středa 3. prosince 2014

Návštěva paní Meyer a výlet do Postdami

 Tohle jsem psala včera a nedopsala. Až dnes konečně. :-D

Hezký podvečer všem,
               tak jsem dnes měla pocit, že se nacházím na přednášce pro studenty umění, malířství, chvílemi i biologie a matematiky. Je to zvláštní, jsem zvyklá, že se bavíme ve škole buď o literatuře, nebo o jazyce. Tady v Německu rozebíráme na hodinách malby. Je to pro mě španělská vesnice. Dnes jsme měli na přednášce nějakého hosta z Humboldtovy univerzity. Dlouhou dobu jsme rozebírali jednu malbu v knize. Ten učitel si s tím nějak pohrával a měnil struktury, barvy, úhly pohledu. Chvílemi mi ta přednáška připadala zajímavá, ale chvílemi jsem se nudila. Hlavní věc, kterou jsem si z toho odnesla: Buď ráda za naši brněnskou germanistiku.! Asi je lepší mít to jasně rozdělené na literární a jazykovědnou část, jak to máme u nás. Tady mi jde z toho hlava kolem a celkově v tom nevidím nějakou hlavní linii. Člověk se asi i při psaní diplomky může zaměřit na cokoliv- malířství, možná i hudbu, sochařství..

              Víkend jsem strávila pracovně a výletně. V pátek odpoledne jsem navštívila jednu paní, která tu bydlí v Magdbeurgu a která mě chtěla poznat. IKUS nám totiž umožnil najít si tu "náhradní rodinu" za cílem poznat domorodce i zdejší kulturu a život. Já jsem si zpočátku připadala trochu jak Wintonovo dítě. :-) Měli jsme napsat na sebe kontakt a zájmy a zemi, odkud jsme a do kdy tu asi tak zůstaneme. Minulé úterý jsme se měli s těmi zájemci setkat. Překvapilo mě, že o mě projevila jedna paní zájem. Zahraňáků, kteří tu hledají někoho, kdo by se jich ujal, je tu totiž nadbytek. Je to hodně stará paní, a tak na sraz ani nedorazila. Dostala jsem ale její telefon, a tak jsem jí zavolala na pevnou linku. Mobil ani e-mail nemá. Docela bych se i divila, kdyby ho měla. Je jí totiž 91 let. Domluvily jsme si tedy sraz na pátek.
                           Ta paní umí dost dobře česky. Bydlí v devátém patře jednoho věžáku v centru. Překvapilo mě, že je ještě docela čiperná a vše si obstará. Navzdory tomu, že chodí o berli. Daly jsme si čaj a báječné šlehačkové koule. Poradila mi pak, kde se dají sehnat. Vyprávěla mi o tom, že se narodila v Československu v severních Čechách u Děčína. Vyprávěla mi o svém životě, o tom, jak pracovala v Praze u jedné rodiny, jak pak dělala telefonistku, jak potkala svého manžela a s ním se přestěhovala do Magdeburgu. Ukazovala mi i pár svých fotek. Bylo to docela smutné, protože většina lidí, které znala, už zemřela. Dokonce i její dcera je po smrti. Zůstala sama, jen pár vzdálenějších příbuzných má. Mezi nimi i bratrance v Liberci. Jezdila za ním, naposledy ho byla navštívit před dvěma lety. Půlku setkání jsme se bavily česky a půlku německy. Říkala jsem jí, že bych si ráda procvičila němčinu. Ta paní mi zas pověděla, že ona se česky s nikým nebaví. Bratranec si chce procvičit němčinu, a tak s ním šprechtí německy. Mluvila ale výborně. Občas jí vypadlo nějaké slovo, ale jinak neměla skoro žádný německý přízvuk. Také mi povídala o své kamarádce z Piešťan. Byla prý dříve během mládí mých rodičů hodně známá. Jméno mi bohužel vypadlo. Musím se na něj příště zeptat. Myslím, že jsme si s tou paní docela rozuměly. Říkala mi, ať ji přijdu zas někdy navštívit. Jestli půjdu kolem, můžu klidně zazvonit. Většinu času bývá doma. Ráda se u ní zas někdy stavím, třeba mi víc poví o svém životě, jak prožívala válku. Měla dost pestrý život a jak mi řekla tolik informací, tak v tom mám trochu zmatek.
                    V sobotu jsem připravovala prezentaci a vyráběla naši rodinnou fotoknihu. Uff, to byla prácička. Za odměnu jsem v neděli podnikla výlet do Postdami. Tam i zpět jsem jela přes Blablacar. Cestou tam s jedním Rusem a cestou zpátky s jednou Němkou. Auto měli vždy plně obsazené. Ráno jsem vstávala už v 6.30. V neděli tak brzy ráno nebyla v Magdburgu, a i v Postdami ani noha. Mrzlo. Naštěstí jsem se na mráz dobře připravila. Vzala jsem si termosku s čajem a tři vrstvy kalhot a punčocháčů. I tak mi občas bylo přes den chladno, ale protože jsem chodila, nebylo to vůbec tak kritické. A někdy mi bylo i dost teplo.. to když se přede mnou objevil minikopeček a když jsem přidala na tempu. Až na dvě menší pauzy, které netrvaly dohromady víc než půl hodinu, jsem se nezastavila. Ten den jsem ušla určitě minimálně 20 kilomterů. Ani nevím, co mě to popadlo. Asi za to může i ta zima. Kdybych se nehýbala, asi bych zmrzla. A taky jsem chtěla vidět co nejvíc. Přikládám mapu, kde jsem všude prošla.



A taky přikládám fotky. :) Dopoledne jsem prošla centrum, ale trhy teprve otvíraly, v Nikolaikirche se konala zrovna bohslužba, takže jsem dovnitř nemohla. Minula jsem tedy adventní trh a vydala se k zámku Sanssouci a do parku. Myslela jsem, že tam strávím tak tři hodiny, ale nakonec jsem v parcích a zahradách a kolem různých paláců skejsla až do tmy. Měla jsem s sebou mapu a chtěla jsem si prohlédnout pár zajímavostí, které mě na ní zaujaly, různé altánky apod. . Občas jsem si trošku zašla, ale nakonec jsem vždy našla správnou cestu a ani jsem se nemusela nikoho dotazovat. Turistů v zámcích a parcích stejně nebylo hodně. Někdy jsem široko daleko v parku nikoho neviděla.
                 Sanssouci jsem si prohlédla jen zvenčí. Přes park, Ruineberg a Alexandrowku jsem došla až k zámku Cecilienschloß. Tam jsem vstupné obětovala. Jednak jsem se chtěla zahřát, druhak mě zaujímala prohlídka. Cecilienschloß je známý tím, že se v něm konala Postupimská konference. Stalin, Truman a Churchill se tu společně sešli a řešili zde poválečnou správu Německa.
               Já budu mít navždy spojenou Postupim s Cecilienschloßem. A to proto, že uprostřed prohlídky(měli jsme audioguidy, ale chodili jsme po skupinkách) se spustil alarm. Nejdřív jsme dělali jako že nic, poslouchali jsme dál. Pak ale někdo začal křičet, že musíme hned pryč. Všichni odhodili audioguidy a vrhli se k východu. Já po chvilce váhání taky. Pokladní, kustodi, prostě úplně všichni jsme byli evakuování. Museli jsme se hned odebrat ven z celého areálu.  Byla jsem docela rozladěná. Chtěla jsem si to doprohlídnout. Ještě jsem neviděla onen sál, ve kterém se dohoda podepisovala. Asi za 15 minut se přiřítila 4 hasičská auta a z jednoho vyskákalo asi 5 hasičů v oblecích. Jako z nějakého filmu. Šli rovnou dovntiř. Alarm pořád vyřvával. Pro turisty to samozřejmě byla atrakce a někteří si hasičská auta fotili. Spousta z nás se klepala zimou. Jeden džentlmen půjčil kustodce z naší skupiny bundu. Čekali jsme asi hodinu ve tmě na to, než se tam ten problém vyřeší. Nevím, co se stalo, možná planý poplach, možná že něco malého hořelo(viděla jsem dva hasiče, jak někam jdou a na zádech měli kyslíkové bomby). Někdo to vzdal a šel pryč. Naštěstí jsme si mohli pak okruh doprohlédnnout. Všichni vymrzlí, ale šťastní, že se můžeme vrátit dovnitř. Ta místnost, kde se zástupci zemí sešli, není moc velká. Četla jsem si popisky kde kdo seděl a o čem všem se tehdá debatovalo. Těší mě, že jsem si to mohla doprohlédnout do konce. Pěšky jsem se vydala do centra a prozkoumat vánoční trhy. A teď už budu komentovat fotky.


Tenhle pohled se mi naskytl pár minut od nádraží. Připomínal mi trochu pohled na Berlín plný jeřábů. Všude se staví a opravuje. Kostel v pozadá se jmenuje Nikolaikirche. Bez jeřábů by se mi i líbil.


Landtag, nebo-li sídlo zemského sněmu. Ta zvláštní kupole působí trochu placatě. Taky že je placatá, asi slouží jen jako dekorace. V prostranství Landtagu jsou naproti sobě hned dvě. Ani schovat se pod ně nejde.



ještě jednou Nikolaikirche


A hned naproti Nikolairche stojí tahle komunistická budovat. Otřes!! Sídlí tam knihovna, nějaké úřady a z druhé strany je dokonce technická škola. Chudáci studenti! Třeba je ta škola ale navzdory vzhledu kvalitní.. kdo ví.



Takto vypadal stromeček za světla. Za ním stojí Brandeburger Tor.


vchod do zahrady Marlygarten






legrační kachny, které se popelily před zámkem Sanssouci



No řekněte, nejsou vtipné? ;)


Zámek Sanssouci. Za mnou jsou vinice, toho času zazimované.



A hned za zámkem stál tenhle dřevěný mlýn. Podle letáčku měl mít ještě otevřeno- do konce listopadu, ale asi se ho rozhodli zavřít dřív. Škoda. Kousek před ním hrál voják na flétnu. Docela mu to šlo.


Chinesisches Haus


A copak to tu máme? Že by zapomněli odstanit pozůstatky druhé světové?


Ale né, tady se jedná o svastiku spojenou s buddhismem a hinduismem. Našla jsem si, že má symbolizovat v hinduismu štěstí. I tak jsem ráda za náš čtyřlístek. Svastiku bych si na krk asi nepověsila.


Neues Palais.. všechno je tu dost daleko od sebe a vstupenky do tohoto paláce se prodávají na centrální pokladně. Na jednu stranu ušetří pracovní síly, na druhé straně si turisti dobře rozmyslí, jestli obětovat cestu k pokladně, nebo jestli jít o dům dál.


Drachenhaus, jeden z mých nezbytných cílů. Představovala jsem si ho kapánek větší. Uvnitř sídlí restaurace.




Ruinenberg aneb uměle zasazené antické ruiny na vrcholu hory. Řekli byste, že to je hora??


něco jako bazén na ruinové hoře


Ty domy mi trochu připomínaly cihlové domy v Anglii. Pejsek smutně koukal a čekal na páníčka.


Ruská čtvrť Alexandrowka.. Domky mi připomněly babici z Mrazíka. Na pavlači jednoho z těch domů dokonce podobná babice seděla. Jinak v domech bydlí normálně lidé, v jednom je muzeum a kavárna. V jiném zas restaurace.



Celá čtvrť je zapsána jako UNESCO památka.


Ruský ortdoxní kostel- Gemeinde der Russisch-Orthodoxen Kirche des heiligen Alexander Newskij zu Potsdam. Můj první růžový kostel, který jsem navštívila. Uvntiř je to maličké, všude spousta náboženských obrázků a křížů.. a návštěvníci samí Rusové.


Cecilienschloß.. tady se konala Postupimská konference.





Večerní Postdam se mi líbíla víc než ta za světla.


holandská čtvrť s lampami, které na sobě měly mašličky


perníková srdce jako na pouti


Na trzích jsem se dostala do masy lidí, která proudila sem a tam. Byl to pro mě nezvyk.. Doteď jsem spíš chodila sama obklopená zelení nebodomy na poloprázdných ulicích. Nerada se proplétám davy, ale tentokrát mi to tolik nevadilo. Vánoční trhy mám ráda hlavně kvůli vůním. Baví mě čichat vůni svařáku, vůni klobás, koření, medoviny a dalších lahůdek. Taky je to pastva pro oči, zvláště u stánku se sladkostmi.


Něco jako mlýn asi. Máme to i v Magdbeurgu. Na mě moc barevné.


Stromeček v Postdami svítí modře. Modrá vypadá trošku divně, ale i tak se mi líbil mnohem víc než všechny jiné stromy všude, které jsou děsně kýčovité, protože hýří barvami. Tady je aspoň jeden odstín a to je dobře.


Kolem toho medvěda jsem šla už dopoledne a zpíval. I večer si prozpěvoval. Budil pozornost kolemjdoucích. Mě zaujalo, že byl strašně veliký, skoro jak člověk. Ta holčička z něj byla našená. A mě taky pobavil.


A nakonec kachničky. Tuto atrakci tu máme rovněž  v Magdburgu. U nás v Čechách jsem ji neviděla. Pozorovala jsem, jak to funguje, ale systém té hry jsem pořád ještě úplně nepochopila. Už jen pozorovat barevné kachny plující velkou rychlostí v korytu je zážitek. Dostanete prut a jím se snažíte vylovit určitý počet kachen. Loví nejen děti, ale i dospělí. Co takhle taky někdy vyrazit na kachny? Určitě bych si dala říct. Třeba s Terkou, pokud se k tomu nechá taky zlákat. :)


2 komentáře:

  1. Koukám že u tebe už je také pěkná zima, nosíš rukavice dokonce :-D (jen si vzpomínám na Brno kde jsi přišla v kratičké sukýnce uprostřed mrazů :-D
    a koukám.. vánoční trhy a atmosfera ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Nádherné! Krásné fotky jsi nám nabídla a je cítit, že ti tam bylo dobře. Moc se mi to líbilo.

    OdpovědětVymazat