středa 24. prosince 2014

Bodetal(4.10.) a Rappbodetalsperre (5.10.)

Zdravím v pozdní večerní hodinu,
nedá mi to a ráda bych konečně zaplnila malou mezeru v článcích. Katha mi dosud žádné fotky neposlala, ale kdo ví, jestli se od ní někdy něčeho dočkám. Pokud jo, třeba sem pár fotek od ní a od Edu ještě nahraju.

V myšlenkách se vrátím do soboty 4. 10. a do nedělie 5.10. . Nepamatuju si vše tak do detailu, ale pokusím se co nejvíc si vzpomenout.
V pátek večer jsme nikdo neměli skoro žádné jídlo, povídali jsme si chvíli v kuchyni jen tak, Volker vytahnul odněkud pár jablek a já se podělila o své chlebové zásoby. Všichni se divili, jak jsou krajíce chleba tlusté. Mám to tak ráda. Nicméně i za ně byli rádi. :)
Spali jsme v jednom hostelu  v malé vesničce Falkenstein. Spaní bylo pohodlné, akorát mě udivila děsně tenká přikrývka.  Probudili jsme se po deváté, a hned potom jsme vyrazili do vesnice hledat obchod. Zeptali jsme se místního chlapíka, kde je pekárna. Odkázal nás na jednu, kde skoro nic neměli. Zato před vchodem se vyhříval na sluníčku obrovský mourovatý kocour. Nechal se ode mě pohladit. Paní prodavačka nás poslala ke konkurenci. To se jen tak nevidí!
Jenže onu konkurenční pekárnu jsme nemohli najít. Bloudili jsme po vesnici dost dlouho a i GPS v mobilech nám nijak nepomohla. Nakonec jsme naštěstí objevili supermarket NP, kde jsme udělali velký nákup na celý víkend. Já si tam koupila čokoládové mléko a otevřela jsem ho už cestou zpět na hostel.


Udělali jsme si na zahradní terase královskou snídani se sýry, slaninou, marmeládou, máslem, jugurtem, mlékem, čajem, Katha udělala překapávané kafe, prostě se vším, na co jsme měli chuť. Nebylo úplně teplo, ale i tak jsme vydrželi až do konce. Když se sluníčko dostalo až k nám pod střechu, byly jsme velmi rádi. :) 
Pak jsme vyrazili autem do vesnice Thale. Nevím, jestli jsem to nepsala už v předchozím článku, ale na Harzu mě velmi udivilo to, že hory začínají takřka hned, zničeho nic. Falkenstein, Quedlinburg, to vše je velká placka. Kdo by řekl, že za pár kilometrů leží tak vysoké skály. Až v Thale před sebou spatříte ty hory. Čím dál jdete, tím víc si připadáte jako v úplně jiném světě. My dlouho hledali parkovací místo, nakonec někam uložili Kathy autíčko a vydali jsme se kolem tohoto permoníka.


Prošli jsme kolem lanovky a lanového centra. Cesta se klikatila podél řeky Bode, kolem nás vysoká skaliska.



Celý den svítilo sluníčko. Katha s sebou vzala s Edu turistické hůlky. Protože měli jen 2 páry, každému dali po jedné, aby nikdo nepřišel zkrátka.



Tento most se mi moc líbil, je jako z nějakého filmu.. Pán Prstenů nebo tak něco. Škoda, že foťák to světlo nepobral. Na druhé straně vedla další cesta, ale raději jsme šli po pravé straně. Často jsme naráželi na cedule, že tudy je cesta jen na vlastní nebezpečí, že tam padají stromy. Občas jsme to respektovali, občas se nedalo jít jinudy.


Goethe tu má svou vlastní stěnu.


Čertův most


Občas jsme dělali pauzy a kochali se nádhernými výhledy. Volker se přiznal, že se děsně bojí výšek. Jednou jsme přelezli zábradlí a zahráli si trošku na kamzíky. Skály jsme měli ze všech úhlů kolem sebe!



Až se mi tajil dech..


Cesta vedla pořád nahoru a dolů, vzpomněla jsem si na ukrajinské kopce. To jsem ještě tak úplně netušila, že se kolem Magdeburgu kromě Harzu nenachází ani menší kopeček.



zelené vodní vlasy


stačilo podívat se vzhůru :)



Pokus o samospoušť. V tu chvíli tamtudy procházelo dost lidí, takže bylo umění vychytat dobu, kdy nikdo po cestě nešel. Jo jo, hezké počasí přitahlo do Harzu nejednu rodinu. Zleva Edu, Katha, já, Volker.



Podivně zakřivený strom na úpatí hory. Udělali jsme vedle pauzu. Kolem se poflakovali dva chlápci a brzy nám došlo, že to jsou lovci kešek. Tak nějak podle jejich lokace jsme potom odhadli, kde by mohl být úkryt. A ano. Našli jsme ji taky.


Katha se zapisuje do logbooku své první ulovené kešky. :-)



Chorož, pomož, dřevo oblož!


Přemýšlím, kam jsme to až došli. Je možné, že do Treseburgu? Možná ano. Jisté je, že jsme došli do nějaké mini vesničky(osady), kde stála na kopci restaurace. Tam jsem si dala zmrzlinový pohár a Katha s Edu větší jídlo. Pamatuju si, že když jsem šla dovnitř na záchod, měli tam v kuchyni nakrojené úžasné dorty. Měla jsem co dělat, abych se tam nerozběhla. Poseděli jsme a popovídali, a pak se vydali podél druhého břehu na zpáteční cestu. To jsme trochu bloudili, ale zas jsme objevili báječné vyhlídky. Tady na té dokonce byla pamětní kniha s razítkem.


Prošli jsme tunelem vytesaným do skály. Pán s paní, kteří nám na vrcholu skály radili, se nespletli. Touto cestou jsme se dostali k silnici.


My však pokračovali dál pěšky po turistické značce. Sluníčko pomalu zapadalo a my pořád netušili, kolik nám zbývá kilometrů k autu. Na jedné křižovatce jsme byli bezradní. Několik značek nám pomotalo hlavy. Nakonec vše za nás vyřešil projíždějící pán s malým klukem, který nám z ničeho nic zastavil. Ptali jsme se ho, jak je to daleko do Thale. Ne, že by to byla velikánská dálka, ale pán nám nabídnul, že nás sveze. Nacpali jsme se tedy do auta, klučina si sednul Katharině na klín a jelo se. Cestou jsme zjistili, že ten pán je tu něco jako lesník a stará se o okolí. Moc jsme mu poděkovali za odvoz. To se mi ještě nestalo, že by nám sám člověk zastavil, aniž bychom stopovali. A takovou bandu!


Rozmýšleli jsme, jestli nezajet na nějakou místní akci, ale nakonec vyhrál nás hostel ve Falkensteinu. Cestou jsme se stavili v supermarketu a nakoupili zásoby na večer. Tentokrát jsme si dopřáli. Mně učarovalo toto víno. Hádejte proč asi. :)


Večeři nám uvařili kluci. Užívala jsem si, že nemusím vařit. A moc se jim to podařilo. Teď nevím, co jsme přesně jedli, ale vzpomínám si, že tam bylo jistojistě maso. A jó, těstoviny s několika druhů pest! Červenym a zeleným. Povídali jsme o vtipech, o německých filmech a záhadách německého jazyka. Zjistila jsem, že nejenom nám- cizincům, jsou složeniny a pravidla psaní "s" ve složeninách nepochopitelné.


Další den, když jsme si sbalili saky paky, jsme se vydali k Rappbodetalsperre. Nad vodou se z obrovské výšky snášeli dolů lidé připevnění v postroji na drátě. Něco jako bungee, ale naštěstí ne hlavou dolů. Katha si to chtěla také vyzkoušet, ale zjistili jsme, že je tam děsně dlouhá fronta. Nutno dodat, že jsme toto místo hledali asi hodinu a půl, GPSky v mobilech nepomáhaly. Pořád jsme naráželi na objížďku. Když jsme tam konečně dorazili, zjistili jsme, že by byl lepší příjezd přes Thale. Co se dá dělat, bylo pozdě.
Řeka se tu tak zvláštně větví, je to vlastně spíše obrovská přehrada. Terasa, z které byl výhled na přehradu, byla k našemu údivu zpoplatněna. Hledali jsme nějaký výhled okolo, ale příroda byla kolem docela zarostlá.



Vydali jsme se dozadu po jedné turistické trase. Chtěli jsme se dostat blíž k vodě. A to se nám povedlo. Všechny nás zaujaly placaté drolící se kamínky.  Edu zkoušel házet žabky.


močál opodál


Nu ale třeba se tam v létě šlo dát koupat. Když jsme odcházeli, přijelo auto se dvěma rybáři. Zajímalo by mě, co za ryby se tu dá chytnout. A jestli tu vůbec nějaké mají.


Toto je panorama z mostu přehrady. Zleva doprava lítali ti lidé na "lanovce", většinou ve dvojici. Dráha je prý dlouhá víc než 1 km. Šla bych do toho, kdybych měla peníze a čas vystát si frontu( a někoho blízkého, kdo by šel do toho se mnou).


Toto byl poslední vejlet předtím, než mě Katha odvezla autem zpět do Quedlinburgu, odkud jsem jela večer spolujízdou zpátky do Magdburgu. Moc mě potěšilo, že jsem se s Katkou a Volkerem opět potkala a že jsem poznala i Kathy přítele. Přeju si, abychom spolu něco podnikali každý rok. :)



Žádné komentáře:

Okomentovat