Výlet podél řeky Wipper

Dneska je to právě týden, co jsme jeli na výlet do Harzu, a tak se napíšu článek, než to zapomenu. Je vlastně obrovské štěstí, že jsem se mohla zúčastnit. Pozvala mě Jackie, s kterou se občas bavíme na swingu. Jak se ale nakonec ukázalo, Jackie se nepřidala. Ale což, mně to moc nevadilo. Hlavně že se někam podívám. Spoléhala jsem taky na to, že tam bude aspoň Vanessa, kterou znám. Když jsme se ráno sešli v 8:15 na nádraží, zjistila jsem, že ona Vanessa je asi jmenovkyně té Vanessy, s kterou chodila Jackie na swing a kteroujsem znala. A tak jsem se ocitla v partě úplně neznámých lidí, ale vůbec mi to nevadilo. Konečně nějaká změna. Naším cílem bylo městečko Wippra. Nejdříve jsme jeli věštím vlakem asi hodinu, a pak jsme přestupovali v Klostermannsfeldu na další vlak. Tam se k nám přidal ještě jeden člověk. Nastoupili jsme do jediného vagonku a hned jsme si připadali jako v minulém století. Miniaturní závěsy, lepenková stěna, záchod na pumpovací systém... Paní průvodčí byla velmi hovorná. Vanessa vyčetla z internetu, že tato trať má být v dubnu prý zrušena. Proč, to se neví. Možná je málo frekventovaná. Ptali jsme se průvodčí a ona říkala, že existence této trati je ve hvězdách. Prý se ale můžeme podepsat na petici za zachování trati. A tak nám ji přinesla a nechala ji mezi námi kolovat.

Tato fotka mi připomíná velmi tu z knihy Mit der Linie 4 um die Welt, o které píšu diplomku. :) Konkrétně z kapitoly o městu Thüringen. Projížděli jsme ledovým královstvím, jako by tudy prošel Mrazík. Sníh ale nikde nebyl. Jen mlha. Obávali jsme se, aby ta mlha nebyla celý den. To by se nám moc dobře nechodilo a z okolí bychom ani nic neměli.

Ale naštěstí to dopadlo celkem dobře. Občas jsme na mlhu narazili, ale ve Wippře po ní nebylo ani památky. Líbilo se mi, jak tam mají malované domy. A ty kachny, jak si hezky užívaly cachtání ve vodě.

Sněhurčin domek

Originální nápad namalovat si na dům javorové listy :)

řeka Wipper, často vytváří různé meandy, její čistota mě překvapila

co mráz dokáže..

Takovýhle ďuzen bylo v té silnici spousta, vzpomněla jsem si na Ukrajinu, protože i po této jezdila auta, jako by se nechumelilo.

Ptačí budka z plastu. Být ptákem, tak se jí obloukem vyhnu. Docela ohyzdnost...

Přehrada Vorsperre Wipper, tady jsem si vzpomněla na podzimní výlet k Rappbodetalsperre. Ta byla tehdá větší a i se kolem popelilo víc lidí.

 Vyškárbali jsme se nahoru a já jsem se konečně po dlouhé době zadýchala do kopce. =) Ani nevíte, jak mi to tu chybí.

Kousek od tohoto místa jsme našli mrtvou sýkorku. Všichni ho zkoumali, ale já šla hned dál.

I přehrada celá zamrzla, ale led nebyl moc tlustý. Určitě bych si netroufla po něm přejít. Házeli jsme kameny na hladinu a jak se odrážely, dělalo to takové glo glo glo. Pod ledem jsme objevili malinké živé rybky.

zamrzlý potůček

Na chvíli vysvitlo i sluníčko, takže jsme se mohli krásně vyhřívat. U přehrady jsme objevili lavičku, hned jsme se na ni naskládali. Stejně ale byla pro nás sedm lidí malá.

Zbytky sněhu jsou asi známkou toho, že jsme se dostali o trochu výš.  Rozumějte víc než 0 metrů nad mořem. :-D To, co jsme ušli, totiž žádné kopečky vůbec nebyly, všude rovinka, maximálně se cesta trochu táhla nahoru.

 

Opuštěná budova Jugendgästehausu.  Mám ráda opuštěné budovy. Tato vypadala ještě celkem zachovale, jen zahrada, hřiště a pingpongový stůl byly pěkně zarostlé. Kdo ví, zajímalo by mě, jestli sem jezdí někdo aspoň na léto. Narazili jsme ještě hned vedle na jiný opuštěný dům. To mi připomnělo ČR, kde jich je habaděj. V Německu mi to připadá spíš jen jako výjimka.

 I tady bylo vidět, že tudy prošel Mrazík. Už jsme byly pěkně vyhládlí a hledali jsme místečko, kde bychom si sedli a pojedli. Jako na potvoru nikde nic poblíž.

 

Nakonec jsme o kousek dál našli stříšku. To byla úleva zahnat hlad a ohřát se teplým čajem z termosky.

Fascinují mě zdejší skály, které se vám drolí pod nohama/rukama. Jsou to takové malé placaté úlomky, které bez problémů ulomíte rukou. 

U tábořiště jsme potkali otlučeného trpajzlíka. Zřejmě je to místní pohádková postava.

Narazila jsem na dva druhy směrovek. Bílé tabulky s nápisy, které vypadaly jako od fixky a tyto dřevěné  napsané švabachem. Ty dřevěné byly hezčí, víc se hodily do přírody.

Tentokrát neodlamující se skála.

 Největší záhada v celém Harzu. Kam vedou ty jeskyně? Vchod je sice zamřížovaný, ale chybí zámek, takže můžete vejít dovnitř. Valeria byla tak odvážná, že šla na průzkum. Prý se to nejspíš svažuje hlouběji dolů. Neměla baterku a nikdo ji nehodlal následovat, tak se vrátila zpátky.

 Ještěže nevyrušila jeskynního medvěda. Podle těchto popisků je medvěd dlouhý až 280cm  a váží kolem 230-380kg.

Udělali jsme kolečko a přišli jsme opět do Wippry. Ještě nám zbývala hodinka a půl času, a tak jsme si chtěli trochu projít městečko.

Zahlédla  jsem v jednom okně číču. :-)

Nakonec jsme skončili v Mühlencafé. Chtěli jsme si odpočinout a posilnit se. Dala jsem si horkou čokoládu a Schwarzwälder Kirschtorte. Musím říct, že jsem ho jedla snad poprvé. Po medovníku a tiramisu je to třetí nejvýtečnější dort, který jsem kdy jedla!

Majitel kavárny je hodně hovorný člověk, a tak nám dalo docela zabrat, než jsme kavárnu opustili a rozhovor s ním ukončili. Koupila jsem si jeden pohled na památku. Prošli jsme se po náměstí, ale moc času už nám nezbývalo, tak jsme zamířili postranními uličkami k nádraží. 

                 Snad ten vlak pojede, říkali jsme si. Stála tam s námi jen jedna paní, zřejmě taky turistka. Krátce po 18. hodině opravdu přijel. Řidič přešel na druhou stranu, my nastoupili a jelo se zpátky. Uvnitř byla tma, jen dvě žárovky vydávaly slabé světlo. Připadala jsem si jako za starých časů, kdy lidi hodně šetřili elektrikou. Ještě aby nám sem přinesly kahany. Nám se ale chtělo všem spát, a tak nám slabé osvětlení tolik nevadilo. Pak ale odněkud přišla průvočí, zkásla tu paní, co jela s námi, ale když jsme jí my chtěli ukázat lístek, tak si uvědomila, že na něj vůbec nevidí. Houkla něco na řidiče, co seděl vepředu a ono se rozsvítilo. Takže tu je přeci jen ještě nějaké světlo. S Marcem jsem počítala, kolik jsme za ten den ušli kilometrů a dopočítali jsme se 18 km. . Docela slušné na to, že nemám žádnou kondičku. :)
                  Říkám si, ještě štěstí, že chodím na swing a že jsem se skamarádila s Jackie. Jinak bych se asi sotva na tento výlet dostala. I když jsme během cesty zjistili s Marcem, že se známe, že jsme se viděli už jednou na couchsurfingovém srazu. To je ale náhoda. Jinak jsou všichni ostatní z Institutu für Umweltforschung. Pracují tam na různých projektech nad mikroskopy, zkoumají složení vody, kanalizaci, zabývají se ekologií a tak. Nejvíc jsem si asi z party popovídala s Valerií. Ta byla nedavno ve Švédsku v Uppsale. Strávila tam skoro rok, tak jsme si porovnávaly dojmy z této země. Valéria vypadá i jako typická Švédka. Ani bych neřekla, že je Němka. Pak mezi námi byl taky Erik z Brazílie, který přiletěl teprve před 14 dny. Bude pracovat na institutu celý jeden rok. Erik neumí německy, a tak jsme vždycky přešli do angličtiny. Celkově jsem si ale procvičila spíš němčinu. Všichni ostatní byli Němci. Jen mě zaujalo, že ani jeden z nás nebyl rodák z Magdeburgu. Všichni jsme tam přišli teď někdy poslední dobou, Marc je tu asi pár let, ale jinak pochází ze severního Německa. Ve skupině panovala pohodová nálada. I s neznámými lidmi se můžete cítit perfektně. A místní lidé tu v Harzu jsou taky přátelští a ochotní pomoci. Díky za pěkný výlet! Třeba ještě v březnu něco bude a třeba najdu čas se opět přidat.