xxx

Zdravím z černočerného Magdeburgu, celý den tu nebylo vidět ani na krok, Schmetterlingshaus jsem skoro ze svého pokoje neviděla a katedrála při pohledu z mostu jako by ani neexistovala. Je tu nevlídno a nejen tady v Magdeburgu, ale i ve mně. Jediná věc, která mi teď "zpestřuje" zdejší život, je seminárka. Né že by mě to úplně nebavilo, občas je to napínavé a v oné knize, o které píši, bych dokázala listovat měsíce. Hlavou  mi vždycky víří tisíce myšlenek a je docela oříšek je poskládat všechny na papír, tak aby na sebe navazovaly. Je těžké na žádnou nezapomenout. Problém je, že je mi tu celé dny smutno. Bohužel to na mě strašně dolehlo a nevím, jak se té odporné nemoci zbavit. Všichni říkáte, jak je to skvělý být na Erasmu v zemi, která je blízko ČR, ale já to vidím naopak. Sice si můžu zajet občas domů na návštěvu, sice mě tu může někdo snadněji navštívit, než kdybych byla na druhém konci světa, ale to, když se pak vrátíte do starých kolejí, když vám návštěva odjede, nebo když se sem vrátíte z Česka, je ještě horší šok. Aspoň to tak vnímám, když to porovnám se svým pobytem ve Švédsku, kde jsem tak nějak věděla, že je nemožné zajet si jen tak do ČR a návštěvy se taky kromě jedné malé výjimky nekonaly. Je to jako kdyby na vás vylil někdo kbelík studené vody přijet zpátky do ticha. Chybí mi tu lidi a povídání s lidmi. Známí lidi. Jasně, byla jsem se podívat v knihovně, ale ta je přecpaná, že jsem za celou hodinu nemohla najít volnou židli. A tak raději volím variantu pracovat u sebe. Chodím sice na plavání, tancování a žonglování, ale i to jsou individuální sporty a většinu času se mlčí. Chybí mi tu, že tu nemůžu nikomu říct dobré ráno a dobrou noc. Nemůžu si popovídat s nikým na začátku dne, co se nám zdálo hezkého, nebo děsného, jak to děláme občas s dědou. Chybí mi tu společné obědy, nebo večeře, chybí mi tu objetí a chybí mi tu zvířata! Kromě jednoho zajaca, kterého jsem už dvakrát potkala u vchodu školy vždycky ve 21.30 v úterý, tu není ani jedno zvíře. Kočka žádná. Ani psy jsem tu moc neviděla. Ano, jsou tu motýli a ještěrky v motýlhausu, ale to jsou tak malá zvířátka, že se nedají a ani vlastně nesmí chytit do ruky. A tak občas hraju na kytáru, občas poslouchám písničky a těším se na večerní skajp jak na denní drogu. Nezbývá než doufat, že mi sem přijedou obě dvě návštěvy a že se na začátku března podívám opět domů.