlo.Ta koupelna se mi zdála zajímavě řešená. Jen ten záchod nemají odděleně. Jako skoro všude v Německu...
Za byt 3 plus 1 platí 1000 eur. Což mi nepřipadá zas až tolik, když si vezmete, jaké jsou normálně nájmy v Německu. A toto není jen tak ledajaký dům. Líbily se mi podzemní garáže, kde každá kóje na auto nemá číslo, nebo písmeno, ale svou vlastní mozaiku. Připomnělo mi to Gaudího mozaiky. Měli tam zeleninu, ovoce, stavby a zvířata. Fotit se uvnitř nesmělo, jen za poplatek. Pouze Erik si to zaplatil. Ta fotka koupelny pochází taky od něj. Nakonec jsme si "zahráli" na kovové zábradlí, které se rozezní, když do něj rukou pinkáte. To zábradlí je vlastně dvojí- má dvojí tyče na držení. Spodní tyč je pro děti ze školy, které jsou příliš malé, aby na tu horní dosáhly.
.JPG)
Po prohlídce jsme ještě chvíli diskutovali na zmenšeném modelu Zitadelle a zjistili jsme, jak hodně se liší od skutečnosti. Měli jsme ještě čas, a tak nás vzal Marc na prohlídku Magdeburgu. Jaké překvapení se mi naskytlo, když jsme navštívili mně dosud neznámá místa. A to bylo prosím pár kroků od magdeburské katedrály. Stačí jiný úhel pohledu, stačí zabočit za roh a už jste v jiném světě!!!
Nejdříve nám Marc ukázal, jak se vlézt dovnitř tohoto památníku. Zvládl to jen on a Erik. Já s Thomasem jsme se tam nevešli. Možná že bychom to dali, ale nechtěli jsme riskovat, že bychom pak nevylezli ven. :-D
Pak jsme zabočili z druhé strany za Dom. Svítilo sluníčko, ale zima byla celkem veliká.
Jdeme do malého parčíku, v pozadí obranná věž. Prý se v ní dělají i prohlídky, my měli ale smůlu. Měla zavřeno.
Tady dříve byly hradby.
Strom, který umí prorůst skrz zeď. ;-)
Tato fotka mi hodně připomíná Špilberk. Z této perspektivy jsem si Magdeburg prohlédla poprvé.
Viděla jsem dříve na fotce, že podél řeky vedly koleje a jezdil tudy vlak. Pak to ale přestalo být efektivní, a tak je zrušili. Teď jsem si to mohla prohlédnout ve skutečnosti. Ještě teď tu najdete po kolejích památky.
Pohled od řeky na Magdeburger Dom.
Panáčky najdete všude, je to zřejmě nějaký vtípek místního umělce.
Když se z kolejí stává chodník...
Vzadu, jak je to zábradli, tak tam je vodní příkop. Voda tam sice byla, ale hodně hodně znečištěná.
psí víno se už zelená :-)
obrovský památník připomínající pruské války 1866, 1870-71
Vracíme se k Domu.
Prý tu vedou i nějaké podzemní chodby. Do těch se ale dostanete pouze s průvodcem. Někdy je ale zámek odemčený a vy můžete dovnitř nepozorovaně proklouznout, stejně jako to udělal kdysi prý Thomas.
Marc nás opustil, protože si chtěl poslechnout varhanní koncert pořádaný hned u Domu. My s Erikem a s Thomasem jsme se vrátili k řece a vyhledali jsme jednu kavárnu u řeky. Thomas si chtěl sednout ven, ale já s Erikem jsme ho přehlasovali. Byla nám zima. A tak jsme odpočívali uvnitř. Dali jsme si každý horkou čokoládu. Thomas byl v šoku, že nám připadá málo sladká a že jsme si každý do nich dal 3 cukry. Poté jsme se vrátili ke Grüne Zitadelle, kde jsme se rozloučili. Každý měl úplně jinou cestu.
Tahle procházka jako druhý bod programu mě fakt překvapila. Tady je důkaz, že i po šesti měsících je v Magdeburgu stále co nového objevovat. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat