Už minulý týden jsem několikrát volala paní Meyer a chtěla jsem se s ní rozloučit a vrátit jí kazetu Melánie Olláryové. Minule jsem ji totiž zapomněla u sebe na pokoji. Jenže telefon vyzváněl a nikdo ho nebral. I v pondělí a úterý jsem to zkoušela. Nic. A tak jsem se vypravila k domu, kde ta paní bydlí. Zvonila jsem na zvonek dole a nikdo se neozýval. Ptala jsem se jednoho pána na ni, ale ten jí neznal. Pustil mě aspoň dovnitř k výtahu. Vyjela jsem do 9. patra a zazvonila na zvonek před druhými dveřmi, které vedly do křídla toho paneláku. Namátkou jsem zmačkla zvonek nějakého souseda a ten mi řekl, že o paní nic neví. Zavěsil, ale vzápětí se otevřely dveře, a tak jsem vešla do chodby. Nejdříve jsem opět zazvonila na dveře bytu paní Meyer, ale za dveřmi bylo hrobové ticho. Nechtěla jsem ale opustit Magdeburg bez rozloučení. I kdyby byla třeba v nemocnici, klidně bych se za ní rozjela. Jen zjistit, kde je. A tak jsem zazvonila opět namátkou na dveře sousedů. Otevřela mi jedna slečna, v pozadí paní na vozíku. Řekly mi, že paní Meyer zemřela.
Snažila jsem se zjistit, kdy to bylo a co se jí stalo, ale nic moc jsem z těch žen nedostala. Prý je to pár dní, já bych řekla spíš víc jak týden, podle toho, jak dlouho jsem se jí nemohla dovolat. Prý údajně nešťastně upadla.
A tak jsem zas sjela výtahem dolů, v šoku a ne zcela při smyslech. Najednou jsem si přála co nejrychleji ten dům opustit a dostat se pryč...co nejdál od něj. Chodila jsem asi hodinu po městě a snažila se vyrovnat s tím, co se stalo, s tím, že tu paní už nikdy neuvidím a že jí tu kazetu už nikdy nevrátím. Když zavřu oči, pořád mám její tvář před sebou. Jako by to byla chvilinka, co jsme spolu seděly na gauči a popíjely čaj.
V 16 hodin jsme měla sraz s Mizuki. Chtěla jsem se s ní taky rozloučit a domluvily jsme si procházku po Rotehorn parku. Potkaly jsme se už náhodou u Alle-Center, a tak jsme šly přes Grüne Zitadelle a přes starý železniční most. Zezačátku mi dělalo potíže navázat s Mizuki normální rozhovor, měla jsem v sobě pořád ten těžký balvan, který mě před chvílí zavalil. Ale pak se mi rozvázal jazyk a bavily jsme se úplně přirozeně o různých věcech a Mizuki byla ráda, že jsem ji vytahla do parku a na most. Všechno bylo pro ni nové. Já jsem tento most viděla dosud jen zdálky. Až teď těsně před odjezdem jsem se po něm prošla a zjistila, že na něm jsou různé citáty a výroky a taky zámečky lásky. Nyní je most předělaný pro pěší, ale koleje v něm už zůstaly. Ten den nesvítilo sluníčko a obloha měla šedivý nádech. V lesíku kousek od budov jsme zahlédli rodinku srnek. Stály jsme a ani nedutaly, dokud srnky samy neodběhly. To byl ten nejhezčí zážitek z celé procházky. Zároveň mi přítomnost Mizuki pomohla překonat ten děsivý šok ze smrti. Mizuki odjížděla z Magdeburgu o den později než já - 31.března a ještě jsme se náhodou ve čtvrtek při cestě do školy na kampusu potkaly.
Žádné komentáře:
Okomentovat