Trochu jiný Magdeburg

Hezký večer,
         právě jsem na skok v Praze, ale zrovna jsem našla chvilenku napsat sem článek, který mám dosud jako malý restík. Už je to týden, co mě v Magdeburgu navštívil Ondra, a tak bych ráda napsala pár řádků o jeho návštěvě. Abych se přiznala, měla jsem maloučko obavy, jak mě s ním bude chození po známých místech bavit. Přeci jen jsem už centrem a parkem Elbauenpark provázela několik lidí a ta místa jsou mi už trochu okoukaná. Na druhou stranu jsem si vzpomněla na návštěvu Marti, s kterou mě i procházky po x kráté těmi samými ulicemi moc bavilo. Pořád bylo co nového objevovat.
          A tak tomu bylo i s Ondrou. Narazila jsem na pár věcí, které jsem dosud míjela bez povšimnutí najednou pro mě získaly nový rozměr, nový úhel pohledu. Je to i tím, že Ondra je velký znalec historie, architektury a dopravních prostředků(tedy hlavně vlaků a tramvají). Fascinovalo mě, jak se rozplývá nad pro mě úplně obyčejnou tramvají, nebo nad úplně prostou křižovatkou kolejí. A jak jásá nad tím, když kolem projede stará tramvaj. :-) Tomu prostě úplně nerozumím, ale představuji s to, jako by kolem prošla nějaká kočka. To zas já začínám jásat a všelijak kočičku lákat, aby ke mně přišla, abych si ji mohla pohladit. Ale zřejmě u koček jásáme oba, protože i Ondra je veliký milovník koček. :-)
           No tak jsem se do toho krásně zamotala, ale pojďme k fotkám. Dávám sem fotky, které jsou spíš něčím jiné a zvláštní. Památky Magdeburgu jsem sem už dávala několikrát, ty už znáte, a tak sem dávám fotky spíše neznámé. Několik fotek je také od Ondry, který mi dal svolení je tu zveřejnit. Díky moc. :) Focení je Ondrovým koníčkem, a proto se při něm hodně vyřádil. Proto jsou některé fotky černobílé, či v jiném režimu. 

                První den v sobotu jsme vyrazili na procházku do Elbauenparku. Chytli jsme skvělé počasí, ale navzdory sluníčku byla celkem kosa. Vylezli jsme na odpadkovou horu, přešli dřevěný hejbací most, zacvičili si na hřišti nejen pro děti. Tam jsem zjistila, jak funguje jeden stroj se závažím na procvičení svalů na rukou. Potkali jsme stádo daňků. I malí daněčci tam pobíhali. Chtěla jsem si je pohladit, ale oni byli plaší a já se trošku bála, že mě kousnou. Našli jsme tam jednu slečnu, která brzy bude maminkou malých daněčků. Pozorovali jsme, jak starostlivě myje maminka svého synka daněčka a on jí na oplátku taky olízne. U daňků bych mohla zůstat hodiny. Divím se, že když jsem kolem nich chodila na podzim, tak stáli spíš v pozadí a báli se lidí. Teď jdou klíďo dopředu. Jsou zvědaví. Asi si zvykli, že jim lidé v zimě nosí nějaké pamlsky. :) Pohoupali jsme se na houpačkách a nakonec jsme zašli do Schmetterlingshausu, kde jsme se i krásně ohřáli. I tam bych zůstala hodiny a nechala se obletovat motýly. Dokonce si na mě poprvé jeden sednul. Sice zezadu, ale i to se počítá. :) Přímo na ruku se asi bojí.

Ten den jsme se po obědě vydali ještě na procházku po okolí. Ondru fascinovala tato stavba.  Původně tam byla kasárna pro Rudou armádu. Ruská armáda tyto prostory využívala až do 90. let.  Nic bližšího jsme se ale nedozvěděli. Možná kdyby člověk víc pátral... Zajímalo by mě, jestli je třeba v této "bráně" dneska něco schované, jestli se to nějak využívá. Ta vrata vypadala hodně nedobytně.

Večer jsme šli plavat do Elbeschwimmhalle. Stihli jsme to akorát a i na svůj odraz v zrcadle(ve skle) jsme se podívali. :)

       Zvířátka v Elbauenparku nás tolik uchvátila, že nás napadlo zajít  v neděli do magdeburské zoo. Mě trochu zezačátku odradilo, že prý ta zoo vznikla z původní stanice pro ptáky. Ptáků tam ale zdaleka tolik neměli, takže to bylo fajn. :) Hned na úvod nás uvítaly surikaty.

Počasí nám ten den už moc nepřálo a dokonce se i rozpršelo. Naštěstí jsme se mohli schovat třeba u slonů. Zrovna bylo na programu krmení slonů, tak jsme to krásně vychytali. Dávali jsme jim nařezanou mrkev a sloni si ji od nás brali chobotama. Měli tam slona afrického a slona indického. Určitě se už skámošili.  :-)

Pak je ošetřovatel poslal ven. Šli okamžitě. Jeden slon se začal hrabat v písku, možná tam měl vodu, nebo něco dobrého k snědku. A nebo se jen chtěl umýt. Sloni se mi moc líbili, připadali mi jako jedni z nejmírumilovnějších zvířat.

Hádejte, co to je. My jsme na to s Ondrou ne a ne přijít. Až pak jsme uslyšeli zvuk kutálející mince.  Zajímavý to nápad jak přispět zvířátkům.

Lev se svými dvěma choťěmi. Dívali jsme se na ně přes sklo a jedna z těch lvic se mi najednou zadívala intenzivně do očí. Rozběhla se a těsně před elektrickým drátem se zastavila. Kdyby tam nebylo to sklo, určitě by už bylo po mně. Bojim, bojim...

Tučnáci se mi líbili, nebýt těch racků. Zrovna dostávali svačinku, ošetřovatelka u nich klečela a dávala jim ryby. Jen ti otravní racci kolem pořád kroužili...

Tyto ryby považuju za jedno z nejlepších zvířat. Přitom na světle nevypadají tak zeleně. Je to tím světlem, které je v akvárku. Všemožně se tam hemží a dovádí. Baví mě je pozrovat. Je to příjemné uklidnění. Připomnělo mi to dovádění na diskotéce trochu. Nad nimi bdí malý krokodýl.

Kdybych nebyla vázaná na akavárko, přála bych si být rybou. Plavat si volně v oceánu, v nějakém proudu, cestovat x kilometrů sem a tam. Jen by se nesměl vyskytovat kolem nějaký velký predátor. Ani člověk ne. Nechtěla bych být totiž akvárková.

Šimpanzi jsou kapitola sama pro sebe. Připadli mi tlustí a málo chlupatí. Zaujalo nás, jaké si dělají pelechy z cárů látky a všelijakého roští. Poznali jsme starouše, který je zřejmě velitelem smečky. I tady se na mě jeden z nich nějak rozlobil a chtěl mi dát do nosu. Naštěstí tam bylo opět sklo. A tento na fotce vůbec nic neřešil. Pohodička, klídek, leháro. :)

Ke konci jsme spatřili i tygra. Ten jen trochu řval, ale jinak působil spíš ospale(unaveně). 

V zoo se mi líbilo, i když na nás pár zvířat trošku vyjelo. Asi nechtěli rušit ze zimního spánku. Na Ondru do třetice vyrazil Rothund (česky dhoul). Říkám si, ještě štěstí, že tam byla ta klec. Asi by se neměl všeobecně člověk dívat moc zvířatům do očí. Nevím proč, ale i naše kočky po nás občas vyjedou, když na ně dýl upřeně zíráme. Mám zkušenosti, že je občas lepší uhnout pohledem. 

Zvláštností zoo v Magdeburgu je to, že leží poměrně blízko centra, přímo mezi paneláky, takže někteří lidé mají možná výhled z balkonu na plameňáky, ne-li na tygra. Ráda chodím do zoo v zimě, i když spousta zvířat působí dost ospale.

Ten den jsme se hodně nachodili, a tak jsme si dali špecle s pestem a s kočičím vínem a celkem brzy šli spát. Udivilo mě, že Ondra nezná pesto, základ studentských pokrmů.

V pondělí jsme konečně vyrazili do centra města. Ondra se na něj moc těšil. To jsem ještě ráno netušila, že mezi prvními věcmi, které objevíme, bude Praha. Ano, zlatá Praha je zobrazena přímo nad Mekáčem. Chodím tudy skoro každý den, ale nikdy jsem si této rytiny nevšimla. Až teď s Ondrou. Záhada. Magdeburg má sice partnerství s Brnem, jsou to spřátelná města. Ale proč je tu ta Praha? 

Odpověď na tuto otázku jsme dostali následující den, kdy nám paní v infocentru řekla, že tu dříve bývala kavárna, která se jmenovala Café Prag. Po revoluci ji ale bohužel zavřeli, jen ta rytina se dochovala a je vidět, že se o ni  i nadále starají. Báječné! Takže mám Prahu vlastně na dosah i v Magdeburgu!

Prošli jsme Alter Markt, náměstí s Rolandem, zlatým Otou I. Velikým a jelenem. Vyfotili jsme si taky Ottu von Guericke. Tady se mi dostalo dalšího osvícení. Otto von Guericke nejen že vynalezl "Luftpumpe", ale je s ním vlastně i spojen onen pokus, kdy spojil dvě půlkoule a vypustil z nich vzduch. Dal zapřáhnout koně z obou stran a snažil se dokázat, že ty dvě polokoule nejdou od sebe odtrhnout. Vím, že nám to říkal, učitel někdy hodně dávno ve fyzice, ale ani ve snu by se mi to nespojilo právě s Otto von Guerickem, po kterém je pojemnována zdejší univerzita. Ony půkoule jsou často k vidění v různých parcích a u cest v celém Magdeburgu. Doteď jsem netušila, o co vlastně jde...

Podívali jsme se také k Johanniskirche. Měli tam žel zavřeno, a tak jsme se dovnitř dostali až v úterý. Aspoň že vrata zvenku mají otevřeno pro návštěvníky nonstop. ;) Pokaždé, když kolem nich procházím, jde mi mráz po zádech. Pro mě jedna z nejpěknějších věcí v Magdeburgu. Tedy hned po zadním traktu Domu. :)

A pak jsme navštívili Dom. Ten měl naštěstí otevřeno. Malého modelu před Domem jsem si všimla taky až teď v březnu. Sluníčko sice svítilo, ale foukal vítr a byla nehorázná zima.

 V zadní části Domu kvetly krokusy. Miluju žlutou barvu! A krokusy se v zelné trávě se se svými modrými protějšky báječně doplňují.

V pozadí s Domem. Vpravo vidíte kousek berlínské zdi přenesené sem do Magdeburgu. Nemusíte jezdit až do Berlína, i tady kousek mají. Je na ní tuším namalovaný datel.

V pondělí večer jsme vyrazili na swing. Chtěla jsem Ondrovi ukázat místo, kde tančím. Taky jsem ho trochu zaučovala ve swingu. Držel se statečně. :)

Poslední den jsme vyrazili k Johanniskirche. V parku před kostelem jsme našli úplný krokusový palouk. Sluníčko se opíralo do těch květů, a tak jsme neodolali a pořídili několik makro fotek.

 Hurá! Johanniskirche měl otevřeno! A tak jsme si prohlídli interiér, podzemí a vyšplhali jsme nahoru na věž, odkud byl pěkný výhled, ale děsně to tam fučelo.

V podzemí mě zaujaly bomby, které za 2. světové války padaly na kostel. A taky podivný pach po prachu a sutiny, jako by tu spadla bomba teprve před pár dny. V podzemí jsem tu s nikým taky ještě nebyla.

Není divu, že z kostela zbylo pramálo a museli ho pak po válce hodně předělat. Opravoval se desítky let. Nyní se tu konají hlavně koncerty. Ondrovi se interiér úplně nelíbil, vlevo jsou něco jako kanceláře, které sahají do několika pater.

A pak to okno. Vlastně okna. Přesně takto rudě budou nejspíš za pár let vypadat všechna okna. Jedná se o projekt, jehož cílem je vytvořit plameny ve všech skleněných tabulkách. Má to připomínat ono bombardování a požár, který všechno pohltil. S Ondrou jsme se shodli, že je to pěkně ošklivý. Když to bude takto všude, v kostele už nebude žádné světlo, jen hodně ztlumené a bude mít navíc červenou barvu. Fakt divný. Přeju si, aby se od toho nápadu upustilo, aby nenašli další sponzory. Ale kdo ví, jak to bude. Určitě se do toho kostela za pár let podívám. Jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat.

Uteklo to strašně rychle a nestihli jsme projít zdaleka všechno. Aspoň bude mít Ondra taky důvod se do Magdeburgu někdy zas podívat. Žasnu, kolik věcí jsem dosud přehlížela a kolika věcem jsem nerozuměla. Myslím, že Ondra, ačkoliv byl v Magdeburgu poprvé, mi toho hodně nového vysvětlil. Mimo jiné, proč je pod některými sedačkami v tramvajích písek. ;) I on mi tu dělal svým způsobem průvodce. :) A taky mě potěšilo, že se snažil navzdory své trémě mluvit německy. I se mnou trénoval. Jen tak dál. :)