Cesta proběhla v pohodě, jen jsem si říkala, jestli Petra všechno stihla a jestli náhodou ráno nezaspala. Měly jsme se totiž setkat na autobusovém nádraží v Hamburgu. Ona měla postatně delší cestu než já, jela totiž až z Brna. Měla jsem obrovskou radost, když jsem ji spatřila čekat u autobusů. Richie, náš couchsurfer, mi psal, že se potkáme až po 20. hodině, protože do té doby pracuje. A tak jsme se vydaly nejdřív k infocentru, kde jsme se vybavily mapami a letáčky. Hned jsme vedle sebe uslyšely češtinu. Češi jsou prostě všude. Mě to o to víc překvapilo, protože čeština se přeci jen v Magdeburgu jen tak nezaslechne. Od prvního momentu mi připadalo, že Hamburg je daleko větší město než Berlín. Všude proudí davy lidí sem a tam a člověk si připadá jako jehla v kupce sena. Dalo nám práci vymotat se na nádraží správným směrem. Chtěly jsme se projít k Hafen City. Poradil nám to Richie. Pořádně jsme se zachumlaly do svých bund, byla tu větší zima. Petra byla hodně překvapená, jaké je oproti Brnu v Hamburgu chladno. Občas jsme váhaly, kterým směrem se máme vydat. Postupně lidí ubývalo, což jsme uvítaly. Místo toho se kolem nás objevily vysoké červené cihlové domy, které mi připomínaly Anglii. Přemýšlely jsme, jestli se v těch domech normálně bydlí, nebo jestli je využívají třeba jen jako sklady. Hodinka a půl utekla hodně rychle a najednou se mi ozval Richie. Napsala jsem mu, že se nacházíme poblíž Sandtorpark a on mi odpověděl, že za námi zajde. Překvapilo mě, že je tak blízko, že nikam nemusíme dojíždět. U Sandtorparku stály vysoké moderní budovy. I park byl hodně moderní. Najednou jsme si všimli malinkého králíčka, který si to hopká přes trávník. Ani jsme nemusely být moc potichu. Nevadilo mu ani to, že kolem něj prošel hlouček lidí. S Richiem jsme se chvíli hledali, pak nás konečně našel, inu ty budovy jsou tu tak obrovské, že nevidíte ani jejich konce, takže se tu člověk snadno zamotá a nebo někoho přehlédne.
Už zdálky jsem poznala, že ten chlapík, který míří naším směrem, je Richie. Richie je totiž Vietnamec, který žije už několik desítek let v Německu. Vyvedl nás z moderní čtvrti a řekl nám, abychom si daly věci do otevřeného kufru taxíku. První má myšlenka byla, proč jedeme taxíkem, vždyť to bude neuvěřitelná pálka, ale zanedlouho mi došlo, že Richie pracuje jako taxikář a že nás vezme na okružní jízdu. Z okénka auta nám ukázal centrum a významná místa, fascinoval mě vodotrysk uprostřed jezera, který mi připomínal Zürich. Světla okolních budov se odrážela na vodní hladině. Míjeli jsme osvětlený Dom. Najednou Richie zastavil a řekl nám, že si uděláme Spaziergang. A tak jsme se vydali na průzkum obrovského zábavního parku, kterému se Matějská jen stěží vyrovná. Obě jsme byly s Petrou vyjukané a z ničeho nic nám Richie dal do ruky žeton, prý ať se svezeme na autíčkách. Proč? Já nechci. Ať jde Richie s náma. To se mi honilo nejdřív hlavou. Ale tři jsme se do autíčka nevešly a Richie říkal, že si to už mnohokrát zkoušel, ať jdem. A tak jsme si sedly do autíčka, Petra nohu na plynu, já řídila. Celá jízda byla o kejhák. Aspoň mně to tak připadalo. Ano, byl to i adrenalin, ale já se zároveň děsila, kdy do někoho zas narazíme. A že jsme jezdily rychle! Petra totiž měla skoro celou dobu na plynu! A já se divila, že to jezdí tak rychle. Bodeť by ne. Snažila jsem se jí krotit. Ale pak to prý podle ní není ono, když nejdeš rychle. Pokaždé, když jsme do někoho narazily, to byla pecka, takže jsme se bouchly o volant do kolene. Ale stejně jsme jely pak zas rychle. Snažila jsem se to tím volantem nějak vybrat, občas žel nebylo kam už uhnout. Celou tu jízdu jsme tedy nakonec přežily, akorát jsem cítila, že se mi na jednom koleně dělá modřina. Richie stál opodál, neuběhlo ani pět minut a už nám dával do ruky modré koule. Vysvětlil nám, jak se hraje ona hra, ale já mu stejně rozuměla tak čtvrtinu. Všude byl totiž hluk, hrála hudba. Pochopila jsem, že mým úkolem je strefit se do červené díry uprostřed. Všude bylo spousta dalších děr, ale strefit se do jiných nebylo už tak výhodné. Asi poslední minutu, dvě jsem pochopila, že vzadu jsou figurky velbloudů a že se jedná vlastně o velbloudí závody. Když vám ta koule spadla do červené díry, posunul se vám velbloud dopředu. Nevím, čí velbloud vyhrál, ale najednou hra skončila(zrovna jsem pochytila sílu a směr, jakým má člověk házet, aby se strefil) a obě jsme si s Petrou měly vybrat nějakou odměnu. V tomto stánku zrovna neměli moc hezké plyšáky, nejvíc se mi tam líbil hnědý pejsek. Myslely jsme s Petrou, že ho budeme mít společně, ale každá si měla vybrat cenu zvlášť. Petra si tedy vybrala stejného psa, ale v jiné barvě. Budou to bráškové. Oba mají na předních tlapkách u krku srdíčko s nápisem LOVE. To se mi tam moc nelíbí, ale zjistila jsem, že to půjde odpárat. Prošly jsme s Richiem celou pouť, Richie se potrénoval ve střelbě a mně jen oči svítily při pohledu na kolotoče, horské dráhy a další atrakce. Občas jsem se u nich zastavila a pozorovala je. Na některé bych nevlezla ani za nic.
Pak jsme opět zamířli k autu. Po chvilce jízdy se nás Richie zeptal, jestli jsme jedly. Řekly jsme mu, že máme jídlo s sebou. Nic neříkal. Jeli jsme asi 15 minut, a pak najednou opět zastavil. Šly jsme za ním, netušíc, co se bude dít. Zavedl nás do vietnamské restaurace. Další překvápko. Je to prý jeho nejlepší vietnamská restaurace, kam chodí často. Už ho tam znají. Objednal tři různé talíře se zeleninou, masem a omáčkami. K tomu jsme měli rýži. Jedla jsem hůlkami. Jeden pokrm byl celkem ostrý, zbylé dva ne. Velmi nám to chutnalo. K tomu jsme si dali pivo a Petra tuším Radlera. S Richiem jsme si povídaly o jazycích, o studiu, cestování a seznamování. Richie nám říkal, že pochází ze severního Vietnamu, ale že tam moc nejezdí. Byl tam prý jen dvakrát. Jeho rodiče se tam ale přestěhovali, protože je tu na ně v Německu zima. Tam mají pláž a teplíčko. Ukazoval nám fotky. Ptal se nás obou, co bychom chtěly v životě dělat. Toť otázka. Na to se mě ptají lidi celkem často. Bohužel spíš vím, co dělat nechci. Nemám konkrétní vysněné povolání, spíš činnost, která by se mi líbila. Richie vycítil, že Petra je stydlivější a že moc nemluví, tak se jí snažil povzbudit, aby se nebála mluvit i s chybami. Velmi se divil, když jsme mu řekly, že je Petra starší než já. Inu výška není všechno. :-)
Pak jsme jeli už k Richiemu domů. Bydlí na okraji Hamburgu, měla jsem skoro pocit, že už ta čtvrť k Hamburgu nepatří, ale asi ano. Doma má spoustu hraček a plyšáků, takže mi došlo, že na pouť určitě chodí se svými dětmi dost často. Měl na stěně jejich fotky i fotky sebe s manželkou. Richie nám ukázal dvě akvárka. Jedno menší, ve kterém plavou hodně maličcí broučci a ráčci. V tom větším je jen jedna ryba- Kugelfisch. Česky jsem si teď našla na wikipedii, že se jí říká čtverzubec. Německy mi to zní líp. V pokoji, kde jsme spaly, měl Richie jednu Kugelfisch, která byla už vypreparovaná. Takový ten druh kulaté ryby s ostny z Hledá se Nemo. Sama ta ryba je v akvárku proto, že by ostatní ryby jinak hned sežrala. Je to speciální tvor, který vyžaduje lidskou pozornost. V akvárku měl Richie ještě jedno mini akvárko, ve kterém plavaly malinké rybičky, které sloužily jako potrava pro Kugelfisch. Vždycky při krmení otevře víko toho malého akvárka a pár rybek odtamtud pošle do velkého akvárka. Fascinovalo mě, jak dlouho se Richie svou Kugelfisch zabýval. Jméno té ryby jsem zapomněla. A fascinovalo mě, jak se s tou rybou mazlí. Vážně! Nikdy jsem si nemyslela, že se dá taky s rybami mazlit, ale ano, dá. Do akvárka strčil celou svou ruku až po loket a hladil rybu po hřbetě. Nebo k němu ryba připlula až na hladinu a hráli si spolu. Přitom nám Richie vysvětloval, jak je Kugelfisch citlivá na okolí, jak vnímá cizí lidi, nově příchozí i nás. Že má strach a stáhne se do ústranní. Líbí se mi, jaký mezi sebou mají láskyplný vztah.
Další den nás zavezl Richie autem na nádraží v Altoně. Celý den pracuje a pravděpodobně skončí zas někdy večer. S Petrou jsme se rozhodly prozkoumat tedy tuto část Hamburgu jako první. Narazily jsme na hrob Klopstocka, Christianskirche a na tři do země zarostlé zvony. Altona je takové malé městečko samo o sobě.
Šly jsme se podívat na vyhlídku na přístav. Jmenovala se Altonaer Balkon.
Obloha vypadala dost zamračeně, ale naštěstí jsme ten den chytly jen pár přeháněk. Nepršelo v jednom kuse, to bylo moc dobře.
S Petrou jsme šly směrem k centru, k St. Pauli Elbtunnel. Cestou jsme uviděly v přístavu i ponorku.
Procházely jsme se po molu, odkud odplouvaly vyhlídkové lodě. Připadala jsem si trochu jako v Řecku, prodávaly tam mušličky a hvězdice přesně jako na plážích jižní Evropy.
Tato zelená loď mi připomínala lodě kotvící ve Švédsku ve Stockholmu a na Ålandech.
Landungsbrücken
S Petrou jsme objevily vhcod do Elbtunnelu, který vede pod Labem. Výtahem jsme se svezly šachtou dolů a prošly jsme se až na druhou stranu. Připadalo mi, že je dlouhý nejméně kilometr, ale má prý 426,5 metrů. Líbila se mi dlaždičková výzdoba u vstupu a zvířata na zdi dole v tunelu. Dvě fotky v této koláži jsem pořádila z druhé strany poté, co jsme vyjely výtahem nahoru. V této části Hamburgu se kromě vyhlídky žádná památka nenacházela. Vzadu byla už jen industriální zóna.
Takto to vypadalo uvnitř tunelu. Mohla tudy jezdit auta. My jsme se s Petrou jednou svezly obřím výtahem, který byl určen právě pro auta.
Vyšly jsme si na vyhlídku kousek na kopec, kde jsme si daly oběd. To víno vypadá tedy hodně na umření. Skoro nevěřím tomu, že by se tu v létě něco urodilo. Město má spíš podzimní, ospalý nádech.
Naším dalším cílem byl památník Bismarck-Denkmal. Ten byl obrovský a celý posprejovaný. Mně víc než Bismarck zaujala tato kočička.
Přeci jen jsme tu našly první známky jara.
Velká záhada pro nás byla Herbertstrasse. Richie nám říkal, že je to ulice, do které mají ženy a mládež pod 18 vstup zakázaný. Jakmile tam vejde nějaká žena, je hned vyhozena. My jsme to chtěly s Petrou risknout a přesvědčit se, co tak tajemného se může skrývat v tak malé ulici, ale nakonec jsme se neodvážily. Bariéry z obou dvou stran ulice nás celkem postrašily. Došlo nám, co se tam asi děje, ale nepochopily jsme, proč je tam přístup omezen. Vždyť v Amsterdamu taková ulička zakázaná není a kdokoliv se může podívat na vystavěné ženy za výlohou .Zde je to prý omezené proto, že ostatní ženy to prý pobuřuje dívat se na to. No tak ať tam tedy nechodí ten, koho to pobuřuje. Ale proč by to měli zakázat všem? Ne že bych se tam chtěla hrnout. :-D Ale co je zakázané, to je pro nás o to víc lákavé, není-liž pravda? Celá čtvrť St.Pauli je laděna do erotična. Není tam podniku, kam by nebyl vstup až od 18 let, spousta domů má okna raději zazděná, aby se nikdo nemusel dívat na ty neřesti a co obchod, to sexshop, který se neostýchá pochlubit se se svým všemožným zbožím ve velikých výlohách. To se u nás v ČR moc tak nevidí.
Kromě sexshopů tam najdete taky hodně kasín. Toto sluníčkové vypadá na pohled celkem pěkně. V noci, když jsme kolem jeli s Richiem autem, hezky zářilo.
Zamířily jsme víc na sever přes Dom k ruskému ortodoxnímu kostelu. Uvnitř jsme si na chvíli sedly a odpočinuly si. Nohy nás už docela bolely.
Zašly jsme do parku Planten un Blomen, kde nebyla skoro ani noha. V létě to tu musí být hezké, zvláště když je naplněno jezírko a probíhají tu vodní světelné šou.
Významným orientačním bodem pro nás byla Fernsehturm. Bohužel se prý nahoru nedá vylézt. Mně se líbí snad možná víc než ta berlínská. I sem do parku pomalu přichází jaro.
Bohužel nás tu ale přepadl liják, který ne a ne přestat. Čekaly jsme chvíli v altánku, až dést ustane. Četly jsme návod, jak pěstovat různé druhy růží. Ostatní lidé to vzdávali a vyráželi do deště. I my jsme se vydali na cestu. V dešti se nám šlo dost špatně. A jako na potvoru jsme se ztratily. Hledaly jsme čtvrť, kterou nám poradil Richie. Prý je tam spousta restaurací a kaváren. Chtěly jsme si už odpočinout, ale my pořád ne a ne na tu čtvť narazit. Došly jsme na místo, které jsem už neměla na mapě. Ptala jsem se nějakých lidí u supermarketu, ale ti sami netušili, kde se nacházejí. Nakonec jsme se kousek vrátily a udělaly jsme dobře. Bohužel jsme se vydaly směrem, kterým ukazovala cedule, ale nedošlo nám, že ulice může vést i na druhou stranu. Samozřejmě, že ta čtvť byla na druhé straně oné ulice. Mají to divně značené.
Fotím i méně vzhledné věci jako doupě bezdomovců, kteří seděli na haldě matrací a hadrů a piknikařili. Hezký skvot, ne?
Konečně jsme s Petrou našly báječnou cukrárnu, kde jsme si daly horkou čokoládu a masala čaj. Petra vyzkoušela Käsekuchen a já vsadila na jistotu Schwarzwälder Kirschtorte..
Odpočívaly jsme a lebedily si, že jsme konečně v suchu. Dokonce venku vysvitlo sluníčko. Pravé aprílové počasí. Zpáteční cestu jsme už našly bez potíží. Ještě jednou jsme si vychutnaly pohled na atrakce Domu. Čím víc se stmívalo, tím víc nás všechno oslňovalo.
Po chvilce váhání jsme se rozhodly, že půjdeme na obří ruské kolo. Pro mě to bylo poprvé v životě. Líbilo se mi, že tam člověk nebyl hlavou vzhůru jako na některých atrakcích.
Toto je pokus o vyfocení pohledu shora dolů. Město moc osvícené nebylo, ale zato celý areál Domu zářil. I tak se mi to hodně líbilo. A nechali nás otočit se celkem pětkrát! Necítila jsem se tak volně v prostoru jako na obřím kolotoči, který jsme vyzkoušely s Pee v Prátru ve Vídni. I tak to byl celkem adrenalin, protože se kabinka trochu houpala. A ke dveřím jsem se i tak raději moc nepřibližovala. Stejně si říkám, proč tomu říkají Dom. Vždyť to zní, jako by to byl nějaký kostel a ne pouť. V Hamburgu je prostě všechno jinak.
Richie nám psal, že má ještě hodně práce a že bude končit pozdě. Napíše nám, až skončí. A tak jsme šly pomalu k radnici, která nás překvapila svou výškou i šířkou. Ani večer, ani během dne se mi ji nepovedlo vyfotit celou. Sídlí tu parlament a senát Hamburgu. Kdopak uhodne, v jakém stylu je postavena?
V nedalekém nákupním centru jsme se usadily a snědly naše chleby a toasty. Já zkontrolovala wifi, jak jsme na tom s cestou do Lüneburgu. Přály jsme si najít někoho, kdo by nás tam v sobotu svezl autem. Načerpaly jsme síly a vydaly se ještě projít podél jezera s vodotryskem. Petře byla zima, a tak jsem jí půjčila svou čepici. Že je to roztomilé díťtáko? ^-^ Tu fotku sem prostě dát musím!
Do řeči se tam s námi dal na nábřeží jeden chlapík z Brazílie (tuším). Nechtěla jsem se s ním moc vybavovat, protože byl už v náladě a navíc začlo pršet. Chvíli to byla příjemná konverzace, ale on se pořád neměl to ukončit. A tak jsem mu řekla čao a šla se schovat. Pee si s ním, zdálo se, víc rozuměla, a tak jsem na ní počkala pod stříškou. Obě jsme pak obešly celé jezero kolem dokola, krápalo, ale dalo se v tom chodit. Musím se přiznat, že z auta to mělo atmosféru hezčí. Možná to bylo ale i tím, že jsme byly dost unavené. A tak jsme si sedly opět do obchodního centra a čekaly a čekaly, dokud Richie nenapíše. Všechny obchody už měly zavřeno a každou chvíli jsme očekávaly, že nás odtamtud vyženou. Snědla jsem pro posilnění poslední kousek čokolády. Měla jsem na ni obrovskou chuť. Petře moc čokoláda nechutná. Jen specifické druhy. V tom mi přišla esemeska, že jede Richie domů, ale že už se pro nás v centru nestaví, je daleko. A tak jsme se vydaly na autobus. Jako na potvoru nám ujel o dvě minuty bus, který jel až přímo k Richimu. Byl to poslední bus, který jel až do té zastávky, kde bydlí. Řekly jsme si, že ty dvě zastávky už nějak dojdem. Bez mapy. Prostě musíme. Nic jiného nám nezbývá. Petra objevila automat na lístky, což se vyplatilo. V autobuse totiž automaty neměli. V každém městě v Německu to mají zařízené asi jinak. Ta cena nás mírně šokovala, protože lístek stál 3 eura 10 centů. Autobus přijel a my nastoupily. V plánu jsme měly zeptat se na konečné řidiče, jakým směrem se jde k té zastávce, kde bydlí Richie. Tak jsme to taky udělaly. Ten řidič nám ukázal druhý autobus. Prý do něho máme nastoupit. A tak jsme hned přešly do druhého busu v domnění, že ten jede až do našeho cíle. Nejel. Po třech zastávkách nám to už připadalo divné, že nehlásí tu naši. Na řadě jsem byla já, abych se ptala. S Petrou jsme se totiž střídaly v tom, kdo se bude ptát. Paní s pejskem to netušila, takže jsem musela jít k řidiči. "Fahren Sie zu Immenbusch?" Zakroutil hlavou. Zdálo se, že mi víc říct nechce. A tak jsme se s Petrou rozhodly raději vystoupit a vyzkoumat, jestli nejede nějaký bus zpátky. Nemá přeci cenu jet někam, kam člověk nechce. Jakmile jsme ale vystoupily, ten řidič si nás všiml a vylez ze své kabiny a prý ať zpátky nalezem dovnitř. Z téhle zastávky už nic nepojede. A tak jsme jak schlíplý psy nastoupily zpátky do autobusu. Všichni se na nás dívali jak na exoty, kteří neví, kde se nachází. Raději jsme sklopily pohledy dolů. Naštěstí nám nikdo nerozuměl, o čem se bavíme. Kde tedy máme vystoupit, když ne tady? Spoléhaly jsme se na řidiče, že nám řekne. Asi za deset minut na nás mávnul, abychom vystoupily. A tak jsme vyšly na úplně neznámém místě. Nikde nic povědomého. Začaly jsme zas studovat jízdní řády, když ten řidič opět vylejzá z autobusu a křičí, že támhle za rohem je bus, do kterého máme nalézt. A tak jsme v poslední chvíli nastoupily do třetího autobusu a modlily se, aby to byl konečně už ten, který nás doveze až k Richiemu. Richie mi už nedopovídal na mou smsku. Jak velký balvan nám spadl ze srdce, když jsme slyšely hlásit jméno zastávky Immenbusch! Během té cesty jsme se stihly několikrát ztrapnit, ale dostaly jsme se zpátky k Richiemu a to bylo nejdůležitejší. A ten lístek se nám aspoň trochu vyplatil, využily jsme ho na cestu všemi třemi busy. Richie byl smutný, spadl mu mobil do vody(ne do akvárka) a nyní mu nefungoval. Začal si na internetu shánět nový. Opravit ten původní nemělo cenu. My jsme se rychle vysprchovaly a zalehly v malém děstkém pokojíku. Tentokrát jsem spala na posteli a Petra na matraci.
Žádné komentáře:
Okomentovat