Zkoušky a jiné radosti

Lidičky!
         Žiju a ještě to tu úplně nebalim. Příčinou mé delší nečinnosti byla návštěva domova a taky spousta povinností do školy. Dnes jsme například psali test ze španělštiny a já tajně doufám, že jsem ho udělala. Moc bych si to přála zvládnout. Naštěstí jsme tam dostali docela dost prostoru pro volné psaní, což mi vyhovovalo. Docela jsem si to i užívala psát věty o své rodině, zájmech, o sobě, o svém dnu apod. . Že bych se přeci jenom už dokázala vyjádřit o některých tématech ve španělštině? Uvidíme. Občas se mi to vybavovalo v hlavě švédsky, tak jsem tu vidinu vždycky musela zahnat, abych to tam ještě nenapsala.
        Tento týden je poslední, co máme školu. Pak ještě pondělí a úterý a šlus. Je to smutné, že podzimní semestr končí. A s ním vlastně celý Erasmus. Včera jsme psali na poslední hodině kurzu pro cizince studující germanistiku text, kde jsme měli své kamarádce, nebo kamarádovi dát rady, co se týče studia v Magdeburgu. Docela jsem se rozepsala a odevzdala jsem celé dvě stránky hustě popsané. Zároveň to pro mě bylo takové minishrnutí všeho, co mě tu od konce září obklopovalo a co mě tu překvapilo. Doufám, že ten text dostanu zpátky, ráda bych si ho ještě připomenula. :-) Snad se bude naší lektroce líbit, až ho bude číst. Minulý týden se mi na té samé hodině při druhé lektroce takové malé fó pa, když jsme psali v hodině jeden úkol. Byla jsem dřív hotova, a protože jsem neměla co dělat, namalovala jsem na okraj papíru tři kočičky a napsala tam "mňau". A pak jsme se dozvěděli, že se to bude vybírat. Strašně jsem se styděla a omlouvala jsem se té lektorce za ty obrázky. Ona na to ale reagovala úplně jinak, než jsem čekala. Rozplývala se nad kočičkami a řekla, že je to roztomilé, abych se prý nebála, že je dostanu určitě zpátky. :-) U nás v Brně na univerzitě si myslím, že by mi to hodili na hlavu, že je to neakademické. Ale záleží kdo asi, není profesor jako profesor.
        Dneska jsem poprvé úplně v pohodě. Z neděle na pondělí jsem cestovala v noci a nebylo to vůbec příjemné. Únava mě pronásledovala až do středy. I tak jsem nevynechala v pondělí večer internatinal cuisine, kde jsem ochutnala indické jídlo. Jak se jmenovalo? Netuším. Když jsem se hlásila na tuto akci, měla jsem obavy, že to bude asi ostré a nemýlila jsem se. Vařili nám kluci, kteří pocházeli z nejpálivější oblasti Indie- rozuměj z té, kde se vaří nejostřejší jídlo. Prý to udělali tak, aby to bylo jen malinko pálivé. My, nezvyklí na pálivé jídlo, jsme byli jiného názoru. Čekali jsme docela dlouho, než se jídlo přineslo. Bavila jsem se se dvěma Taiwankami a Taiwancem, Číňankou pocházející ze Suzhou. Byla překvapená, když jsem jí řekla, že jsem Suzhou navštívila. Taiwanec se přes Vánoce podíval do Prahy a vyprávěl mi, že se mu nejvíc líbily červené střechy domů(ty uchvátí snad každého) a že mu připadalo, že skoro všichni mluví v Praze anglicky. I mimo centrum. Což je zvláštní. Pak jsem překládala ze španělštiny jeden text ve zpěvníku Taizé. Brala jsem to jako takové cvičení na test. Během toho, co se nandavalo jídlo, nám pustili video o Indii. Záběry na přírodu, lidi, zvířata. Ano, po tom videu, co jsem zhlédla, bych se tam i rozjela. Ale ne sama a asi ne na vlastní pěst. Indie je země, do které se vážně bojim. Možná s cestovkou a s někým blízkým bych do toho šla, ale sama nikdy. To můžu říct na sto procent.
            Před jídlem jsme si zazpívali píseň ze zpěvníku, a pak se pustili do rýže a do masa. Měli jsme vrchovatý talíř. Oj, ale po prvním soustu jsme zjistili, že to páli.. jak čert!! No nic, v Indii to jí normálně, tak se budu muset prostě překonat. Vzpomněla jsem si na pálivá jídla v Číně, a tak mi to za chvíli nepřipadalo tak strašné. Taiwanky na pálivé zřejmě nebyly vůbec zvyklé. Navzájem jsme si podávali kapesníky a smrkali a někomu i oči slzely. Mně byla dokonce složena od Taiwanek poklona za to, že jsem to celé snědla.Ony víc jak půl talíře nechaly.

Tady je ten indický zázrak. Vajíčko naštěstí nepálilo. :-D

Takto jsme stolovali. Ayaka s Taiwancem si pochutnávají na večeři. V hrníčcích jsme měli specielní indický čaj, který mi chuťově hodně připomínal masalu. Mňam. Ten byl výborný. Škoda, že ho bylo tak málo.

Večeřeli jsme dost pozdě, a tak jsem už ten večer na swing nešla. Byla jsem ták unavená a taky mi byla pořád zima. Asi z toho nevyspání. Mizuki, kamarádka Ayaky, tu zůstává až do konce března, tak jsem ráda, že tu nebudu v bžeznu úplně samotinká. Třeba spolu někdy popovídáme. Ayaka odlétá 8. března do Japonska.

               V úterý mně naštěstí první ranní výuka odpadla, tak jsem si mohla aspoň trošku přispat. Následoval předmět Intermedialität, kde nám konečně oznámili, jak bude vypadat test příští týden. Předtím nikdo nic nevěděl. Bude to drsné. Jsem zvyklá učit se na podobné zkoušky tak 3 neděle a ne jen čtyři dny. Budeme muset napsat nějakou esej o obrazu, který tam dají jako předlohu. Ježkovy voči! Něco takového jsem v životě nepsala. Teda pokud se nebude jednat o obraz místnosti, osob jako to je třeba v jazykových učebnicích apod. . Jenže sem nám dají nějaký náboženský středověký obraz, fresku a babo raď. :-((( Test bude mít ještě dvě další části, ale i ty nevypadají moc jednoduše. Sice nám řekli, z kterých knih se teda máme učit, ale... to je máme do úterý všechny přečíst? Kde je máme sehnat, když jsou v knihovně od každé jen dva výtisky a nás je asi 40? Snad ty knihy nebudou zabrané, až dneska půjdu do knihovny. Jsou sice umístěné v Semesterapparatu, ale i to je dost nepraktické, protože si je nemůžete vzít domů. Takže zbývá jen naděje, že zrovna nikdo v tu samou dobu nebude z těch 40 spolužáků v knihovně a nebude tu knihu taky číst.

          Odpoledne jsem šla za Beou, aby mi půjčila flasku. Skenovala jsem část knihy pro svého učitele v Brně, ale to byl teda proces. Bohužel ani knihovnice mi nedokázala poradit, jak oskenovat víc stránek najednou, do jednoho souboru. A tak jsem musela skenovat každou stránku zvlášť a flašku pořád načítat, aby se v kopírce objevila. Další hodinu mi zabralo to, než jsem objevila nějaký program, kde bych ty soubory mohla sloučit v jeden veliký. Technické záležitosti fakt nemusím. Vždycky se někde zaseknu a věřím, že si mě už v knihovně pamatují a mají husinu, když se přiblížím k jejich pultíku. 

       Pak jsem šla na poslední zumbu. Poslední v tomto semestru, ale prý se bude někde tancovat i během pauzy. Hurá! Bylo nás tam pár, protože se asi většina učila na zkoušky. Parádně jsme se vyblbly. Hrály opět  známé písničky a možná bych některé davala i poslepu.

            Zumba je pro mě vždycky velkým odreagováním po celym dnu. Daria se na nás vždycky pěkně usmívá. Občas mi to nedá a spontánně začnu odlišovat různá slovíčka, která jsou v textech písniček, na které tancujeme. Většina skladeb je totiž ve španělštině. Takže mám vlastně španělštinu a zumbu v jednom. :-)

Je spousta písniček, které mi budou zumbu v Magdeburgu navždy připomínat. Jedna z nich je tato. Říkala jsem jí čertí písnička. Až poslední hodinu jsem se zeptala, jak se vlastně jmenuje, abych si ji mohla najít. Někdy jsme ji tancovali ve dvou skupinách naproti sobě. Video z naší zumby žádné nemám, ale přesně takto jsme tancovali.

Ten chlapík nemá chybu, co myslíte? ;-)