úterý 9. prosince 2014

Život je boj + někdo mě tu navštívil :)

Zdravím!
          Tak jsem se zas dostala k tomu napsat něco na blog. Nemáme zumbu, a tak zůstávám doma. Aspoň budu mít čas na čtení. Chtěla bych konečně dneska dočíst jednu knihu. Na to, že má jen 120 stránek, ji čtu už hodně dlouho. Začnu asi netradičně odpředu.

          Dneska se vlastně nic moc speciálního nedělo, až na to, že jsem přišla do školy zas o trochu později, protože mi frnkla před nosem tramvaj. Přednášky mě docela bavily, i když jsme se na jedné zas zabývali hodně obrazem. Celý den tu mrzlo a zároveň svítilo sluníčko. Na chvíli mi doma vypadl net a ne a ne ho nahodit. Přitom jsem měla pořád napsáno, že jsem připojena. Říkala jsem si, jak to tu bez skypu vydržím. Naštěstí mě napadlo obnovit systém a teď už internet funguje. Měla bych si užívat poslední den třiadvacátého roku mého života, ale nenapadá mě jak. Asi dopiju slivku. Chtělo by to zapít. A nejen tento poslední den mládí.

          Včerejšek. Byl to pestřejší den. Ráno jsem čekala s Terkou na ZOB, až jí přijede autobus do Drážďan. Měl zpoždění. Asi kvůli koloně tady v Magdeburgu a před ním. Nic jiného mě nenapadá. Jinak tu dálkové autobusy jezdí přesně. Při čekání jsme se bavily španělsky, ale moc otázek nás nenapadalo. Chtěla bych se naučit španělsky tak, abych si mohla s normálními Španěly i nešpaněly popovídat.
Do školy jsem přišla dřív a stihla jsem si ještě promluvit s jednou Číňankou, která v naší učebně zapomněla deštník. Pocházela kousek od Shanghaie. Báječně jsme si popovídaly. V němčině! Našla jsem další důvod, proč cestovat. Když se pak někde setkáte s lidmi, kteří bydlí v zemi, kterou jste už navštívili, velmi je to potěší. Začnou se vás vyptávat na zážitky a jak se vám tam u nich líbilo. Hned si jste blíž než když víte jen o dané zemi jen zprostředkovaně, a nebo jste vůbec rádi, že ji najdete na mapě. Takže taky proto bych chtěla v budoucnu poznat svět.
               Hlod ze španělštiny jsem sem už ráno zapsala, abych na něj nezapomněla. Všechny nás to rozesmálo a naší lektorku taky. Je roztomilé, jak mluví německy. Němčinu ovládá dobře, ale přeci jen má občas zajímavé vysvětlení některých slovíček. Já jsem při probírání příbuzenských vztahů zjistila, že někdy ani nevím, jak se to řekne v češtině. Vždycky mi to dělalo trochu potíže. Odpoledne jsem jela domů na oběd, ale všimnula jsem si na facebooku báječných fotek na stránkách foodsharingu, a tak jsem se před 17. hodinou rozjela do rodinného centra. Bohužel už tam zelenina a ani banány nebyly. Tak jsem si vzala asoň pečivo. Chleba dám do mrazáku, jak mi poradila Terka. K IKUSu jsem přijela kolem 17.40 a už tam postávalo tak 30-40 lidí. Drsný. Postavila jsem se k nim na schody a čekala. Od 18 hodin probíhala registrace na výlet do Brém. Odhaduju, že přišlo celkem tak 60-70 lidí. Jenže... nikdo netušil, že míst pro Erasmáky bude jen 35. Když nám otevřeli dveře a několik lidí se tam nahrnulo, přišel nějaký kluk a rozdával papírky. Postupně, tak, jak jsme byli v hloučku u dveří. Mně také jeden podal, ale v ruce mu jich zbývalo asi pak jen pět. Za mnou se tísnilo dalších x lidí, kteří nedostali nic. Až za dlouho jsme se dozvěděli, že míst je jen těch 35 a že ten, kdo nedostal papírek s přihláškou, má smůlu. Viděla jsem spoustu zklamaných  tváří. Ani na Italky se nedostalo. A protože nechtěly jet samy bez zbylých kámošek, daly lístek někomu jinému. V tu chvíli mi to připadalo hodně nefér, nebo aspoň hodně blbě organizované. Jednak bylo fakt strašný mačkat se mezi tolika lidma, kteří stále nevěděli, co bude, jestli na výlet pojedou, nebo ne.. druhak měli dopředu přeci říct, že míst je jen tak málo(i když to se dalo asi předpokládat, že bude velký zájem). Ze samotných lidí, kteří pracují v IKUSu jich jede 10, což mi připadá přinejmenším divné. Proč raději nepřenechají víc míst Erasmákům? Většinu lidí v IKUSu jsou Němci, kteří si do Brém můžou zajet určitě mnohem častěji než studenti z jiných zemí, ne? Prostě mě to v tu  chvíli zdaleka tolik netěšilo, že jsem dostala ten papírek a spousta lidí odešla s prázdnou.
                      Na druhou stranu asi tam přišli lidi, kteří na exkurzi už byli, a tak s tím počítali. Přišli dřív. Nataša i Bea na exkurzi jedou se mnou.. a dokonce i Italka a kluk z Izraele, s kterými jsem se setkala na couchsurfingovém srazu, pojedou. Takže jsem zpětně ráda, že ten lístek na mě vyšel. Asi to tak mělo být. Cca. dvě hodiny jsem pak strávila v knihovně vyhledáváním různých knih. Trochu jsem tam zapomněla na čas, a pak si popletla tramvaje. Zrovna totiž přecházely denní spoje na noční a do Buckau už žádná 2ka nejela. Nakonec jsem šla z Hasselbachplatzu pěšky. Tentokrát se tancovalo v Café Monaco. Ještěže mám mapy v mobilu. Jinak bych se asi na tu tramvaj načekala. Zvenku kavárna vypadala jako nějaký sklad starého harampádí. Kdyby se ven nelinula hudba, určitě bych ji minula. Uvntiř se mi hned zamlžily brýle a nevěděla jsem, kam si mám sednout, abych nepřekážela. A tak jsem zamířila nakonec k pódiu, kde seděli už tři lidi. Kavárna mi stylem trochu připomínala Erikovu WG. Zdi byly taky počmárané, tentokrát barevnými pastelkami(voskovkami? vodovkami?). Na nich visely rámy, které zřejmě měly někdy dávno orámovávat ony malby, ale jen u pár z nich něco bylo. Ty malby přesně v místě, kde začínaly ony rámy, obsahovaly bílé nic. Na stropě visely malé žárovky několika řadách. Na čelní zdi byla pověšena lebka s parohy nějakého šestnácteráka. Ten měl kolem parohů omotaný žárovičkový řetěz přesně jako na vánočním stromečku. Líbilo se mi tlumené osvětlení kavárny. Kolem stařičký nábytek a křiklavě rudé židle. Chvíli jsem se jen dívala, ale pak jsem se přezula do balerín a už mě zval kluk v pruhovaném tričku na parket. Joj, přišla jsem sice celkem pozdě, ale náramně jsem si ty necelé dvě hodinky užila. Tancovala jsem pak s dalším lídrem(novým) na strašně rychlou písničku, pak s Dirkem a s Mexičanem, který je prostě boží. Tančí tak lehce O:-) Jde nám to spolu krásně. I on mě pochválil. Teď odlítá na měsíc s Evou do Mexika. Říkala jsem mu, že ho budu na tančírně hodně postrádat. Když se mě zeptal, jestli jedu na Vánoce domů, uvědomila jsem si, že vlastně taky na swingu párkrát budu chybět. Takže to snad rychle uteče a budeme zas oba zpátky na německém parketu.
                   Na byt jsem se dostala kolem půlnoci. Ani se mi nechtělo moc spát. Myslím, že za to mohl i pronikavě zářící měsíc, který mi svítil přímo na polštář. V pokoji jsem měla světla skoro jako by byl den.
 

          A teď k mé návštěvě. Od čtvrtka do neděle vyplňovala můj den především Terka. Provedla jsem ji trochu Magdeburgem, zažily jsme zamračeno i sluníčko. Přijela ale hlavně proto, aby mě potěšila svou přítomností, abych si mohla s někým popovídat a měla tu ve svém prázdném pokoji společnost. Chjo, teď je tu zas ticho jak v kostele, ale právě teď jsem se to rozhodla změnit a pustím si hudbu. Písničku, kterou Terka nemůže poslouchat.

 V pátek jsme vyšplhaly na věž Johanniskirche. Moc daleko jsme nedohlédly, ale i tak bylo zajímavé podívat se na vánoční trhy z výšky. 






Pak jsem Terce ukázala náš univerzitní kampus a menzu. Daly jsme si v ní výborný zeleninový salát a Terka byla nadšená. Takovýhle výběr salátů v Česku teda nemáme, to se musí nechat. Byly jsme unavené a vůbec se nám nechtělo vstávat, ale nakonec jsme se překonaly a šly se podívat na  růžový dům a katedrálu.


Die Grüne Zitadelle Terce hned učarovala a začala jí říkat "můj dům". Taky mám po světě " své domy".  Třeba jeden v Umeå.








Při návštěvě Domu jsem si vzpomněla na zadní trakt, který vypadá jako z historického filmu. Krásně zarostlý a očouzený.





Terka mě ujistila, že venku se už fotit může, a tak jsem si ho i já zvěčnila.





Gotická klenba, kdoví, jaká pověst je s tímto místem spjata. Nedivila bych se, kdyby se tu v noci chystali intriky nějací šlechtici.









Na dvoře je spousta podstavců, sochy na nich skoro nikde nenajdete.


A ty zdobené sloupy mi rovněž učarovaly. Kostel byl prý poškozen bombou ke konci války, ale oheň se prý podařilo brzy uhasit. Třeba jsou ta černá místa ošlehaná od plamenů.


V sobotu vysvitlo sluníčko, brzy poté, co jsmě vešly do parku, zašlo. Prošly jsme spolu Elbauenpark. Líbí se mi, že je tam spousta mini staveb a zastavení. Např. tyto útvary z cihel jsem tu viděla zblízka poprvé. 
Docela jsme vymrzly, a tak jsme se vrátily na byt. Čekalo mě večer krátké divadelní představení Werther! Trochu mě to přivedlo do rozpaků. Hrál zde jen jenom jeden herec a potřeboval opravdu málo rekvizit. Na druhou stranu se mi líbily zajímavé efekty s kamerou, sypání rýže na stůl, které mělo značit bouřku a kroupy a to, že oslovoval i publikum. Občas jeho vystoupení bylo ale až nechutné. Říkám si, co by na to Goethe říkal. 






Co v tom vidíte? Já lišku.


Řetězový most jako na Novém Zélandu. ;)


 Vyzkoušely jsme spoustu posilovacích strojů a zjistily, že člověk, který to všechno dokáže zacvičit, musí být fakt drsňák. Pohoupaly jsme se na houpačkách a nakonec se ohřály v motýlím domě. Nejlínější byli tito hnědí motýli. Nejakčnější modří. Viděly jsme i jednoho v potůčku, myslely jsme si, že umřel, ale asi jen pil a nebo v té vodě uvízl. Snad ho pracovnice Schmetterlingshausu vysvobodily. 
Úplně nakonec jsme byly svědky velkého zázraku. Ve skleněném inkubátoru se přímo před našima očima vyklubal z kukly motýl. Dřív jsem si myslela, že v tom boxu jsou jen staré uschlé kukly motýlů- na ukázku. O to větší bylo překvapení, když se nejedna kukla hýbala. Myslely jsme, že se bude klubat hodinu.. několik hodin, ale on byl během pěti minut na světě. :) Měl úplně malinká křidélka a veliké tělo. Držel se zuby nehty polystyrenu a čekal, až oschne. Jak dlouho bude muset počkat, než mu narostou křídla? Jak dlouho byl zakuklený? A jak se vlastně z motýla stane další motýl? Jak vznikne taková kukla? Napadla nás spousta otázek, na které jsme neznaly odpovědi.


Doma jsme si pak také uvařily pestrou stravu. Podobně barevná jako tam motýlí. Jen my jsme jedly zeleninu, kdežto motýli ovoce.Večer jsme si pustily film Zlodějka knih.





V neděli jsme se vydaly do Herrenkrugu na lov kešky. Byla ukryta pod kůrou stromu. Doma jsem pak zasvětila Terku do tajů geocachingu.


Po pozdním obědě jsme se podívaly v centru na adventní trhy. Všude spousta lidí, někteří v červených čepičkách. Koupili byste si ji taky? Já teda ne.


Ve 14 hodin se budí Weihnachtsmann a lidé ho můžou jít navštívit do jeho světnice. Můžete si s ním popovídat a svěřit se mu se svými přáními. Odpoledne pak otevírá okénko na adventním kalendáři. Já jsem Weihnachtsmanna viděla jen přes sklo a stačilo mi to. Takhle si Ježíška teda vůbec nepředstavuju. Vždyť je to skoro Santa! Napadlo mě ale, že by to mohla být dobrá brigáda dělat na trzích Weihnachtsmanna. Škoda, že nejsem muž. :-D


Obrovské kolo, na které jsme nešly.  Oproti Prátru bylo o dost levnější. Asi bych umrzla.


Zpívající sob, který otáčel hlavou a mrkal.







           Po trzích jsme zamířily k Elbeschwimmhalle. Akorát nám to krásně vyšlo. V bazénu jsme strávily skoro hodinku. Obě jsme se protahly. Terka uznala, že 50 metrový bazén je fakt pohodička, člověk se nemusí tolik otáčet. Poradila jsem jí, aby se potopila a zkusila se na sebe podívat v zrcadle. Je to fajn trik. Často mě to láká, když plavu v pruhu u kraje. Domů jsme dojely příjemně unavené a hladové. Uvařily jsme si německé Spätzle, a pak jsme opět hrály "otázky". Jó, otázky budu mít s Terčinou návštěvou hodně spojený. Našla jich padesát někde na internetu, obě nás zaujaly, a tak jsme si řekly, že je probereme, až přijede. A když nám došly, našly jsme na internetu další. Občas nám dalo zabrat, než jsme nějakou pochopily.
                Taky mi připadalo, že Terka je taková jiná, ve všem pozitivní a pozitiva vidí i v úplných maličkostech, které bych já asi nevnímala. Myslím, že zdaleka tolik pozitivní pohled nemám, aspoň momentálně ne, spíš takový skepticko-melancholický ale třeba se to změní. Každopádně masovou dietu si asi nikdy nemám, to by mě trefil Fleischšlak.
           Díky za návštěvu. Budu se těšit po Vánocích, že mě sem někdo zas přijde v dalším roce navštívit. :)









7 komentářů:

  1. Jé, Ty máš zítra narozeniny? Všechno nejlepší!
    Doufám, že Tě ta melancholie brzy přejde. To je asi vždycky smutný, když odjede návštěva - najednou je takový prázdno, co?
    To muselo být krásný, vidět, jak se z kukly klube motýl...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, melancholie momentálně přešla. Ale už se moc těším domů.
      Je to fakt jedinečný zážitek být v přímém přenose u motýlího porodu. :)

      Vymazat
  2. Ahoj! Nic si z toho nedělej, mně se taky stýská. Byl to super výlet! :) A jak dopadl ten úkol ze šj? Jen pro info, bus SA měl ze Drážďan taky zpoždění, ale jen asi 10 minut. Představ si, že zrovna dnes mi na email přišlo, že ten můj oblíbený holešovický bazén opět otevřou :) A neboj, naše "otázky" si příště zase můžeme zahrát. Jo, snažím se všude hledat pozitiva a lépe se mi tak žije. Ale nostalgie a melancholie mě taky často provází, jen se snažím různé chmury omezovat. Užij si poslech písně, kterou já nemůžu poslouchat. A nezapomeň za dnešek poděkovat :) Dobrou noc!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nakonec jsme poslouchaly správný cvičení, ale zadání k tomu nesedělo. I ostatní říkali, že to nepochopili. Udělali jsme si ho ve škole společně. No vidíš, aspoň můžeš zas začít pravidelně plavat. I v zimě. :) Nechápu lidi, kteří nechodí plavat a vymlouvají se na to, že není zrovna léto. "Otázky" si zas někdy ráda zahraju. Jop, dneska jsem si koupila zvířecí mikinu! Nakonec jsem si vybrala tu chlupatější, líp mi seděla. Hned jsem se do ní navlíkla! Je boží!!!!

      Vymazat
    2. To je super, že už máš mikinu u sebe, teda na sobě :)

      Vymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  4. Zase jsem se pokochala krásnými fotkami a jsem ráda, že jste sis to s kamarádkou užily. Vypadáte obě moc spokojeně.

    OdpovědětVymazat