neděle 23. listopadu 2014

Čím se tu zabývám posledních pár dní

Ahojte,
právě jsem dočetla děsně odbornou předmluvu jedné knížky, a tak si dávám za odměnu laické psaní blogu. :)

Od středy se toho stalo tolik, vůbec nevím, kde začít.
                   Asi tím kinem. Na imatrikulaci jsem dostala kupon s jedním vstupem do kina zdarma. Nikdo v okolí ten kupon nedostal, ale přeci ho nevyužiju, že jo? Našla jsem si film Höhere Gewalt. Docela mě zaujal krátký popisek na netu, a tak jsem si řekla, že se na něj půjdu ve čtvrtek podívat. Lákalo mě hlavně to, že bude ve švédštině s německými titulkami. Začínalo to v 16.15 na Moritzhofu. Nikdy v životě jsem nebyla sama v kině. Až tenhle čtvrtek ano. Překvapilo mě to. To se nenajde nikdo v Magdeburgu, koho by taky zajímal? Seděla jsem v obrovském sále sama, byl to zvláštní pocit. :-D Uprostřed filmu přišli dva lidé, ale asi si ten film moc neužili, když půlku neviděli. Byla jsem zkalamná, že ten film nakonec pustili v němčině. Chtěla jsem zajít dozadu za tím chlápkem, co seděl v promítací kabině, aby mi ho přepnul do švédštiny. Nakonec jsem to neudělala. V tom filmu se stejně zas tolik nemluvilo. Užívala jsem si obrázky hor, záběry na sjezdovky a na lyžaře.
              Celý příběh se odehrával na horách. Hlavními postavami byli maminka a tatínek a dvě děti(holčička a kluk). Všichni si užívají pobytu na horách do té doby, než se zničehonic přiřítí obrovská lavina. V ten moment sedí rodinka na terase jedné chaty a zrovna obědvají. Táta říká, že se jedná o řízenou lavinu, že se nemůže nic stát. Dokonce si spousta lidí lavinu fotí. Lavina se ale pořád blíží, lidi se děsí, přestane to být atrakce, všude je bílo, člověk má pocit, že jsou všichni zasypaní. Naštěstí nikdo nezemře, dokonce se pak i lidi vrátí ke svým stolům a pokračují v jídle. Tato příhoda je vlastně hlavní příčina konfliktu, který se po celý zbytek filmu řeší. Máma totiž bezprostředně kryje děti a chrání je vlastním tělem před ženoucí se lavinou, zatímco táta vezme iPhona a rukavice a běží se schovat do chaty. Samozřejmě, že si toho děti i maminka všimnou. A máma se ptá, proč se její manžel zachoval takto. Proč se je nesnažil ochránit? Navíc táta chvíli dokonce tvrdí, že není pravda, že zdrhnul. Stydí se to přiznat před ostatními přáteli na dovolené. Na jednu stranu chápu tu matku, proč se tak ptá a proč to pořád tak řeší. Nemá v manželovi oporu. Nemá už s pocit bezpečí. Na druhou stranu bych to asi tak nerozmazávala, stalo se, co se stalo, hlavní je, že jsme všichni přežili, ne? Zajímavá mi přišla myšlenka, co by člověk dělal, jak by reagoval, kdyby seocitl v roli těch hrdinů ve filmu. Těžko říct. Co je nejlepší řešení? Jde o sekundy. Asi bych se schovala pod stůl. :-D Ne, fakt nevím. Člověk jedná v tu chvíli zkratkovitě. Konec filmu je takový zvláštní, můžete si domýšlet, co mělo ztracení maminky v mlze na sjezdovce znamenat, já mám dvě teorie, teda vlastně tři( ta třetí je kombinace těch dvou). Všechno ale nakonec dopadne dobře. Film končí pěším pochodem do nížin. Autobus s klienty totiž řídí nějaký magor, a tak ho zastaví v jedné serpentině a všichni z něj vystoupí. Nezbývá než jít dolů pěšky. Prostě typicky divný švédsky film.
       
             Po kině jsem šla do knihovny, kde jsem potkala Kašiu. Máme spolu jedne předmět, Kašia je Polka a studuje taky na magistru germanistiku. Už jsem se s ní bavila několikrát a připadá mi, že je pro ni Erasmus v Magdeburgu horor. Má problémy hlavně s bydlením, kde jim nefunguje topení a kde nemá internet. Bydlí se čtyřmi lidmi z Indie, takže si s nimi taky moc nepošprechtí. Přes den musí být v knihovně, protože aspoň tam je teplo. Je z té zimy nachlazená. Studium jí taky moc nevyhovuje, nelíbí se jí, že tu mají rozlišné známkování, úplně jiné semináře, jiné postupy a tak. To mi tu ani tolik nevadí. Ne, že bych byla nadšená z toho, že tři předměty, na které jsem se hlásila, neotevřeli, ale an druhou stranu člověk musí s rozdíly počítat, když jede do zahraničí, ne? Nevadí mi, že se musím přizpůsobit. Seděly jsme na schodech před skříňkama a já jedla svůj chleba. Pak jsem šla na žonglování.

                 Konečně nám přišel učitel. Už dvakrát chyběl. Teď se ale věnoval spíš své přítelkyni a  představení, které mají někteří za 14 dní. Líbí se mi, že mě může triky naučit i někdo jiný. Jsem ráda, že si ve skupině pomáháme a že jsou i další kluci ochotní mi ukázat, co a jak s míčkama. Žonglovat se 4mi míčky mi pořád nejde, a tak se učím různé vychytávky se 3mi. Ty jsou také na bednu. Mám asi dlouhé vedení, ale baví mě to.;)

                     Na žonglování jsem se zdržela do 21 hodin. Pak jsem se stavila v jednom baru na Hasselbachplatzu, kde měl být sraz lidí z couchsurfingu. Čekala jsem, že budou sedět u velkého stolu, ale nakonec mě oslovili jen muž a žena sedící u stolu pro 2. Přisunula jsem si k nim židli a obědnala si pivo. Ta dívka pochází z Itálie a chce tady v Magdeburgu pracovat. Pán pochází z Německa, ale ze severu, do Magdeburgu se přestěhoval kvůli studiu a právě teď skončil studium medicíny. Chce tu pracovat jako doktor. Asi za 45 minut přišel kluk, který pochází z Íránu a studuje tu celý program- nějaký technický obor. Tuším strojírenství. Abych pravdu řekla, nebyl to zdaleka můj nejlepší sraz přes couchsurfing. Asi je to i tím, že původně mělo přijít 12 lidí, tedy podle internetu, ale spousta lidí se na to vykašlala, a tak byli i tito lidé zklamaní. Připadala jsem si jako takový hlavní mluvčí... Připadalo mi, že když jsem přišla, tak se hovor trochu rozproudil. Pokládala jsem otázky a snažila se vymyslet téma, o kterých se bavit. Je fakt divný, když sedí 4 lidi u stolu a mlčí. Aspoň jsem se dozvěděla, kam zajít s návštěvou na tradiční německé jídlo. Kartoffelhaus je prý vyhlášený podnik.

              Restauraci jsme opustili ve 23.20. Akorát mi jela tramvaj. Jenže.. Ten pozdní veče byl pro mě ještě hodně adrenalinový. V tramvaji jsem si přepočítávala peníze a zjistila jsem, že mi ta servírka vrátila o 5 eur míň. Hned další zastávku jsem vystoupila a šla pěšky zpátky. Jsem si jistá, že jsem platila 10 eruovou bankovkou. Naštěstí se ani moc necukali a 5 euro mi vrátili. Byla jsem tak ráda, že jsem se tam vrátila a neenchala to plavat. Jenže na mobilu mi svítilo 23.29 a já věděla že ve 23.36 mi jede z Alle-Center tramvaj k nám do Herrenkrugu. Další jede až za 40 minut. Děsila mě představa tam čekat takovou dobu. Ještě když mám rozbitý kabát, tak tam asi zmrznu. A tak jsem nasadila maratonsky běh směrem Alle-Center. Nikde nikdo, v dáli svítil nápis obchodního centra jako ukazatel a já se modlila, aby ta tramvaj ještě nejela. Už z dáli bych ji viděla. Přiběhla jsem pod jednou parou, tramvaj akorát přijela k ostrůvku a já nastoupila a svalila se na sedačku. Normálně by mi cesta trvala pěšky tak 15-20 minut, ale já to dala za 7minut. Právě jsem si našla na mapě, že to je z Hasselbachplatzu k Alle-Center 1,6 km. Asi nikdy jsem takhle neběžela. Je to můj osobní rekord! Doma jsem rovnou zalehla. Byla jsem grogy.

            V pátek jsem šla opět na Hasselbachplatz, tentokrát kvůli pohovoru. Přivítala mě v kanceláři paní středního věku. Měla jsem něco o sobě říci, ona si psala poznámky. Mluvila jsem dlouho.. o tom, jakou práci bych si představovala, kde všude jsem pracovala, že mě baví jazyky..no další semínko naděje jsem určitě zasadila.

           Pak jsem se šla podívat do City-Carré a do Alle-Centra po kabátku. Už v úterý se mi tu rozbil zip u mého černého kabátku. Mám ho tak ráda a teď ho nemůžu nosit. :( Knoflíků na něm je málo a fouká mi pod něj. Jenže vybrat nějaký je děs a bída. Žádny se mi totiž nelíbil. Žádný neodpovídal mým představám. Nejhorší jsou ty děsné kožešiny kolem kapuci, to má skoro každý kabát i bunda. Vypadá to jako kdyby to stáhli zrovna nějaké koččce z těla. Vím, že se jedná většinou o umělotinu, ale stejně mě ta rozčepýřená kožešina děsí. Když už to nemělo kožešinu, tak to bylo strašně dlouhý.. a já chci něco kratšího. Nebo to na mě divně viselo, rukávy mi byly krátké, zapínání bylo jen na knoflíky a ne ke krku, prostě jsem si nevybrala. Jenže i ostatní obchody v hlavní nákupní třídě mám prochozené, tam taky nic. Tam prodávají jen babičkovské kabáty. Co budu dělat?

          Nadějí mi byla bunda, kterou jsem našla na internetu. Prodávala ji jedna paní, která otěhotněla a do bundy se už nevešla. V sobotu ráno v 9 jsem si ji byla na Werderu vyzkoušet. Bohužel mi i u této bundy byly krátké rukávy. A tak jsem se jela podívat 1čkou do nákupního centra Flora Park. Je to docela daleko. Připadá mi to centrum trošku zpustlé. Zjistila jsem, že obchody tam stojí za starou bačkoru, ale našla jsem tam druhý řetezec supermarketů, kde berou VISA kartu. Jmenuje se Real. Škoda, že je to tak daleko. Jinak tady v centru je jen NP.  Kaufland, Penny, Lidl , Netto a další VISA kartu neberou. Jejich smůla. Přicházejí o zákazníka. V Real jsem tedy nakoupila nějaké potraviny a nemohla jsem odolat této tučňácké Nutelle. Vsadím se, že v ČR takovou nemáme. =) Je boží!



               Ve 12 jsem šla k Ayace. Zbývala mi ještě hodinka času a já si řekla, že tu bundu prostě musím koupit. Už se s tím nechci další dny zabývat. Je to strašné, když musíte koupit věc z praktického důvodu a když se vám ani jedna z nabídek nelíbí, ale vy nějakou prostě musíte zvolit. Mrznout se mi fakt nechce. A tak jsem opět zašla do dvou obchodů v Alle-Center. Madonna a New Yorker. V Madonně mě zaujaly plyšové mikiny s ušima. Strašně si jednu přeju dostat k narozkám, nebo k Vánocům. Mikiny s ušima jsem zatím viděla jen v Německu, u nás nikdy. Je to tu trend už docela dlouho. A New Yorker nakonec uspokojil mé potřeby. Bundy, které jsem tam viděla v pátek, měli teď v sobotu zlevněné. To je ale překvápko! Ne, že by se mi nějaká moc líbila, ale vybrala jsem si tři na vyzkoušení. Jedna byla fajn, ale dlouhá, druhý byl spíš kabát a neseděl mi v zádech. Třetí byla bunda a seděla mi dobře. Měla strašný kožich na kapuci, který se dal ale naštěstí sundat. Není úplně můj styl, hlavně ten leopardí vzorek, ale snad si na ni zvyknu. Vzala jsem ji. Mám radost, že už dál nemusím hledat. Byla to děsná otrava.

          Ve 12 jsem zazvonila u Ayaky a ona mi přišla dolu otevřít. Společně jsme vařily, ale to bylo něco!! Chtěla jsem jí ukázat kuskus. Vařily jsme pak ještě těstoviny s omáčkou, ale největší oříšek byl tuňák. Asi hodinu jsme se střídaly nad otvíráním konzervy. Pot z nás jen lil. Ayaka měla doma nějaký otvírák, já na svým noži podobný tomu Ayaky, ale konzerva byla nedobytná. Asi po půlhodině se mi podařilo udělat v plechovce mini dírku. Ayaka našla na netu nějaké video, jak otevřít konzervu, snažila se podle toho nastavit otvírák, ale moc to nefungovalo. A tak jsme se milimetr po milimetru dobývaly do té zatracené plechovky. Prsty celé umaštěné. Po 10 minutách jsme se u konzervy střídaly. Nakonec pomohl hodně můj nůž, který jsem do té malé díry zabodla a ona se trochu zvětšila. Podařilo se nám to jakštakš otevřít a lžíčkou vyndat toho mizerného tuňáka. Mezitím nám ostatní jídlo vychladlo. :-D Jedly jsme na zemi na koberčku, tak jako se jí v Japonsku. Ayaka používala vidličku, prý těstoviny nejí hůlkami. Já jedla čínskými hůlkami. Jídlo bylo takové obyčejné, tuňák s cibulí a kuskusem a těstoviny s rajčatovou omáčkou. Zvláštní kombinace. Měly jsme ale takový hlad, že jsme to hned zhltly. Pak mi Ayaka hrála na kytaru. Nechala si ji sem poslat poštou z Japonska!! Ayaka má nádherný hlas. Zpívala mi pár písniček ze svých oblíbených japonských filmů.  Já jsem jí taky pár zahrála, ale neměla jsem s sebou trsátko, tak mi to moc nešlo. Bylo to fajn odpoledne, ale na toho zapeklitého tuňáka budem obě dvě asi ještě dlouho vzpomínat.

         Včera večer i dnes v neděli hodně čtu. Učím se španělštinu. Dneska svítilo celý den sluníčko, a tak jsem kolem oběda vyrazila na procházku do Herrenkrugparku. U golfového hřiště se schovávala jedna keška. Stromy už tu nemají skoro žádné listí. Zjistila jsem, že na Herrenkrugpark navazuje další park- Wiesenkapk, ty parky jsou nekonečné. Třeba se tam podívam s Terkou. Dozadu jsem už nešla. I tak jsem viděla spoustu zvláštních stromů a památníků.































3 komentáře:

  1. Určitě někam do parku zajdeme :-) A najdeme kešku!

    OdpovědětVymazat
  2. Ten film zní zajímavě...
    To je dobře, že už jsi alespoň nějakou bundu sehnala a nemrzneš!
    Příhoda s tuňákem mě hrozně rozesmála, ale umím si představit, jak to bylo zoufalý. Taky jsem tady jednou s jednou konzervou zápolila - nakonec jsem to vzdala a počkala na kamarádku, která to s tím moderním otvírákem uměla :D.
    A fotky jsou moc krásný! Ty stromy a listí...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vážně jsi s otvíráním konzervy taky měla někdy problém? Takže nejsme nebyly jediné? To mě těší. :-))
      Děkuju, poslední dobou tu máme sluníčko, ale kosa je celkem veliká. Asi už i mrzne..

      Vymazat