Výlet do Hamburgu(1.část)

                 Poslední dny v Německu pro mě byly velmi akční. Nutno podotknouti, že jsem je nestrávila v Magdeburgu a že jsem se tou dobou vůbec nevěnovala diplomové práci. Ve čtvrtek jsem vyřídila všechny zbylé dokumenty pro  to, aby mi uznali pobyt na mé české škole. Taky jsem posbírala všechny podpisy k "Exmatrikulation", kterou musí splnit i zahraniční studenti. I když nevím, co by se stalo, kdybych se z místní univerzity sama neodhlásila. Nejspíš by mě vyhodili sami, když jsem nezaplatila poplatek za další semestr. Pokusila jsem se připravit všechny věci do tašek, tak abych toho měla v pondělí ráno co nejméně na balení. O sklenice se nikdo nepřihlásil, a tak jsem je odnesla do popelnice na sklo. Měla jsem jednu vyčíhnutou na trase k Hauptbahnhof, ale štěstí, že jsem náhodou objevila i jednu, kterou jsme měli kousek od našeho domu. Po víc jak šesti měsících jsem objevila u nás popelnici na sklo. Myslela jsem, že ty kontejnery patří k Hochschule, ale asi tam můžou sklo házet i lidé z okolních paneláků. Nemusela jsem tedy zbytečně vystupovat z tramvaje, protože jsem se sklenic zbavila už u nás na Breitscheidstrasse. Myslím, že další spoj by byl ťip ťop. Takhle jsem to stihla akorát. Do Hamburgu jsem jela Meinfernbusem ve 14:50.  Dorazit jsem tam měla v 18:30.
             Cesta proběhla v pohodě, jen jsem si říkala, jestli Petra všechno stihla a jestli náhodou ráno nezaspala. Měly jsme se totiž setkat na autobusovém nádraží v Hamburgu. Ona měla postatně delší cestu než já, jela totiž až z Brna. Měla jsem obrovskou radost, když jsem ji spatřila čekat u autobusů. Richie, náš couchsurfer, mi psal, že se potkáme až po 20. hodině, protože do té doby pracuje. A tak jsme se vydaly nejdřív k infocentru, kde jsme se vybavily mapami a letáčky. Hned jsme vedle sebe uslyšely češtinu. Češi jsou prostě všude. Mě to o to víc překvapilo, protože čeština se přeci jen v Magdeburgu jen tak nezaslechne. Od prvního momentu mi připadalo, že Hamburg je daleko větší město než Berlín. Všude proudí davy lidí sem a tam a člověk si připadá jako jehla v kupce sena. Dalo nám práci vymotat se na nádraží správným směrem. Chtěly jsme se projít k Hafen City. Poradil nám to Richie. Pořádně jsme se zachumlaly do svých bund, byla tu větší zima. Petra byla hodně překvapená, jaké je oproti Brnu v Hamburgu chladno. Občas jsme váhaly, kterým směrem se máme vydat. Postupně lidí ubývalo, což jsme uvítaly. Místo toho se kolem nás objevily vysoké červené cihlové domy, které mi připomínaly Anglii. Přemýšlely jsme, jestli se v těch domech normálně bydlí, nebo jestli je využívají třeba jen jako sklady. Hodinka a půl utekla hodně rychle a najednou se mi ozval Richie. Napsala jsem mu, že se nacházíme poblíž Sandtorpark a on mi odpověděl, že za námi zajde. Překvapilo mě, že je tak blízko, že nikam nemusíme dojíždět. U Sandtorparku stály vysoké moderní budovy. I park byl hodně moderní. Najednou jsme si všimli malinkého králíčka, který si to hopká přes trávník. Ani jsme nemusely být moc potichu. Nevadilo mu ani to, že kolem něj prošel hlouček lidí. S Richiem jsme se chvíli hledali, pak nás konečně našel, inu ty budovy jsou tu tak obrovské, že nevidíte ani jejich konce, takže se tu člověk snadno zamotá a nebo někoho přehlédne.
          Už zdálky jsem poznala, že ten chlapík, který míří naším směrem, je Richie. Richie je totiž Vietnamec, který žije už několik desítek let v Německu. Vyvedl nás z moderní čtvrti a řekl nám, abychom si daly věci do otevřeného kufru taxíku. První má myšlenka byla, proč jedeme taxíkem, vždyť to bude neuvěřitelná pálka, ale zanedlouho mi došlo, že Richie pracuje jako taxikář a že nás vezme na okružní jízdu. Z okénka auta nám ukázal centrum a významná místa, fascinoval mě vodotrysk uprostřed jezera, který mi připomínal Zürich. Světla okolních budov se odrážela na vodní hladině. Míjeli jsme osvětlený Dom. Najednou Richie zastavil a řekl nám, že si uděláme Spaziergang. A tak jsme se vydali na průzkum obrovského zábavního parku, kterému se Matějská jen stěží vyrovná. Obě jsme byly s Petrou vyjukané a z ničeho nic nám Richie dal do ruky žeton, prý ať se svezeme na autíčkách. Proč? Já nechci. Ať jde Richie s náma. To se mi honilo nejdřív hlavou. Ale tři jsme se do autíčka nevešly a Richie říkal, že si to už mnohokrát zkoušel, ať jdem. A tak jsme si sedly do autíčka, Petra nohu na plynu, já řídila. Celá jízda byla o kejhák. Aspoň mně to tak připadalo. Ano, byl to i adrenalin, ale já se zároveň děsila, kdy do někoho zas narazíme. A že jsme jezdily rychle! Petra totiž měla skoro celou dobu na plynu! A já se divila, že to jezdí tak rychle. Bodeť by ne. Snažila jsem se jí krotit. Ale pak to prý podle ní není ono, když nejdeš rychle. Pokaždé, když jsme do někoho narazily, to byla pecka, takže jsme se bouchly o volant do kolene. Ale stejně jsme jely pak zas rychle. Snažila jsem se to tím volantem nějak vybrat, občas žel nebylo kam už uhnout. Celou tu jízdu jsme tedy nakonec přežily, akorát jsem cítila, že se mi na jednom koleně dělá modřina. Richie stál opodál, neuběhlo ani pět minut a už nám dával do ruky modré koule. Vysvětlil nám, jak se hraje ona hra, ale já mu stejně rozuměla tak čtvrtinu. Všude byl totiž hluk, hrála hudba. Pochopila jsem, že mým úkolem je strefit se do červené díry uprostřed. Všude bylo spousta dalších děr, ale strefit se do jiných nebylo už tak výhodné. Asi poslední minutu, dvě jsem pochopila, že vzadu jsou figurky velbloudů a že se jedná vlastně o velbloudí závody. Když vám ta koule spadla do červené díry, posunul se vám velbloud dopředu. Nevím, čí velbloud vyhrál, ale najednou hra skončila(zrovna jsem pochytila sílu a směr, jakým má člověk házet, aby se strefil) a obě jsme si s Petrou měly vybrat nějakou odměnu. V tomto stánku zrovna neměli moc hezké plyšáky, nejvíc se mi tam líbil hnědý pejsek. Myslely jsme s Petrou, že ho budeme mít společně, ale každá si měla vybrat cenu zvlášť. Petra si tedy vybrala  stejného psa, ale v jiné barvě. Budou to bráškové. Oba mají na předních tlapkách u krku srdíčko s nápisem LOVE. To se mi tam moc nelíbí, ale zjistila jsem, že to půjde odpárat. Prošly jsme s Richiem celou pouť, Richie se potrénoval ve střelbě a mně jen oči svítily při pohledu na kolotoče, horské dráhy a další atrakce. Občas jsem se u nich zastavila a pozorovala je. Na některé bych nevlezla ani za nic.
                   Pak jsme opět zamířli k autu. Po chvilce jízdy se nás Richie zeptal, jestli jsme jedly. Řekly jsme mu, že máme jídlo s sebou. Nic neříkal. Jeli jsme asi 15 minut, a pak najednou opět zastavil. Šly jsme za ním, netušíc, co se bude dít. Zavedl nás do vietnamské restaurace. Další překvápko. Je to prý jeho nejlepší vietnamská restaurace, kam chodí často. Už ho tam znají. Objednal tři různé talíře se zeleninou, masem a omáčkami. K tomu jsme měli rýži. Jedla jsem hůlkami. Jeden pokrm byl celkem ostrý, zbylé dva ne. Velmi nám to chutnalo. K tomu jsme si dali pivo a Petra tuším Radlera. S Richiem jsme si povídaly o jazycích, o studiu, cestování a seznamování. Richie nám říkal, že pochází ze severního Vietnamu, ale že tam moc nejezdí. Byl tam prý jen dvakrát. Jeho rodiče se tam ale přestěhovali, protože je tu na ně v Německu zima. Tam mají pláž a teplíčko. Ukazoval nám fotky. Ptal se nás obou, co bychom chtěly v životě dělat. Toť otázka. Na to se mě ptají lidi celkem často. Bohužel spíš vím, co dělat nechci. Nemám konkrétní vysněné povolání, spíš činnost, která by se mi líbila. Richie vycítil, že Petra je stydlivější  a že moc nemluví, tak se jí snažil povzbudit, aby se nebála mluvit i s chybami. Velmi se divil, když jsme mu řekly, že je Petra starší než já. Inu výška není všechno. :-)
      Pak jsme jeli už k Richiemu domů. Bydlí na okraji Hamburgu, měla jsem skoro pocit, že už ta čtvrť k Hamburgu nepatří, ale asi ano. Doma má spoustu hraček a plyšáků, takže mi došlo, že na pouť určitě chodí se svými dětmi dost často. Měl na stěně jejich fotky i fotky sebe s manželkou. Richie nám ukázal dvě akvárka. Jedno menší, ve kterém plavou hodně maličcí broučci a ráčci. V tom větším je jen jedna ryba- Kugelfisch. Česky jsem si teď našla na wikipedii, že se jí říká čtverzubec. Německy mi to zní  líp. V pokoji, kde jsme spaly, měl Richie jednu Kugelfisch, která byla už vypreparovaná. Takový ten druh kulaté ryby s ostny z Hledá se Nemo. Sama ta ryba je v akvárku proto, že by ostatní ryby jinak hned sežrala. Je to speciální tvor, který vyžaduje lidskou pozornost. V akvárku měl Richie ještě jedno mini akvárko, ve kterém plavaly malinké rybičky, které sloužily jako potrava pro Kugelfisch. Vždycky při krmení otevře víko toho malého akvárka a pár rybek odtamtud pošle do velkého akvárka. Fascinovalo mě, jak dlouho se Richie svou Kugelfisch zabýval. Jméno té ryby jsem zapomněla. A fascinovalo mě, jak se s tou rybou mazlí. Vážně! Nikdy jsem si nemyslela, že se dá taky s rybami mazlit, ale ano, dá. Do akvárka strčil celou svou ruku až po loket a hladil rybu po hřbetě. Nebo k němu ryba připlula až na hladinu a hráli si spolu. Přitom nám Richie vysvětloval, jak je Kugelfisch citlivá na okolí, jak vnímá cizí lidi, nově příchozí i nás. Že má strach a stáhne se do ústranní. Líbí se mi, jaký mezi sebou mají láskyplný vztah.
                Další den nás zavezl Richie autem na nádraží v Altoně. Celý den pracuje a pravděpodobně skončí zas někdy večer. S Petrou jsme se rozhodly prozkoumat tedy tuto část Hamburgu jako první. Narazily jsme na hrob Klopstocka, Christianskirche a na tři do země zarostlé zvony. Altona je takové malé městečko samo o sobě.

Šly jsme se podívat na vyhlídku na přístav. Jmenovala se Altonaer Balkon.

Obloha vypadala dost zamračeně, ale naštěstí jsme ten den chytly jen pár přeháněk.  Nepršelo v jednom kuse, to bylo moc dobře.

S Petrou jsme šly směrem k centru, k St. Pauli Elbtunnel. Cestou jsme uviděly v přístavu i ponorku.

Procházely jsme se po molu, odkud odplouvaly vyhlídkové lodě. Připadala jsem si trochu jako v Řecku, prodávaly tam mušličky a hvězdice přesně jako na plážích jižní Evropy.

Tato zelená loď mi připomínala lodě kotvící ve Švédsku ve Stockholmu a na Ålandech.

Landungsbrücken

S Petrou jsme objevily vhcod do Elbtunnelu, který vede pod Labem. Výtahem jsme se svezly šachtou dolů a prošly jsme se až na druhou stranu. Připadalo mi, že je dlouhý nejméně kilometr, ale má prý 426,5 metrů. Líbila se mi dlaždičková výzdoba u vstupu a  zvířata na zdi dole v tunelu. Dvě fotky v této koláži jsem pořádila z druhé strany poté, co jsme vyjely výtahem nahoru. V této části Hamburgu se kromě vyhlídky žádná památka nenacházela. Vzadu byla už jen industriální zóna.

Takto to vypadalo uvnitř tunelu. Mohla tudy jezdit auta. My jsme se s Petrou jednou svezly obřím výtahem, který byl určen právě pro auta.

Vyšly jsme si na vyhlídku kousek na kopec, kde jsme si daly oběd. To víno vypadá tedy hodně na umření. Skoro nevěřím tomu, že by se tu v létě něco urodilo. Město má spíš podzimní, ospalý nádech.

Naším dalším cílem byl památník Bismarck-Denkmal. Ten byl obrovský a celý posprejovaný. Mně víc než Bismarck zaujala tato kočička. 

Přeci jen jsme tu našly první známky jara.

Velká záhada pro nás byla Herbertstrasse. Richie nám říkal, že je to ulice, do které mají ženy a mládež pod 18 vstup zakázaný. Jakmile tam vejde nějaká žena, je hned vyhozena. My jsme  to chtěly s Petrou risknout a přesvědčit se, co tak tajemného se může skrývat v tak malé ulici, ale nakonec jsme se neodvážily. Bariéry z obou dvou stran ulice nás celkem postrašily. Došlo nám, co se tam asi děje, ale nepochopily jsme, proč je tam přístup omezen. Vždyť v Amsterdamu taková ulička zakázaná není a kdokoliv se může podívat na vystavěné ženy za výlohou .Zde je to prý omezené proto, že ostatní ženy to prý pobuřuje dívat se na to. No tak ať tam tedy nechodí ten, koho to pobuřuje. Ale proč by to měli zakázat všem? Ne že bych se tam chtěla hrnout. :-D Ale co je zakázané, to je pro nás o to víc lákavé, není-liž pravda? Celá čtvrť St.Pauli je laděna do erotična. Není tam podniku, kam by nebyl vstup až od 18 let, spousta domů má okna raději zazděná, aby se nikdo nemusel dívat na ty neřesti a co obchod, to sexshop, který se neostýchá pochlubit se se svým všemožným zbožím ve velikých výlohách. To se u nás v ČR moc tak nevidí.

Kromě sexshopů tam najdete taky hodně kasín. Toto sluníčkové vypadá na pohled celkem pěkně. V noci, když jsme kolem jeli s Richiem autem, hezky zářilo.

 Zamířily jsme víc na sever přes Dom k ruskému ortodoxnímu kostelu. Uvnitř jsme si na chvíli sedly a odpočinuly si. Nohy nás už docela bolely.

Zašly jsme do parku Planten un Blomen, kde nebyla skoro ani noha. V létě to tu musí být hezké, zvláště když je naplněno jezírko a probíhají tu  vodní světelné šou.

Významným orientačním bodem pro nás byla Fernsehturm. Bohužel se prý nahoru nedá vylézt. Mně se líbí snad možná víc než ta berlínská. I sem do parku pomalu přichází jaro.

Bohužel nás tu ale přepadl liják, který ne a ne přestat. Čekaly jsme chvíli v altánku, až dést ustane. Četly jsme návod, jak pěstovat různé druhy růží. Ostatní lidé to vzdávali a vyráželi do deště. I my jsme se vydali na cestu. V dešti se nám šlo dost špatně. A jako na potvoru jsme se ztratily. Hledaly jsme čtvrť, kterou nám poradil Richie. Prý je tam spousta restaurací a kaváren. Chtěly jsme si už odpočinout, ale my pořád ne a ne na tu čtvť narazit. Došly jsme na místo, které jsem už neměla na mapě. Ptala jsem se nějakých lidí u supermarketu, ale ti sami netušili, kde se nacházejí. Nakonec jsme se kousek vrátily a udělaly jsme dobře. Bohužel jsme se vydaly směrem, kterým ukazovala cedule, ale nedošlo nám, že ulice může vést i na druhou stranu. Samozřejmě, že ta čtvť byla na druhé straně oné ulice. Mají to divně značené.

Fotím i méně vzhledné věci jako doupě bezdomovců, kteří seděli na haldě matrací a hadrů a piknikařili. Hezký skvot, ne?

 Konečně jsme s Petrou našly báječnou cukrárnu, kde jsme si daly horkou čokoládu a masala čaj. Petra vyzkoušela Käsekuchen a já vsadila na jistotu Schwarzwälder Kirschtorte..

Odpočívaly jsme a lebedily si, že jsme konečně v suchu. Dokonce venku vysvitlo sluníčko. Pravé aprílové počasí. Zpáteční cestu jsme už našly bez potíží. Ještě jednou jsme si vychutnaly pohled na atrakce Domu. Čím víc se stmívalo, tím víc nás všechno oslňovalo.

Po chvilce váhání jsme se rozhodly, že půjdeme na obří ruské kolo. Pro mě to bylo poprvé v životě. Líbilo se mi, že tam člověk nebyl hlavou vzhůru jako na některých atrakcích. 

Toto je pokus o vyfocení pohledu shora dolů. Město moc osvícené nebylo, ale zato celý areál Domu zářil. I tak se mi to hodně líbilo. A nechali nás otočit se celkem pětkrát! Necítila jsem se tak volně v prostoru jako na obřím kolotoči, který jsme vyzkoušely s Pee v Prátru ve Vídni. I tak to byl celkem adrenalin, protože se kabinka trochu houpala. A ke dveřím jsem se i tak raději moc nepřibližovala. Stejně si říkám, proč tomu říkají Dom. Vždyť to zní, jako by to byl nějaký kostel a ne pouť. V Hamburgu je prostě  všechno jinak.

Richie nám psal, že má ještě hodně práce a že bude končit pozdě. Napíše nám, až skončí. A tak jsme šly pomalu k radnici, která nás překvapila svou výškou i šířkou. Ani večer, ani během dne se mi ji nepovedlo vyfotit celou. Sídlí tu parlament a senát Hamburgu. Kdopak uhodne, v jakém stylu je postavena?

 V nedalekém nákupním centru jsme se usadily a snědly naše chleby a toasty. Já zkontrolovala wifi, jak jsme na tom s cestou do Lüneburgu. Přály jsme si najít někoho, kdo by nás tam v sobotu svezl autem. Načerpaly jsme síly a vydaly se ještě projít podél jezera s vodotryskem. Petře byla zima, a tak jsem jí půjčila svou čepici. Že je to roztomilé díťtáko? ^-^ Tu fotku sem prostě dát musím!

              Do řeči se tam s námi dal na nábřeží jeden chlapík z Brazílie (tuším). Nechtěla jsem se s ním moc vybavovat, protože byl už v náladě a navíc začlo pršet. Chvíli to byla příjemná konverzace, ale on se pořád neměl to ukončit. A tak jsem mu řekla čao a šla se schovat. Pee si s ním, zdálo se, víc rozuměla, a tak jsem na ní počkala pod stříškou. Obě jsme pak obešly celé jezero kolem dokola, krápalo, ale dalo se v tom chodit. Musím se přiznat, že z auta to mělo atmosféru hezčí. Možná to bylo ale i tím, že jsme byly dost unavené. A tak jsme si sedly opět do obchodního centra a čekaly a čekaly, dokud Richie nenapíše. Všechny obchody už měly zavřeno a každou chvíli jsme očekávaly, že nás odtamtud vyženou. Snědla jsem pro posilnění poslední kousek čokolády. Měla jsem na ni obrovskou chuť. Petře moc čokoláda nechutná. Jen specifické druhy. V tom mi přišla esemeska, že jede Richie domů, ale že už se pro nás v centru nestaví, je daleko. A tak jsme se vydaly na autobus. Jako na potvoru nám ujel o dvě minuty bus, který jel až přímo k Richimu. Byl to poslední bus, který jel až do té zastávky, kde bydlí. Řekly jsme si, že ty dvě zastávky už nějak dojdem. Bez mapy. Prostě musíme. Nic jiného nám nezbývá. Petra objevila automat na lístky, což se vyplatilo. V autobuse totiž automaty neměli. V každém městě v Německu to mají zařízené asi jinak. Ta cena nás mírně šokovala, protože lístek stál 3 eura 10 centů. Autobus přijel a my nastoupily. V plánu jsme měly zeptat se na konečné řidiče, jakým směrem se jde k té zastávce, kde bydlí Richie. Tak jsme to taky udělaly. Ten řidič nám ukázal druhý autobus. Prý do něho máme nastoupit. A tak jsme hned přešly do druhého busu v domnění, že ten jede až do našeho cíle. Nejel. Po třech zastávkách nám to už připadalo divné, že nehlásí tu naši. Na řadě jsem byla já, abych se ptala. S Petrou jsme se totiž střídaly v tom, kdo se bude ptát. Paní s pejskem to netušila, takže jsem musela jít k řidiči. "Fahren Sie zu Immenbusch?" Zakroutil hlavou. Zdálo se, že mi víc říct nechce. A tak jsme se s Petrou rozhodly raději vystoupit a vyzkoumat, jestli nejede nějaký bus zpátky. Nemá přeci cenu jet někam, kam člověk nechce. Jakmile jsme ale vystoupily, ten řidič si nás všiml a vylez ze své kabiny a prý ať zpátky nalezem dovnitř. Z téhle zastávky už nic nepojede. A tak jsme jak schlíplý psy nastoupily zpátky do autobusu. Všichni se na nás dívali jak na exoty, kteří neví, kde se nachází. Raději jsme sklopily pohledy dolů. Naštěstí nám nikdo nerozuměl, o čem se bavíme. Kde tedy máme vystoupit, když ne tady? Spoléhaly jsme se na řidiče, že nám řekne. Asi za deset minut na nás mávnul, abychom vystoupily. A tak jsme vyšly na úplně neznámém místě.  Nikde nic povědomého. Začaly jsme zas studovat jízdní řády, když ten řidič opět vylejzá z autobusu a křičí, že támhle za rohem je bus, do kterého máme nalézt. A tak jsme v poslední chvíli nastoupily do třetího autobusu a modlily se, aby to byl konečně už ten, který nás doveze až k Richiemu. Richie mi už nedopovídal na mou smsku. Jak velký balvan nám spadl ze srdce, když jsme slyšely hlásit jméno zastávky Immenbusch! Během té cesty jsme se stihly několikrát ztrapnit, ale dostaly jsme se zpátky k Richiemu a to bylo nejdůležitejší. A ten lístek se nám aspoň trochu vyplatil, využily jsme ho na cestu všemi třemi busy. Richie byl smutný, spadl mu mobil do vody(ne do akvárka) a nyní mu nefungoval. Začal si na internetu shánět nový. Opravit ten původní nemělo cenu. My jsme se rychle vysprchovaly a zalehly v malém děstkém pokojíku. Tentokrát jsem spala na posteli a Petra na matraci.

Koleje do Nikam

Úterý 24. března byl pro mě ten nejsmutnější den z celého pobytu v Magdeburgu. Muselo to vyjít takhle na konec? Proč to ještě chvíli nepočkalo? Jako by se se mnou Magdeburg chtěl rozloučit tím nejhorším.

          Už minulý týden jsem několikrát volala paní Meyer a chtěla jsem se s ní rozloučit a vrátit jí kazetu Melánie Olláryové. Minule jsem ji totiž zapomněla u sebe na pokoji. Jenže telefon vyzváněl a nikdo ho nebral. I v pondělí a úterý jsem to zkoušela. Nic. A tak jsem se vypravila k domu, kde ta paní bydlí. Zvonila jsem na zvonek dole a nikdo se neozýval. Ptala jsem se jednoho pána na ni, ale ten jí neznal. Pustil mě aspoň dovnitř k výtahu. Vyjela jsem do 9. patra a zazvonila na zvonek před druhými dveřmi, které vedly do křídla toho paneláku. Namátkou jsem zmačkla zvonek nějakého souseda a ten mi řekl, že o paní nic neví. Zavěsil, ale vzápětí se otevřely dveře, a tak jsem vešla do chodby. Nejdříve jsem opět zazvonila na dveře bytu paní Meyer, ale za dveřmi bylo hrobové ticho. Nechtěla jsem ale opustit Magdeburg bez rozloučení. I kdyby byla třeba v nemocnici, klidně bych se za ní rozjela. Jen zjistit, kde je. A tak jsem zazvonila opět namátkou na dveře sousedů. Otevřela mi jedna slečna, v pozadí paní na vozíku. Řekly mi, že paní Meyer zemřela.
Snažila jsem se zjistit, kdy to bylo a co se jí stalo, ale nic moc jsem z těch žen nedostala. Prý je to pár dní, já bych řekla spíš víc jak týden, podle toho, jak dlouho jsem se jí nemohla dovolat. Prý údajně nešťastně upadla.
              A tak jsem zas sjela výtahem dolů, v šoku a ne zcela při smyslech. Najednou jsem si přála co nejrychleji ten dům opustit a dostat se pryč...co nejdál od něj. Chodila jsem asi hodinu po městě a snažila se vyrovnat s tím, co se stalo, s tím, že tu paní už nikdy neuvidím a že jí tu kazetu už nikdy nevrátím. Když zavřu oči, pořád mám její tvář před sebou. Jako by to byla chvilinka, co jsme spolu seděly na gauči a popíjely čaj.
             V 16 hodin jsme měla sraz s Mizuki. Chtěla jsem se s ní taky rozloučit a domluvily jsme si procházku po Rotehorn parku. Potkaly jsme se už náhodou u Alle-Center, a tak jsme šly přes Grüne Zitadelle a přes starý železniční most. Zezačátku mi dělalo potíže navázat s Mizuki normální rozhovor, měla jsem v sobě pořád ten těžký balvan, který mě před chvílí zavalil. Ale pak se mi rozvázal jazyk a bavily jsme se úplně přirozeně o různých věcech a Mizuki byla ráda, že jsem ji vytahla do parku a na most. Všechno bylo pro ni nové. Já jsem tento most viděla dosud jen zdálky. Až teď těsně před odjezdem jsem se po něm prošla a zjistila, že na něm jsou různé citáty a výroky a taky zámečky lásky. Nyní je most předělaný pro pěší, ale koleje v něm už zůstaly. Ten den nesvítilo sluníčko a obloha měla šedivý nádech. V lesíku kousek od budov jsme zahlédli rodinku srnek. Stály jsme a ani nedutaly, dokud srnky samy neodběhly. To byl ten nejhezčí zážitek z celé procházky. Zároveň mi přítomnost Mizuki pomohla překonat ten děsivý šok ze smrti. Mizuki odjížděla z Magdeburgu o den později než já - 31.března a ještě jsme se náhodou ve čtvrtek při cestě do školy na kampusu potkaly.

Prohlídka Grüne Zitadelle a nová tvář Magdeburgu

Zdravím vás, moji milí,
ne, nezapomněla jsem na svůj blog. Ještě se chystám napsat několik článků. Snad najdu během dubna čas. Posledních devět dní v Magdeburgu pro mě bylo tak náročných, plný zvratů a nečekaných událostí,  že se mi na blog ani nechtělo chodit. Chtěla jsem si také užít dosytosti čas s lidmi, které už nebudu potkávat a taky čas na místech, kam už se zas na delší dobu nepodívám.
Teď už jsem v Praze a zdaleka jsem se nevzpamatovala z toho cestování, stěhování, vybalování a ukládní věcí a vyřizování.

              Chtěla bych si teď připomenout neděli, kdy jsme podnikli poslední společnou akci s Marcem, Erikem a s Thomasem. Původně jsem ten nápad dostala já. Ještě jsem totiž nebyla na prohlídce domu Grüne Zitadelle, který postavil Friedensreich Hundertwasser. Ostatní mi napsali, že by se rádi přidali. Erik v Grüne Zitadelle taky ještě nebyl. Hledali jsme ho do poslední chvíle, než vypukla prohlídka. Nějak nepochopil, že máme sraz u fontány, která je přímo ve dvorku Grüne Zitadelle. Výklad byl v němčině, takže Marc se obětoval a pro Erika všechno překládal polohlasem do angličtiny. Co mě z výkladu zaujalo? Že Hundertwasser měl hned několik přezdívek a nechával si říkat různě. Že na místě Grüne Zitadelle původně stál kostel. Že se zeleň nesmí nijak zastřihávat, natožpak kácet. Stejně je to s fasádou domu. Každý má právo, že si může dle délky své paže upravit okolí svého okna. Dál ne. Na dvorku před informacemi to zřejmě neplatí, asi ne stoprocentně, protože stromky tam měli zastřihnuté.
               Průvodce mluvil celkem rychle, takže jsem mu občas při projíždění auta, nebo tramvaje, nerozuměla. Nakonec jsme se šli podívat dovnitř do jednoho ukázkového bytu. Abych pravdu řekla, čekala jsem, že to bude daleko originálnější. To, že mají stěny kulaté, není tam žádný roh, mi nepřipadalo tak nezvyklé. Ano, mozaika i to, že se stavitelé nezdráhali použít rozbité dlaždice a kusy mozaiky, je neobvyklé. I jejich barevné řešení. Proč zrovna dali sem červenou, zatímco zbytek nechali bílý? A proč je v koupelně světlo, i když v ní není žádné okno? Tajemství se skrývá v několika dlaždicích, které jsou průsvitné z druhého pokoje a které propouští světlo.Ta koupelna se mi zdála zajímavě řešená. Jen ten záchod nemají odděleně. Jako skoro všude v Německu...

    Za byt 3 plus 1 platí 1000 eur. Což mi nepřipadá zas až tolik, když si vezmete, jaké jsou normálně nájmy v Německu. A toto není jen tak ledajaký dům. Líbily se mi podzemní garáže, kde každá kóje na auto nemá číslo, nebo písmeno, ale svou vlastní mozaiku. Připomnělo mi to Gaudího mozaiky. Měli tam zeleninu, ovoce, stavby a zvířata. Fotit se uvnitř nesmělo, jen za poplatek. Pouze Erik si to zaplatil. Ta fotka koupelny pochází taky od něj. Nakonec jsme si "zahráli" na kovové zábradlí, které se rozezní, když do něj rukou pinkáte. To zábradlí je vlastně dvojí- má dvojí tyče na držení. Spodní tyč je pro děti ze školy, které jsou příliš malé, aby na tu horní dosáhly.

Po prohlídce jsme ještě chvíli diskutovali na zmenšeném modelu Zitadelle a zjistili jsme, jak hodně se liší od skutečnosti. Měli jsme ještě čas, a tak nás vzal Marc na prohlídku Magdeburgu. Jaké překvapení se mi naskytlo, když jsme navštívili mně dosud neznámá místa. A to bylo prosím pár kroků od magdeburské katedrály. Stačí jiný úhel pohledu, stačí zabočit za roh a už jste v jiném světě!!!

Nejdříve nám Marc ukázal, jak se vlézt dovnitř tohoto památníku. Zvládl to jen on a Erik. Já s Thomasem jsme se tam nevešli. Možná že bychom to dali, ale nechtěli jsme riskovat, že bychom pak nevylezli ven. :-D

Pak jsme zabočili z druhé strany za Dom. Svítilo sluníčko, ale zima byla celkem veliká.

 Jdeme do malého parčíku, v pozadí obranná věž. Prý se v ní  dělají i prohlídky, my měli ale smůlu. Měla zavřeno.

Tady dříve byly hradby.

Strom, který umí prorůst skrz zeď. ;-)

Tato fotka mi hodně připomíná Špilberk. Z této perspektivy jsem si Magdeburg prohlédla poprvé. 

Viděla jsem dříve na fotce, že podél řeky vedly koleje a jezdil tudy vlak. Pak to ale přestalo být efektivní, a tak je zrušili. Teď jsem si to mohla prohlédnout ve skutečnosti. Ještě teď tu najdete po kolejích památky. 

Pohled od řeky na Magdeburger Dom.

Panáčky najdete všude, je to zřejmě nějaký vtípek místního umělce.

Když se z kolejí stává chodník...

Vzadu, jak je to zábradli, tak tam je vodní příkop. Voda tam sice byla, ale hodně hodně znečištěná.

psí víno se už zelená :-)

obrovský památník připomínající pruské války 1866, 1870-71

Vracíme se k Domu. 

Prý tu vedou i nějaké podzemní chodby. Do těch se ale dostanete pouze s průvodcem. Někdy je ale zámek odemčený a vy můžete dovnitř nepozorovaně proklouznout, stejně jako to udělal kdysi prý Thomas.

Marc nás opustil, protože si chtěl poslechnout varhanní koncert pořádaný hned u Domu. My s Erikem a s Thomasem jsme se vrátili k řece a vyhledali jsme jednu kavárnu u řeky. Thomas si chtěl sednout ven, ale já s Erikem jsme ho přehlasovali. Byla nám zima. A tak jsme odpočívali uvnitř. Dali jsme si každý horkou čokoládu. Thomas byl v šoku, že nám připadá málo sladká a že jsme si každý do nich dal 3 cukry. Poté jsme se vrátili ke Grüne Zitadelle, kde jsme se rozloučili. Každý měl úplně jinou cestu. 

Tahle procházka jako druhý bod programu mě fakt překvapila. Tady je důkaz, že i po šesti měsících je v Magdeburgu stále co nového objevovat. :)

Katzensprung opravdu existuje!

Tušili jste, že Katzensprung už tu v Magdeburgu byl dávno předtím, než vzniknul tento blog? Ještě dřívěji, než se ten nápad vyrojil v mé hlavě?

Nevěříte?

Tady máte důkaz!

V Magdeburgu to žije!

             Co se to jen děje v Magdeburgu? Sobota, člověk by čekal, že na ulici nepotká živáčka... zvláště když je venku takový nečas. A ono naopak. Tramvaj přeplněna k prasknutí, 99 procent cestujících jsou chlapi kolem 30-40, ale i mladší/starší ročníky nejsou výjimkou. Všichni kolem krku s modrobílou šálou, každý druhý v ruce flašku s neznámým obsahem. Jisté je jen to, že ten nápoj má bublinky, neb se tramvají ozývají hlasité krky. Tramvaj se šine šnečím tempem, uvnitř to hlučí. Každý se snaží dorozumět se svým parťákem, nebo celou partičkou. Jindy prázdná tramvaj musí čekat, až se dav na zastávce uklidní, aby mohla pokračovat bezpečně v cestě. Možná je lepší jít pěšky. Tímto heslem se řídí nemálo lidí. Po chodnících proudí zástupy modře, modročerně, nebo jen černě oděných postav. Opět jsou to většinou jen muži. Jako by se dáválo někde něco zadarmo. Takto se to říká aspoň u nás v Čechách. Tady se zřejmě chystá sportovní utkání. Hokej, nebo fotbal. Kdo ví... Měla jsem pokušení, zeptat se jednoho, was ist los.. Ale neodvážila jsem se. Asi bych se pěkně ztrapnila, kdybych dala najevo, že to nevím. I tak mi to ale ani nevadilo, naopak. Je fajn, že se najde tolik mužů, co sdílejí nějakou zálibu. Kdyby se mě někdo zeptal, jak si představuju typického Němce, vybavil by se mi přesně nějaký z těch týpků v tramvaji- s šálou kolem krku a flaškou v ruce, začínajícím bříškem, kulatým obličejem, baculatou mikinou, hlasitými projevy a drsným zjevem.
           Při výstupu z vozu se ozvala na křižovatce tramvají ohlušjící rána. Někdo odpálil petardu. V dálce houkaly sirény. Vydala jsem se rychlým tempem směrem ke Grüne Zitadelle. Když jsem se dozvěděla, jak je to s prohlídkami, napadlo mě si koupit ještě v Alle-Center nějaký džus. Vejdu dovnitř. Vzápětí jsem pohlcena proudícím davem lidí. Nemůžu skoro ovlivnit směr, kterým se ženu. Panečku! Tak narváno nebylo v tom obchodním centru ani o Vánocích. To ty lidi nemají co dělat, tak si jdou na procházku do nákupního centra? Je mi jich líto. Bohužel je to tak stejné i u nás. Sobota odpoledne a všichni dostanou nakupovací horečku. Kupodivu čekám ve frontě jen chviličku. Uprostřed centra se v dáli něco hýbe. Jdu se podívat blíž a málem mě klepne. Viděli jste snad něco kýčovitějšího než toto? ?

            Hejbající se králíci mě fakt šokovali. Není snad větší vrchol nevkusnosti. :-D Ale komerce musí být, když jsou ty Velikonoce, to je jasný přeci. To jsem ještě netušila, že za pár sekund potkám krávu Milku v živé velikosti. 

Chtěla jsem se s ní vyfotit, ale rozmyslela jsem si to. Měla jsem strach, že mě nabere na rohy.

Pak vylezu zpátky na zastávku a čekám na 6ku. Kolem prosviští kolona asi osmi policajtských vozů různých velikostí a s různými druhy houkaček. Vybuchuje další petarda. Prosím tramvaj, aby přijela. Opravdu se za chvíli objeví. Má jen 5 minut zpoždění, hurá!

            Na Jerichower Platz si postavili policajti celý tábor. Vypadá to, jako by měla vypuknout třetí světová. Tak půlka z nich má navlečený různý štíty a chrániče, jako by se mělo přiřítit stádo rozzuřených býků. Vystupuji na zastávce Messegelände. A víte proč? Chci se podívat konečně poprvé na pravý německý Flohmarkt. Flohmart nebo-li bleší trh. Počasí vypadá spíš na listopad, ale přečkám to mrholení při čekání ve frontě. Odměnou mi je vstup do tří obrovských hal, kde se prodává úplně, ale ÚPLNĚ všechno. Postupně jsem prošla všechny tři haly a prošmejdila, co se dalo. Teda spíš to, co mě zajímalo. Zjistila jsem, že oblečení tu stojí za starou bačkoru a že se v tomto odvětví žádný pěkný kousek asi sehnat nedá. Ale zato si tu můžete koupit ceduli s nápisem Vojenská zóna, vstup zakázán, dále rádia, foťáky, staré televize ještě s mini obrazovkou, žehličky, DDR zboží nejen do kuchyně, ale i do obýváku, uniforma Wehrmachtu a další relikty z druhé světové války, všelijaké pracholepky a hračky, staré kočárky, brusle, knihy, DVD, CD, boty, porcelán, noční stolky, šperky, mince, pohledy, koloběžky, kola, kola samotná utržená, řídítka, sedla a další komponenty, kliky, vysavače, kosti a tak dále a tak dále... Občas měli věci v bednách a majitel beden vykřikoval, že vše, co se tam najde, dává kus za euro. Viděla jsem ošuntělou knížku O Pejskovi a kočičce v německém vydání, viděla jsem mapu ČR, která už zřejmě někomu splnila svůj účel, svá očka na mě taky upřela starodávná panenka podobná té, co máme na chalupě.. stejně tak ošuntělý medvěd mě prosil, ať ho vezmu domů. Nakonec jsem v každé hale udělala jeden malý nákup. Kdyby se to mělo počítat na kusy, tak je jich celkem osm, ale pěkně takto po trojicích k sobě patří. 3 a 3 a 2. Prozradím jen jednu věc.. tu, kterou jsem si koupila úplně na konec. Tři páry náušniček- jedny se sněhulákem, druhé s vločkou a třetí takové jednoduché zelené kuličky. O ostantím se třeba ještě někdy dozvíte. Každopádně budu mít na Magdeburg hezkou památku.

 Když tu sežene všechno, tak opravdu všechno...např. fotografie předků prodavačovy rodiny. Kdo by se jich prosím nezbavil, že?

Mezi pátou a šestou lidí přibývalo, tak jsem se odebrala směrek k východu. Jó jó, poprvé jsem si tu připadala jako ve městě. Poprvé mezi tolika lidmi. Vsadím se, že půlka Magdeburgu se vydala na ten zápas a druhá půlka na Flohmarkt. Kromě mých spolubydlících, Číňanek, tedy.