Pátrám

Dobré ráno,
            po náročném dni si dopřávám trochu odpočinku a po dlouhé době jsem nechala osudu, kdy se probudím. Je to báječný pocit vstávat bez otravného budíku. Většinou mě probudí dřív, než bych si přála a první hoďku nového dne jsem většinou rozespalá a mírně mimo.

              Včerejšek mě pořádně vyčerpal, protože hned od rána jsem si naordinovala četbu textu o Sachbuch. Pak mě čekala španělština, kde jsme začali probírat perfektum. Bohužel se to hodně podobně tvoří jako ve švédštině, zvláště pomocné sloveso "haber", které se mi pořád plete se švédskym "har". Řekla bych, že švédština má tvoření minulého času ale přeci jen jednodušší, protože sloveso "ha" má všechny tvary ve všech osobách stejný. Kdežto ve španělštině musíte dávat pozor na osobu i na to, jestli je dané sloveso zvratné. Člověk tedy musí pořádně přemejšlet, teda aspoň já, než něco vyslovím, abych se nespletla. Lekce španělštiny jsou momentálně nejlepší lekce, které na škole mám. Strašně mě baví tam chodit, atmosféra je báječná a občas se i zasmějem nad nějakými slovíčky, která naše lektorka nechápe. Carla pochází totiž z Alicante a němčina je pro ni cizí jazyk stejně jak pro mě. Občas má fakt legrační překlad pro některá španělská slovíčka.

                Po výuce jsem skákla do menzy na salát a asi hoďku strávila v knihovně, kde mi trvalo fakt dlouho, než jsem objevila neobsazený počítač. Blíží se zkouškové a všichni se šrotí. Zabrala jsem se do čtení a ani jsem si neuvědomila, že už jsou tři. Byla jsem domluvená s paní Meyer, že se u ní stavím. Strávila jsem u ní dvě hodinky. A právě návštěva paní Meyer je hlavní důvod, proč píšu tenhle článek. Opět jsem se dozvěděla něco o jejím životě a informace se mi pomalu slepují dohromady jako puzzle. Chtěla bych sem napsat všechno, co mi řekla, jinak to brzy zapomenu.

- Miluška M. se narodila v Dětěnicích u Jičína roku 1923
- když jí byly dva roky, umřela jí maminka, a tak se šla k babičce a k dědovi do Mimoně
- vychovávala ji hlavně babička a měla na ni největší vliv
- chodila v Mimoni do školy, ale prý vystřídala několik škol
-  její táta se podruhé oženil a začal vést se svou druhou ženou v Drážďanech hostinec
-  Miluška jezdila do Drážďan občas za tátou, ale se svou macechou si moc nerozuměla
- naopak svého nevlastního bráchu měla moc ráda a byli spolu zajedno, vzájemně si pomáhali
- vlastního sourozence neměla
- Když pro ni nová maminka poslala, aby šla pomáhat  nim do Drážďan do hostince, rozhodla se Miluška, že nepřijede. Prý si naopak nechala poslat všechny věci z Dráďan k sobě. Vymluvila se na to, že chce pracovat v Praze.
- Nejdříve si našla práci u jedné německé rodiny. V roce 1941 se začala starat o tři kluky, jednoho asi pětiletého a dvě mimina- dvojčata. Viděla jsem jejich fotku, jedno z těch dvojčat bylo tmavé a druhé světlé . Pravý opak toho prvního.
- Práce ji tam bavila, měla prý za úkol starat se jen o děcka, ale jednou i něco uvařila. Když to ochutnal jejich tatínek, strašně se divil. Prý kdo to vařil? Chutnalo mu to mnohem víc než od své ženy. :-)
- Miluška byla zvyklá vařit, když občas pomáhala v hostinci v Drážďanech.
- Doteď si paní pamatuje ulici, kde rodina s dětmi bydlela. Havlíčkova 44, tj. na Náměstí Republiky, Na Poříčí.
- Asi po roce si našla práci v jedné pražské kanceláři. 
- V Praze potkala i svého budoucího muže, který byl ale ke konci války převelen do Německa.
- Její muž byl voják a pocházel z nějakého menšího města/vesnice kolem Magdeburgu. Nechtěl Milušku nechat v Praze a řekl jí, aby s ním šla do Magdeburgu. A se k němu připojila.
- Myslela jsem si, že její manžel umřel ke konci války při dobývání Berlína, ale není to tak. Umřel prý v roce 1955.
- Do té doby vedli společně v Magdeburgu pekařství.
- Když její muž umřel(nevím proč), musela pekařství zavřít. Sama to nezvládala. Našla si práci v kanceláři.
- Nejsem si úplně stoprocentně jistá, ale myslím, že říkala, že měla tři děti. Jednoho syna- ten žije v Magdeburgu, dvě dcery- jedna umřela a druhá žije(nevím kde).
- Paní Meyer má hezké vzpomínky na 60. a 70. leta, kdy u ní čtvrt roku bydlela Melania Olláryová, slovenská zpěvačka a její dobrá kamarádka. Ubytovávala i další kapely. Melana tu čtvrt roku v Magdeburgu koncertovala. Tehdá sem jezdilo spoustu kapel a hodně se jich tu vystřídalo.
- Místo, kde se kapely setkávaly, byl český hostinec, který stál u Labe. Jak lodě přijížděly z Česka a dělaly tu pauzu, tak šla posádka do hostince a tam se povídalo, hrálo a byla to moc pěkná zábava. Vařilo se tam české jídlo a i obsluha byla česká. Nyní už ten hostinec neexistuje. Prý tam stál do 90. let, pak ho zbourali.
- Miluška často chodila s kapelami po městě, dělala jim průvodkyni a zároveň překladatelku, protože uměla samozřejmě výborně česky.
- Říkala mi, že jí nikdy nevadilo dělat jakoukoliv práci, na všechno si zvykla a i výměna prostředí a lidí kolem sebe ji nijak nepřitížila. V tomhle má můj velký obdiv, protože nevím, jestli by mě bavilo dělat všechna ta povolání a pracovat na tolika různých místech. Tehdy ale byla jiná doba a člověk šel prostě tam, kde ho bylo třeba. Nemohl si moc vybírat.
- Miluška za Melánií jela do Bratislavy, to už je ale pár desítek let. Bohužel je pro mě pojetí času úpně jiné než pro paní Meyer, takže se ani neodhaduju říkat nějaký rok. Melánia prý vystupovala v Maďarsku, byla slavná. Paní Meyer má hodně jejích fotek a pokaždé, když na ni přijde řeč, tak se usmívá a rozplývá se. Prý už posledních  pět let nebyly v kontaktu. Už mi několikrát říkala, že bych mohla zkusit jí zavolat a vyřídit jí pozdravy od Milušky. Já jsem si doma něco o této zpěvačce pak na internetu našla a zjistila jsem, že v roce 2013 zemřela. Už je po smrti, ale paní Meyer to neví. Pořád doufá, že někde tam v Bratislavě má svůj byt a že tam doteď bydlí. A já mám nyní dilema. Říct jí to, nebo neříct? Doteď se mě přímo nezeptala, jestli o ní něco nevím, jestli jsem o ní něco nezjistila. Kdyby se zeptala, asi jí povím pravdu, ale jinak jsem se rozhodla zatím mlčet. Co byste udělali vy? Musí to být strašné sledovat, jak kolem vás všichni umírají, všichni kamarádi, příbuzní, dokonce vaše děti, jen vy jste tu pořád. Sami. Nechci jí přinášet další smutek. Pokud by se mě ale na to přímo zeptala, řeknu jí pravdu.

Do mysli se mi vkrádá otázka, jak to někteří lidé dělají, že žijí tak dlouho? Mají k tomu genetické předpoklady? Žijí zdravým živoním stylem? Nebo je to otázka štastné hvězdy? 

To je asi všechno, co mě teď napadá. Kdybych něco dalšího zjistila, článek aktualizuju.

           Od paní Meyer jsem dostala topinkovač. Prý si koupila nový. Ten starý- ale plně funkční, by jinak vyhodila. Tak se mě optala, jestli ho nechci. Stejně tak hodlá vyměnit rychlovarnou konvici, která jí ale stoprocentně funguje. Což mě přivedlo na to, jak tu nejspíš přemýšlí hodně Němců. Zajímavý postřeh. Švédovi se věc rozbije, tak ji vyhodí. Němci se věc okouká a ani nemusí být rozbitá, chce mít prostě novou, vyhodí ji. Čech věc používá a když se mu rozbije, tak přemýšlí o tom, jestli ji nejde nějak opravit, a až pak ji případně vyhodí. Samozřejmě generalizuju, určitě se najdou i Češi, kteří potřebují mít každý půl rok novou kuchyňskou linku a kabát, ale vím, že v mém okolí většina lidí přemýšlí podobně jako já. Věci většinou používám do té doby, než se rozbijí, rozpadnou. Některé věci mám ještě od dětství. Más své oblíbené věci, s kterými se mi nechce loučit. Na druhou stranu si říkám, že svět asi takové lidi potřebuje. Kdo by si jinak kupoval všechno to zboží, které máte v obchodech? To by prodejci přišli na mizinu. Stejně mi to ale připadá zbytečný luxus a plýtvání zdroji. Nic proti paní Meyer a nic proti všem, kteří tak přemýšlí...

                  Po návštěvě jsem se vydala opět do knihovny, kde jsem zkoumala dvě knihy svázaných časopisů. Jedna z těch knih měla tak 6 kilo a byla veliká asi metr, takže jsem ji sotva unesla. Následoval článek o stylu psaní A.Gröschner a komentář jedné autorky. To mi zabralo spoustu času, během zbývající půl hodinky jsem vyhledala zbylá díla, kde se zmiňje autorka, o které píšu diplomku. Nic tak důležitého jsem už ale neobjevila. Začalo mi trochu kručet v břiše, ale musela jsem to ještě vydržet. Čekalo mě totiž žonglování. A jsem moc ráda, že jsem to i přes ten hlad vydržela až do konce. Tentokrát jsem se i dost nachodila po tělocvičně. Náš trenér Tim mě učil vyhození míčku do vzduchu, otočku o 180 stupňů a následné chycení míčku na druhé straně. Nejdřív jsemt o trénovala s jedním pak se dvěma a nakonec se třemi míčky najednou. A ke konci se mi už dařilo. Jen je třeba vystihnou správný moment, když jste stroprocentně koncentrováni a míčky máte ve stejné lajně. Jinak je riziko, že se vám během otočky rozutečou. Během žnglování posloucháme pohodovou hudbu, což je fak bájo. Občas mě to přinutí žonglovat do rytmu. :-D
Byla jsem tak unavená, že i cesta přes mosty mi dala tentokrát zabrat. Naštěstí nelilo jako v úterý. Tramvaj stejně měla jako vždycky zpoždění.
         Až se vrátím domů, žonglování mi bude chybět. A španělština také. Přála bych si v budoucnu v tom pokračovat. Třeba existují nějaké kurzy žonglování.  Bohužel nejde žonglovat v normální místnosti na bytě. Potřebuju kolem sebe mít víc prostoru a větší stropy. Nejlepší to bude trénovat, když je hezky, venku. S jazyky je to jednodušší. I o oprášení švédštiny jsem uvažovala. Snad se po studiích budu moci nadále věnovat i tomu, v čem se chci dál rozvíjet a co mě baví.

Aby ten článek nebyl jen písmenkový, přidávám trochu kontrastní fotky. Na první se mi podařilo zachytit nedělní bouřku a padající kroupy, hotové boží dopuštění! Na druhé a na třetí je východ slunce, tak, jak jsem ho spatřila v úterý. Neuvěřitelně mě nabil novou energií.

Hezký víkend! :-)