neděle 18. ledna 2015

Hranice jsou od toho, aby se posouvaly O :-)

                  Jó, dnešek je zlomový. Vím to, vím. Může za to hned několik věcí, z nichž jedna zůstane prozatím tajemstvím.
                    Začala jsem psát diplomku. Hned ráno jsem na to sedla, ale po třech hodinách jsem zjistila úděsnou věc. Napsala jsem jen dva odstavce!!! Zhrozila jsem se a šla jsem raději dělat palačinky. Oranžovou pánev, kterou si vždycky půjčuju od Číňanek, jsem ještě úplně nepobrala. Když na ni dáte trochu oleje, palačinka vám neudělá kolečko, ale podivný patvar, který se rozpíjí v tom oleji. Druhá palačinka je na tom líp, protože olej skoro zmizel a na stěnách pánve máte jen malé kapičky. U čtvrté palačinky se začnu bát, že se připálí, ale světe, div se, ona se jen tak smaží na suchu a přitom se jen opaluje, nečerná. Poslední palačinky měly takovou zvláštní konzistenci, vypadaly jak opálená lidská kůže, neměly na sobě malá kolečka a zvrásněný povrch, naopak byly hladké.. ale chutnaly stejně jak palačinky. Olej teda asi na tuto pánev skoro netřeba.

                   Pak jsem se věnovala jednomu úkolu, který se ukázal jako celkem jednoduchý na provedení, ale vyvedl mě svou podstatou trochu z míry, že jsem se rozhodla ho rozdejchat tím, že půjdu na plavání.  Šla jsem tentokárt na tramvaj 5, protože 6ka mi frnkla. V bazénu bylo docela dost lidí, ale naštěstí měly otevřené všechny dráhy. Plavala jsem v té na kraji, abych se mohla občas podívat na svůj odraz pod vodou. To zrcadlo je tam fakt dobrý! Zdála se to být hodina plavání jako každá jiná, ale najednou slyším:  "fünf, sieben, zwei". Co to je? Ohlédnu se za tím hlasem a čeká mě překvápko. Vidím, jak ze skokanské věže lítaj nějací lidé. Doplavu na břeh a chvíli pozoruju, jak skáčou. Po pár vteřinách přemýšlení vylezu z bazénu, položím brýle na lavičku a jdu si taky skočit. Přemýšlím, jestli jsou všechny výškové stupně otevřené. Nejdřív jdu na stupeň, který se ukáže jako pětka. Zezačátku jsem vůbec nechápala systém těch výkřiků toho chlápka naproti věži, ale jak jsem stála ve frontě, pochopila jsem, že vždycky kříkne číslo-výšku daného skokánku, odkud má někdo skočit dolů. Poprvé jsem skočila z pěti metrů, ještě jsem se ujistila jedné malé holčičky, jestli je to opravdu pětka, abych neskočila na špatné číslo. Pohled dolů ve mě zvednul vlnu adrenalinu. Moc dlouho jsem to nevydržela a spíš se soustředila na lidi před sebou, nad sebou a pod sebou. Přišla jsem brzy na řadu a bez přemýšlení skočila. Hůůů. Ten pocit se nedá popsat. Opět jsem cítila v sobě to napětí, jako když jsem skákala v létě ze skokánku na letním koupališti ve Znojmě, který měl asi taky tak pět metrů. Ten pocit, že padáte prázdnotou a nic vás nejistí, to jak se vaše rychlost stále zrychluje.. Přistála jsem ve vodě a docela mě překvapilo, že jsem nezahučela ani moc hluboko pod vodu. Když jsem vylezla z vody, automaticky jsem zamířila znovu nahoru. Nevím, co mě to popadlo, ale chtěla jsem zakusit let z ještě větší výšky. Šla jsem na "sieben". Tam už bylo podstatně míň lidí. A pak vzduchem kolem nás proletěl člověk, který se spustil z "nummer neun"! Když jsem šplhala nahoru, srdce mi bilo jako splašené a adrenalin se mi řinul do všech částí těla. Každý stupínek na žebříku byl pro mě nová výzva. Nahoře mě povzbudilo to, že jsem se setkala opět s onou holčičkou, která přede mnou stála na pětce. Už jsme měli blíž střechu než bazén. Musela jsem dávat pozor, protože skákali lidi ještě ze dvojky, z pětky a z devítky. A pak přišel ten moment, kdy jsem přišla na řadu. Opět mnou projel něco jako elektrický šok, obrovská vlna energie, strachu, odvahy a adrenalinu dohromady. Na pidi chvíli jsem měla pocit, že jsem pták a letím. Čas, kdy jsem padala dolů byl delší, takže i ten šok z nezvyklého zážiku se během letu prodloužil. Bylo to krásné a zároveň trošku děsivé. Ještě nikdy jsem neskákala z takové výšky. Pád byl už dost bolestivý, cítila jsem, jak mě pálí chodidla i dlaně, jako bych do nich dostala facku. Ten, kdo skákal ze sedmičky, se klidil na druhou stranu bazénu než ti, co skákali z pětky. Potřebovala jsem to chvíli vstřebat, a tak jsem se vrátila pro brýle a začala plavat svou tradiční čtyřiadvacítku. Pořád jsem slyšela "zwei", "sieben"... Přemýšela jsem, jaké to je, když se skočí z devítky. Dívala jsem se na ty odvážlivce, jak letí a jak přistávají. Jak skočit, aby to nebolelo? Škoda, že nemůže mít člověk boty. Třeba kdyby dal ruce v pěst a nohy do špiček, tak by to tak neplesklo. Během mé čtyřiadvacítky skákání skončilo, takže jsem už "nummer neun" neměla příležitost vyzkoušet. Ono taky nemůže mít člověk všechno hned, že? :) Je fajn si chvíli počkat a splnit si tu největší výzvu, až když je správný čas. To bych pak musela skákat z mostu, abych trumfla devítimetrovou skokanskou věž.

Plavání mi tak díky zpestření rychleji uteklo a já se vrátila na byt duševně posilněná. Jako po znovuzrození. :)
A to se projevilo i na mé tvůrčí činnosti, protože jsem napsala ke své diplomce skoro stránku a půl za hodinu a půl. Teď ještě aby mi to všichni schválili, že takto můžu postupovat a že toto je to správné odůvodnění.  No uvidíme, dneska se už němčinou asi zabývat nebudu, chci se mrknout na espaňol.




3 komentáře:

  1. Ty jo, super, gratuluju! To musela být výzva :) Já bych to nedala. A těch 9 metrů bych už vůbec nechtěla riskovat. Mě bolela chodila i z těch šesti metrů, co jsem se hecla ve Francii :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky že jsem si na Tebe vzpomněla. Ale vůbec jsem si nemohla vybavit, kolik jsi říkala, že ta skála měla metrů. :D

      Vymazat
  2. Celé odpoledne jsem skákala z pěti metrů a to byla výška tak akorát pro mě - adrenalin, ale nebylo mi špatně. Jednou jsem dala 6,3 m, ale to už bylo na mě moc. Ale asi to bylo tím, že mi bylo nepříjemné spíše to horolezení po skále, než jsem se dostala k místu skákání. To už bylo na mou závrať moc :)

    OdpovědětVymazat