pondělí 22. července 2019

Opět v Magdeburgu:)

            Z psaní už mě dnes bolí zápěstí, ale kdy jindy napsat o Magdeburgu, když ne teď? Mám ho přece v živé paměti!

            Po čtyřech letech jsem se podívala zas do Magdeburgu. Sice jen na jednu noc a na necelý den, ale i tak mě ta návštěva potěšila. Zavzpomínala jsem si na staré dobré časy, které jsem tu trávila nad diplomkou a kdy jsem se tu také mořila nad různými seminárkami. Bohužel zrovna nebylo úterý, takže jsem neměla příležitost zajít na swing a podívat se, kdo ještě ze známých chodí tancovat. Nepotkala jsem nikoho ze svých studií, ani učitele a spolužáky. Vzpomněla jsem si na paní Milušku, když jsem šla kolem paneláku, kde bydlela. Určitě bych na ni zazvonila, kdyby byla doma. Jenže vím, že odešla. Zůstala mi jen ta kazeta s Melánií Olláryovou, kterou bych jí tak ráda vrátila.
         Nejdřív jsem se vydala k univerzitě. Dalo nám práci probojovat se z hotelu poblíž nádraží do centra. Okolí nádraží a i promenáda v centru jsou jedno velké staveniště. Lidi se musí proplétat úzkými uličkami. Venku bylo pod mrakem a dusno. Sotva jsme se plazili. Když se tak zamyslím, kromě toho staveniště se Magdeburg moc nezměnil. Na rohu Breiter Weg je dosud zlaté vyobrazení Prahy, i když kavárna Prag už dávno zanikla. Bohužel teď pod tím udělali nový McDonald. :( Infocentrum se přesunulo o pár metrů na hlavní třídu. Na náměstí Alter Markt trůní obrovská jahoda s prodavačem uvnitř. Magdeburský Roland stále střeží radnici a Otto von Guericke pořád ležérně pózuje v křesle.
            Když jsme došli k univerzitě, úplně mě přeběhl mráz po zádech. Bylo pro mě divné procházet se místy, která jsem tehdá brala jako samozřejmost. K hodně budovám se vážou vzpomínky. Chtěla jsem si je znovu vyfotit a porovnat, zda vypadají pořád stejně. Vešla jsem i do univerzitní knihovny a nasála znovu tu studentskou atmosféru. Ano, opět tam byla. I teď v červenci tu sedělo dost studentů. Překvapilo mě, že to na univerzitě teď v létě tak žije. To není zvykem u nás v Čechách. Jenže tuším, že tady končí semestr později. Napadlo nás zajít do menzy na oběd. Objevili jsme v prvním patře novou menzu. Nevím, zda tu za mých časů už byla. Do té dolejší menzy, kde jsme tehdá slavili Vánoce s Erasmáky, jsem jenom nakoukla. Tam zůstalo vše při starém. Dali jsme si řízek s bramborem a zeleninou. Vůbec mi nepřišlo, že bych mezi studenty nějak nezapadla. Někteří sice byli hodně mladí, jiní tu ale seděli i s kočárky a malými dětmi. Prostě mix všech lidí různých věkových kategorií.
          Samozřejmě, že jsem se podívala i k IKUSu. Byl zavřený, o prázdninách pro Erasmáky žádný program není. Ale přes dveře jsem viděla, že tu pořád mají velké zásoby nádobí pro nově příchozí, kteří nejsou vybaveni. Jak mi to tenkrát taky hodně pomohlo. Po žádném mostě jsme nešli, z Labe jsem viděla jen kousíček, prošli jsme podél cihelné pevnosti a Wallonerkirche až k Johanniskirche. Na ten jsem se hodně těšila. Nevím, zda byl kostel otevřený, ale mě nejvíc zajímala ta vrata, která vyprávějí tolik hrůzostrašných příběhů. Ano, všechny postavy tam byly, i ten děsný nápis o zasévání zloby a nenávisti. Naproti hned stojí pomník Martina Luthera a přes silnici je malý parčík, kde nově udělali restauraci. Možná tu mají zahrádku jen přes léto. V zimě jsem tu fotila první krokusy. Teď byla tráva hodně vysušená.
       Prošli jsme kolem Alle Centra a vlnkového domu až ke klášteru Unser Lieben Frauen. V parku kolem jsme potkali nám známé sochy. Mně se upřímně moc nelíbí. Většinou jsou hodně vyhublé, nebo hodně tlusté a v divných pózách. Ale už sem jaksi patří. Hned mi byly povědomé. Už před těmi čtyřmi roky jsem je ukazovala Ondrovi a spolu jsme jim vymýšleli příběh. Na Magdeburgu se mi líbí to, že tu spousta věcí podněcuje člověka k tomu, aby si vytvářel v hlavě nějaké události, nebo příběhy. Sochy, vyobrazení na kostelních dveřích, malby na ulici. Zrovna bily hodiny třetí. Ty zvony se rozléhaly všude několik minut. Zrovna jsem stála u kláštera, když jsem zjistila, že se zvuk ozývá i z podzemí. Ano, i dole měli jakýsi hodinový stroj, který bylo slyšet až nahoru na zemský povrch!
        Jako úplně poslední jsme navštívili katedrálu Magdeburger Dom, kde všechno stále září novotou. Jen venku v zahradě jsme byli okřiknuti, že i za fotku venkovních prostor se musí platit, což si teda z minula nepamatuju. Už to nemělo takové kouzlo jako když jsme tam byli tenkrát v zimě. Teď v létě se tu promenádovala spousta turistů.
      Zůstala bych tu déle,moc ráda bych se podívala i na místo, kde jsem bydlela- na Breitscheidstraße, k Jahrtausendturmu a Schmetterlingshausu. Jenže to bylo od centra moc daleko a mně se nechtělo proplétat se autem rozkopaným městem.  Prošli jsme ještě růžovou Grüne Zitadelle. Některé stromy v oknech bohužel schnou. Asi se jim na slunci moc nedaří. Obchůdek s obrazy, kam jsme tehdá zavítali a kde jsme se kreativně vyřádili, tu už taky není. Místo něho udělali nějakou kavárnu. Škoda. Jen zbytek "berlínsk zdi" s holubicí tu stojí mezi katedrálou a Grüne Zitadelle. Hned vedle je zvláštní moderní památník, u kterého jsem se tehdá naposledy loučila se svými přáteli nejen z couchsurfingu.
          Město nám na konec připravilo výheň. Udělali jsme si ještě menší zásoby na cestu a proplétali jsme se zpátky k autu. Magdeburg byl jenom takovou mezizastávkou na naší cestě do Bad Salzuflenu. Nabrali jsme tu energii, abychom ji tu další den chozením vydali. Není to úplně lehké celé město projít pěšky. A navštívit mně známá místa někdy bolelo. Naplno jsem si totiž uvědomila, že ty hezké chvíle, už nikdy nelze vrátit zpět. :(














P.S. S Ondrou jsme si řekli, že se někdy podíváme k Mittellandkanalu. Tenhle plán mi nějak během Erasmu unikl. Snad na něj zase ve víru všedních dní nezapomenu. :)

Žádné komentáře:

Okomentovat