pátek 12. prosince 2014

Takhle tedy ne!

                     To jsem zas jednou chtěla jet domů tramvají. Po vehementném bádání v knihovně se odebírám směrem východ. Ještě půjčit knížky, zajít do skříňky, kde mám věci, a pak směr bazén. Jenže knihovníci už za přepážkou nesedí. Vím, co mě čeká. Už jednou jsem s tím zápolila. Odeberu se k samoobslužnému pultu a nastavuji svou kartičku všemi směry. Marně. Červený paprsek ne a ne můj čárový kód rozpoznat. Po deseti minutách jsem konečně úspěšná. Beru knihu po knize. To by nebylo normální, aby se nevyskytla nějaká kniha, která nejde načíst. Proč nejde načíst? Kód přeci má. Nastavuji všemi směry knihu, jen aby se kód načetl, ale místo toho na mě zuřivě píská ten stroj a obrazovka ukazuje červené okno. Počítač po mně chce, abych knihu načetla znovu. Nejde to. Knihu dávám na stranu, ale na konci, když už mám všechny knihy půjčené, to zkouším znovu. Proč zrovna tato kniha? Jedna z nejdůležitějších, které jsem si chtěla dnes půjčit? Nevzdávám to. Strávím načítáním dalších 10 minut. Pak se odeberu směrem k hlídači, který si myslí, že je chyba ve mně. Jde se mnou k pultu, kartu načte během pěti vteřin, ale při načítání se ozve stejný zvuk jako mně a na obrazovce se objeví stejné červené okno. Po pár pokusech mi hlídač řekne, že si ten svazek nemohu půjčit. Opět si říkám, proč zrovna tenhle? Vždyť jsem ho chtěla přes víkend přinejmenším důkladně prolistovat. Hlídač se vzdálí a já přistoupím k třetímu stroji. Pořád mám malou naději, že se to u třetího pultu s červeným paprskem podaří. Jenže ouha. Tentokrát mi nejde načíst ani má studentská karta. Jsem vytrvalá, jednou se to povede. Ehm, povede, ale s pomocí druhého hlídače, který sedí u vchodu. Všimne si mé zoufalosti a přispěchá na pomoc. Karta se mu vmžiku načte, kniha ani náhodou. Naděje pohasla. Zkouší vedlejší pult. Třeba má tenhle hlídač dobrou karmu, říkám si. Ne. žádný výsledek. V tom přichází onen předchozí hlídač a říká tomu druhému, že to nemá smysl. Ten kód je nějaký narušený. Ale kdo ví, jak. Na pohled není nic poznat. Oba mi řeknou, že tu knihu musím v knihovně nechat. A nebo...mám si sednout a všechen ten text přečíst a nalít si do hlavy. Ha ha. Knihu musím vrátit na původní místo, takže jdu opět nahoru, vlevo, rovně, vlevo a zbývá najít správnou polici s číslem 330. Proč tu knihu nemůžu nechat jen tak ležet jako u nás v brněnské univerzitní knihovně? Tam je dokonce zakázáno vracet knihy na původní místa. Kdežto tady je to naopak nařízeno.Zítra do knihovny nejdu, doufám, že tam ta kniha v pondělí ještě bude.

              Jdu na plavání a to je skvělý. Plavu v části, kde nejsou žádné dráhy. Lidí je tam celkem dost, ale můžu se jim bez problémů vyhnout. Ve dvou drahách probíhá výuka. Ke konci mi to nedá, sundám si brýle a chvíli pozoruju instruktorku plavání. Na hlavě má čepici Santy Klause. I pod vodou slyším její jekot. Proč tak piští? Při bližším prozkoumání zjišťuju, že učí skupinku starších lidí a nejspíš se jedná o nějakou soutěž. Ona je jen povzbuzuje. Ou maj Gott! Na jednu stranu mi připadá hrozně komická, typická blondýna s růžovým tílkem a k tomu ta čepice. Na druhou stranu to ty důchodce zřejmě baví. Usmívají se totiž.
Z bazénu vylezu tak, že se v klidu stíhám osušit a vypít čaj z termosky. Jdu na zastávku a říkám si, jak je venku teplo. Mrknu na jízdní řád. Za sedm minut to má jet, skvělý. Čekám. Lidi přibývají. Čekám. Prší. Dívám se nalevo. Vítr mi fouká do obličeje a žene mi déšť do očí. Raději sklopím hlavu. Stojím blízko jízdního řádu, ale nehodlám se svého místa vzdát. Nechci, aby na mě pršelo. Když někdo přijde a chce se mrknout, kdy to jede, couvnu. Hned vedle mě stojí pár se dvěma psíky, jeden psík větší, jeden menší, oba mi připomínají Seznama vyhledávače. Jeden má černou skrvnu na oku. Pár metrů od nás stojí skupinka tří lidí, paní má růžové vlasy a pán je v náladě. Je opilý. Ale takovým hezkým způsobem. Připadá mi, že mluví česky. Ale asi se mi to jen zdá. Pobrukuje si nějakou melodii. Přidává na hlasitosti a mává do taktu oběma rukama. Pak se otočí na psíky a prozpěvuje jim. Ti to ale nechápou a po chvíli začnou štěkat. Panička je okřikne. Chudinky. Nemůžou za to. Asi si myslí, že je ten opilec provokuje. Naštěstí se ten muž zas obrátí ke své skupince a zpívá pro ně. Vypadá to, jako by se chtěl podělit o svou radost se všemi čekajícími na zastváce. Kde je ta tramvaj? Teď by měla přijet. Jede 94, jede 93, jedou autobusy. Vím, že má 95 jet jako poslední, a tak ji stále vyhlížíme a ona nikde.  Z pod mostu není vidět žádné světlo. Na protější zastávce sedí pán s lahví piva. Až za hezkou chvíli mi dojde, že ten zvláštní vozík s kapsami na naší straně tomu pánovi patří. Schová do něj tu svou láhev a odchází. Najednou se ozvou sirény. První auto s modrou blikačkou, druhé, třetí, čtvrté. Šmink. Přejíždí trmavajové koleje a jsou v tahu. Vzpomenu si na Kobru 11. Čekám, tramvaj nikde. Slyším španělštinu. "Hablas espaňol?" Toho kluka neznám, ale jeho kámoše ano. Je to onen Mexičan, kterého jsem potkala na začátku pobytu na salsa párty. "Un poco". Anglicky se ptám, jestli jedou na kampus. Říkají, že ano. Jdou pěšky. Roztahují deštníky a mizí v dešti na druhé straně ulice. Osloví mě snědší kluk a ptá se mě německy, jestli taky čekam na 91. Říkám, že ne, čekám na 95. Takže i 91 má zpoždění. Že by se někde stala nějaká nehoda? Že by tu neznali něco jako náhradí dopravu? Ersatztverkehr? Nevím. Čekám. Přijede tramvaj, ale je to opět 94. To už uběhlo půl hodiny od té doby, co přijela její dřívější sestřička? Na hodiny na mobilu se radši nedívám. Na druhou stranu zastávky přejde skoupinka kluků, každý v ruce lahev piva. Je to tu zřejmě in chodit v noci po městě s lahví něčeho. Řekla bych, že každý čtvrtý člověk tu má nějaké to sklo v ruce. Čekám. Najednou se ozve odněkud petarda. Taková ta bouchavá, co nedělá žádné barvy. Trochu se leknu. Přešlapuju z nohy na nohu, začíná mi být zima. Pár se dvěma psíky to vzdává a jde pryč. Stejně tak slečna s nákupní taškou přes rameno. Taky bych šla pěšky, kdybych nebydlela tak daleko a kdyby aspoň nepršelo. Pohledem pořád přejíždím ta samá místa. Začíná mě štvát reklama na protější zastávce. " S námi zůstanete v pohybu. Můj hrdina dne. Protože mě nenechal při bouřce stát v dešti. Můj hrdina dne. Protože mě každý den doveze do školy. " Tyhle reklamy vídám každou chvíli na zastávkách. To je fakt příhodné, že se zrovna musím koukat na tuhle reklamu o spolehlivé magdeburské MHD, když ta má tramvaj má už 40 minut zpoždění. Kdyby ta blbá reklama aspoň tak nesvítila. Nejsem zdaleka sama, co úpěnlivě zírá nalevo. Na ostrůvku se vytvořil nemalý zástup lidí, kteří s nadějí upírají své pohledy do temnoty pod most. Přijede 4ka. Už druhá. Nasedám do ní a za dvě zastávky vystupuju na ostrově. Je to zastávka Zollhaus. Dál už nemůžu, protože tramvaj pak zahybá vpravo směrem Cracau. Jdu pěšky. Prší, ale není to zatím průtrž mračen. Občas se otáčím, jestli náhodou neuvidím svou 95ku. Tma. Jen občas projede nějaké auto. Minu jednu zastávku, druhou, třetí, nikde nikdo. Upínám se na myšlenku, že u zastávky Elbauenpark na mě čeká mé kolo. Děsila jsem se předtím, že budu muset vystoupit o zastávku dřív a dojet domů na kole a teď jsem ráda, že mi pomůže dostat se domů rychleji. Když jsem od kola pár kroků a vytahuju klíč z kapsy, slyším, jak něco jede po kolejích. Ohlédnu se a za mnou tramvaj. 95ka. Stočím pohled zpět ke kolu, nahmatávám zámek a z pusy mi unikne Trhni si .

Žádné komentáře:

Okomentovat