sobota 11. října 2014

Zelená středa a čtvrtek ve znamení školy

      Asi nebudu stíhat psát sem každý den, ale ráda bych vždy shrnula, co podstatného se každý den stalo.
       Naposledy jsem psala o úterní prohlídce města s průvodcem. I středa pro mě byla ve znamení poznávání Magdbeurgu. Protože mi sluníčko svítilo do oken, neodolala jsem a vyndala kolo. Hned za mým oknem začíná Elbauenpark. Každou chvíli vyhlížím z okna na Smetterlingshaus a říkám si, že se tam musím podívat. Byla by přeci ostuda nenavštívit to, co máte přímo pod nosem.
        Vstupné do parku byly jen 2 eura a v ceně jsem měla i vstup do Schmetterlingshausu a do Jahrtausendturm. Předtím jsem si zabalila doma svačinu místo oběda a udělala jsme dobře. V parku jsem zůstala až do zavírací doby do 18 hodin. Strávila jsem v něm asi sedm hodin. Je to pro mě zatím nejhezčí místo v Magdbeurgu. Nejdříve jsem zašla do motýlího domu. Hned u vchodu na mě udeřilo příšerné vlhko. Uvnitř bylo tak 40 stupňů. Motýli ale takové podmínky potřebují. Pocházejí totiž z exotických zemí a vlhko a teplo je pro ně normální. Hned mi nad hlavou začali poletovat motýlci. Za letu z nich byly vidět jen rozmazané fleky, ale když jste byli pozorní, našli jste nějaké sedět třeba na listu nebo na stolku s připravenou potravou.

Tenhle motýl sedí dokonce i na umělé kytičce. Uvědomila jsem si to až zpětně, když jsem si prohlížela tu fotku.


Kromě motýlů tam měli ještě pár plazů. Občas mi dělalo problém najít je v tak velkém teráriu, ale tenhle byl nepřehlédnutelný. :)


 A pak jsem objevila v obrovském akváriu ryby. Dívaly se mi přímo do očí. Jako by si chtěly povídat. Škoda, že k těm rybám neměli žádné popisky..






S tímto motýlem se volně setkáte v Thajsku, Malajsii a na Filipínách.



S tímhle tuším v jižní Asii.


Modří motýlci tam pobíhaly asi nejčastěji. Byli hodně akční a skoro nikdy si neodpočinuli. Snažila jsem si je prohlédnout i za letu. Hráli si na honěnou. Připadalo mi, jako by každý honil jen svůj vlastní druh. Modří motýli modré a bíločerní bíločerné... :)


Ve Schmetterlingshausu měli spoustu druhů motýlů. Ještě několik dalších se mi podařilo zachytit na fotky, ale jinak jsem se spíš jen procházela pod stromy a vnímala, jakou rychlostí nade mnou letí, občas na mě udělal nějaký motýl i nálet, ale bleskově se mu vždycky podařilo otřepat. Říkala jsem si, jestli by si někdo všimnul, kdyby mi nějaký motýl přistál ve vlasech a nechtěl by odletět. Jestli bych ho třeba pronesla ven jako ozdobu. :) Asi by ale pak neměl dlouhý život, venku je na tyto motýly moc zima. Zároveň jsem si uvědomila, jak moc jsou motýli křehká stvoření. Nikdy v životě jsem jim nebyla tak blízko jako tady. S motýly jsem se cítila jako v čarovném světě. Určitě k nim zas někdy zajdu. Až se budu potřebovat rozveselit.




Zajímalo by mě, co je to nahoře za rampu. Na kolo určitě ne. To by přeci nebyla tak křivá. V zahradě jsem viděla několik pilně pracujících zahradníků a taky báječné dlouhé houpačky. Jednu jsem zkusila. Lítala jsem dost vysoko. Ten nápis dole nechápu, co má znamenat. Das, was nie sein wird. To, co nikdy nebude? Nachází se v zadní části parku. Asi je to pozůstatek let minulých. Už byl hodně oprýskaný.


A poblíž nápisu jsem si zablbla, když jsem široko daleko byla jediná osoba.=)


V ohradě tu chovají lesní zvěř.


A skoro všude, kam vkročíte, narazíte na různě barevné květiny.


Návštěvníci se mohou svézt také lanovkou, která dělá po parku okružní jízdu. Já ji viděla jen zdola.



Máme tu i dřevěný pohyblivý most. A na druhé straně parku je dokonce celé lanové centrum.


A toto je pódium na vodě(Seebühne). Tady už začalo pršet.


Sluníčko se schovalo někam za mraky, ale déšť zatím nebyl tak intenzivní. A proto jsem dále pokračovala v prohlídce parku. Je tu spousta spousta květin! Botanici by se tu určitě vyřádili. A milovníci květin také. Bylo mi trochu líto, že jsem mezi těmi všemi květy poznala jen macešky. 
Třeba tato.. co to je za druh?








Listy této květiny mi připomínaly chapadla medúzy.




Květinový záhon, v pozadí rampa, po které jezdí lanovka, a ještě více v pozadí umělý vrch s vyhlídkou a se solárními panely(ty už nepatří k parku). Na tu vyhlídku jsem taky vylezla. Byl odtamtud slušný výhled na Magdeburg. A hned kousíček pod ní začínala bobová dráha.



Hodiny bych se tam mohla procházet.. Ale najednou jsem si uvědomila, že déšť nabírá na síle. Musím se schovat.




Přešla jsem po mostě na druhou stranu parku a rychle dojela k Jahrtausendturm. Je to údajně nejvyšší dřevěná věž na světě a jeden ze symbolů celého parku. Věž má šest pater a v každém se nachází expozice na různá témata. Jedná se především o vědu a techniku. Moc mě to nenadchlo, spoustě věcem jsem nerozuměla a nebo si je matně vybavila z matiky. Vím, že třeba o zlatém řezu jsme se něco kdysi učili. Snažila jsem se to podle popisků a názorné ukázky připomenout, ale marně. Některé exponáty jste si mohli vyzkoušet, výstava byla hodně interaktivní. Bohužel se ale spousta věcí směla vyzkoušet jen pod dozorem personálu, který se u nich objevil jen jednou za hodinu. Ve vyšších patrech mě to už ale docela bavilo. To když jsme měli rozpoznávat vůně, vzdálenosti, malovat obrázek a dívat se přitom do zrcadla, rozeznávat teplotu  a velikost koulí. Jo, smyslové patro mě bavilo. Nahoře v té špičce věže je vyhlídka. Byla jsem tam na ní úplně sama. Pršelo, jen se lilo. Chtěla jsem se i podívat ven, dveře se samy otevřely, ale bohužel i samy zavřely. Trošku jsem zpanikařila, že jsem tam zůstala uvězněná. Na pohyb totiž reagovaly jen z druhé strany. Ať jsem se k nim přibližovala sebevíc, nechtěly se otevřít. Naštěstí jsem za chvíli objevila vypínač. Dveře se při jeho zmačknutí otevřely. Uff, nemusela jsem nikoho volat. :-D



Takto vypadalo přízemí Jahrtausendturm.


Domů jsem dorazila podstatně promoklá. Jela jsem na kole a docela jsem i viděla na cestu. Jen jsem nenašla v tom labyrintu hned tu správnou cestu a dvakrát jsem se musela vracet. Teplá sprcha mi moc bodla.


           Ještě bych ráda napsala o čtvrtku. Ten byl ve znamení školy. Měli jsme informační schůzku pro studenty magisterského studia germanistiky. Tu naši budovu jsem našla celkem snadno. Naše fakulta humanitních věd leží trochu dál od kampusu. Je to hodně moderní budova, připadá mi, že ji dostavili(nebo aspoň rekonstruovali) možná loni. Září novotou.
          Sešlo se nás asi čtrnáct. Překvapilo mě, že mezi námi bylo hodně zahraničních studentů. Nejméně šest. Většina z nich tu asi ale bude studovat celé dva roky. Představila se nám jedna paní, vedoucí institutu germanistiky, a pak ještě další dva profesoři- muž a žena. Vedoucí na mě působila hodně přísně, ti dva profesoři mile. Abych pravdu řekla, moc novinek jsem se tam ani nedozvěděla. Teda kromě konzultačních hodin těchto tří lidí. V modulech a ani v kreditech se tu absolutně nevyznám, ale pro mě to asi není tak důležité, když tu jsem jen na chvíli. To ale neznamená, že pro mě schůzka neměla velký význam. Měla. Dostalo se mi uklidnění. Pocitu, že můžu za kterýmkoliv z nich zajít. Že mi budou snad ochotni pomoci s výběrem tématu i materiálů k diplomoce. Prostě jsem to z nich cítila. Oni sami řekli, ať se nezdráháme a určitě za nimi přijdeme s jakýmkoliv dotazem. Po této úvodní hodině mi bylo tak nějak lehčeji.
          Odpoledne se měla konat imatrikulace. Bohužel někdo spletl v programu čas setkání Erasmáků, a tak nás tam nemálo přišlo o hodinu dřív. Co teď? Přišla ke mně dívčina, kterou jsem tak trochu tipovala na Beátu. Nebyla jsem si ale stoprocentně jista. Je to rovněž studentka brněnské germanistiky. Vyslali ji sem společně se mnou. Bea pochází ze Slovenska. Pozvala mě k sobě domů. Bydlí v IKUSu. Povídaly jsme si o trablích spojených se začátkem pobytu, o akcích, o bydlení. Stačily jsme probrat úplně všechno. :) Pak jsme se spolu vydaly na místo setkání. Celou cestu i celou imatrikulaci jsem strávila ve společnosti Bey, Japonky Ajaky a Rusky Nataši. Inmatrikulace se konala v hokejové aréně Getec. Jeli jsme tam všichni společně tramvají. Hned u vstupu stálo spousta stánků. Protože se nikdo ještě neusadil, obcházely jsme s holkama stánky a sbíraly propisky, letáčky, bonbony a taky jsme vyplnily dotazník od Blablacar a dostaly za to pěknou látkovou tašku a bonbony a dvě tužky s logem Blablacar. Nikdo z holek ale Blabla neznal. Říkala jsem jim, že jsem ho letos využila poprvé při cestě do Francie. 
         Imatrikulace probíhala ve stylu proslovů. Mluvil rektor univerzity, starosta.. Tahlo se to dost dlouho, a navíc celá ceremonie začala až o tři čtvrtě hodiny později. Musela jsem utéci. V knihovně jsem totiž měla schovaný ještě nákup. A jindy ten den bych si ho už neměla čas vyzvednout. Jela jsem tedy ke kampusu a pak domů. Tady jsem si udělala rychlou krupičnou kaši a vyrazila na tramvaj. V 19 hodin se konal Stammtisch a Kneipetour. Všichni germanisti měli sraz na jedné zastávce. Nejdřív jsem tu skupinku nemohla identifikovat, ale pak jsme se všichni posbírali. Každému rozdali malou plastovou štamprli.. a k překvapení nováčků nám začali nalévat zelený peprmintový nápoj. Jméno už si bohužel nepamatuju. Nebylo to vůbec špatné. Všichni jsme si připili. Jenže ne jednou.. postupně, jak jsme šli ulicemi, jsme dělali zastávky. Pokaždé, když jsme uviděli nápis"Otto", se naléval zelený alkohol. Myslím, že nejméně čtyřikrát jsme si připíjeli. :-D Tak už vím, v čem to Kneipentour spočívá. 
              Proč Otto? Magdeburgu se přezdívá "Otto Stadt". Je spojeno se dvěma muži tohoto jména. S Otou I. Velikým a s Ottou von Guerickem, který vynalezl hned několik praktickýh věcí( např. Luftpumpe=pumpičku). Skončili jsme v RIFFu, kde se tancuje v pondělí swing. Jaká náhodička. Asi je tato restaurace mezi lidmi v oblibě. Nejvíc jsem se asi bavila s Polkou Justýnou, která je tu taky nová. Bude tu studovat celé dva roky. Přestěhovala se sem s přítelem, který ji tak miluje, že kvůli ní opustil rodné Polsko. Neumí německy, němčina se mu nelíbí, ale přesto tu s Justýnou bydlí. Snad se časem němčině přiučí a najde tu nějakou práci. Justýna měla zajímavý přízvuk, mluvila tak krátce.. ale rozuměla jsem jí všechno. Ukazovala mi svého jezevčíka, kterého tu taky má. 
              Ostatní lidi se nás tak nějak stranili. Kolem nás seděli všichni místní, kteří tu už studují x let. Navíc se tam dost kouřilo. S Justýnnou jsme RIFF opustili před devátou. Ona šla na byt a já jela do kampusu. Z jedné párty na druhou. :-) Měl se konat mezinárodní KICKUS. Katka mi říkala, že to bylo minulý týden fajn, ať určitě přijdu. Nevěděla jsem vůbec, co se tam děje. Hraje tu nahlas hudba, pije se pivo, hrajou se deskovky, povídá se. Ne, nelituju, že jsem tam šla, i když jsem si vyřvala skoro celé hlasivky. Sedla jsem si doprostřed na volnou pohovku mezi dívku a kluka. Dali se se mnou do řeči a krátký seznamovací rozhovor se nám docela protáhl. Oba pocházeli z Brazílie. Studovali něco spojené s hospodářstvím. Brazílie.. ta mě vždycky dost lákala, hned jsem využila příležitosti a vyptala se jich na všechno, co mě o Brazílii napadlo.  Oni oba dva už byli prý v Praze a moc se jim u nás líbilo. Jsou tu už od jara a zůstanou tu do února. Brazilec prý pozná Brazilce na první pohled. Japonec Japonce, Korejce a Číňana taky. Jak to ti lidi dělají? Já teda vůbec nepoznám, jestli je někdo Čech! A vy?
       Davy proudily sem a tam a já byla ráda, že mám své místo. Nicméně pak nastala chvíle, kdy jsme se museli zvednout. V KICKUSu jsem si zahrála pak ještě s jinými Brazilci fotbálek. Bohužel můj tým vždycky prohrál. Asi jsem přinášela smůlu. :-/ Úplně nakonec jsem se ještě bavila s Ajakou. Říkala mi, jaký byl zbytek imatrikulace, že dostala nějaké pohoštění a prázdnou lahev(?). Už mně šla hlava kolem, bolelo mě z toho řvaní  v krku, a tak jsme si popřály dobrou noc a já šla pěšky domů. Zvolila jsem raději pěší variantu, protože na nočním spoji bych musela přestupovat. Jen s botami jsem to moc nevychytala, plátěnky mají tenkou podrážku a já cejtila každý šutr.
             Za ten den jsem se bavila s hezkou řádkou lidí a mě velmi těšilo, že každý, na koho jsem narazila, ovládal němčinu. Ajaka a Nataša. I ti dva lidi z Brazílie. Na to, že se učí tento jazyk necelý rok, klobouk dolů!! Pochválila jsem je, jak hezky mluví. Říkali mi, že se němčina v Brazílii vůbec nevyučuje. A že bakalář se studuje v Brazílii 5 let a magistr 3 roky. Tam se studuje panečku dloooouho! Doufám, že se s Brazilci ještě někdy potkám. Jsou to takoví usměvaví, kulaťoučcí lidé. :-)
     




1 komentář:

  1. Ahoj! Toho bíločerného a modrého motýla jsem viděla v podobném motýlím domu na NZ :) Ta růžová květina je asi Jiřina.

    OdpovědětVymazat