Místo setkání : Quedlinburg

Venku máme zataženo, tak co si připomenout minulý prosluněný víkend? 

Místo, kde jsme se měli setkat, bylo město s krkolomným názvem- Quedlinburg.

Já jela autobusem z Magdeburgu, Katha, Edu a Volker z Bad Salzuflenu. 

Přijela jsem na autobusové nádraží kolem jedné hodiny odpolední. Byl pátek 3.10., Nationalfeiertag, všechny obchody zavřené, ale centrum přesto ožilo. Katha s ostatními dorazili autem asi o hodinu a půl později.

Hned jsem si všimla typické německé architektury. Spousta nezakrytých trámů, čar a škrtanců, geometrických obrazců. Tady se Německo nezapře. :)

Na hlavním náměstí, kterému se říká jednoduše: Markt.

Za mnou vyhrávají Münzenberger Musikanten.

Radnice zarostlá psím vínem. Později jsem si sedla na ty schody, čekala na kamarády a vyhřívala se na sluníčku.

Někdo chodil dokonce v kostýmu. Potkala jsem paní s nůší na zádech, dlouhatánskou sukní a jednoduchou halenou. Jako by zrovna hrála nějaký larp. 

Ten den jsem ale spatřila více lidí nastrojených, hlavně v krojích. Podobného zvyku jsem si všimla i v Norsku. U nás v ČR se ale do národních krojů na státní svátek neoblékáme, nebo jste někoho viděli?

interiér pozdněgotického kostela St. Aegidii na Starém Městě

podivné domovní znamení

svačinka u kašny a pokus o samospoušť :)

Centrem jezdil i vláček pro turisty. Ačkoliv byl svátek, turistické informační centrum měli otevřené a i pár obchodníků na náměstí se dalo zlákat lákavou vyhlídkou kšeftu.. nehledě na svátek. Turistů jsem kolem poledne v Quedlinburgu potkala docela hodně. Spousta Němců vyráží na prodloužený víkend pryč do přírody. A tady, ačkoliv jsem byla pořád ve městě, mě všude obklopovala zeleň.

I psovi v restauraci naservírovali občerstvení. Asi mu přes ten kožich bylo vedro. Zato mně bylo akorát, teplota se držela kolem dvaceti stupňů.

Čtvrť staré části města Quedlinburgu je dokonce zapsaná jako světové dědictví UNESCO.

Nenajdete tu dva stejné domy. Některé jsou zvláštně zakřivené, některé mají i po stěnách místo omítky tašky, někdy mají břečťanový ohoz.

Společně s kamarády jsme se nechali zlákat od jedné paní a navštívili jsme nejstarší sklep v Quedlinburgu. Šli jsme pořád po schodech dolů, linula se všude kolem nás taková příjemná vůně, připadala jsem si jako v čajovně. Až úplně v té nejnižší místnosti hrál jeden chlapík na zvláštní hudební nástroj, který jsem už letos úplně náhodou slyšela znít v Gironě. Kolem zářily svíčky, ale jinak byla ve sklepě černočerná tma. Poslouchali jsme, ani nedutali. Ten nástroj má takový mystický zvuk. Měla jsem pocit, že se najednou zastavil čas..
Volker si koupil od toho chlapíka cédéčko. Schválně si poslechněte, jak ten nástroj zní. Jak na vás působí?
Na mě má na jednu stranu relaxační účinky, ale na druhou stranu mě trochu i znepokojuje.

A víte, z jaké země hang pochází?
Ze Švýcarska! Tipla bych si spíš nějaký asijský stát, ale není to tak. Přitom jsem se s ním letos ve Švýcarsku nikde nesetkala..

 Společně jsme si prohlídli Schloßberg. Mělo se jednat o zámek, ale cesta na horu mi spíš připadala jako na hrad.

zátiší s kolem

...a výhled shora. Quedlinburg je brána do Harzu, ale jak sami vidíte, hory aby tu člověk hledal lupou.

Kostel St. Servatius. Pořád jsme hledali ten zámek, přece to není tento kostel? Nakonec mi to nedalo a šla jsem se pak zeptat.

Procházeli jsme se kolem kostela. Trošku mi to přípomínalo špilberské hradby.

A střechy jsou tu taky zkosené a červené. Jako u nás v Praze. :) Málokde jsem se s takovými v zahraničí setkala. Vlastně si ani nepamatuji.

Recese? 

Každopádně chytrý nápad nájemců tohoto domu, jak si přivydělat. ;)

 my čtyři

Zahrádky měly všude otevřeno. Číšníci se nezastavili. V jedné kavárně pod zámkem jsme čekali na to, než k nám přijdou, asi hodinu a půl!! Pak jsme to vzdali a odešli. V jiné restauraci nás obsloužili už rychle. V té první měli ale domácí palačinky a určitě byly taky bio, protože se opodál v kurníku za mříží popelily slepice a kohout. Určitě jim snášely vajíčka, z kterých pak ty palačinky vyráběly. No nic, tak snad příště se zastavíme. Až budou mít méně zákazníků a nebudou nás ignorovat. (Těch lidí, co neobsloužili, bylo ale daleko víc.. nebyli jsme v tom sami.) V druhé restauraci jsem si dala domácí tiramisu a čokoládu. Katha s Edu polévku a salát. Volker.. to už nevím.

Konečně jsme přišli záhadě na kloub. Dostalo se mi vysvětlení, že vše, co je kolem kostela St. Servatius, má být zámek. Má teda dost divný tvar, zámky u nás vypadají dočista jinak, ale asi to tak bude. Žádné jiné budovy, než ty kolem kostela, jsme tu neobjevili.

 Hned poté jsme ale objevili další oříšek. Co je to? Pes? Prase? Nebo dokonce krysa? 

Každopádně to má asi sloužit jako klika ke dveřím kostela.